psaní

Chci jen psát, nic jinýho. Na nic jinýho nemyslet. Nechávat myšlenky volně plynout na papír...Nechat se hladit a konejšit slovy. Být tady uvnitř schoulená aby mě nic nemohlo zničit, nic nemohlo rozbrečet, nic nemohlo zabít – ani já sama!

Slova ach ta slova jsou krásným vysvobozením. Odletím na nich a už se nikdy nevrátím. Odletím na nich do lepších krajů, do jiných světů, chci utéct a nedívat se zpět, nestýskat si, nemyslet.

Kdyby to tak šlo na chvíli nemyslet, chvíli nebolet, chvíli nedoufat. Kdyby to tak šlo umět být jiná a šťastná a bezstarostná. Kdyby to tak šlo uletět na křídle perletím, do krajů – divukrásných lokajů...

Jen psát, psát, psát. Všechno ze sebe vypsat – i tu nejhlubší myšlenku, kterou ani neumím sama před sebou pojmenovat. Ale slova, slova! mě jediná mohou zachránit. Staví chrám pro moji duši. Jsem v něm krásně sama – nedostupná a nezničitelná – krásně volná, schovaná.

Slova plynou jako slzy a je z nich řeka a moře – moře mých trápení  v kterém se neutopím když to napíšu. Když píšu – tak jen volně odplouvám – odplouvám do klidnějších vod mojí duše. Ustanu na chvíli pod bouřícím vodopádem – abych ze sebe smyla všechnu tu špínu, všechen ten smutek, všechnu tu zlost.....ledová voda mě chladí a jitří smysly....a klidní smysly. Chci být zase čistá,  neposkvrněná, nevinná. Tolik jsem toho udělala špatného. Tolik toho chci udělat špatného. Ale přece jsme nejlepší z lidí co znám.

Potopit se tak hlouběji do těch vod – abych konečně uviděla to, co je tam skryto. To co nevím. Jen že se občas ráno proudím a nechce se mi žít. To že ve mě žije něco špatného co mě potápí kdykoliv se mi podaří dostat se kousek nad hladinu a volně se nadechnout – a hned mě to znovu dusí a já nemám sílu bojovat. Slova jsou mojí zbraní. Mým vnitřním pravdivým zrakem – kterým jako Medúza dokážu zabít to nepřátelské v sobě. Zabít kousek samy sebe, aby to co ze mě zbyde mohlo žít šťastněji. Ale budu to potom vůbec já? Co když mám být právě taková jaká jsem a o žádnou nápravu se nepokoušet. Jen se nořit hlouběji – až do dna.

Topit se, hořet, dusit se – a pak o tom o všem napsat. A něco se dozvědět – nějaké velké tajemství které je tam dole skryto. Třeba je trápení smyslem mého života. Chci se trápit a chci psát. Chci aby to pořádně bolelo, chci abych si to zasloužila, toužím po tom. Abych se pořádně potopila a nemohla se nadechnout. Ale proč to chci? Co mě na tom tak láká, přitahuje?