Jsem mistr nesouvisejích poznámek. ÷))
A vo tom to je... vo tom chaosu nad švestkovou trvalou nebohé penzistky, někde mezi parapetem, sporákem a postelí už ne tak živou.
P.S. Tímto děkuji mé milé S. za virtuální bozk. ÷))
**
co by měla viset, je akorát zralá, podle mě...
:)
i díky za tipy (zvláště NePoe_tovi za rozebrání až na kost, ostatní prominou:), jste shovívaví, sama cítím, že tohle jabko mohlo na stromě ještě chvíli klidně viset...
Jsou lidi, kteří když už něco vylepí, tak jde vždy tak trochu o událost. I když ne vždy vylouplou ze tří oříšků, obvzlášť jedná-li se o setsakra tvrdou pecku, je člověk uváděn do váhání, zda nad ní to své vybubnovat na veřejném prostranství, jako před nádražím v Bubenči.
Už to tak, že když je v člověku pohoda, harmonie, odvaha, tak nějak ty své předodzpěvuje do písní, do melodie, třebaže zastudile.
A není-li harmonie k mání, odměřuje své v neodramatické konstatování pod rouškou rácia.
Toď příběh Tvého textu, který je pro mne nezastřenou výpovědí o chaosu v sobě.
Chaos, náhodilost, nedohlédnutelnost zlem; strach věrným podkoním (důvěrně znám ty trýznivé stavy ztráty orientace ...).
Nicméně závěr voláním našim to klade do náramně lidské roviny protikladu - na pevný soket.
:) a co takhle zavolat našim, jestli by nepřijeli na sobotu?
Myslím, že pro tak veskre bytostně společenského tvora jakým člověk, je ztráta vazby s "našimi" "svými", nejhlubším propadlištěm do beztíže (že někdy stačí mít tu "svou" krysu, na samotce).
-t-
Připomnělo mo to, jak někdo kdysi prohlásil: Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je Království nebeské. Aneb když nechceme nic, dostaneme všechno. Zajímavé verše. Inspirativní.
ba co víc, nejspíš si jí dám mezi oblíbené, dokud se jí nenabažím pořádně
s noblesou napsaná... nepůsobí na mě směšně ani přehnaně jako většina básní, které ženy o sobě dokáží napsat...
pousmání *
Připomnělo mo to, jak někdo kdysi prohlásil: Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je Království nebeské. Aneb když nechceme nic, dostaneme všechno. Zajímavé verše. Inspirativní.
Písmák