Volant

Vypadá jako Robert De Niro po neúspěšný protialkoholní léčbě. Před lety mu kumpáni poradili, aby si na bolavej zub nalil kapku kyseliny sírový. Odnesly to čtyři zuby a kus dásně. Když otevře pusu, směje se na okolí černá díra, která nasává dovnitř všechno, co teče. Dělá v Liběchově na pile, ale jinak je dřevorubec. Jenže momentálně není do čeho seknout. Celkově to stojí za starou belu. Peníze nejsou. Většina jeho kamarádů je buď zavřenejch anebo jsou mrtví. Ten zbytek na něj nemluví, protože si u nich nadělal dluhy. Vlastně má zákaz ve všech mělnickejch hospodách. Tomu zadluženýmu dřevorubci tam nedaj na sekeru už ani v cukrárně. A tak zůstává v Liběchově, vesnici vzdálený od Mělníka asi osm kilometrů. Sedí v místní jídelně a lžící ňoupe do okoralýho knedlíku, kterej plave v řídký rajský omáčce. Sedí tam sám. Všichni se už vrátili zpátky do práce, ale on se rozhod, že už tam nepáchne. Má přeci svoji čest. Je dřevorubec. Ne nějakej nádeník. Hodil okem po ženský, která stála za pultem. Mohlo jí bejt kolem třiceti a rozhodně nevypadala na kuchařku. Byla vychrtlá a prouzená jak pečenáče.

„Chceš vomrdat?“

Volant kvůli svýmu zubnímu defektu dost špatně artikuloval, ale na právě vyřčený otázce si dal dostatečně záležet.

„Dej si vodchod, Volante.“

„Máš pivo, Věrčo?“

„Za pětku!“

„Jaký?“

„Bráníka.“

„Včera byl gambáč.“

„Taky byl za patnáct. Dneska je bráník.“

„Tak ho přihoď!“

Věrča se sehnula pod pult a vytáhla dva lahváče. Otevřela je a odšourala se k Volantovi. Položila láhve na stůl a přisedla si.

„Máš tu sekeru!“

„Sekeru mám doma!“ zažertoval Volant a vychrchlal notnou dávku bezzubýho smíchu. Když zjistil, že se Věrča nesměje, smích se změnil v kašel a kašel ve slib, že vše brzy vyrovná.

„To říkáš porád!“

„Brzy se začne kácet. Mám rozjednáno spoustu kšeftů, neboj a poď si mi sednout na klín. Je první jarní den, lásky čas.“

„To je máj, ty idiote, tak si nech zajít chuť!“ opáčila Věrča a s námahou odehnala jeho medvědí tlapy. Pak vztekle popadla lahváče a vrátila se zpátky za pult.

„Tohle si můžeš odnýst!“ řek Volant a odsunul nedojedenej talíř na kraj stolu. „Nedá se to žrát. Ta omáčka má do ráje daleko. Spíš byste jí mohli říkat pekelná.“

Následovala další salva smíchu.

Když se Věrča vrátila pro talíř, Volant ji popad a posadil na klín. Jeho tlapy přistály na jejím propadlým hrudníku.

„Pusť, ty prase!“ osočila se, ale její úzký rty se protáhly do úsměvu ve tvaru srpu.

„Pustím,“ řek Volant celej zadejchanej, „ale musíš si se mnou vypít toho lahváče!“

Místo odpovědi se mu Věrča vytrhla a za pištivýho hihňání běžela zpátky k pultu. Volant popad talíř a šel za ní. Položil talíř na pult, o kterej si opřel pravej loket. Levou rukou zašmátral v montérkách a z kapsy vytáhnul startky bez filtru. Rychlým pohybem vyhnal jednu cigaretu na půl z krabičky.

„Chceš cigáro?“

Věrča si vzala. Volant udělal s krabičkou další rychlej pohyb a naklonil se směrem k zapalovači, kterej už Věrča držela nad pultem.

„A proč tu ztrácíš vlastně čas?“ zeptal se dřevorubec skrz vyfouknutej kouř.

„Jak ztrácim čas?“

„Tvůj starej přece dělá v bance, ne? Vydělává dost.“

„Můj starej,“ ušklíbla se Věrča.

„Mohla bys bejt doma, ne?“

„A pořád mít u zadku ty jeho haranty, ne?“

„Sou to ale i tvoji haranti,“ namítnul Volant.

„Von je chtěl! To von porád, že bez dětí neni rodina. Tak sem mu je vodrodila. Víc ode mě čekat nemůže!“

„A kdo se o ně stará, když seš tady?“

„Jeho matka. Stejně říká, že je špatně vychovávám. Porád mi dává najevo, že sou něco víc. Že její synáček udělal velkou chybu, když se voženil s ženskou, která vyrůstala v děcáku. Můra jedna. Nejradši bych jí vydrápala oči!“

„Aspoň máš chůvu zdarma,“ zkusil to Volant trochu zlehčit a pohladil kuchařku po její vyschlý tváři, na který se opět objevil srp.

„Mám tu aspoň klid,“ řekla a sklonila se pod pult.

Když se na stole objevila láhev rumu, z Volantovy bezzubý huby vypadnul vítězoslavnej výkřik.

Pili rum a Věrčino odrážení dřovorubcovýho dorážení bylo čím dál chabší. Ani ne za hodinu se už líbali, přičemž její zadek přikryla Volantova tlapa.

„Musim to tu zavřít, pudeme ke mně,“ řekla mezi jeho hladovejma polibkama.

„Ale co tvůj starej?“

„Vrací se až v šest.“

Volant se podíval na hodinky. Byly tři hodiny. To by mohlo stačit. Přeci jenom je dřevorubec s vášní rozkvetlýho jasanu.

„Tak s sebou hoď, kotě!“

Věrča, povzbuzena právě vyřčenou lichotkou, rychle vrátila prázdný lahváče do basy od piva a Volant s vděkem přijal nabídnutou lahev rumu, která už byla do polovičky vypitá.

„Bydlíš daleko?“ zeptal se a prosklenejma dveřma se zahleděl ven.

„Hned naproti ulice.“

„To je dobře. Venku chčije.“

Když vyšli ven, rychle přeběhli ulici a zastavili se u jednoho z řady rodinnejch domků.

„Počkej tady. Nejdřív to doma očíhnu,“ přikázala Věrča a otevřela zelený vrata.

„Dyk si říkala, že starej neni doma.“

„Starej, ne, ale tchýně s dětma.“

Volant rázem znejistil.

„Neboj,“ uklidňovala ho, „vona bydlí dole a my nahoře.“

„Ale vchod máte stejnej, ne?“

„Co se bojíš?“ vyjela.

„Buď zticha,“ mírnil ji Volant. „Nemá to cenu,“ dodal a notně si přihnul z láhve.

„Ale můj rum ti jede, co?“

„Určitě jede líp, než ty mažeš.“

Věrča chňapla po rumu. Minula. Pokud Volant získá lahev, jen málokdy ji dá z ruky.

„Vrať ji,“ zasyčela.

„Je moje. Dalas mi ji.“

„Nedala.“

„No to máš recht,“ zasmál se dřevorubec. Věrča znovu bezúspěšně vystartovala po láhvi.

„TY HAJZLE,“ začala řvát na celou vesnici, „CO SI MYSLÍŠ, TY JEDNA BEZZUBÁ VOBLUDO!“

V mžiku byla na zemi a dlaní si držela vychrtlou tvář. Její světlý řídký vlasy deštěm splihly. Vypadala jako zmoklá krysa. Seděla v kaluži a bylo vidět, že má na krajíčku. Volant prostě nesnes, když měl někdo narážky na jeho ústní otvor. Probouzelo to v něm nešťastný vzpomínky na kyselinu sírovou. Dal si slib, že už nikomu v životě nedovolí, aby se dotknul jeho úst, byť jen slovně. Věrče to ale bylo jedno. Vystřelila z kaluže jako řízená střela a zabořila nehty do jeho tváře. Volant se ohnal a zmoklá krysa opět přistála v kaluži.

„TY HAJZLE!“ ječela na celý kolo a vztekle plácala dlaněma do vody, aniž by si všimla starší ženy, která se objevila ve vratech. V ruce držela červenobílej deštník s nápisem Česká pojišťovna a její domácí úbor (hnědej rolák, červená zástěra a modrý tepláky) prozrazoval, že si nevyšla na procházku. Volant ihned poznal, že jde o Věrčinu tchýni.

„Co se to tu děje?“ zeptala se, když uviděla svoji snachu dřepět na zemi.

„Nic,“ odsekla Věrča.

Tchýně se podívala na Volanta.

„A kdo je tohle?“

„Co je vám po tom?“ vyjela na ni snacha, načež si stoupla a zmizela ve vratech. Než ale stačila dojít přes dvorek k domu, tchýně ji předběhla a stoupla si před dveře.

„Je mi po tom hodně,“ řekla, „děláte tu naší rodině ostudu. Co si teď o nás pomyslí?“

„Víte, že mi je to úplně jedno?“

„Ale mě to jedno není! A pokud vám to jedno je, tak si běžte za tím zjevem!“

„Taky že půjdu!“ řekla rozhodně Věrča, ale místo ke vratům zamířila ke dveřím. Tchýně odhodila deštník, roztáhla ruce a opřela se zády o dveře.

„Řekla jsi, že půjdeš, tak jdi!“ zasyčela.

„Vezmu si jen svoje věci!“ odsyčela snacha.

„Tady není tvojeho nic! Všechno ti koupil Míša.“

„Co mi tykáš!“ vyjela Věrča a celou svojí váhou se snažila probít ke klice. Tchýně ale vážila nejmíň dvakrát tolik, a tak neměla žádnou šanci.

„KURVA PRÁCE!“ zařvala v bezmoci. „TAK SI TO SEŽER, MŮRO JEDNA! NEVIM, K ČEMU TI BUDOU MOJE PRDĚNKY S TOU TVOJÍ MEGAPRDELÍ!“

Pak se otočila, přepochodovala dvorek a vyrazila ze vrat, který za sebou vší silou zabouchla. Volant byl už ale pryč. Chvíli to divadlo z bezpečný dálky pozoroval, ale potom, co zaslech slovo „zjev“, odtušil, že je řeč o něm, a usoudil, že je na čase zmizet.

Věrča se marně rozhlížela kolem. Její slzy sice nebyly kvůli dešti vidět, ale o to víc byl slyšet její pláč. Zaslechla ho i tchýně. Když se jí vnoučata zeptaly, kdo to venku brečí, zalhala, že neví, popadla deštník a šla za snachou, která už zase dřepěla v kaluži a zalykala se nářkem.

„Pojďte domů.“

„Nejdu,“ řekla Věrča a pravým zápěstím si utřela nudli, co jí visela z nosu.

„Pojďte, nebudeme tu přeci hrát divadlo,“ naléhala tchýně a pohledem přejela sousední okna. Naštěstí v nich nikdo nebyl, i když skrz záclony se dá taky šmírovat. „No tak, za chvíli se vrátí Míša, přeci mu nechcete přidělávat další starosti. Nemá jich už dost? V bance budou možná propouštět. Co bysme si pak počli?“

Když Věrča uslyšela tchýnin pláč, konečně se zvedla a šla domů. Tchýně ji následovala a doufala, že se dá snacha do příchodu jejího syna dohromady.

Volant nedoufal v nic. Věděl, že jeho příležitost užít si byla pryč. První jarní den asi skutečně nebyl lásky čas. Chtěl se vrátit na mělnickou ubytovnu autobusem, ale zastávka se nacházela hned vedle jídelny naproti baráku, kde bydlela Věrča. Bylo by to tedy příliš riskantní, a tak se rozhod jít pěšky. Nějakejch osm kiláků po silnici ho přeci nerozhází. Navíc se může cestou stavit ve Vehlovicích v hospodě. Tam mu vždycky nalili na sekeru. Stopovat nehodlal. Věděl, že jemu by stejně nikdo nezastavil. Vytáhnul z montérek startky, a když zjistil, že poslední cigareta je vlhká, zahodil ji i s krabičkou a pohrozil projíždějícímu autu, který ho od hlavy až k patě nahodilo kalnou vodou. Pak si ale uvědomil, že už je stejně promočenej skrz naskrz, a tak věnoval mrakům jeden bezzubej úsměv, pořádně si přihnul rumu a přidal do kroku, protože se už pomalu začínalo stmívat.