Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Rozbor Holanovy sbírky Bez názvu
datum / id30.06.2008 / 288983Vytisknout |
autormalinka_hvezdinka
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
zobrazeno4185x
počet tipů5
v oblíbených3x
zařazeno do klubůmpv,
Prolog
No, tato sbírka opravdu stála za to ;)... Dalo to kus práce... Věřím, že si z toho čtenář něco odnese ;)...
Rozbor Holanovy sbírky Bez názvu

Vladimír Holan – Bez názvu

 

Holanova sbírka Bez názvu je cyklus 74 básní, které byly zařazeny do prvního dílu obsáhlé knihy lyriky Ale je hudba. Ta vznikala v letech 1939–1948. Samotnou sbírku Bez názvu psal autor mezi lety 1939–1942, tedy v okupační době.  Dobová atmosféra se v jeho verších silně odráží, avšak čtenář je nucen hluboce pátrat v básníkových jinotajích a symbolech. Po roce 1948 měl Holan zakázáno publikovat své dílo, to se dočkalo vydání až v šedesátých letech. Tematikou se cyklus Bez názvu podobá hned několika dalším Holanovým dílům, která vznikala přibližně ve stejné době (Terezka Planetová, Záhřmotí, Cesta mraku, Návrat, Prostě). V rukopise byla původně většina básní bez názvů; ty vznikaly až dodatečně buď při publikování v tisku, nebo při přípravě knižního vydání. Zřejmě proto se sbírka jmenuje Bez názvu.

 

Sbírka je orámcována prologem a epilogem

 

prolog:

Jen tvar chceš míti,
jím veden, jím vést...
Leč pravzor bytí
beztvárný jest.

Svět tento vdechna,
jen přání jsi zdvih...
Opusť je všechna,
bys původ stih.

Pln chceš být věcí,
pln tvorů a skic...
Leč bůh se přeci
vejde jen v nic!


Holan tady kritizuje touhu po vlastnictví a vyzdvihuje pravzor bytí – boha, který je nehmatatelný, nebo zde můžeme vidět souvislost s Jungovými archetypy. „Archetypy neboli pravzory či praobrazy jsou pouze formální, nenázorné, obsahově nestanovené dispozice, možnosti a potenciály prožívání a chování, které jsou vlastní podstatě člověka, jeho vrstevníkům a prostředí. Archetyp je sám o sobě prázdným, formálním prvkem, který není ničím jiným než danou možností formy představ.“
(zdroj: http://jlswbs.wordpress.com/2008/01/30/zakladni-jungovi-pojmy/)


Člověk se často snaží stát se bohem, chce být všemohoucí, vlastnit a vládnout, soustředí se jen na potřeby svého těla a lpí na věcech, ale svou duši nerozvíjí. Od narození (to jsme neměli nic, přišli jsme na tento svět nazí a bez majetku) stále po něčem toužíme, chceme brát a mít, ovládat lidi okolo a plnit si svá přání nebo své představy. Bůh je ve skutečnosti podle Holana v ničem. Musíme se vzdát závislosti na materiálním, měli bychom přestat lpět na věcech, abychom k němu našli cestu. Reaguje takto vlastně na nástup nacismu a společensko-politickou situaci té doby, na mravní úpadek společnosti. – Souvislost s Cestou mraku (kovář – prahl po tvaru, vlastnictví a stihl ho za to trest, nakonec přišel o vše).

epilog:

Tvar. Živý tvar. Dost nebo nedosti.
Ale jak smrtelný, byť k věkům stoupá z dní!
Je-li bůh v nestvořenosti,
nemůže býti v umění.

Zde se zamýšlí nad člověkem a jeho smrtelností. Každý člověk je odsouzen k zániku, i přes to, že ho čeká věčnost. Poslední dva verše chápu jako: Je-li bůh v ničem, nemůže být v umění, nebo je-li bůh v člověku, může být v umění. Umění je vlastně tvoření, a když je Bůh v nestvořenosti, pak v umění (tvoření) logicky není. Většina Holanových básní má podobnou formu, vždy se jedná o nějaký logický (matematický) vztah, který lze nějak rozšifrovat, ale v konečné úvaze se čtenář mnohdy ztrácí...

Symbolem tvaru (těla, hmoty), chtíče a vlastnictví se pak Holan zabývá vlastně v celém tomto cyklu.

 

XVI MÍT

 

Co jiného chtít po noumenech
než nářek přeplněných cel,
když každá věc ti říká: nenech!
a ty ji poslechneš, jen abys měl.

 

Jsme pouze proud, jenž hltá, hlodá?
Jsme přikázaně zemití?

Proud musí, musí… Ale voda
má bez mání, má bez míti.

 


XXX SUBIDAS I

 

Tep vyťukává na zeď těla
smluvená znamení.
Vězeňsky chápem, co nám chtěla,
vždyť chceme vše, čím zní.

 

Však někde sám, sám, bez anděla,
bez tvorů, tmy i dní --

 

dech světce, plně živ,
ví, kterak nebýt ohraničen
.
On ničí touhu dřív,
než utrpením bude zničen.

(naděje ve víře)

 

V básních můžeme nejčastěji najit tyto motivy a symboly: hřbitov, smrt, věčnost, osud, živly, proud, prameny, voda, vlny, sen, spánek, mraky, bouře, tma, víno, slepota, nicota (nicobod, v podničem, nicočára), pohlaví, smysly, rozkoš, pudy, tělo, anděl, žena x muž, kámen, sloupy (symboly spojení nebe a země, ale i pevnosti, nosné síly a dvojí podstaty), tajemství, řecká mytologie (chrám Héřin, Diův, Baala-Šamina; Graie, mytologie má základy v nevědomí, čerpal z ní také Jung), zvířata – kohout, had (objevuje se velmi často, sexuální symbol), krocan (Májový večer, s. 32), bažant, kůň, pes, orel, medvěd (neujasněný vnitřní pudový život), havran, kocour; rostliny – durman, cypřiš, svída, petrklíče, slívy, ocúny, hyacint, kaštany, zeleň

Celá sbírka je v podstatě založena na protikladech – muž x žena, život x smrt, duše x tělo, světlo x tma. Holan zřejmě vycházel z Jungovy analytické psychologie. V mnoha jeho básních se objevuje tzv. Anima – animus – archetypová ženská postava v nevědomí muže a archetypová mužská postava v nevědomí ženy. Lidé se ve spojení protikladů anima – animus (muže a ženy) snaží nalézt jednotu, kterou podvědomě hledají jako trvalý zdroj štěstí a lásky. Jednota se jim po jediném kratičkém zlomku času sexuálního vyvrcholení rychle vzdaluje a vyprchává v opětovné moci protikladů. Právě před touto pudovostí, kterou někdy označuje jako bouři, Holan varuje. Dalším často opakovaným motivem je sebeláska, vášeň, rozkoš, násilí, to vše ohrožuje lidskou duši a vede k zániku.

„Šumící stromy, skály, vlny…
Všechno, co jest a žije, touží

sjednotit skutečnost
obrazným rozdílem
…“ (XXXV U PŘÍVOZU)

 


„…Milenci, celí v kříži,
lámou si kosti snově.
Sebeláska se zhlíží
i v studni na hřbitově…“ (LIV DUSNÁ NOC)

XLVII PŘED BOUŘÍ

 

Když závrať stměla všechny zřené,
krev chápe při šumění splavu
zdi popěněné
vzteklinou bolehlavu.

 

Jako by chybělo cos ráně,
jež bez pomsty se zahojila –

klín, zvoucí nepozvaně,
stromová plní síla.

Žena se kousá do rtů milence

 

LV NE, NECHOĎ JEŠTĚ…

 

Ne, nechoď, ještě, nelekej se vzruchů,
to medvěd otvírá si úly v sadě.
Utichne brzy. Také já ti smlčím
řeč jako spěch hadího spermatu

k ženě v ráji.

 


Ne, nechoď ještě, nespouštěj svůj závoj.
Metylén ocúnů se loukou rozhořel.
Vždyť tys to přeci, život, i když míníš:
– Toužíce, přidáváme. Ale láska
je pouze ona…

 

LXVIII DIALOG

 

Dnes, když jsme stáli u jeskyně,
jež temným svalem pila vlny,
ptala ses, míníc pomíjení:
,,Co říká mužům proud?``

 


– Proud? Jako by jedl míchu sfingy, (sfinga – symbol tajemství, hádanky, kterou musíme rozluštit, má hlavu muže)
on kdysi provždy tmou nám mumlal:
Co nemyslí nás jenom po pás,
nebude ženou ani v hlavě
. (degradace ženy, jakoby za všechno mohla už od prvopočátku, viz další zvýrazněné verše v básních)


XLVIII  VERŠE

 


Vlna, kde ryba pouští hudbu
z paměti oblázků,
hřbitovní zeď, na které suší plínky,
pták, padající list, hlas někde v mlze --
zjednodušují každé gesto,
byť sebevíc tah dějin přírodou
dřel obrazy až k pudům.

 


Složité zášti odpovídá žal
tak prostě,
jako když syn
vybírá nejjemnější slova vražedná --
a matka utírá si slzy zástěrou.

 

XXI HOŘKÝ

 


Ne, nelíbej mi ruku, drahá, zůstaň ležet!
Každým tvým hnutím slyšený tvůj šat
má se mnou mrtvé ženy

 

Po sbíhání všech smyslů v onen bod,
kde rozkoš chtěla jenom prodloužení,
(tento verš se opakuje i v básni XVII HAD)
každá z chvil přítomných je sivookou
dyadou bezduší
zavři své mžitky, nehledej mne!

 

V bolesti poznání je ještě dosti prázdna
pro hořký nesvět lásky…

 

 

„…Spěch, který unik věčnosti:
vždyť mužský vdech a ženský výdech
nepřekonají nikdy zdání
a jejich tekuté stíhá jen meškání
z podoby do podoby…“ (XXII STÁLE)

 

„…červeň se děje bez sebe,
smích děvčat nahoty se pouští –…“ (VI OBRAZ, KTERÝ NENÍ PROPASTÍ)

 

„…Nic plodnějšího nežli krutá
pohlavní síla utrpení…“ (XLIII MOST PŘES ŘÍČKU L., stejné verše jako v Cestě mraku)

prostota, bolest

 

„Podvečer…Hřbitov…A vítr ostrý jako
kostěné třísky na řeznickém špalku.
Rez vytřásá svůj model z formy skřípění.
A nad tím vším i nad slzami studu
je hvězda skoro odhodlaná vyznat,

proč chápem prostotu, až když nám puká srdce,
pojednou pouzí, sami a už bez osudu…
“ (Bez názvu, b. LI HOROSKOP)

 

„Co je to zvěčnit? Hledat matku?
Ano, vždyť hledat – už to je budoucnost!
Však hledat hrob své matky mezi tolika
cizími a poznanými hroby a nenalézti jej
a neumět si představit už ani její tvář –
znamená chápat prostotu, až když nám puká srdce,
pojednou pouhé, samo a už bez osudu!
“ (Návrat, poslední strofa)

 

motiv promarněného mládí

 

„…A mladost není víc než milenec
na chvíli osleplý ve stálém sebevidění…“ (L VZPOMÍNKA NA MĚSÍČNOU NOC U LIBOCE, souvislost s Terezkou Planetovou)

 

protiklad staré a mladé generace

 

„…Však chybí mi zde dítě, které vyhánělo květiny
z nádražní zahrádky
na hřbitov svého dědečka…“ (XXIX VLAKEM, souvislost s Prostě)

 

zdvojená nicota

 

„…úzkost je teplejší jen v podničem,
kam každý lstivý zvuk
nechává okapávat zlodějství smyslů –…“ (XIX HLUBOKO V LESÍCH, souvislost s Cestou mraku)

 


vyhoštěnost, bezdomoví – motiv v PříbězíchCesta mraku, První Testament, Terezka Planetová

 

„Půjdeme dál či zůstanem, má milovaná?
Pohleď, jak všechno tkví a krutě přesvědčuje,
že cesta k domu, která našla sebe,

vede nikam.

Dnes, oba bezpřístřešní, nesem v uzílku
chléb z námelu a víno z durmanu
a nasloucháme, kterak mrtví
jdou po sobě v housenkách hřbitova.“ (XXXII MILENCI)

 

tma a slepota

 

Stejně jako v Příbězích zde Holan chápe tmu jako východisko, vidí v ní světlo, naději. Člověk se musí dostat na dno, aby pochopil, co je pro něj správné. Musí se naučit naslouchat, ne jen pozorovat. S tím souvisí také motiv slepoty. Slepí starci symbolizují moudrost, vnitřní světlo a zření, vizionářství.

 

XXIII V TMÁCH

 

Nech zarůstat, co vůkol zříš.
Jen v tmách jsou bohové.
Pryč odlétají ptáci, když
stříháte keře hlohové.

 

I mrtvé pouze půlnoc zná.
Hleď černým chvostem svištivým
kůň na hřbitově zhasíná
zvědavé svíčky v slepý dým.

 

XXXIII SUBIDAS II (stoupání)

 

Neuzříš nic, dokud jsi neoslep
k opojným tmám
, v nichž zázračno je činno.
Jakpak chceš najít sklep,
když nehledal jsi víno?

 


Nedojdeš daru božsky zralého,
jenž první tón ti udá v tvůrčí látce,
kdyby ses hrozil nenadálého
– a nehrozil se sladce! (nesmíme se bát smrti, abychom mohli vstoupit do Božího Království)


motiv osudu – proměna, slepý osud – Terezka Planetová, První testament

 

XXXIV OSUD

 

Je to jen malá horská lesní cesta…
I když se mraky proberou
k vědomí nebes
a ozáří ji na chvíli,
cítíš, že její samotu
kdys vybírala těžká temnomysl.

 


Zastav se tady!… Mlč!… A rozjímej!
Máš sotva víc než ona:
pro život kámen a pro smrt stavbu.

 


(kámen a stavba – celý život něco budujeme, abychom pak mohli vstoupit do nebe – souvisí s Prostě – závozník, co vozil kameny na stavbu Národního divadla – pracoval pro druhé, byl poctivý, ale měl strach potom do hotového ND vstoupit)

 

„..,Proměna proudu něžně znící
vždy zjemní ještě, dozná-li,
že zároveň s ní se třese,
sivoučká svída…“ (XLII VODOPÁD)

 

„…Však vlny ne, to my jsme nejisti,
ať milenci, ať smrtelníci –
neboť hlas tvarů určuje sám sebou

mlčení proměny…“ (XXXV U PŘÍVOZU)

 

„…Příroda v mužském rodě ticha
nemá jen sebe.
Šel tedy někdo touto hloubkou kdys?

Začínal, měnil se a zváben musil dál,
předčasný stále vůči předtuše?
...“ (XIX HLUBOKO V LESÍCH)

 


Neustále v této sbírce narážíme na otázku života a smrti, např. hned v první básni:

 

I A NENÍ ZAČÁTKU

 

Márnice tloustne v stín... A chlapci
srážejí kostmi slívy.
Ten dvojí pád a druhoprvní úpal
na chvíli mhourá sluchem závratě
a vymírá pak všechny barvy
v černošství hřbitova.

 

A není začátku. Jen první konec s druhým
kašle krev hudby
na čáry dlaně, které mají
pouhý rok prostoru
za trhlinami zdí.

 

Holan nejspíš chápe zrození jako první konec (dočasný konec naší věčnosti?) a smrt jako druhý – konec života. Podle něho není začátku, z toho vyplývá, že náš život je pouhý prostor ve věčnosti, prostor mezi věčnou smrtí.

 

II POZNÁNÍ

 

Pluje-li život po proudu
a smrt proti proudu –
nemůžem poznat ústí.

 

Pluje-li život proti proudu
a smrt po proudu –
nemůžem poznat pramen.

 

 


Pokud vnímáme běh času jako oboustranně nekonečnou čáru (a ta v obecném pojetí nepochybně oboustranně nekonečná je), potom život jedince představuje pouze konečnou úsečku na této čáře. Život běží stále kupředu a člověk ví, kdy byl započat. Trápí jej však po celou dobu otázka, kdy skončí. Rád by to věděl, ale není tak jisté, jestli se to někdy dozví, jestli dosáhne tohoto poznání. Kdyby se jeho život odvíjel přesně opačným směrem, pak by to s poznáním ani onoho pramenu nemuselo být příliš odlišné.

 


zápas člověka s pudovostí – zvířata

 

XXII STÁLE

 

Stále ten spěch, jenž sotva ptá se:
„Ranit? Nebo se rozhodnout?“
Spěch, hledající zas a zase
v budoucnu ztracenost.

 


Spěch, který unik věčnosti:
vždyť mužský vdech a ženský výdech
nepřekonají nikdy zdání
a jejich tekuté stíhá jen meškání
z podoby do podoby.

 

Spěch, jenž je zánikem
víckrát než jednou v ničem…
Pohleď! I koně pohřebního vozu
se pohánějí bičem.

 

(Pudovost a agresivita vede k zániku, symbol koně: spojovací článek mezi pudy a city; ubližovat koni: symbolizuje narušení plynulého přechodu od pudového k citovému, neboť jedině přátelský vztah s koněm vede k plnému citovému životu)

 

V JAKO NIKDO

 

Ne, s tebou dávno už nic nemám!
Říká to skoro zahozeně.
Nesvěřuje se. Sotva dychtí
vysvětlovati, zda chce ranit

nebo se náhle rozhodnouti.
Ó, je jak nikdo, jenž se vzpírá
přimlouvati se za nikoho,
a jeho tři sta údů mate
neviditelnost slyšitelnou
v předsmrtném hmatu, který žasne,
že také on má šaty vzaté
na mírné splátky u nezbytí…

 


Hle, anděl, anděl-začátečník,
ale už anděl-přezdívka:
zběh nebo zvěd!

 


viz také IV VEDRO, XII V TROSKÁCH, XIV NE POUZE VÝČITKY, XVII HAD, XXIV MÁJOVÝ VEČER, XXIX VLAKEM

 

 


Poslední báseň LXXIV U HROBU K. H. MÁCHY (souvisí s 2. pohřbem K. H. Máchy v Praze r. 1939) – spatřuje fatálnost v pudech, jestliže se jimi necháme strhnout, je to náš konec (stejně jako v Cestě mraku), oslavuje Máchu; smrt, sen a slovo vidí jako tajemství, zdůrazňuje potřebu protinicoty

 


 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

24.06.2008 14:56:52dát kritice tipKamil Havránek
ehh, too long for me, right now - právě se stěhuju a balím věci... may be later...
17.06.2008 21:35:37dát kritice tipmalinka_hvezdinka
v tom je krása poezie, každý máme jiný úhel pohledu, jinou představivost, každý si z toho odnese to své... :-)

děkuju, zdravím, pac :-)
17.06.2008 21:29:48dát kritice tipSmíšek:-)
dík moc, klip si nyní však nepustím z důvodu, že nemám v současném prohlížeči webu záměrně soft pro podporu flash tohoto druhu videa, ne kvůli tvému video, ale kvůli rychlosti prohlížení netu:), pustím si jej zřejmě až zítra v jiném prohlížeči :)

právě... úhel pohledu... každý v jedné věci může vidět úplně něco jiného a to se přitom jedná o jednu a tutéž věc :) Lze vůbec na poezii nahlížet vědecky, ve smylu hermeneutiky?

Přeji ať hlasivky v Olomouci na koncertu krásně rezonují:) a z plných plic! :DD tu tu tu tututu :)) ;)

17.06.2008 21:12:07dát kritice tipmalinka_hvezdinka
:-) bludný kruh... hmmm, něco mi to připomíná :-)))... smíšku, děkuji za kritiku... s bludným kruhem je to složité... je otázka, jaký si básník klade cíl, jestliže si Holan dal za cíl, že třeba donutí čtenáře přemýšlet nad smyslem života, smrtí... nebo že mu dokonale poplete hlavu ;)... nebo že popíše tehdejší dobu... to už se asi nedozvíme (nebo jo, napsal to někam?), ale myslím si, že se mu to docela povedlo ;)... taky je otázka, co chápeš ty jako bludný kruh... Možná sám život básníka je bludný kruh, který se pak odráží v jeho poezii... co já vim ;)

koukals na ten klip? ten stojí za to ;)

btw, v neděli máme opět koncert se sborem: Olomouc - Reduta 18:00, srdečně zvu :-)

Díky :o) m_h
17.06.2008 20:53:43dát kritice tipSmíšek:-)
Milá Renátko skvělá stať. Díky za přiblížení Holanovy poezie.:). Stojí za přečtení. Pracoval jsem před nějakým časem s databází AVČR http://www.ceska-poezie.cz kvůli své diplomové práci. I když Holan v této databázi, mám dojem, ještě není, je skvělé, že poezie je nadosah :) Píši to z pouze jediného důvodu a to proto, že když někdy občas přemýšlím o filozofických tématech v poezii, třeba kupříkladu v částech tvé analýzy, tak se mi zdá, že se básnici dostávají do bludného kruhu bez zdolání "cíle":). Možná, a možná ne. Možná právě toto může být jejich smysl a cíl... přesto si kladu někdy otázku jaký má poezie sama o sobě cíl, přesto ji čtu a líbí se mi, neboť je v mnoha případech známkou úžasné invence a kreativity autora:), i když na druhou stranu je to bludný kruh bez cíle. Díky za sondu do Holana :) ;) Zdraví sm :)
17.06.2008 14:57:27dát kritice tipmalinka_hvezdinka
17.06.2008 13:09:00dát kritice tipjazzgirl
Komenda se včera u státnic jedné holky ptal: "A proč nepublikoval Holan po válce?" Holka na to, že nemohl, že politika a tak:-)... Štěrbová na to: "Netahejte do všeho politiku:-)." A Komenda: "Proč nepublikoval? Správná odpověď zní: Protože nechtěl:-)" Tak to jen taková čerstvá holanovská zkušenost:-) (a Komendovi věř, on je na Holana, a nejen na něj, expert...) Oceňuju, že sis na Holana troufla, ne že já bych ho obcházela obloukem, ale stačila mi Bolest a Noc s Hamletem a stálo mě to dost sil:-)... Ještě se sem vrátím:-)*
17.06.2008 12:44:12dát kritice tipneroušek
Přehnaná skromnost škodí,dí neroušek!
16.06.2008 18:52:12dát kritice tipmalinka_hvezdinka
no, tak aspoň tu mlhu :-))) díky... vím, že to není kvalitní rozbor :-))) nejsem žádnej profík...
16.06.2008 18:47:02dát kritice tipMilly
hehe,další avi. :-P

To, co se označuje červeně !!!


Musim to pak pročíst....
16.06.2008 18:34:46dát kritice tipneroušek
Neroušek si z toho odnesl mlhu v hlavě. Ale zdraví Malinkatou hvězdinku.***
16.06.2008 18:29:07dát kritice tipSanti€
redaktor poezie
avi


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.