Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Stříbrovlasý 6

17. 06. 2008
0
0
749
Autor
Taira

další kapitola, v níž přichází na scénu má oblíbená postava... (a ne, Zaal to není, ten autorku spíše štve :-D)

6. kapitola

 

V srdci Túránu, hluboko pod královským palácem, se v komnatě se stěnami z leštěného obsidiánu nachází svatyně, dvojče té, kterou skrývá ve svých útrobách chrám pána všech světel ve Fársu. Planou v ní čtyři ohně krmené dřevem a kostmi; a uprostřed, na kamenném oltáři, sedí vyhublý černovlasý muž, za jehož zády se krčí stíny hadů. Čeká... na rozkaz, na pouhý náznak přání, protože síla jeho pána je blízko.

A místo slov přichází smích, řežavý jak uhlí nasypané do zpola hnisající rány.

Nikdy jsem po tobě nic nechtěl.

Nic jiného než aby ses díval a vnímal svět takový, jaký skutečně je.

Jako místo, kde smrt znamená život a život zase smrt. Protože není rozdílu, když se koloběh uzavírá. A kdo to pochopil, ten ovládl svět zaslepený pomíjivostí a strachem z ní.

A ty... ty se mi stále vzpouzíš, stále unikáš, i když už ani není kam.

Stačí se podívat.

Na krev na tvých rukou.

Na jizvy v tvé duši.

Na prázdnotu, co zbyla ze srdce.

Patříš mi... patříš mi na život a na smrt.

Ne jako otrok, ne jako služebník... ale jako odraz mé vlastní touhy. Odraz bolesti z přelámaných křídel moci.

Co čekáš, blázne? Že unikneš z moci tomu, komu ses dobrovolně vydal, když si budeš hrát na lásku a ušlechtilost? Kdo uvěří té tvojí komedii? Kdo z těch, na kterých doopravdy záleží?

Před očima mu probleskl obraz obtížených vah. Jedna ze slonové kosti, druhá z ryzího zlata. A závaží z leštěného obsidiánu pálící v dlaních.

Dahak se při té představě mimoděk ušklíbl. Jiště - tohle už tu jednou bylo. Již jednou jej přinutil k volbě, a od té doby se jeho darů nezbavil. Vlastně mu to protistrana té dávné smlouvy nikdy nepřestala připomínat. Pokaždé, když se oblékal, cítil jizvy na ramenou. Stopy po hadech, které vytvořil z jeho vlastního masa... stačila jediná vzpomínka na tu bolest, a měl sto chutí se zas svíjet v agonii.

V životě toho prohrál příliš mnoho. Zůstávalo jediné. Vlastní hrdost. Zbytky touhy po spravedlnosti, takové, kterou by rozdával a pro niž by ho lidé milovali. Čest, neroztříštitelná jak šavle z dobré oceli... co si vyžádá tentokrát? Čeho se jej chystá zbavit nyní?

Blázne... to se neumíš dívat? Neumíš - nebo nechceš?

"A na co, pane?" neodpustil si sarkasmus. "Ukázal jsi mi, jak ho postavili před tebe, a že se rozhodl nepřijít dobrovolně. Nemyslíš, že jej to šlechtí? Dokáže se postavit tomu, co vidí jako zlo. Má odvahu, sílu, pevnou vůli... pochybuji, že by kdy vzbudil tvou pozornost, kdyby mu chyběly..."

Proč si nepřipustíš, že v něm vidíš sebe sama... když jsi byl asi stejně starý? Je stejně arogantní, omezený, schovaný za zbožné lži a fráze!

"Nu, zrovna tohle se mi na něm líbí. Jen tak ho něco nezlomí."

Skoro to zní, že ho považuješ za výzvu. Tak proč ne. Zasloužil by sis dobrého žáka - a Zaal má mimořádné nadání pro spoustu věcí. Ukaž mu, že člověk může všechno. Všechno, co mu dovolí jeho síla. Všechno, co nabízí vesmír. Není dobro, není zlo, pouze silní a slabí. Ti, kteří vládnou, a ti, kteří poslouchají. Pánové a otroci. Vítězové a poražení. A právem vítěze je dělat, co se mu zlíbí, bez ohledu na mrtvoly, jež musely být překročeny. Ukaž mu to tak, jak ti to ukázali tví učitelé.

Ne, té síle prostě nejde odporovat.

"Nikdy jsem nikoho nezabil, pane... ne doopravdy, myslím tím duši." Dahak věděl, že to zní jako výmluva, že nejde o víc než ubohý pokus o obranu, než mu jeho pán dokáže nevyhnutelnost a přinutí jej přijmout i toto poslání, ale přesto si to nedokázal odpustit. Stále v něm zůstávaly zbytky toho mladého válečníka zahnaného ze všech stran do kouta - a ty se teď otřásaly hnusem.

No tak. Dávno si už nemůžeš vybírat... Tohle znělo téměř soucitně, pokud by něčeho takového mohl být ten hlas schopný. Připomínalo to poslední táhlý tón flétny, než hudba odplyne do zapomnění, odraz nádherné písně, které se již dávno zmocnil chaos a roztrhal melodii na kusy... Pocit, který znal Dahak až příliš dobře z vlastního srdce.

Pomalu otevřel oči.

A v zkřížených prstech se zaleskla malá miska ze slonoviny.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru