Hodinky

Ta stará ženská strašně smrděla a bylo jasné, že jednou budu smrdět taky. Hodinky staré s páskem od pana maršála, nechala si natahovat od lidí, aby měla pocit. Byl to takový zvláštní den, kdy mračna se stahovala a přece nepršelo na cestě tam.  Takový docela obyčejný den, kdy na zádech vám raší kapky potu a smrt se vás dotýká tak lehce. Den jednosměrných rozhodnutí, komplikací a lásky. Zastavit se u ní na delší vyprávění, znamenalo rozhodnout se zůstat. Mačkala do své kdysi vkusné dámské kabelky pet-lahve a možná, že jich tam měla už několik, jakoby byla nedobytnou studnicí, ještě stále plnou vody. Ručičky se natáhly na chvíli správně, ale s budíkem to bylo horší, protože podle dobrozdání znalce byl už příliš starý na to, aby ještě ukazoval správný čas.  Ale o ten v žádném případě nešlo. V lepším případě se zastavil již před půl stoletím, v tom druhém se zastavil právě ve chvíli, kdy odcházela. Zase se střetly všechny ty fatální osy, které vůbec nic nepředurčují. Lidi pijou pivo u stánku a cpou se slanýma brambůrkama. Chlapi pokuřují a ženský jsou na čerstvým vzduchu bez vodítek zase chvíli identické. Čas na hodinách se posunul zase o kousek dál, bylo na čase nasadit si dioptrické brýle a prostoupit do přítomnosti. Začalo další nudné sčítání  minut...