Kamarádčina svatba

KAMARÁDČINA SVATBA By Lukáš Horkel Zrovna jsem se vrátil z cyklistického výletu. Už celé dny marně vyhlížím pošťačku s jistými důležitými dokumenty. Přijedu domů a zase tam nic nebylo. Jdu tedy spát a těším se na druhý den, jestli pak nedorazí zítra. A opravdu, zítra opravdu dorazila. Prej, že tady mám nějaké oznámení. A dopr…si říkám, tu pokutu jsem už přece zaplatil. Vyrazil jsem tedy celý nedočkavý za ní, aby se dozvěděl co že je to za oznámení…. Já čekal výsledky z přijímacích zkoušek na medicínu a ono zase nic. Místo nich na mě čekalo úhledně zabalené svatební oznámení. Kdopak se asi žení nebo vdává….může být dobrá prča, řekl jsem si. Už když jsem ho ale vyndával z krásně zdobené obálky, začal jsem mít takový divný pocit. Můj instinkt mě jako obvykle nezklamal. Cituji: „Vážený pane XY, dovolujeme si vás…bla, bla, bla, bla ,bla…Na chystanou svatbu slečny Moniky Velíčkové a Radka „už nevím čího“. Má nejhorší noční můra se právě zhmotnila a zasekla své největší drápy do mého, už stejně ztrápeného srdce. Monika Velíčková byla totiž moje největší láska na střední, kde už to pekla s tím budiž k ničemem. Jenže tehdy jsem to ještě nebral tak vážně a taky jsem byl srab na to, aby to ze sebe pěkně všechno vysypal. Dneska bych už jednal jinak, ale to by nesměl přijít tenhle zpropadený kus papíru. Dlouho jsem uvažoval, jestli tedy má vyjet na chystanou veselku, nebo ne. Měla se konat přesně za dva týdny a já měl tedy 14 dní na to abych si to pořádně rozmyslel. Nakonec jsem dospěl k závěru, že nebude na škodu ztropit malou nevinou ostudu tomu, jehož jméno se přede mnou nesmí vyslovit. A s trochou štěstí jí tuhle grandiózní kravinu vymluvit. Když přišel ten „slavný“ den, tak jsem na sebe hodil kvádro a vyrazil svým naleštěným fárem vstříc lepším zítřkům. Právě jsem dorazil na svatbu. Ta se koná na jičínském zámečku v centru města. Dneska si má Monča brát toho dementního žárlivce, kterému tak ochotně plní jeho tajné fantazie. Problém je v tom, že se za to má kamarádka nedočkává takového zacházení, jakého by si dle mého soudu zasloužila…Jenže je vychována tím stylem, že se má žena podřizovat muži a pokud možno, tak mu nedělat ve společnosti hysterické scény. Ale ten idiot si toho prostě neváží. Neváží si toho, že doteď mněl a už i „navždy“ bude mít jednu z nejlepší bab, jaké jsem měl tu čest poznat a přitom se k ní chová jako k té horší části jeho rozsáhlého harému. Kdyby aspoň nějaký mněl, ale to by si nejdřív musel přezout boty. „Oh yeah baby….come on…come on…podívejte se na mě, já jsem prostě skvělý, já jsem prostě úžasný. Já jsem totiž Hip-Hoper.“ Ty jeho stupidní hip-hoperské křusky, které si neodpustil vzít ani na svou vlastní svatbu už taky o něčem svědčí. Jóóó…tak tohle přesně vystihuje tu jeho vypatlanou palici. Kdyby to byla aspoň nějaká extra třída, ale skutek utek….Vočko Sizlak je proti němu krasavec. Prostě klasický vylízaný rádoby namakanec, který by potřeboval srazit ego a libido pořádnou nakládačkou. Ale co bych to byl za svatebního hosta, že ano?! Pro tebe mám hošánku připravené malé překvapení v podobě mého svatebního daru. Ten obsahuje „francouzský“ klíč a cedulku s následujícím nápisem: „Možná se sám sebe ptáš, proč zrovna francouzský klíč?! To abys věděl, jak vypadá pořádný „francouzák“ ty Cassanovo.“ Ale koho nám to sem čerti nesou. Sotva co jsem to dopověděl, tak se blížila žena, která měla být mou a ten její slavný „Don Jujan“. „Alééééé…ahoj Moni, tak jsem konečně dorazil,“ povídám. „Ahoj Drákulo,“ povídá Monča a objala mě. Zatetelil jsem se blahem a v duchu jsem si pomyslel: „Jen pukni vzteky ty bystroni.“ „Nepředstavíš nás?“ povídám Monice. „Ale jistě…Luki (to jsem já)….tohle je Radek, Radku…tohle je Lukáš, můj bývalý spolužák.“ Potřásli jsem si rukama a ve mně zažbluňkal Nitroglycerin. Ten den jsem vydal úsměv, za který se doteď stydím a který mě stal tolik energie, že už jsem neměl sílu na pozdější tanec z nevěstou. I když to možná bylo něčím jiným, ale nepředbíhejme. „Dneska jsem měl tady být na tvém místě ty jedno kvarkopako,“ zamumlal jsem si pro sebe. Radek se otočil a s úsměv povídá: „Luki, říkal si něco?“ „Ne, ne….to jsem si jen vzpomněl na jeden vtip, takže mě to tak trochu rozesmálo,“ odpověděl jsem s ještě větší nechutí. „Aha…vtip…jo…uh………,“ lezlo z dutohlava jak chlupaté deky. Monika se usmála a povídá mi: „Á…vidím, že si docela rozumíte a já měla takové obavy, že ho nebudeš mít rád, protože….ty víš kvůli čemu.“ Uznale jsem pokývl hlavou, rozloučil se a pokračoval ke stolu s punčem. Bylo v něm i drobet rumu, tak jsem si nalil rovnou trojitou dávku. Normálně bych tohle setkání rozcházel trochu déle, ale ty panáky mi to trochu ulehčily. A hned se tu dalo dýchat. Na svatbě hrála skupina Amarcort, kterou vedl můj bohužel propadlý kamarád ze střední. Dávali si to docela slušně. Samé staré pecky….včetně Mozarta, Mendelsona, nebo Motorhead. Ne, dělám si legraci…jenom ten Motorhead. Sotva dohráli, rozhodl jsem se navštívit i švédské stoly s občerstvením. Na výběr byl všemožné jednohubky, cukrovinky a laskominky všeho druhu. Dal jsem si do těla a vyrazil do zadní části místnosti, kde se měla nacházet nevěsta…ale alespoň podle její matky. Obřad měl začínat už za hodinu a proto jsem si musel pospíšit, abych jí zabránil udělat největší chybu v životě, kterou by si sice neuvědomila dnes, ani zítra, ani za týden…ale jednou rozhodně a pak by jí to stálo hodně moc peněz, nervů a drahocenného času, protože ten držgrešle napěchovanou šrajtoflí zrovna nevyniká a Monča, respektive její výplatní páska, jí jakožto top-modelky, tak představuje velmi výraznou část domácího rozpočtu. Tak hurá do toho…stojím před dveřmi, zaklepu a po chvíli, doprovázenou tím „dále“, jako správně a slušně vychovaný ganelman vstoupím. „Zdar ty moje krasavico…můžu na chvíli dál?“ „Ty můžeš vždycky,“ odpověděla s tím svým rajc úsměvem. Posadil jsem se vedle ní a spustil. Rozmlouval jsem jí to jak jsem mohl, ale nereagoval a stále opakovala, jak že ho miluje a jak spolu plánují krásný život plný radosti a kupy dětí. Chvíli jsem se nevěděl co jí na to mám říct, ale pak jsem udělal to jediné, co jsem ještě mohl dělat. Vyhrnul jsem se na ni a začal ji vášnivě líbat. Nejdříve mě odstrčila, ale pak se v ní něco zlomilo…už navždy si budu pamatovat ten pohled. Potom se pro změnu vrhla ona na mě a než jsem se nadáli, tak byla ruka v rukávě. Ptáte se, jestli se mi splnil sen milí čtenáři…ó ano...ale po pravdě jsem od nevěsty čekal více, ještě kor v den své svatby. Neřekl bych, že šlo o extra rychlovku, ale tlačil nás čas…obřad měl začít za půl hodiny. Naštěstí je Radek typ muže, i když o tom by se možná dalo s úspěchem polemizovat, který lpí na tradicích a proto nechtěl nevěstu vidět ve svatebních šatech, takže nás mohli nachytat jen její rodiče. Naštěstí se tak nestalo a já s blaženým úsměv odcházel od „mé“ nevěsty. Upravil jsem se venku před zrcadlem a vypadnul zpátky ke švédským stolům, na kterých už byly nachystánu další druhy všemožných lahodných pokrmů, včetně pizzy, kterou si vždy po aktu dávám. Den se zatím odvíjí celkem dobře, takže jsem se došel k závěru, že si tím ANO ve stereo modu nenechám zkazit den. Konec konců je to její rozhodnutí a rozvést se můžou vždycky…jen doufám, že mají předmanželskou smlouvu, jinak se holka pořádně plácne přes kapsu. Něco mi ale říkalo, že tenhle den nedopadne všechno tak, jak si náš dutohlav představoval. Najednou jsem zpozoroval, že už se svatebčané začínají scházet do obřadní síně a tak jsem vyrazil taky. Zaujal jsem pozici ve třetí řadě, hned vedle uličky vlevo. Všichni hosté se během pár minut usadili a pak začala hrát svatební hudba. Magor už čekal před oltářem a bylo na něm vidět, že je lehce nervózní. Pak se rozevřely zadní dveře a vyšla Monča v krásných, bílých šatech. K oltáři ji vedl jak jinak, než její otec. Ten kašpar už se nemohl dočkat, aby si konečně mohl říct to svoje ano. Teď už záleželo jen na tom, jakého bude názoru Monča po té eskapádě v převlíkárně. Asi dalších pět minut jsme poslouchali ty kecy o tom, jak je skvělé, že jsme se tady všichni sešli v tak slavnostní a bohem požehnaný den a tak dále a tak dále. A pak to přišlo. Na otázku jestli si ten osel bere Moniku Velíčkovou, řekl jednoznačné ano…na zlomek vteřiny jsem mu i věřil, že si jí nebere pro peníze, ale zpět na svatbu. Když se kněz zeptal, jestli slečna Velíčková chce strávit zbytek života v časech zlých i dobrých, v bohatství i chudobě, se ozvalo jen hrobové ticho. Jen občas někdo zakašlal mezi svatebčany. Něco ve mě mi říkalo, že ho pošle do háje, že mu před všemi řekne jaký je to strašný despotický neřád a gumová palice. Ozvalo se jenom jenom pronikavé ne. Všem se málem zastavilo srdce a i já tohle tak trochu opravdu nečekal. Potom se rozběhla od oltáře, chytla mě za ruku a pravila: „Pojď supermane….mizíme.“ Vypadli jsem tedy ze zámečku, nasedli do mého nového Masserati a uháněli neznámo kam, hlavně pryč odsud. Když jsme zdrhali z obřadní síně, tak jsem zaslechl toho paznechta, jak povídá: „Ale lásko…to přece……………………Co jsi myslela tím supermanem?“ O dva měsíce později jsme se brali v tom samém zámečku, dnes je to 17 let co jsme se vzali a jsme spolu neskonale šťastní. Máme spolu 3 nádherné dcery, z nichž ta první byla počata právě na té původní veselce…v té převlíkárně. Určitě Vás zajímá co se stalo s Raďou…ten si vzal majitelku místní restaurace, mimochodem velmi úspěšné restaurace, kterou, jak jsem se před časem dozvěděl, na něj jeho milá z půlky přepsala, takže je hošík za vodou. To ovšem ještě netuší, že udělala jednu z největší chyb v životě. Hošík ji bude vesele pumpovat dál a než se naděje…gumová hlava prodá svou půlku podniku nějakému ukrajinskému hrdlořezovi. Sebere si své saky paky a balík peněz a bude za hranicemi dříve, než by jste řekli: „Dej si něj bacha, holka zlatá….mládí ti utíká mezi prsty a ten spratek nevychovaná bude tvoje zkáza.“

---