Malé lži s úsměvem na tváři

Slzy pálí Tě za víčky, kam jsi je sám zavřel.

Pláčeš jen dovnitř, tam nikdo nevidí Tě.

A přitom pláčeš již dlouho, často a usedavěji než pláče malé dítě.

Sám sebe si když pláčeš prostě nevšímáš.

Sám sebe přeci znáš, sobě nic neskrýváš.

Moc dobře víš, že pláč je přebytečný.

Nic neřeší a dávno neuleví.

Na lidi kolem se usmíváš a ostatní Ti úsměv věří.

Naštěstí nevědí, že na rtech leží jen lehce.

A stačí málo a sfoukne jej slabý závan.

Tvůj úsměv je vratké pírko někdo foukne a už letí.

Pírko, které se za větrného dne zachytilo na pápěří odkvetlých pampelišek

a nebo na květu odkvetlého bodláčí...

A na otázku: "jak se máš, jak se Ti daří?",

odpovíš

"Dobře, fajn, skvěle! A co Ty?"

A přitom uvnitř se životem sotva dál vlečeš,

chuť žít Ti dávno chybí,

však, co uvnitř máš, navenek nikdo neuvidí.

A venku? Hlava vzpřímená a hrdě narovnaná záda....

Žiješ ve světě každodenních malých lží.

Žiješ stejně, tak jako miliony dalších lidí.

Svět prázdných frází, kde odpověď je dána předem...

A v prázdných frázích? V těch my lidé vedem.

Učíme jim všechny naše děti už odmala.

A jaképak kouzelné slovíčko tam cybělo?

Vždy je potřeba vědět, co se má a hodí řict.

Těší mně, miluji Tě, upřímou sosutrast, mám Tě rád-rád Tě vidím, potěšení na mé straně, dobrý den, prosím, děkuji, mnoho štěstí, Otče náš...