Divadlo

Kapky rosy ti olizují kotníky

a ty je přijímáš jak zbloudilé poutníky

prosící u božích chrámů

a já tu tiše sedím

a stárnu.

Třeba bych měla (zase jednou)

rozpustit si vlasy a namalovat řasy.

Možná, dám-li trochu růže tvářím,

sama sobě uvěřím, že jako ty

zářím.

Jenže jemné částečky kompaktního pudru,

usazené v příkopových propadlinách vrásech,

vypráví příběhy mých odeznělých

lásek.

A že jich pár bylo a pár nebylo

napsala jsem o nich

stínové divadlo.

Celé premiéra byla vyprodaná

a všichni si šeptali:

To je ona! No ta, jak už je vdaná!

Pro velký úspěch nutno opakovat!

To tak, čumilové!

Nasrat!