Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zrození legendy

29. 07. 2008
11
13
3077
Autor
IVO
1241
                              Třetí den už postupovali proti proudu velké řeky, po jarních záplavách doširoka rozlité. Nízké dešťové mraky visely nad obzorem, který uzavíraly vpravo i vlevo stále vyšší pahorky.
                       Bylo jich sedm, co zbyli z původního oddílu tisícníka Dalsürena, který téměř vzal zasvé při té nelítostné bitvě pod kamenným hradem Budínem. Armáda velkého chána utrpěla těžké ztráty, ale král Béla IV. ještě větší, neboť mocný bůh války Süld shlédl milostivě na zápalné oběti, připravené šamany a dopřál Bátúovým bojovníkům úspěch a nevídanou kořist.  Na troskách sídelního města Uher teď vyli vlci a karavany se stovkami k sobě provazy svázaných otroků odváděli vojáci přes hory a doly do asijské domoviny. Avšak bratranec velkého chána nařídil setníku Budžavovi, aby nešetřil koně při hledání severní cesty k Poslednímu oceánu, který omývá pevnou zemi tam, kam se denně večer schovává  slunce. A Budžav dobře věděl, že chánovi ani jeho bratranci se neodmlouvá.
                       Pod kopyty koní se rozstřikovala voda, ale zvířata byla přivyklá i větším nesnázím a poslušně klusala, kam je jezdci směrovali. Včera ráno přepadli ovčín, pastýře zabili a vaky u sedel naplnili zásobami skopového. Každý měl dva koně, se zátěží tedy nebyl problém.
                      „Dzá, divná země,“ řekl z ničeho nic jednooký Dašdordž.  „Samá voda, bažiny a neproniknutelné lesy.“
                      „Ale bohatá. Můj pán si odvezl tři vozy plné kořisti. A taky pěknou otrokyni, tlustou, prý souložnici samotného uherského krále,“ opáčil se závistí v hlase vedle jedoucí Njama.
                       „Však i my se dočkáme, Njamo. Velký chán slíbil, že všichni, kdo dojedou až k Poslednímu oceánu, si mohou nabrat kořisti,, kolik unesou.“
                        K večeru přijeli na nevysoké návrší. Zastavili se, Budžav přikázal sesednout a najit vhodné místo k přenocování. Za chvíli už plápolal oheň, na kterém pekli beraninu. Najedli se, napojili koně, sami uhasili žízeň vodou z potoka a Budžav určil stráže. Sychravá jarní noc se rozklenula nad Dolnomoravským. úvalem a mlha z řeky zahalila vše neproniknutelným závojem.
                                                                    xxxxxxx
                      Zemana Petra z Březolup probudilo naléhavé klepání na okenici. Venku byla hluboká noc, ale příchozí se na tvrzi zřejmě vyznal dobře. Rozespalý Petr mu sotva stačil otevřít a už noční návštěvník ze sebe vychrlil:  „Rychle, pane, opásej se a zburcuj lidi ve vesnici. Pohani Tataři se blíží, mordují, panny zmermomocňují a loupi.“
                    „Tys je viděl? Kde?“
                    Zvěsti o nelítostných kočovnících letěly tenkrát krajem rychlostí bouře. Páni a rytíři se opevnili na hradech, protože zpráva o zkáze mocného uherského vojska vyděsila i je. Doufali sice, že stepní jezdci zamíří spíše na jih, do rakouských držav a do italských nížin, ale obavy zůstávaly. 
                 „Janek rybář  je zahlídl, kousek pod vsí Spytihněví rozbili tábor, jezdecký oddíl.“     
                  To bylo vážné. Petr z Březolup věděl, že se nemůže spoléhat na cizí pomoc. Páni zalezli, český král daleko, Bůh vysoko. Zburcoval vesničany, ani moc neprotestovali.  Zašli společně do zbrojnice, nejsilnějším rozdal pár mečů a samostřílů, které tam ležely od časů nebožtíka otce netknuté, ostatní poslal domů pro vidle, oštěpy a sekery. Pod pláštěm noci postupovali březolupští poddaní se zemanem v čele rychle a tiše k označenému místu.
                  Vlastně to nebyla bitva, ba ani šarvátka, jen vraždění. První se svalil jednooký Dašdordž s rozpolcenou hlavou, vedle něj se svíjel Njama s vidlemi v hrudi. Oba nedbalé strážce překvapila smrt ještě v polosnu. Další tři Mongolové padli pod ranami cepů a seker, malý Luvsan ještě stačil křivou šavlí rozpárat břicho jednomu sedlákovi, než jej následující úder přibil k zemi navždy. Budžav vyskočil na neosedlaného koně a drže se jeho hřívy,  vzápětí zmizel ve tmě. 
                 Snesli zabité na jedno místo, jako uhranutí zírali do zsinalých bezvousých šikmookých tváří obávaných asijských nájezdníků, kteří byli najednou bezbranní a tiší. Pomalu se rozednívalo a v křoví na břehu Moravy naposled zaklokotal  slavík.
                                                                   
                                                               1715
                  V klášterní knihovně bylo příjemně, i když venku sálalo červencové slunce. Před bratrem Ignácem ležel nažloutlý papír, který se pomalu plnil ozdobným písmem. Mnich pospíchal, neboť představení stanovili pro odevzdání rukopisu velmi krátkou lhůtu.
                 „... za onoho času sběř tatarská udeřila velkou silou, dobře počítáno bylo jich třímecítma setnin, všickni na koních. V jejich čele strašlivý kníže Bátů, syn satana a čarodějnice, se svými hejtmany. Pohané přitáhli z Uher na moravskou zem, zde ale mimo vší pochybu náš milý Kristus Pán a matka jeho Marie Panna je zadrželi, že jí nic neuškodili, než od statečných junáků odbiti jsou. A v té bitvě se samotná Panna Maria jasně zjevila, celá v bílém, pod patami tatarský půlměsíc měla. Bohorodička seslala na pohany hroznou bouři s blesky, které jakoby v celých snopech z rukou jejích vycházely. I zalekli se pohané těchto znamení  a hned prchali ve zmatku, přemnozí pak z dopuštění Božího a s pomoci naší Panny zhubeni jsou…"
                  Fráter dopsal a pozorně si přečetl své dílo. Opat bude spokojen a arcibiskup taky. A z poddaných už nějak drábi peníze na stavbu chrámu dostanou, o tom není pochyb. Představil si velkou baziliku doširoka rozkročenou nad žírným krajem, jež bude navěky připomínat slavné vítězství křesťanů nad tatarskými hordami. Krásně jsi to sepsal, Ignáci, ten chrám bude stát i tvou zásluhou, zahryzal červ pýchy v jeho mozku. Zaplašil jej znamením kříže,, zasypal písmo práškem a svinul papír do trubičky. Pak bohabojně vykročil k opatově pracovně.
                      

13 názorů

Yvaine
15. 07. 2009
Dát tip
Není tomu ještě ani čtvrt roku, co jsem maturovala z dějepisu, díky za příjemné osvěžení znalostí.:) povídka je moc fajn - a vzhledem k tomu, že i naše nicky znějí trochu podobně, není co řešit... Tip

těša
17. 05. 2009
Dát tip
jo, napsaný je to asi pěkně, ale mám v poslední době alergii vůči všemu, co se snaží působit protinábožensky tím, že - ať už katolíky nebo muslimy - zobrazuje jako příznivce válek, což tady vidím jako jediný smysl.

IVO
01. 08. 2008
Dát tip
Dík všem za návštěvu, ocenění a kritikům i za věcné připomínky. Bergu, dle Tvé rady jsem dotyčnou větu podrobil průklestu.

Alojs
31. 07. 2008
Dát tip
dobře napsaná záležitost. čtivá, nebrzdící čtenářův zrak zbytečnými složitostmi... podepisuju se pod Wintera - s tím, že tipa uschovám na později :)

fungus2
30. 07. 2008
Dát tip
Fajn čtení.

katugiro
30. 07. 2008
Dát tip
Winter má pravdu, jen s tím posledním odstavcem to vidím jinak, je sice trochu polopatistický, ale nehodilo by se to zase utnout hned za kurzívou. Za sebe bych ještě vytknul velkou střihovost. Samozřejmě se na Písmák nevejde román, ale tohle je skoro komiksový styl. *

Winter
30. 07. 2008
Dát tip
Na Tobšu kašli .) Tenhle text funguje dobře (námět, pointa) napřesto, že mu je co vytknout. Ze začátku jsem zakopl o některá souvětí, ale to může být jen můj problém. Daleko více mi scházel hlubší rozměr, který je s takovými námět spjatý (teď nejde o vyznění), příliš moc a přlíš obyčejně popisuješ, což obzvláště vyniká v kontrastu tak povedných vět jako: "Páni zalezli, český král daleko, Bůh vysoko." "Avšak bratranec velkého chána nařídil setníku Budžavovi, aby nešetřil koně při hledání severní cesty k Poslednímu oceánu, který omývá pevnou zem tam, kam se denně schovává večer slunce" Taky bych asi střihnul poslední odstavce v závěrečné kapitole, protože každému je stejna jasné o co tady běží, takhle je to zbytečné "uzemnění" Jinak - alespoň podle mě - docela dobrá povídka, která si tip rozhodně zaslouží!

Tobša
30. 07. 2008
Dát tip
Zdravím, Tvá podívka je poměrně dobrá - či spíše bych měl psát črta-. Po přečtení si myslím, že nemá žádné větší zásadnější poslání. Jsou zde k sobě lepeny dvě příběhové linie, které k sobě ale moc nepasují. Tím neříkám, že by to bylo špatně napsané, ale jaksi ta pointa mi nic nedala. Ono odjakživa se přeci píše kvůli nějakému poslání. A já zde to poslání nevidím. Resp. nevidím nic zajímavého, úchvatného, převratného etc. Chyby: připravené šamany a dopřál Bátůovým bojovníkům úspěch a nevídanou kořist.. --> dvě tečky ne-e „Však i my se dočkáme, Njamo. Velký chán slíbil, že všichni, kdo dojedou až k Poslednímu oceánu, si mohou nabrat kořisti,, kolik unesou.“ --> za kořisti jen jedna čárka nad Dolnomoravským. úvalem --> tu tečku ne-e Závěr: Gramatika je dobrá, historické reálie jsem nezkoumal - myslím, že píšeš dobře. :-)

Hesiona
30. 07. 2008
Dát tip
Píšeš skvěle, IVO. Moc dobře se to čte!*

Veselina
30. 07. 2008
Dát tip
povedla se ti. má přesah až do současnosti i spád. tip

berg
30. 07. 2008
Dát tip
ani moc neprotestovali, asi věděli... to mi už trochu zavání nadbytečnem. ÷)) Jináč jsem se ale Ivo pobavil vcelku mocně, dovolím si tudíž parafrázovat poznámku avox: čas vždy pracuje pro vítěze! ÷)) *

avox
29. 07. 2008
Dát tip
Dějiny vždy píše vítěz... nebo přepisuje... :-) */

Diana
29. 07. 2008
Dát tip
Aneb jak se přetvářejí dějiny? :-))) Dobře napsáno.T****

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru