Jak se stát mlátičkou

Bod číslo jedna: Image

Když už někomu vytrháváte páteř z těla… když už někomu vytíráte oční bělmo, opravdu není jedno, jak při tom vypadáte. Instint je na nic, poslouchejte image. Věděl to už James Bond a jiní testosteronoví borci z celuloidových pásů osmdesátých let. Jednoduše řečeno – i když jste potřísnění krví od hlavy až k patě, musíte vypadat zatraceně dobře. Péče o zevnějšek se tak týká nejen tělesné obálky, obvodů stehen, bicepsů, tricepsů a čtyřcepsů, ale i samotného oblečení. Což je zcela zásadní artikl při likvidaci nejrůznějších hovádek. Co si totiž budeme povídat, rozkopávat zadky ve vytahané teplákové soupravě a v růžovém tričku s nápisem „Disco King“, to není zrovna nejmoudřejší volba. Vykašlete se na vlastní styl a nebojte se sprostě kopírovat zaběhlé a prověřené módní trendy. Vezměme to ale postupně.

Základem je culík. Poctivě zalévaný, nekompromisně ignorovaný kadeřnickými nůžkami. Všeobecně platí pravidlo: „Čím delší, tím větší respekt.“ Nicméně pozor na neuváženou aplikaci jiné formy „přímé úměry“. Zplichtíte-li si na hlavě dva culíky, budete se jevit tím spíš jako dement.

Poctivě ulízané vlásky je třeba doprovodit nezbytným křovím na ksichtě. V tomto směru postačí málo. Vyhlídněte si nějaký kurt, kde se vyskytuje ono důvěrně známé zařízení na plivání tenisových míčků. Postavte se těsně před jeho vývod a zmáčkněte tlačítko ON. V pozici setrvejte, pokuste se neregistrovat tupé pohledy přihlížejících a způsobovanou bolest zahánějte myšlenkami na něco hezkého (trhání končetin, lámání končetin, drcení končetin…). Záhy budete odměnění stylovou „van-dammeovskou boulí“.

Trvanlivost takovéto boule se odvíjí od kapacity plivacího zařízení, od samotné intenzity vrhu a samozřejmě – své sehrává i vzdálenost. Průměrná životnost tohoto fasádního prvku se pohybuje v rozmezí tří-čtyř dní. A tak – hodláte-li likvidovat protivníky pravidelně (ano, někdo se tím i živí), je zapotřebí pravidelné obnovy – čili pravidelných návštěv tenisového kurtu.

Následně zbývá již jediné. Minimalistický orchestr obličejové mimiky je nutné doplnit o povadlá oční víčka (jednoduchá rada: omezte spánek na hoďku denně) a o sexy žilku v teritoriu spánkové oblasti. Opět postačí dodržet následující radu. Zatněte zuby a pořádně zatlačte. Přičemž tak čiňte velice opatrně. Stačí to jen trochu přepálit a místo sexy žilky vyprodukujete ne až tak sexy…

No však je to jasné – posranej hrdina moc neletí.

Bod číslo dvě: Hadříky

Tady není co řešit. Žádná šusťákovka (ledaže by do vás napumpovali sračku z Pekingu), žádné červené trenýrky a bílý nátělníček. Zajděte si do sekáče a sežeňte si jakékoli oblečení, které je vám dvakrát tak velké, které vyšlo z módy někdy před padesáti lety a na němž je tisíc třásní. Do ruky vařečku, v kapse mp3 přehrávač s výběrem těch nejlepších country vypalovaček a na tváři decentně výstražný výraz ve stylu „Tady kuchtím já“.

Že budete vypadat divně?

Nevadí. O to právě jde. Když si navíc necháte nastřelit výše zmíněný cop (opravdu jen jeden a nikoliv dopředu), pokrčíte čelo a seženete si jako přívěsek na klíče nějakého fajn ukecaného černocha s dvaceti kilogramy kovu okolo krku, máte vyhráno. Nemusíte metat salta, machrovat s ninjáky a sčítat škody na svém oděvu. Vážíte-li navíc 150 kilo a máte-li rádi Aljašku natolik, že byste pro ní zařvali v plamenech, můžete se s naprostým klidem vypravit do Pacifiku. Vlakem, lodí…

Máte tolik možností.

Bod číslo tři: Svaly

Chápu. Ne každý váží 150 kilo, ne každý má rád ukecané Afroameričany a ne každý vypadá jako Steven Seagal. Dobrá tedy. Spalte oblečení ze sekáče, ustřihněte si ten zatracený cop a jen tak pro jistotu – přejeďte si žehličkou čelo. Že jste navíc malí a že si z vás utahují? Nevadí. Není nic snadnějšího než si v posilovně naložit dvě stě kilo, párkrát tuto váhu vytáhnout nahoru a poctivě si zk*rvit záda. Obzor vašich známých se rázem rozroste o vyhřezlé ploténky a artrózu kloubů. Aby jim v této sestavě nebylo smutno, kupte si rodinné balení steroidů a napumpujte si pod kůži nějakou tu vodičku na krušnější časy.

Za pár pátků budete budit respekt jen pouhou snahou projít osmistovkovými dveřmi. Samozřejmě marnou.

Bod číslo čtyři: Udržujte se ve formě

Svaly jsou jedna věc, udržování formy věc druhá. A jak káže otřepané úsloví z karate, základem je umění padat. Využívejte tedy každé možné příležitosti, jakpak se dorazit definitivně. Při nákupech v Shopping parcích proskakujte výlohami, na hajzlících vykopávejte dveře obsazených WC kabinek, na rychlostní silnici si tu a tam natrénujte výskok ze solidně rozjetého auta a samozřejmě – co byste to byli za akčního macha, když byste se občas neprošli po římse ve třináctém patře.

Pokud by vám toto zdánlivé „trýznění sebe sama“ přišlo slabé, zabookujte si letenku do Asie a  vyhledejte tam chlapíka, který je starý, šedivý a jenž navštívil kadeřníka někdy před dvaceti lety. Nenechávejte se odradit nepříjemným širokoúhlým výrazem. Jak se ne nadarmo říká: „Trpělivost růže přináší.“

Postačí měsíc postávat před jeho chýší (poznáte ji snadno – bude zateplená mechem a kapradím), nehnout se z místa a podřadně prosit o šanci. Ono se to nakonec poddá. Jakmile vám na hlavě vyklíčí zárodek bonsaje, mistr vyměkne a začne se pozvolna ukájet důvěrně známou tyranií. Budete brečet, potit krev a cedit ledviny skrz ty nejužší škvírky mezi zuby. A taťka Fura, ten se bude samou rozkoší rozpouštět na zelený čaj. Tu vás polechtá rákoskou po ksichtě, tu vám zase přerovná žebra dvacetikilovou kovadlinkou.

Dva tři dny a budete takzvaně na sračky. Zjistíte, že to šaškování v posilovně bylo úplně na prd, stejně jako nenápadná likvidace obchodních areálů. Nezoufejte však a poctivě vnímejte mistrovy úkony. Záhy zjistíte, že když vás stopadesáticentimetrový dědek přetahuje bambusovou holí, JE V TOM NĚCO VÍC.

A tak… až vám konečně srostou všechny zpřelámané kosti, vy vše vstřebáte, dědkovi to vrátíte se vším všudy a stanete se právoplatným členem rodiny. Dostanete ručně vyšívané kimono, mistr utrousí cosi jako „Nejsi nejhorší“ a pak umře, protože je přece starý.

Vy mu těsně předtím slíbíte, že budete potírat zlo jménem rodu Čung-čong-ping-pong, načež vás nenadálý odchod natolik odrovná, že se zajdete vyhovadit do okolních lesů. Rozevřenou dlaní pokosíte několik nešťastných stromů a hned vám bude fajn.

Pokud ovšem nejste Steven Seagal.

Steven Seagal má přece stromy rád. A nejen stromy. Ale i ptáčky na nich hnízdící, poeticky pějící… a také srnky, jeleny, ježky, jezevce…

Když jsme u toho… Jste-li vážně věrná kopie Stývna Sekáče, nesmíte jezdit ani autem. Steven přece nerad pohonné hmoty.

Dobře zvažte, chcete-li být jako on.

Moc se to nevyplatí.

Bod číslo pět: Souboje

I zde platí: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ Jelikož jste podstoupili úspěšnou rekvalifikaci v asijskou macho-mlátičku, v terénu vás čeká už jen pouhá sklizeň. Protivníci se sice pokusí využívat momentu překvapení, ale nepomůže jim ani mačeta, ani splašeně tikající atomovka.

Jste totiž Kejsí-ku*va-Rajbek.

A Kejsí-Ku*va-Rajbekovi postačí stylový škleb, ještě stylovější hláška („Jdi do prdele a umři“) a úplně nejstylovější chvat „Létajícího motýla“.

Když takhle pokosíte tři-čtyři asijské Triády, uvědomíte si, že je vlastně jedno, jak se tváříte, co říkáte a jaký úder volíte.

Postačí předpažit ruku.

Ti zlí pánové už pochcípají sami.