Až budeš nekonečnem plout

Předtím než tě stačím nekonečně obejmout
Pod víčka ti skryji vzkaz a jemný svit
To až budeš v nekonečnu se svou bárkou plout
Tak zavřeš oči a zříš mou ruku nataženou z trávy
V tmách svých sladkých víček zkus se zastavit
Ta ruka je má a zve tě v opuštěný kout
Zahořklý sál, kde již dávno nikdo neslaví


Objímáš moje vláčné tělo jako naposledy
Do srdce vesmír jsi mi vtiskl na chvíli
A také bolest horší než ty nejprudčí jedy
Sama jsem ve tmách hlubších než ten vesmír snad
Snad sníváš můj vzkaz a pak jím býváš opilý
Uprostřed hvězd na své bárce jako měsíc bledý
Když já sama ve vysoké trávě mám teď usínat


Snad nezbloudíš v té nekonečné šedi
Tisíckrát silnější než mořský proud tak dravý
A než ta, co ležíc v chladné trávě do vesmíru hledí
A ruku natahuje k bledým klamům, rose v měsíci
Neví, který je přízrak a který je skutečný a lkavý
Na dávném nebi dávné hvězdy všechno vědí
Z modrého nekonečna nevrátí se bloudící

Zbytky světel pod víčky jsou cesta do vysoké trávy
Mléčné tělo chladné leží a duše trpící
Volá přízrak v nekonečný kout