Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Amime
datum / id05.08.2008 / 292924Vytisknout |
autorLiane
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1641x
počet tipů5
v oblíbených0x
Amime

 

 

Věděla, že všechno to takhle musím dopadnout. Tak jako nikdy jindy, ani v den její smrti jí život nedal na vybranou. Nakonec, rozhodování nikdy nebylo její silnou stránkou. A třeba to tak všechno bude lepší. Chtěla jenom usnout a probudit se v náruči příštího života…

 

Liz se usmívala. Neměla jediný důvod ke smutku. Violet ležela vedle ní a vypadala ve spánku nevinně a andělsky krásně. Liz ji zlehka políbila na bledou tvář. Otevřela oči a usmála se na ni.


„Zdálo se ti něco?“


Liz nikdy nezačínala den jinou otázkou. A Violet nikdy neodpovídala jinou odpovědí.


„Nepamatuju se… zlato, uvařila bys mi kávu, prosím?“


Káva byla dávno uvařená. Spolu s croissantem a kopretinou, vše úhledně
vyrovnané na zdobeném podnose. Violet se jako vždy zatvářila překvapeně, když jí Liz obratem přinesla snídani. Poděkovala a políbila ji. Všední sobotní ráno.

 

 

Tou dobou v malém podkrovním bytě… mladý muž stále spal. Starý kocour už dlouho seděl vedle něj a hypnotizoval ho pohledem. Věděl moc dobře, že bude trvat ještě velmi dlouho, než se muž vzbudí a nalije mu mléko. Přesto neztrácel naději. Třeba se to tentokrát podaří a on dostane svou snídani ještě před polednem.


Slunce marně svádělo boj s mohutnými závěsy na oknech. Když vidělo, že ani ono nepochodí, posunulo se zklamaně na obloze výš. Možná zase zítra…

 

Sobotní ráno nebylo dobou spěchu. Liz i Violet tohle pravidlo svorně respektovaly a po snídani se ještě dlouho jen tak válely v posteli. Povídaly si a smály se. Líbaly se a hrály si jedna s druhou. Znaly se půl roku a Liz měla dojem, že během té doby jejich láska stále sílila. Byly jako sestry a zároveň milenky. U Violet našla to, co jí nikdy žádný muž neposkytl.


Zamilovaně se na ni dívala. Violetiny světlé vlasy ladily s tónem její dokonalé pleti. Vypadala jako anděl, vytesaný z mramoru… Neskutečně tmavé a hluboké modré oči vypadaly vždycky tak trochu panovačně, ale Liz dobře věděla že Violet je jiná… Milá, chápající, věrná…


„Co se na mě tak díváš?“


„Promiň, zamyslela jsem se.“


„No ano…ty a tvé sny…“


Violet se natáhla a přitiskla Liz k sobě.


„Musíš se naučit žít tady.. a teď!“


Liz přikývla. Nechtěla jí odporovat. Nikdy a v ničem.


„Tak pojď, kotě, zajdeme si na oběd.“

 

 

Rjú se zavrtěl. Matrace položená na zemi začínala nepříjemně tlačit. Otevřel pomalu oči. Jeho zrak se setkal s dravčím pohledem.


„Neko…“ zašeptal. Kocour se se zavrněním otřel hlavou o jeho obličej.


„No jo, no jo. Už přece jdu.“


Se zíváním a protahováním se zvedl z matrace a rozhlédl se kolem sebe. Krom malého kuchyňského koutu zabíraly prostor bytu hlavně obrazy. Všechny je maloval on sám. Všechny zachycovaly výjevy z jeho rodné země, kterou si nepamatoval. Všechny, až na obraz, který byl stále opřený na stojanu. Barva ještě nestačila úplně zaschnout. Rjú si při pohledu na tohle plátno povzdechl. Pod jeho nohama se ozvalo tiché vyčítavé mňouknutí. A tak šel ohřát mléko pro Neka a sobě… snad ještě něco najde v lednici. A když ne, taky se nic nestane. Dnes neměl náladu zabývat se takovými maličkostmi, jako je jídlo. Dnes měl jiné plány.

 

 

Město se pomalu probouzelo. Na rozdíl od jiných, všedních dnů, dnes ožilo s příchodem noci. Lampy se rozsvěcovaly… Lidé začali vycházet do ulic za zábavou. Sem tam se už dokonce váhavě a zatím ještě potichu ozývala hudba.


Všichni, kteří zde žili delší dobu, věděli, že tohle je ta správná doba, kdy by měli opustit vyhřáté domovy a vydat se do chladnoucích ulic. Můry roztřepetaly svůj noční tanec. Byl čas.

 

„Jsi nemožná! Proč se někdy nechováš jako dospělá? Je přece normální jít se bavit ne? Neblázni a obleč se konečně!“


Liz nechtěla. Nechtěla se oblékat, nechtěla slyšet. Když na to přijde, nechtěla už ani žít. Proč se k ní takhle chová? Čím se tolik provinila? Dovolila si navrhnout, že by dnešní večer mohly strávit doma. Jen samy dvě, nerušeny davem nechápajících a nepochopených.


Chtěla křičet. Chtěla říct Violet, jak ji tímhle zraňuje, chtěla se bránit.


Nakonec se jen oblekla. A pokorně zabouchla dveře jejich bytu.

 

Rjú se ten den nedokázal přimět k práci. Bezvýsledně přejížděl štětcem po plátně. Když se po hodině podíval na svůj výtvor, musel uznat, že takovou mazanici by nekoupil ani nejšílenější milovník moderního umění.


Raději toho nechal a zbytek dne se věnoval střídavě Nekovi a hodnocení svých prací. Byl skromný a tak se jeho díla prodávala celkem dobře. Exotické jméno autora i motivy obrazů také udělaly své. Vlastně to bylo všechno až příliš snadné..


S příchodem soumraku Rjú uznal, že dnes už udělal dost a oblekl se do venkovního oblečení. Černá košile a kalhoty. Nic světlejšího než zem. Nerad budil přílišnou pozornost. Nasypal Nekovi do misky granule, pohladil ho po vyhrbeném hřbetě a přešel ke dveřím. Jeho poslední pohled patřil té malbě.. Dnes ho musí najít.. Za každou cenu.

 

 

Cupid´s Dart byl podnik na okraji města. Nebyl špatný, jen ho vyhledávala specifická klientela, pro kterou nebyl příliš vítaný v centru města.


Právě sem směřovaly kroky těch, kteří hledali, tušili, nebo s jistotou věděli.


Právě sem směřovaly kroky těch, kdo z jakéhokoli důvodu poznali, že pravidla, která jim vnucovala společnost, pro ně nejsou snesitelná.


Cupid´s Dart byl vyhlášený klub pro gaye a lesbičky.


Právě sem směřovaly také Violet a Liz.

 

Violet znala tenhle podnik už dlouho. Dalo by se říct, že stála u jeho zrodu. Zbožňovala tu atmosféru. Věděla, že se tady a jedině tady cítí svobodně a krásně. Žádný muž na ni nevrhal vilné pohledy. Žádný slizký parchant se jí nesnažil nenápadně dotýkat, kdykoli kolem ní procházel. Odnikud necítila nebezpečí, jen touhu a lásku.

Oproti tomu Liz tu byla pořád nováčkem. Dokud nepoznala Violet, ani by ji nenapadlo do takového klubu zabloudit. Vždycky si myslela, že se vdá za nějakého pěkného milého muže a bude s ním mít kupu dětí… Violet její plány dost narušila, ale Liz jí za to byla vždy vděčná.


Sešly spolu po schodech do tmavého neznáma. CD, jak se zkráceně říkalo klubu, byl vlastně vytvořen rekonstrukcí starých sklepů. Spletitost jednotlivých místností a tím vytvořená intimita byly také jedny z hlavních důvodů, proč byl tolik oblíbený.

 

U dveří stál ramenatý vyhazovač. Violet se na něj usmála a on je beze slova nechal projít. Liz si rázem připadala důležitě a mocně. Trochu jí to zvedlo náladu.


Vevnitř v klubu byl ještě klid. Tady to začínalo žít až o pár hodin později.


Posadily se tedy k baru a objednaly si pití. Nikdy není příliš brzo na to, se opít, říkávala Violet…

 

 

Skutečně jen o pár hodin později se barman v CD nestíhal otáčet. Nejen za objednávkami, ale také za nabídkami roztoužených mužů. Odmítal je velmi zdvořile- Neměl nic proti nim.. A jeho přítelkyně, která ho čekala doma, měla aspoň pokoj. Teď, když  je ve čtvrtém měsíci, by se neměla rozčilovat nějakými pochybnostmi o tom, zda jí je v práci věrný…


Namíchal další koktejl a s úsměvem ho podal mladíkovi, který před chvílí přišel. Úsměvem ještě nikdo nic nezkazil, říkával si vždycky. Ale tenhle mladý asiat nevypadal na to, že by se nechal vytrhnout ze svého zamyšlení. Neustále se rozhlížel kolem sebe, jako by někoho hledal. Barman pokrčil rameny. Občas se tu prostě vyskytli i podivíni…

 

Liz nevěřila svým očím. Nechtěla věřit. Co se to děje? Dostala se snad během těch několika hodin tady do nějakého jiného paralelního vesmíru? Do vesmíru, ve kterém láska a věrnost byla sprostá slova a kde se mohlo klidně přihodit něco tak strašného…


Jakoby vrostla do země. Nedokázala se pohnout. Nedokázala uhnout pohledem. Musela se dívat. Na Violet. Na její milovanou, krásnou Violet… Která se líbala s tou zrzavou courou… Která nijak nedala najevo, že by si uvědomovala Lizinu přítomnost. Chtěla něco udělat. Chtěla jít k nim a odtrhnout je od sebe, tou zrzkou smýknout proti zdi a Violet si přitáhnout k sobě a už ji nikdy nepustit…


Tak jako vždy. Neudělala vůbec nic. Jen stála a šokovala sama sebe svou zbabělostí.


Violet se konečně odtrhla od svého nového objevu a všimla si jí. Usmívala se. Bylo jí jedno, že je Liz viděla. Její oči už najednou nebyly tak milé. Byly už jen panovačné a temné. Liz se proti její vůli hrnuly slzy do očí. Věděla, že tohle je konec, musí být.


Violet k ní přišla a objala ji kolem pasu. Tvářila se, jakoby se nic nestalo. A Liz najednou věděla, že alespoň jednou v životě musí udělat to, co skutečně cítí. Prudce se od ní odtáhla a vrhla se do davu lidí. Zmizet. Nebýt. Hibernovat. Vrazila do někoho. Nevadilo jí to. Jenže ten před ní neuhnul. Zachytil ji a beze slova ji objal.

 

Rjú se začínal pomalu smiřovat s myšlenkou, že nepřijde. Že všechno to, co s ním zažil, si jen vysnil. Že to všechno byl jenom divoký sen, který skončil probuzením a na který se mu už nikdy nepovede navázat. Kdyby byl jen trochu jiné povahy, skácel by se z barové stoličky v záchvatu hysterického smíchu. Bylo to přece tak jasné. Užil si. Sbohem a nevolej. Zavrtěl hlavou nad vlastní naivitou. Bolest mu pomáhal ředit alkohol v jeho krvi.


Postavil se a chystal se odejít. V davu před ním byl nějaký rozruch. Než se stačil zorientovat, vletěla mu přímo do náruče drobná dívka. Rjú ji tu ještě neviděl. Měla pohled zraněného anděla. Nevěděl proč, ale pocítil k ní zničehonic obrovskou náklonnost. Očividně trpěla, jako on, a tak neviděl nejmenší důvod, proč ji neobejmout a nezmenšit tak bolest jich obou…

 

 

Neko se netvářil příliš přívětivě. Snad i u koček platí, že jaký pán, takové zvíře… Každopádně Neko neměl rád ženy. Bylo pro něj požehnáním, že se v jeho teritoriu často nevyskytovaly. S povýšeným pohledem se přesunul na své trucovní místo ve výklenku zdi.

 

 

Liz trvalo dlouho, než se probrala. Pronásledovaly ji podivné noční můry. Cítila se prázdná a zrazená… Přestože již měla otevřené oči, chvíli jí to zabralo, než si uvědomila, že ten hrozný sen byla vlastně skutečnost. Vzápětí jí také došlo, že neleží ve své posteli. Zmateně vyskočila na nohy. Ať byla kdekoli, neznala to tu. Ze všeho nejvíc to tu vypadalo jako ateliér, přestože nacházela neklamné známky toho, že jeho majitel tu tráví veškerý svůj čas.


Pak ho uviděla. Vysokého štíhlého mladíka. Stál k ní zády. Opíral se o jeden mnoha obrazů a vypadal, jakoby spal.


Trochu zakašlala. Trhnul sebou a prudce se otočil. Chvíli na sebe trochu nechápavě hleděli, než se s prvním uvědoměním váhavě usmáli.


Připadal jí podivně povědomý.


Přešel k ní a nabídl jí ruku, aby jí pomohl vstát. Uvědomovala si, že to co dělá, je šílenství. Mohl to být násilník, vrah, prznitel malých dětí. Ale ona cítila, že mu věří.


Pomohl jí na nohy. Představil se jako Rjú. Liz usoudila, že to pravděpodobně bude Japonec. Když se pozorněji zadívala na obrazy, rozestavěné kolem stěn, její domněnka se potvrdila. Typické japonské výjevy jako sakurové květy, gejši a japonské zahrady…


Jen jeden obraz byl zakrytý černou látkou. Ten, co se o něj předtím opíral, vzpomněla si.


„Takže ty jsi umělec… a celé dny maluješ a… nic jiného neděláš?“


Odvážila se zeptat.


Usmál se na ni. Nejkrásnějším úsměvem, který kdy viděla.


„Ano, v podstatě. Ještě se starám o Neka.“ Pokývl ke kocourovi, který se krčil v rohu místnosti. Liz si ho doteď ani nevšimla. Pokusila se na něj zavolat, ale tvářil se, že by se raději rozběhl ke smečce rozzuřených dobrmanů než k ní.


S bezradným pohledem se obrátila k Rjúovi. Ale ten se jenom pořád tak usmíval. Vysvětlil jí, že Neko nemá rád ženy.

 

Nezůstalo jen u tohohle vyprávění. Povídali si celou noc. Liz věděla, že tohle není obyčejný muž, jakých znala stovky. Věděla, že je jiný. Nevěděla v čem. Ale bylo jí naprosto jasné, že by jí nevadilo zůstat tady v jeho malém ateliéru celý den, celý rok a kdoví, možná už navždycky…

 

Když se slunce vydalo na svoji obvyklou ranní pochůzku po obloze, stále byli ještě zabraní v hovoru.


Rjú se sám divil, jak snadno se mu s Liz povídá. Řekl jí o sobě během těch pár hodin téměř všechno. Jak se jeho rodina odstěhovala z Japonska, když byl ještě dítě.. Jak jeho rodiče zemřeli při dopravní nehodě, když mu bylo šestnáct. Jak od té doby sní a maluje v tomhle podkroví a přežívá částečně z peněz za své obrazy, částečně z peněz, které si vyžebrá na ulici, když je nejhůř…


Obešel s ní celou svou malou galerii a o každém obraze jí něco řekl.


Nakonec se zastavili před zakrytým obrazem. Chtěla ho vidět. Naléhala. A on cítil, že nemá důvod jí odporovat… Sundal látku a odhalil malbu. Muž na ní nebyl dobře vidět. Jakoby stál ve stínu. Jediné co bylo skutečně patrné byla jeho vysoká, urostlá postava a z hloubi těla a duše zářící šedé oči…


Trochu nechápavě se po něm podívala.


„Kdo je to?“


Rjú měl najednou tak smutný pohled, že by svoji otázku raději odchytila ve vzduchu, stočila do ruličky, strčila zpátky do úst a už ji nikdy nevypustila ven…


„To je… to je Amami…“


Nechápala.


„Amami… Znamená japonsky bodnutí… když to přijde.. Je to tak. Zasáhne tě to jako šíp a nedovolí ti už nikdy přemýšlet o ničem jiném.. O nikom jiném.“


Podíval se na ni s úsměvem, ale v očích měl bolest, kterou najednou pochopila.


„On… Necítí tebe jako tak?“


Zeptala se tiše. Rjú jenom potvrdil její myšlenky a zavrtěl hlavou.


„Víš, občas si říkám, že se mi nechce žít. Nikoho nemám.. Jenže jsem příliš zbabělý na to, abych stiskl spoušť. Chtěl bych, aby to někdo udělal za mě. Ale taky nedokážu snést pomyšlení, že by kvůli mně někdo celý život trpěl jako vrah…“


Liz se zprudka nadechla.


Usmál se.


„Promiň, děsím tě, viď?“


Liz se dotkla jeho ruky. Pak vzala jeho dlaň do svojí a v očích měla všechno odhodlání, které jí celý život chybělo.


„Je tu možnost…“

 

Seděli naproti sobě na střeše domu. Červánky se toho rána vybarvily ve všech svých svátečních barvách.


Dívali se na sebe. Přímo do očí. A oba v nich měli to samé. Rozhodnutí, které je mělo změnit už navždycky.


Každý z nich svíral v rukou malou zbraň. Liz nechtěla vědět, odkud je Rjú má.


Nechala si jen vysvětlit, jak ji použít.


Oba se zhluboka nadechli. Pak na sebe namířili. Ticho nad nimi viselo jako těžká peřina.

 

Neko se s trhnutím probral ze snu. Zdálo se mu o velice vydařeném lovu. Něco ho ale vyrušilo… Přes okenní parapet se na svůj věk lehce vyšplhal na střechu.


Jeho podivné mňouknutí znělo jako otázka.

 


Oba měli v očích to samé. Překvapení. Jen její pohled se pomalu začínal zakalovat a vzdalovat.


Nedokázal to pochopit.


Zbraň vyklouzla z ledově ztuhlých prstů. Ta druhá, stále sevřená drobnou dlaní, nikdy nevydala hlásku.


Se vzlyknutím dopadl vedle jejího těla. Objal ji a kolébal s ní, jakoby jí chtěl ukonejšit.


„Gomen, gomen, gomen…“


Šeptal stále dokola. Neodpověděla mu.


Sluníčko se konečně vyškrábalo skrz mraky. Město bude ještě dlouho spát.


Neko se se zívnutím protáhnul a sešplhal zpátky domů. Věděl, že bude trvat ještě dlouho, než dostane svou snídani…




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.04.2010 22:08:02dát kritice tipLiane
Hm.. tak těhle pár vět si budu číst znova.. a věřím, že nejen jednou.. bylo by zbytečný říkat k tomu teď víc než "Díky" ...
20.04.2010 22:07:58dát kritice tipLiane
Hm.. tak těhle pár vět si budu číst znova.. a věřím, že nejen jednou.. bylo by zbytečný říkat k tomu teď víc než "Díky" ...
20.04.2010 21:51:51dát kritice tipOstrich
Láska může být osudová v tom smyslu, že to je strašně silná emoce, které se dá jen těžko bránit. Slast, podlomená kolena, tuny čokolády. To souhlasí.

Jenže tohle je jenom animální podstavec lidské lásky.

Animálně kompatibilních lidí najdeš sice málo, ale pořád jich najdeš mnohem víc, než těch, kteří jsou vedle téhle (aby to mělo smysl, reciproční) voňavosti ještě s tebou kompatibilní myšlenkově.

Kdo ti nechce rozumět, kdo tě nechce poznat, kdo s tebou nemluví podobnou řečí... Kam asi bude taková láska růst?

Emoce jsou podmínka nutná, nikoli postačující. Je dobré je zažít, prožít. Ale zúžit si lásku na emoce znamená postavit si život na bouřce.

Není-li to, co v obou roste, opravdu lidské, kognitivní (protože to je v lidech evidentně rostoucí pohyb), vznikne emocionálně krásný slastný zážitek tak maximálně na tři roky - a pak už oba čekají na další bouřku, protože emoce prostě nemá kam růst.

Takže tak. Psát o tom prvním patře lásky je obvyklé už pár stovek let. Dalo by se říci, že myšlenkově je to až trapně jednoduché - hodí se tam tajemství, neovladatelnost, extáze.

Jenže to je jen (jedna) brána do města.

Popisovat město tím, že popíšu bránu (největší, nejstarší, ale nikoli jedinou), mi přijde prostě málo. Dobře, bylo to pro nás pár stovek let nové - ale teď už ji snad známe. Pojďme dál, projděme aspoň pár ulic.

Mnohem důležitější než brána zamilovanosti je město lásky :-)

A jít životem tak, že si vždycky vychutnám jen ten slastný pocit otevírání dveří...
20.04.2010 19:47:29dát kritice tipLiane
Možná je to tím, že jsem nevyspaná, unavená a poměrně dost zmatená vývojem některých událostí mých posledních dní.. ale nějak jsem nepochopila jak jsi to myslel.. Myslíš, že láska nemůže být pravá a osudová proto, že dnes už víme, že je to jen o působení hormonů a feromonů? Nemyslím, že by se to vylučovalo.. Já dokážu být naprosto beznadějně zamilovaná jen proto, že mi dotyčný voní, jen proto, že vím, že naše imunitní systémy jsou odlišné.. Jen proto, že když se na mě podívá, vyplaví se mi do těla takové množství serotoninu, že na takové by nemělo ani pět kilo čokolády...
20.04.2010 19:47:24dát kritice tipLiane
Možná je to tím, že jsem nevyspaná, unavená a poměrně dost zmatená vývojem některých událostí mých posledních dní.. ale nějak jsem nepochopila jak jsi to myslel.. Myslíš, že láska nemůže být pravá a osudová proto, že dnes už víme, že je to jen o působení hormonů a feromonů? Nemyslím, že by se to vylučovalo.. Já dokážu být naprosto beznadějně zamilovaná jen proto, že mi dotyčný voní, jen proto, že vím, že naše imunitní systémy jsou odlišné.. Jen proto, že když se na mě podívá, vyplaví se mi do těla takové množství serotoninu, že na takové by nemělo ani pět kilo čokolády...
20.04.2010 19:44:53dát kritice tipLiane
Možná je to tím, že jsem nevyspaná, unavená a poměrně dost zmatená vývojem některých událostí mých posledních dní.. ale nějak jsem nepochopila jak jsi to myslel.. Myslíš, že láska nemůže být pravá a osudová proto, že dnes už víme, že je to jen o působení hormonů a feromonů? Nemyslím, že by se to vylučovalo.. Já dokážu být naprosto beznadějně zamilovaná jen proto, že mi dotyčný voní, jen proto, že vím, že naše imunitní systémy jsou odlišné.. Jen proto, že když se na mě podívá, vyplaví se mi do těla takové množství serotoninu, že na takové by nemělo ani pět kilo čokolády...
19.04.2010 19:06:03dát kritice tipOstrich
Chvíli jsem váhal, zda číst dál...ale když už jsem dočetl, můžu pochválit: napsané to je hezky. Ale proč jsem váhal? Protože mne představa "té pravé osudové" lásky jen jako citové bolesti, bodnutí, okouzlení... dnes, v době znalosti působení oxytocinu, estradiolu... prostě nestačí. Tohle je 19.století, jakkoliv je zjinačené homosexualitou.

No ano, já vím, že se tak běžně o lásce ještě přemýšlí. Nevymykáš se tím. Ale přece jen... nezdá se ti to málo?

08.08.2008 06:02:22dát kritice tipLiane
děkuju moc za čtení i za kritiku :)
05.08.2008 22:02:01dát kritice tipDaNdÝ
jojo moc dobrý a zasáhlo mě to osobně hned z několika úhlů, teplou lásku považuju za zvláštnější, originálnější, no pak eště ten japonskej motiv, autenticky i se střípkama japonštiny žejo, život ve snění, do toho eště francie, kocour, dohromady fakt prazvláštní atmosféra, teda takový intenzivní až hektický, v tom se ti na malým prostoru podařili vystihnout tři charaktery, i dyž vývoj tý violet se mi trochu nelíbil, v jedný chvíli milující, milovaná, pak se hned cicmá se zrzkou, tam mi něco chybělo, jinak supr.
05.08.2008 22:00:16dát kritice tipDaNdÝ
jojo moc dobrý a zasáhlo mě to osobně hned z několika úhlů, teplou lásku považuju za zvláštnější, originálnější, no pak eště ten japonskej motiv, autenticky i se střípkama japonštiny žejo, život ve snění, do toho eště francie, kocour, dohromady fakt prazvláštní atmosféra, teda takový intenzivní až hektický, v tom se ti na malým prostoru podařili vystihnout tři charaktery, i dyž vývoj tý violet se mi trochu nelíbil, v jedný chvíli milující, milovaná, pak se hned cicmá se zrzkou, tam mi něco chybělo, jinak supr.
05.08.2008 21:03:18dát kritice tipÓ
... Romeo a Julie po ...x letech ...líbí ...
05.08.2008 20:30:39dát kritice tipLiane
Děkuju moc :) spíš jsem čekala, že mi to tu někdo zepsuje, takže jsem příjemně překvapená :) Se spěchem máš naprostou pravdu.. je to asi tak, že jsem snad půl roku nic nenapsala.. a včera na mě sedla můza.. jenže až v deset večer, a ke středu jsem se dohrabala kolem půlnoci.. tou dobou jsem začínala připomínat angorskýho králíka a fakt jsem to uspěchala... Každopádně fakt moc díky za čtení i za kritiku..
05.08.2008 19:07:23dát kritice tipAlojs
dobrá věc. opakoval bych se, ale má to atmosféru. je to dáno i tím francouzským hávem. psát umíš, o tom není pochyb. střídání scén několikerými entry je zprvu fajn... pak to začne mírně haprovat, aby to v závěru začalo zase fungovat. Zkrátka, zpočátku jsem skákal s tebou, pak už opožděně a vracel jsem se k již přečtenému textu. Což může být také zásluha (podle mě) patrného spěchu. Ta prostřední pasáž by možná ještě snesla trochu tvé pozornosti.
...
jinak ale... povedená věc. jsem rád i za konec. chvílemi jsem čekal všelicos a tohle - byť je to smutné, tak je to fajn. v rámci tvorby.
...
tip


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor