Temno přichází: V zajetí

„….Můj děda utekl z Treblinky a byl jeden z mála, kterým se to povedlo. Nakonec se odstěhoval do států, kde poznal moji babičku.“

Když Nick dovyprávěl svůj nebo spíše dědův příběh, všichni jsme se dívali do ohně a jako bychom čekali na zásah z hůry, jenž by nás z našeho transu vytrhl. K příběhu nebylo, co dodat, snad jen to, že nám stále běhal mráz po zádech. Nechtěli jsme porušit posvátnou chvíli rozjímání a tak jsme raději zalehli a pokusili se usnout. Nevím, jestli ostatní spali. Ale já určitě ano. Dodnes však nevím, zda to, co jsem viděl byl sen či skutečnost.

                                                                                                      V zajetí

„Em e mně…“

„…Ojď em“

„líž, ak ojď…“

Stále tyto zvuky. I ve snu. Budí mě. Odlepuji těžká víčka a rozhlížím se. Všude kolem tma. V ohni plápolají poslední plamínky. Nikdo nikde. Kde jsou všichni?

„Jeffe?! Mikey?! Nicku?! Paule?!

Neozývají se mi. Jen ty zvuky.

„Pojď sem. Ke mně. Pojď k nám…“

Ztěžklým krokem vstávám. Lahodný hlas mě láká. Dělám první krůčky. Překračuji ohniště a … Svííííst, z protější strany temné větve se zvedá ohromné hejno černých vran.

„Pojď k nám…“ Slova zanikají v šustění křídel. „Pojď blíž…“ Ohlížím se. Nikoho nevidím. Odkud ty zvuky jdou? Linou se lesem jako morová rána. Bolestně a destruktivně.

„Néé…“ můj křik se rozléhá temným lesem. Náhle vše utichne. I ty hlasy. Jen ticho před bouří.

…Štěkot…odkud?….za mnou…Dávám se do běhu. Mé nohy se předhánějí v pravidelném tempu. Klopýtám…znovu vstávám..cítím za sebou psí pach…dohánějí mně…všude tma…Slyším své boty dopadat na listí…vnímám každé zaševelení větru. Srdce mi tluče tak silně, jako by mě při nádechu probodávalo tisíc katanů. Palčivá bolest mě zpomaluje. I přesto ale utíkám stále dál.

Už je neslyším…štěkot utichl…psi zmizeli. Zůstalo jen ticho a já uvězněný uprostřed lesa.

Jdu dál…netuším, kde jsem se ocitl. Chci se vrátit. Kéž bychom se nikdy na tento výlet nevydali! Teď procházím tmou bez baterky i přátel. Nevidím na krok, neslyším žádné zvuky, kterých bych se mohl chytit ve snaze o útěk…

                  Z temnoty se přede mnou najednou vynořil dům, dřevěná chatrč či co to bylo. Ohlížím se…za mnou nikdo není….jediné zvíře neslyším. Všechno utichá. Jako by se vše propadlo do jiné dimenze plné zvuků a barev a já zůstal tady…v tichu a šedi. Přibližuji se k chatrči. V jedné místnosti plápolá na stole plamen svíčky. Obcházím chatrč a nahlížím dovnitř. Je stará…velmi stará… dřevo začíná trouchnivět a rozpadá se. V místnosti, ve které stojí svíčka se s největší pravděpodobností nachází  cosi jako obývák…. Vedle je ložnice. Plamen svíce olizuje svou září okraj dřevěné postele. Vstupuji do chatrče. Podlaha pod mou vahou vrže. Doufám, že majitel není doma. Klidně by na mě mohl zavolat policii. Pomalými kroky se blížím ke svíčce. Stůl, na němž stojí je pokryt prachem a zbytky jídla. Pod nimi leží přeložen jakýsi červený hadr. Stůl je položený ihned pod oknem a vedle něho stojí malá skříň.

                  „Možná v ní bude baterka,“ napadá mě.

Zároveň mě však pohání zvědavost. Právě ta zvědavost, jež táhne lidi do záhuby. Otevírám první zásuvku. Prohrabávám se oblečením a vrtáky. V posledním šuplíku leží osamocený žlutý papír. Vím, že bych neměl, ale nedokáži si pomoct.  Rozkládám ho. Na něm je úhledným písmem napsána:

„Milý Franzi,“ cosi mi to jméno říká, ale nevím co a tak čtu dychtivě dál.

„Sám asi poslední dobou poznáváš, že to již mezi námi není takové jako dřív. Pryč je naše láska a něha. Vzpomínáš na naše postelové hrátky? Nyní místo nich zůstala jen nenávist a vypálená díra v mém srdci. Nejspíš si říkáš, proč jsem od tebe utekla, ale zamysli se na chvíli sám. Co to mělo včera znamenat?! Málem si mě zabil. Proboha Franzi, co se to s tebou děje? Vždyť jsi mě mohl zabít! Vzít na mě nůž…na mě! A potom mě připoutat k posteli, ze které jsi mě odvázal až dneska ráno, když jsi šel do lesa pro dříví.

Prostě jsem se rozhodla a ty na tom už nic nezměníš. Má láska se změnila v odpor.

PS: se zrůdou nedokáži žít.

Tvá milovaná Nicol“

A pod tímhle vším stálo:

                                                                                         Budeš se smažit v pekle, čubko!!!

Odložil jsem papír a vrátil ho zpět do šuplíku. Udělal jsem několik kroků. Přesně tolik, abych se ocitl ve dveřích mezi obývacím pokojem a ložnicí. Přešel jsem k ní blíž. Na stěně jsem nahmatal vypínač a rozsvítil…

…Ležela tam. Kdo? Nejspíš Nicol. V celé své kráse, tak jak ji Bůh stvořil.

Nádhernou a lahodnou. Někdo se s ní však hrál. Kdesi, jenž porušil svátost božího zásahu.

Byla připoutaná k posteli a z břicha se jí valily útroby. Některé ležely spadnuté na zemi. Místnost naplnil zápach hniloby. Chtěl jsem se odvrátit, abych nezvrátil večeři. Otáčím se, za mnou stojí temná vysoká postava muže skrytého ve stínu. Poslední, co cítím je tupý úder do levé tváře.

                  Probouzím se na tvrdé posteli. Tvář mě pálí. Pohlédnu doleva a snažím se nevykřiknout, vedle mě leží Nicol. Přesně tak, jak jsem ji viděl předtím než… počkat, kde je ten chlap? Někde tady musí být. Můj Bože! On klečí u postele na Nicolčině straně a pojídá její vnitřnosti! Právě drží v ruce cosi zkrouceného a zkrvaveného. Chci se pohnout ale nejde to, jsem připoutaný k posteli, přesně jako Nicol.

„Kdo jste a kde to jsem?“ Muž, nejspíš Franz, ke mně pouze vzhlédne a vrací se k důležitější věci. Co se mnou udělá?

 To stejné jako Nicol?

Franz vrací nedojedený zbytek tlustého střeva zpět do těla Nicol. Stoupá si a přistupuje ke mně. Stojí nad postelí a pozoruje mne. Snažím se zakrýt svůj odpor. Vím, že kdybych to neudělal, už bych byl nejspíš po smrti.

„Cos tady chtěl?“ ptá se mně, ale já ze sebe nedokáži vypravit ani hlásku. Hlas mi někam uprchl a jí se scvrkávám. Připadám si jako skřítek stojící před obrem. Odvracím zrak, ale cosi mě nutí se na něho dívat. Je vysoký, snad dva metry a silný. Je štíhlý, ale vylísované svaly ho činí mohutnějším, objemnějším. Nejvíce mě však upoutalo to, co má na sobě: uniformu SS. Stál vzpřímeně, jako muž, který ví, co chce, a také to dostane.

„Chceš vědět, co se jí stalo?“ Kývnul hlavou na stranu, kde ležela Nicol. Přikývl jsem. S rukama za zády mi začal vyprávět příběh jejich manželství.

„Chtěla ode mne utéct! Copak jsem jí to mohl jen tak prominout? Měla v plánu útěk do města, ale já byl chytřejší a chytl jsem ji a odvlekl sem. Jestli se bránila? Samozřejmě že ano, ale nebylo jí to nic platné. Následky jejího úmyslu vidíš vedle sebe.“

„Proč?“ dokázal jsem ze sebe s vypětím všech sil vypravit.

„No, to už jsem ti snad řekl!“

„Ale proč jste jí to udělal?“

„Můj praděda byl velitelem koncentračního tábora Treblinka. Mám po něm jméno: Franz Stangl. Byl mi po celá léta vzorem. Obdivoval jsem jeho odpor ke všemu neněmeckému a později jsem ho po něm zdědil. Zlo musí být vymýceno všemi možnými prostředky a nekázeň nestrpíme!“ Těmito slovy mě uzemnil. Neměl jsem co dodat, snad jen, kdy mě pustí, ale zdálo se, že to nemá vůbec v plánu.

„Tady to končí,“ pomyslel jsem si. Jen jsem čekal, kdy ze mě ta zrůda strhne oblečení a udělá to co Nicol. Číhal jsem na každý jeho pohyb, což nejspíš poznal, neboť se sebral a bez jediného slova odešel do vedlejší místnosti a mě tu nechal o samotě s páchnoucí mrtvolou. Horečně jsem přemýšlel, jak se odtud dostat. To čím jsem připoutaný nejsou pouta, to je jasné. Podle všeho to je nějaký provaz. Ne příliš silný, aby se nedal přeříznout. Hledal jsem na posteli ostré místo. Nějaký bod, kde bych mohl provaz přeříznout. Našel jsem ho. Napnul jsem k němu ruce a cítil, jak se mi ten kus provazů spojených v jeden zařezává do zápěstí. Řezal jsem co nejrychleji jsem dokázal. Sem tam a zase sem tam. Provaz, nebo co to vlastně bylo, se začal uvolňovat. Z vedlejší místnosti jsem neslyšel jediný zvuk. Franz nejspíš odešel ven. Škub…Provaz se přetrhl a já se nyní nahnul, abych mohl uvolnit také uvězněné nohy. Pracoval jsem s největší možnou hbitostí. Ucítil jsem uvolnění lana a s radostným pocitem jsem tiše vstal z postele. Podíval jsem se za každý roh a můj strach rostl. Stejně jako ve mně stoupal pocit víry, že Stangl je pryč. Byl jsem už skoro u hlavních dveří, když jsem zaslechl jeho kroky na vrzající podlaze.

Ani se neohlédnu..jen utíkám.

Běžím pryč z tohoto místa. Za sebou slyším ránu z brokovnice. Přidávám na rychlosti a slyším jak Franz vybíhá za mnou. Mám sžíravý pocit, že mu neuteču. Proč se vlastně snažím? Je to marné. I přesto ale utíkám dál. Slyším jeho těžké boty dopadat na půdu…….PRÁSK…další rána. Mine mě jen o píď. Zarývá se do stromu, přesně do míst, kde jsem měl před chvílí hlavu. Kličkuji mezi stromy. Zdá se mi to nekonečné. Copak to nikdy neskončí?

…Už je slyším zase. Ti psi! Jejich štěkot se rozléhá po lese. Jsou jako přízrak smrti. Chtějí mě dostat. Stáhnout mě k sobě a strhnout ze mě maso. Nedám se. Už ale nemohu. Píchá mě v boku. Nahýbám se do jedné strany. Ta bolest je už nesnesitelná…

…jsem na konci lesa. Pode mnou se rozprostírá vše pohlcující propast. Kroky se přibližují a stejně tak štěkot…ze všech stran…je blíž a blíž…už jsou tady. Psi se seskupují přede mnou. Sliny jim dopadají na hnědé listí. Sunou se ke mně. Nutí mne ustupovat… směrem ke srázu. Stangl přibíhá hned za nimi. Je jako jejich patron. Míří na mě brokovnicí a číhá na každý můj pohyb, na každý náznak pokusu o útěk. Ale kam? Kam mám utéct, když jsem obklíčen…

…Svíííst…Pohlédnu nad Stangla, kde strom obsadilo hejno vran. Psi se přibližují. Noha mi klouže po srázu. Stangl střílí. Připadám si jako ve zpomalené filmu. Vidím kulku přibližující se ke mně. Psi neustupují. Zaslechnu zaševelení větru a ze stromu se snáší hejno černých vran. V jejich závoji padám ze srázu. Poslední, co vidím je kulka, jak zasáhla jednu z vran a její sestry mě obklopují. Vznáším se s nimi… nesou mne dolů. Rychleji, rychleji jako bych nikdy neměl dopadnout na dno…“