Stín

Slunce zář míjí domy,
do mého srdce však bijí hromy.
Jako temnota jeskynních dolů,
má duše, má nejdražší duše,
tys plná bolu.

Tělo má své touhy a přání,
já je však všechny ze sebe strhávám jako David své šaty,
ve chvíli, kdy cítil vinu na sobě a sna vém rodě.

Jest třeba obléct rouho žíněné,
posypat hlavu popelem polním
a zpřetrhat pouta, jež svět člověku přináší.

Je to vůbec ta správná cesta?
ptáš se člověče ve své neznalosti pohana.
Cožpak nevíš,  jaká odměna tě za to jednou v nebi čeká
za pokoru ducha a zdrženlivost těla?

'Jsi bídný hlupák svatý otče!
Jsi kumpán zlotřilých příživníků!
Já si užívám života plnými doušky,
kleju, piju co se mi zlíbí.
Proč bych měl myslet na modlitby,
na stesk lidí potulujících se po ulici?

Hlouposti jsou jen ve tvé hlavě (a) nikoliv mé,
vkročil jsi copak někdy do pokoje krásného děvčete?
Ulehl s ní na lože a oddával se s ní jemné vášni
a přitom se utopil v daru milování?'

Ne, člověče, NIKDY!
Nikdy jsem nevstoupil do těchto osidel zla.
Zlo je neskutečná špinavost,
horší než-li všeho světa zkaženost.
Dívka je nádherný tvor, to já vím,
milost lásky ještě větší zlom,
víc než smrti cíl.

Avšak co z takové lásky,
jejíž cíl je meč krutovlády.
Hledej a nalezneš tu pravou, jedinou, neskutečnou.
Obohatí tvůj život silou pravou.
Tou, jenž se nedá srovnati s rozhýřenými děvkami,
její pravá čistá láska člověka obohatí.

Skrze ní a její přímluvy se ti dostane té právé útěchy,
nalezneš snad tu pravou opravdovou,
která naplní tvář tvou špinavou, tmavou,
opravdovou radostí, jejíž dobro člověka přetíná.

Tu krásu a nádheru, které se člověk jen tak nenadá.
Tu pravou lásku, kterou zpodobní snad jen růže květ.

A mne nech na pokoji zhýralče (ne) vinný,
nech mne utápět se v bouři ledový.
Však já se namnoho obětoval již za tebe,
denně prosil Boha a Marii za tebe

I za tvé rodiče, což to bylo málo?
Vrať se do jejich náruče a žij znovu a naplno!