Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Moc

02. 09. 2008
8
29
4659
Autor
G_B_Show

pořád lepší mít tohle na papíře než v hlavě jinak bez obhajoby

Moc

 

Adam stál pod kuželem lampy, který osvěcoval malý ostrůvek země uprostřed černé nicoty. Pozoroval své boty; dole pod nimi se stáčel, pukal a kroutil Adamův Stín. Stín tu byl odnepaměti, ale teprve když umřela Krychle, začal k Adamovi mluvit.

„Nedělej to,“ syčel Stín. „Čím dál od světla půjdeš, tím větší budu.“ Adam udělal krok od lucerny a zjistil, že Stín opravdu povyrostl. Rychle se vrátil zpět, ale šepot tím nezastavil.

„Hledáš lásku, ale vždycky najdeš jen náruč konkrétního těla,“ ozvalo se výsměšně zezdola a Adam si vzpomněl na Lolu. „Jedině když Krychli potkala smrt, začal jsi milovat silněji, přiznej se! Copak najednou nežiješ? Nevnímáš všechno pronikavěji? Přestaň se za to stydět!“

„Zmlkni!“ vydralo se z Adama. Přitiskl si dlaně mezi uši a spánky. Stín dole se svíjel v hypnotických spirálách a místo obličeje mu zelo černo. Adam si pomyslel, že jen proto mu Stín může šeptat tak strašné i tak pravdivé věci; protože nemá tvář.

            Lampa zablikala.

            Bylo to jako znamení, na které Adam čekal. Pomalu se otočil kolem své osy a pak v temné oponě před sebou vybral jedno místo. Zavřel oči a rozeběhl se. Cítil, jak se Stín zvětšuje, jak k němu šeptá, pak mluví, nakonec řve. A najednou - utichne. Adam vskočil do tmy a nenahmatal dno.

 

Lola zdrhala chodbou, jejíž stěny zdobila obrovská zrcadla. Točila se v nich mlha jako koncentrát všech mrtvých duší, které zabloudily na cestě za věčností. Nebo si to Lola alespoň myslela. Zrcadel se začala bát, když poznala Adama a teď ho kvůli nim proklínala. Plíce jí pálily zrychleným dechem a zdi se každým krokem přibližovaly, víry ve skelných plochách přidávaly na otáčkách, cyklily se ve snaze překonat okraje svého rámu a Lole připadalo, že kdyby se jim to podařilo, pohltí všechno živé. Představovala si, jak se jí zem propadá za patami, ale bála se ohlédnout, protože pak by se představa stala skutečnou. Zlověstné skelné plochy se již dostaly na vzdálenost natažené paže a nebýt toho, že Lola z posledních sil doběhla na konec sálu a rozrazila jeho dveře ven, jistě by pohltily celý svět.

Zabouchla za sebou a udýchaně nechala spočinout své ruce na kolenou. Když se po chvilce zvedla, spatřila široké schodiště vedoucí do prvního patra honosného domu. Adam stál opřený o zábradlí. Už ji čekal.

 

            Tu knihu objevili v jednom antikvariátu. Původně chtěli jen listovat sumáři vykládajícími sny, ale jakmile si oba zvykli na pach dřevěných polic obložených starými výtisky, byli neznámou intuitivní silou přitahování k prosklené skříňce, za jejímiž dvířky ležela jako špatně schovaný poklad kniha v kožené vazbě. Skříňka se nacházela v zakázané zóně obchodu, za prodejním pultem. Ale klíč byl v zámku a prodavač zrovna mluvil se zákazníkem až na druhé straně rozlehlé místnosti. Adam s Lolou tedy neodolali a otevřeli její křehké listy.

Jen ti, kdo tyto stránky hledají, naleznou je. Stálo na úvodním archu. Jen ti, jejichž totožnost se nemění spánkem, mají právo číst dál, neboť jsou výjimeční.

Adam se zamračil, ale pokračoval ve čtení.

Existuje legenda o dvou mužích, kteří se rozhodli upsat ďáblu a stát se nesmrtelnými; jeden na zemi a jeden v nebi. Prvním z nich byl Baron. S ním ďábel uzavřel zvláštní smlouvu, podle níž po Baronovi nežádal za splněné přání duši, ale pouze to, aby navždy překonal všechny své strachy. Baron to dokázal, skutečně se stal živým až do konce věků a za prožitá staletí nasbíral mnoho zkušeností, díky kterým může nyní poradit každému, kdo jej požádá o pomoc. To však má jednu podmínku: I ten, kdo se chce s Baronem setkat, musí překonat alespoň část ďáblova požadavku. Musí překonat jeden ze svých strachů.

Druhým z nesmrtelných se stal....

„Hej!“ ozvalo se jim za zády. „Co tam děláte? Co si to dovolujete!“ vřískal vztekle malý nerudný obchodník. „Vypadněte odtamtud! Okamžitě!“

Ale Adama s Lolou ani nemusel vybízet. Jakmile uslyšeli prodavačův hlas, pustili knihu z rukou a sami se snažili nalézt mezi zaprášenými regály nejrychlejší cestu ven. Vyběhli z antikvariátu a zabočili doleva, kde chodník sledoval stopu kolejí. O kus dál se nacházel i tramvajový ostrůvek. Dorazili k němu přesně ve chvíli, kdy tramvaj otevírala dveře. Hbitě jimi proklouzli a než se vůz rozjel, se smíchem poslouchali vzdálené nadávky milovníka knih.

           

            Lola spí a za jejími víčky se hýbají oči ze strany na stranu, korzují jako splašené, snaží se zakotvit, ale bez výsledku. Jako by potkávala jen útržky obrazů pod stroboskopem, vidí střechy čínské čtvrti a sladký kečup, toreadorovu vlajku a tmavnoucí skvrnu v písku pod býkem, rajčata, papričky, třešně, vypotřebovanou rtěnku a brokátové sárí, náměstí plné lampiónů - ovšemže rudých. Za každým pohybem bulvy se skrývá červený obraz. Kalhotky a negližé probleskují popravami, kardinál se usmívá v barevném skle mozaiky kostela a Loliny nehty se potahují agresivním lakem. Houpe se na vlnách Rudého moře, které prosáklo krví. Cítí to mokro. Je tma a ona se budí na ostrou bodavou bolest. Tvary předmětů kolem teprve získávají tvary. Slyší dech těla ležícího vedle ní a pak ucítí vůni. Je sladká a železitá. Trochu se pohne, ale stehna se jí lepí k prostěradlu. Nejdříve Lolu napadne, že se počůrala, ale pak spatří tmavý flek. Zírá mezi svá stehna a hlavou jí znovu probleskují cáry barevných výjevů. Kat, ostří, barety... teprve v aréně se zastaví. Ne, to není žádná důstojná skvrna pod býkem, ale povlečení nasáklé potratem. Lola tiše uléhá zpět na lože. Je paralyzovaná; ruce ani nohy se nehýbou a začínají stydnout. Slyší Adama. Je na dosah, ale ona je tak slabá, že ani nezvedne ruku, aby ho vzbudila. Celým tělem jí přitom proudí vztek; je to jeho vina! Proboha... strop se zavírá. Ztrácí barvy i kontury a Lola cítí, jak i ona pomalu chladne.

            Ocitne se v bílém prostoru, který nemá stěny. Jedinými rekvizitami jsou černý obdélník vypadající jako vchod do jiné místnosti a eskalátor vedoucí někam vzhůru, do nekonečna. A pak jsou tu zrcadla. Už zase. Jen teď působí trochu jinak. Jako by pozbyla svoji strašlivost. Snad proto, že naskládaná vedle sebe vypadají průhledně a připomínají výlohu. Lola k nim kráčí a její podezření se potvrzuje. Silueta těla se v nich odráží téměř neviditelně. Ale než stačí spatřit, co se skrývá ve výkladech, eskalátor se bzučivě rozjede. Otočí se k němu a spatří Krychli.

            „Krychle, Krychle!“ Lola zamává a rozeběhne se ke schodům.

            „Ty mě znáš?“ ptá se Krychle, a když Lola kývá hlavou, táže se znovu: „Jsi mrtvá? Jak se to stalo?“ Poslechne si vyprávění a soucitně zamumlá: „Blbý.“

            „Blbý?“ V Lole se znovu vzedme hněv. Ale když se pak na Krychli zadívá, pochopí, že to tak nemyslela; vždyť i ji Adam nejdřív stvořil a pak zabil. Pochopí ironii situace a sklopí oči.

            „Kdybys to nevěděla, tak odtud můžeš ještě zpátky,“ přeruší Krychle chvíli ticha. „Ale jestli chceš umřít, pak do dveří támhle vpravo,“ zamíří prstem na černý obdélník. „Nebo si to ještě rozmysli u výlohy.“

            „Dík,“ odpoví Lola a pak sleduje, jak Krychle postupně bělá, dokud se na světlém pozadí nerozplyne úplně. Jde k výlohám a zadívá se do nich. Za nimi je rozlehlá propast, které se nedá dohlédnout na dno. Fascinující pohled. Lola cítí adrenalin, jako by stála na okraji a připravovala se ke skoku. Vidí špičky vlastních bot, kterak se přibližují k pomezí, balancují a ona cítí nevýslovné blaho. Jenže mezí ní a roklí je neprostupné sklo. Uhodí do něj, ale to se jen rozvlní, jako by pustila kámen do vody. Obraz se změní. Na každém zrcadle teď spatřuje dlaň své ruky a v ní malou tabletku. A zase ten pocit v břiše; tušení, že by se v jeden moment vše mohlo nenávratně propadnout do hlubiny. Vztek z Loly úplně mizí. Najednou se o průhlednou stěnu opírá docela spokojeně. Vzpomíná na střední školu. Přesně takhle čekávala kluky, kteří ji pozvali na rande. Schválně přišla dřív, sedla si na lavičku nebo zídku, o kterou si zapřela ruku, lehce zaklonila hlavu a nenuceně kouřila. Věděla, jaký ta ležérnost vyvolává dojem; že si všichni příchozí nebudou připadat o nic důležitější, než ten vzduch, který nad sebou pozorovala. A to ji naplňovalo štěstím.

            Eskalátor se opět pohnul. Ale tentokrát už na něm Krychle nestála sama. Opírala se o bledého muže. Stál v černém obleku o stupínek výš a nevšímavě si prohlížel nehty. Lola na Krychli zamávala, aby jí naznačila, že se potkají až jindy. Krychle se ale namísto pozdravu opatrně podívala na muže za sebou, a pak se Lole snažila něco vzkázat prstovou abecedou. Jenže už byla příliš vysoko. Lola chvíli přemýšlela, co asi tak chtěla říct, ale pak vzkaz vypustila z paměti. Pojízdné schodiště vedlo vysoko do chundelatých mraků, za kterými se dalo tušit slunce. V ten moment Lolu napadlo, že dneska by to vlastně nemuselo být zas tak špatné.

            Probudila se a ucítila mokro na posteli. Přišlo jí to už téměř obehrané. Chvíli váhala, než odkryla peřinu. Spatřila použitý kondom ležící mezi ní a Adamem. Včera se domilovali a usnuli v náručí dřív, než ho stačili sundat. A teď tu ležel jako hádanka. Jenže otázkou nebylo, jak se sám svlékl z Adamova těla, ale jak je možné, že se protrhl.

 

            Baron seděl ve své houpací židli a kouřil doutník. Byl vášnivým kuřákem, který si tabák uměl opravdu vychutnat. Strach, že ho tato slabost jednou bude stát život, byl totiž zcela bezpředmětný. Na klíně se mu hřbetem nahoru válela stará kniha s nádhernou vazbou. Baron po ní jemně přejížděl prsty. Přemýšlel. Útlý lokaj mu právě oznámil, že schodištěm jeho domu stoupají dva návštěvníci. Ne že by lokaje potřeboval, ale k takovému domu sluha prostě patřil. Baron měl rád, když věci byly takové, jaké mají být. A právě teď měli jeho schodištěm stoupat dva návštěvníci, což se také přesně dělo. Baron spokojeně odklepl popel do vyřezávané nádoby naplněné vodou. Jen to zasyčelo. Sálem se ozvaly tři rány, jak někdo zvenčí udeřil klepadlem. Lokaj přiskočil ke dveřím, s hlubokým úklonem je rozevřel a na podlahu podlouhlé síně vstoupili Adam a Lola. Baron si je prohlížel. S potěšením seznal, že z dálky vypadají jako dvě malé figurky na obrovské šachovnici, kterou tvořily černobílé čtverce jeho parket. To přirovnání ho pobavilo. Adam s Lolou se mezitím přiblížili, až se z nich stali dva běžně velcí lidé. Ten větší z nich řekl: „Zdravíme vás.“

            „Ano,“ odvětil spokojeně Baron. „Posaďte se,“ nabídl svým návštěvníkům proutěná křesla a než je vyzval k řeči, oběma poručil nalít zlatavý alkohol do skleniček s tlustým dnem. „Čekal jsem vás a vy jste přišli. Překonali jste sami sebe kvůli setkání se mnou a já si toho vážím. S čím vám tedy mohu pomoci?“

            Lola zaváhala, než opatrně promluvila: „Bojím se zrcadel. Nikde jsme nedokázali jistit proč. Někdy je mám chuť zakrýt, abych se neroztřásla strachem a podruhé se cítím úplně opojená, když se do nich dívám. Co to znamená?“

            Baron se zasmál: „V zrcadle vidí každý sám sebe. Pokud se cítíš opojená, jsi narcis!“

            Lola svraštila obočí.

            „Pardon, moc zábavy si tu se svým sluhou neužiji a pak to odnášejí hosté,“ omluvil se Baron. „Ale něco pravdy v tom přece bylo. V zrcadle skutečně vidíš jen sama sebe, části svého já. Strach má člověk z neznáma a radost, opojení, ze svého vítězství. Z toho, že se dokázal překonat. Tak jako vy, když jste přišli sem. Copak necítíte pýchu, že jste pokořili kus své slabosti?“

            Adam opatrně přikývl, zato Lola se usmála. Všechno do sebe zapadalo. Vždycky si myslela, že cesta k sebepoznání vede jen přes sebezničení.

            „Vidíte,“ dumal Baron. „Je třeba překonávat naše bázně, abychom na sebe mohli být hrdí. Ale vraťme se k zrcadlům,“ probral se z jednosměrky svého myšlení. „Tvá touha je zakrývat není nikterak zvláštní. Dříve tak činili obyvatelé domu, ve kterém někdo zemřel. Když totiž do zrcadel pohlédli, připomnělo jim, že i je smrt dříve či později čeká. A to si nikdo vědět nepřeje. Lidé se věčně snaží skrýt to nepříjemné, zvlášť když se jedná o pravdu.“ Baron se na moment odmlčel, aby vzal do prstů alkohol, promíchal ho s rozpouštějícími se kostkami ledu a napil se. Nápoj mu svlažil vyschlá ústa a tak mohl pokračovat: „Není pravda, že ve vaší blízkosti někdo zemřel?“

            Adamova ústa na moment zamrzla. „Je,“ hlesl pak tiše a zabořil se do křesla, jako by mu tělo náhle zatížil balvan viny. „Krychle.“

            Baron soucitně, skoro až omluvně, sevřel rty.

            „Nedávno se mi o Krychli zdálo,“ přerušila stísněnost okamžiku Lola. „Snažila se mi něco sdělit, ale já jí nerozuměla.“

            „Když pochopíš, proč svůj strach máš, často už se nevrátí. Možná bys měla onu slečnu vyhledat,“ odpověděl Baron.

            „Ale kde?“

            „Existuje místo...“ Baron se zarazil, aby zabránil smíchu, jenž mu už delší dobu bublal uvnitř, dostat se na povrch. Chvatně schoval svůj výraz za skleničku a pokračoval: „Existuje místo mezi nebem a zemí, abych tak řekl. Legenda praví, že kolem naší planety obíhá družice, která je okem Boha. A do ní byl zakletý muž, který vidí vše, co si zamane. Ale dostat se k němu není tak snadné, jako ke mně.“

            „Kdo je to?“ zeptal se Adam. „A jak se s ním setkáme?“

            „Setkáme je špatné slovo. Z úcty k jeho povolání ho může navštívit vždy pouze jeden člověk.“ Baron letmo pohlédl na Lolu. „Nevím, jak k němu jít. Ale kniha, která vás zavedla ke mně, to vědět bude jistě.“

            Lokaj, stojící během rozhovoru v rohu sálu, nyní vykročil k hostitelskému stolku a poté, co k němu dorazil, naklonil se svým hubeným dlouhým tělem až k uchu svého pána a cosi do něj zašeptal. Baron kývl a nonšalantním gestem poslal svého služebníka zpět ke vchodovým dveřím. Pak se otočil k Adamovi a Lole.

            „Bohužel už nemám čas tu s vámi déle pobýt. Chce se mnou mluvit přítel a já bych ho nerad nechal čekat. Mrzí mě to nenadálé přerušení, ale myslím, že více bych vám toho už stejně nebyl schopen říci,“ omluvil se Baron. „Snad jste se dozvěděli, co jste potřebovali.“

            „Ale i já mám svou otázku,“ namítl Adam.

            „Však ti jí také brzy zodpovím,“ odvětil Baron a vstal na rozloučenou. Než však Adam s Lolou stihli svému hostiteli poděkovat, celý sál pro ně potemněl a vzbudil se až ráno.

 

            Baron se opřel do svého křesla spleteného z prutů, zaklonil hlavu a začal se jemně pohupovat. Zíral do stropu, jenž se po několika mrknutích vytvaroval do podoby úzkých mužských rtů, které promluvily.

            „Družice?“ zaznělo z nich s nádechem ironie.

            Tentokrát už se Baron neudržel a sálem se ozval hluboký smích. „Ale no tak,“ promluvil ke stropu poté, co překonal své dechové allegro. „Při troše představivosti není ten tvůj ostrůvek na oběžné dráze nic jiného.“

            „Nepřipadá mi zrovna důstojné vyprovázet mrtvé duše na onen svět v kosmické stanici,“ řekl hlas.

            „K čemu je ti důstojnost na věčnosti?“ ohradil se Baron. „Leda k smíchu.“

            Úzké rty se k sobě semkly ještě těsněji. „A proč jsi je za mnou neposlal rovnou? Copak k tomu potřebuješ nějaké báje?“

            „Musí mi věřit,“ odpověděl Baron. „A taky se pro své odpovědi trochu obětovat. Bez toho by jim připadaly nedostatečné. Navíc všechno potřebuji ještě nějak pěkně domyslet a zformulovat. Nakonec - co jiného po tobě má zbýt, když ne dobrá kniha?“ položil do prostoru řečnickou otázku a pak se znovu rozchechtal dunivým, burácivým smíchem. Ústa ve stropu zmizela.

„Snad jen dobře připravená zrada,“ spokojeně utrousil Baron sám pro sebe, zhoupl se do sedu a otevřel knihu, která mu stále ležela na klíně jako svinutá kočka. Něžně pohladil její prázdné stránky, vzal ze stolu pero, namočil jej do kalamáře a pak úhledným písmem začal psát historii.

 

            Lola na sebe spěšně hodí hadry pohozené vedle postele, v předsíni si oblékne svrchník a nervózně vyjde z bytu, který zabouchne i s klidně zasněným Adamem. Celý dům ještě spí. Seběhne jeho zamlklé schody až na ulici, kde si zapálí. Vydá se z kopce dolů a její rázné kroky trestají dlaždice pod ní. Ráno přineslo do ulic vlhký vzduch a trochu čerstvého světla nového dne. Jako by se právě rodil, bleskne Lole myšlenkami a znovu jí naběhnou všechny přeludy uplynulé noci. Kdesi nahoře hraje z otevřeného okna rádio. Te souviens tu a bord de l´eau, tu souviens tu il faisat beau... zní Lole v uších, když prochází prázdnými opuštěnými bloky, ve kterých zaparkovaná auta vypadají jako jediní tvorové, kteří zde přebývají. V tomto časném okamžiku se stává posledním žijícím člověkem. Obraz vznešené samoty Lolu naplňuje melancholickým uspokojením, krásným vznešeným smutkem, který ji nadnáší nad zemí. Vstřebává do sebe detaily okolí s nenasytností odsouzence v cele. Žlutočerné zábradlí přenosného železného mostku přikrývajícího výkop v zemi, pohyb listů ve stráni nad ulicí a pravidelný klapot podpatků znásobený stěnami činžáků. Vše je zbystřené, přehnané jako po drogách a zároveň vyčištěné a průhledné jako po krátké, horké bouřce.

Posvátnost zničí až rachot hlavní třídy. Lola se ocitne nedaleko nábřeží, zahne za roh a stane před výlohou lékárny. Letmo se zadívá na svůj odraz a vkročí dovnitř, kde si koupí Postinor. Když znovu vyjde ven, zamíří k nedaleké lavičce schované pod větvemi stromu. Dorazí k ní, usedne a otevřela krabičku prášků. Na dlaň vysype plastikovou fólii, z níž vymáčkne dvě tabletky. Jednu si má vzít ihned, druhou po dvanácti hodinách. Tabletky se na kůži podobají dvou bělmům, dvou očím, z nichž jedno má spolknout. A Lole se nechce. Ví, že by měla, ale celé její tělo se najednou té cizí látce brání. Stojí před rozhodnutím. Tuší, že nespolknout tu malou bílou tečku znamená hnát se někam do neznáma a zašroubovat víčko za svým dosavadním životem. Vykašlat se na chůzi po hraně, porušit svoji rovnováhu a konečně jednou nohou vstoupit do prázdna. Lole se vzrušeně nadýmá hrudník, když si představuje svůj náhlý pád. Může se stát úplně cokoliv. Sevře dlaň v pěst a zhluboka se nadechne svěžího vzduchu.

 

„Vážně ji chceš ukrást?“ zeptal se Adam.

„A co jinýho? Myslíš snad, že nám ji ten skrček půjčí?“

Adam pokrčil rameny. „Dobře. Ale uděláme to v noci. Ve dne by nás vyhodil, hned jak vstoupíme.“

„To chceš rozbít výlohu nebo co?“ zeptala se Lola. „Copak jsi neviděl ty dveře vzadu mezi policema? Určitě tam bydlí.“

Adam se usmál. „Tak to budeme muset bejt zatraceně tichý.“

Den se ke svému konci šinul pomalu jako nudný film. Adam i Lola se amatérsky připravovali na svůj první zločin. Navlékli se do černého oblečení, oblékli rukavice a přes hlavu si přetáhli Loliny punčochy. Když pak navzájem pozorovali jeden druhého, Adam v tom divném převleku dýchal Lolinu vůni víc, než kdy jindy. Přitahovala ho, stejně jako celá ta absurdní situace a kostýmy i role, které přinášely.

Přepadl Lolu zezadu jemným, plynulým pohybem, kterým jí zakryl ústa. Lola se bránila vymrštěním paží za sebe, kde pak prsty obalenými v tenkých rukavicích Adama něžně tahala za vlasy. Rozepnul jí mikinu a pod tričkem nahmatal bradavku, která byla tvrdá. Pořád mocněji dýchal narkotický parfém, byl jím prostoupený a s ním smíšený, v tom mámení smyslů už nerozeznával hranice, kterou byla kůže a ošacení, jež ji skrývalo. Pronikl všemi vrstvami až dovnitř Loly, pálil jí nahá záda o koberec, a když vyvrcholil, zasténal a ve své podivné deliriové masce následně i usnul.

Probrali se až dávno po setmění, omotáni vlastními zauzlovanými těly. Rychle se rozpletli, upravili, propocené punčochy vyměnili za suché a pak celkem beze slova vyrazili na lup do venkovní tmy.

Antikvariát byl již zamčený, zhasnutý a prázdný, ale hodiny ukazovaly teprve něco po dvanácté a ulicí stále proudilo příliš chodců. Sedli si tedy do nedalekého parku a v přidušeném rozhovoru vyčkávali.

„Jak se tam chceš dostat, aby nebylo nic slyšet?“ zeptala se Lola.

„Prostě vyříznu kus skla v okně, otevřu ho a vlezeme dovnitř,“ odpověděl Adam. „Stejně to snad půjde i s vitrínkou, kde se válí kniha.“

„Ale co když se ten chlap přece vzbudí?“

„Nevim. Vezmu ho baterkou přes hlavu,“ zasmál se Adam. Otravovalo ho přemýšlet nad alternativami, které začínaly slovem ale. „Budeme prostě improvizovat.“

V pokoutném šepotu pokračovali ještě další hodinu, než ulici přestaly míjet tramvaje i lidi. Antikvariát se naštěstí nacházel v průchodu, takže i kdyby náhodou někdo prošel kolem, musel by se do tmy dívat dost dlouho na to, aby poznal, že v ní záhadně mizí dvě postavy do neprostupné výlohy.

Adam vytáhl řezák a kroužek po kroužku neslyšně vytvářel čím dál hlubší rýhu ve skle. Po pátém otočení tabulka praskla. Adam otvorem prostrčil paži a otočil kličkou okna. To se s mírným zavrzáním otevřelo. Oba se tiše protáhli regálem dovnitř krámku a zůstali stát. Poslouchali zvuky domu, ale krom venkovního větru neslyšeli nic. Opatrně se proplížili až ke kase, vedle které stála průhledná almara. Napjatě do ní posvítili, ale ať si namáhali zrak sebevíc, knihu neobjevili.

„Sakra!“ zaklel Adam. „Není tady. Určitě jí odnes po tom, co jsme si ji prohlíželi.“

„Co teď?“ Lola chytla Adama za ruku. „Pojď, vypadneme.“

Adam odporoval. „Ne, znovu už sem nepůjdem. Jestli tu knihu chceš, musíme ji dostat dneska.“

„Ale jak?“

„Půjč mi baterku a schovej se tady,“ syknul Adam. Lola mu podala své světlo. Adam ho vypnul, zatímco druhou svítilnou hledal cestu až ke dvířkům prodavače.

„Co chceš dělat?“ zašeptala nervózně Lola. Ale Adam si jen přiložil ukazováček k ústům, dokud nedorazil k poslednímu regálu, ze kterého vyndal tu nejtěžší knihu, kterou nahmatal a z výšky ji pustil na zem. Celou místností projela zvučná rána znásobená předešlým tichem.

„Ježiši!“ vyjekla přiškrceně Lola.

Adam se schoval do tmy za knihu. Chvíli nic neslyšel, ale pak se za dveřmi prodejce ozval šramot a objevilo se pod nimi světlo. Zaznamenal kroky. Zámek zachrastil a průchod do bytu za obchodem se rozevřel. Adam spatřil neoholeného prodejce v rozevlátých trenýrkách. Za normálních okolností by jistě vyprskl smíchy, ale teď mu polekaně bilo srdce, až se divil, že v té zamlklé místnosti není slyšet.

Prodejce se podíval na podlahu, kde se ve výřezu světla válela spadlá kniha.

„Zatracená práce.“ Sehnul se pro ni a v tu chvíli ho oslnilo prudké světlo baterky.

„Mířím na tebe, ani se nehni!“

Prodejce spatřil špatně rozeznatelnou siluetu postavy schovanou za přívalem záře, vedle níž se ovšem o něco zřetelněji rýsovaly kontury hlavně střelné zbraně.

„Postav se,“ přikázal mu hlas. „Kde je ta kniha ze skříně vedle pokladny?“

„Jaká?“

„Nekecej a vyklop to! Měla koženou vazbu,“ přidal hlas na výhružnosti.

„Dal jsem ji do šuplíku pod pult.“

„Tak ho koukej otevřít,“ rozkázal Adam.

Obchodník se pomalu vydal ke kase, vedle níž stála Lola. Ani si ji nevšiml, uchopil zásuvku za držák a odemkl. V ruce se mu objevil hledaný spis. Opatrně ho položil na stůl.

„Ještě ty klíče,“ poručil Adam a dál pevně v rukou svíral dvě baterky; jednu jako osvětlení a druhou zpodobňující pistoli. Obchodník je podal Lole, která se odebrala k východu.

„Omlouvám se, ale jinak to nešlo,“ dodal pak Adam už o něco přívětivěji na adresu prodejce, zatímco Lola zkoušela najít správný klíč.

„Proč proboha tak riskujete kvůli knize? Vždyť za tenhle kus bych na dražbě nedostal víc než pár tisíc,“ osmělil se konečně obchodník, ale místo odpovědi uslyšel jen klapnutí venkovního zámku. Adam ve tmě neviditelně pokrčil rameny a pak beze slova odešel pryč.

 

Chvatně si zuli boty a vešli do obýváku. Adam vytáhl knihu z tmavé tašky. Sedli si na zem a uctivě otevřeli záhadu, která na obalu neměla název. Začali číst tam, kde přestali.

Druhým z nesmrtelných se stal Zmok. Pověsti vyprávějí o životě doktora, který pro poznání upsal svoji duši ďáblu. Potom, co čas vypršel, odnesl si ho ďábel dírou ve stropu přímo do pekla. Tyto báchorky jsou založeny na skutečných událostech, avšak končí nepravdivě. Doktor se jmenoval Faust a také on toužil po nesmrtelnosti. Ďábel mu nabídl stejnou dohodu jako Baronovi, avšak Faust své strachy odmítl překonat. Domníval se, že by pak přišel o vlastní lidskost. Navrhl proto poslu pekla, že za věčnost a poznání bude navždy sloužit jako převozník duší do podsvětí. Ďábel to přijal s pousmáním a slovy: „Jsi odvážnější, než myslíš.“ Faust tedy neskončil ani v nebi ani v pekle, ale stal se navždy člověkem. Přijal jméno Zmok a nyní ve věčné samotě a se všemi vědomostmi vesmíru vyprovází nemluvné mrtvé na jejich poslední cestu jako služebník podsvětí. Sídlí v družici, která je ostrůvkem mezi životem a smrtí. Dá se k ní doplout po vlnách tmavé vody, houpavě a splývavě - v té nicotě vln se však člověk může i utopit a navždy ztratit, pokud nemá dostatek vůle pokračovat dál.

Stejně jako u Barona, každý, kdo chce Zmoka navštívit, musí sdílet část jeho osudu. Proto je plavba k němu cestou po řece a moři Samoty. Trvá dva dny a dvě noci. Teprve třetí ráno po vyplutí se převozník zjeví. Protože však čas cesty do podsvětí odpovídá času reality, není možné navštívit Zmoka ve snu, neboť ten je na třídenní plavbu příliš krátký. Kdo jej chce spatřit a odejít živý, musí se tedy ocitnout na prahu smrti, ve kterém ony tři dny pobude. Je pak už jen na člověku samotném, zda se ze svého komatu probudit dokáže, či ne.

Adam přestal číst.

„Co je?“ zašeptala stísněně Lola.

„Dál to nepokračuje. Zbytek stránek je prázdnej.“

„Cože? Ukaž!“ Lola sebrala Adamovi knihou z rukou a zmateně prolistovala nepopsané listy. „To je jedno,“ řekla pak. „Stejně už víme, co potřebujeme.“

„Snad to nechceš udělat!“

„A proč ne? Všechno k tomu vede, přece teď neskončíme. Už jsme ušli dost na to, abychom zastavili,“ řekla a znovu v břiše zaznamenala stopy volného pádu. „Do smrti bych litovala, že jsem to těsně před koncem vzdala.“

„Aby ten konec nepřišel moc brzy,“ hádal se Adam. „Vždyť tu píšou, že musíš napůl spáchat sebevraždu!“

„Nebylo by to poprvé,“ odvětila Lola a ukázala Adamovi malé jizvičky na levém zápěstí.

„Ale tohle je něco zatraceně jinýho než třídenní koma!“

„Zas tolik toho o mně nevíš!“

„Dost na to, abych věděl, že tě nechci mrtvou!“ rozhněval se Adam. Ta iracionalita ho rozčilovala.

„Neboj se,“ zkusila Lola jiný, věcnější tón. „Zvládnu to. Vím jak. Prosím, už mě nepřemlouvej, nerozmyslím se. I kdybys mi teď bránil, nemůžeš mě hlídat věčně. Tak si vyber. Buď to udělám sama, nebo s tebou. A asi ti nemusím připomínat, že ve dvou je to bezpečnější.“

Adam sklopil hlavu. „Tohle ti nezapomenu,“ řekl. „A co bych měl podle tebe udělat?“

„Běž za tímhle člověkem,“ napsala Lola na lístek adresu s telefonem, „a přines od něj injekci sulfanu.“

„Cože, sulfanu?“

„Jo, sirovodík. Zpomaluje krevní oběh. A teď už běž.“ Lola Adama vyprovodila ke dveřím a než se nadál, stál za nimi a ony byly zabouchnuté. Jako by se celá diskuze odehrála na zrychleném pásku kazety. Chtěl ještě něco dodat, něco říct, neuzavřít všechno tak bezhlavě rychle. Jenže zámek už byl zaklapnutý a Adam se naštvaně rozhodl nezaklepat.

 

Bylo půl čtvrté ráno. Adam uvažoval, co za člověka v takovou hodinu ještě nespí. Určená adresa byla vzdálená deset minut chůze. Začalo mžít. Adam se o něco těsněji schoval do kabátu a začal počítat rozsvícené lampy, které míjel. Při čísle dvacet tři si všiml svého stínu. Mlčel. Snad už je to vážně pryč, pomyslel si Adam. Přesto raději přidal do kroku.

Podíval se na papírek; číslo popisné souhlasilo. Nahoře v domě tlumeně svítilo okno. Byl tu správně. Poté, co našel příslušné jméno, stiskl zvonek.

„Kdo je to?“ ozvalo se z plochého repráku na stěně.

„Adam. Jdu od Loly.“

„Čtvrté patro,“ sdělil mu hlas a vchod paneláku následně zabzučel.

Výtah Adama dovezl na určené podlaží. Dveře od bytu už byly otevřené. Vešel dovnitř a spatřil holohlavého muže v potemnělé předsíni.

„Pojď dál,“ kývl na Adama a zmizel ve vedlejší místnosti, kde se nacházel gauč, malá přenosná televize, několik papírových beden zaplněných barevnými krabičkami a chemická souprava. Adamovi došlo, že se zde vaří drogy.

„Tak copak potřebuješ?“ zeptal se muž a trochu se zamračil, když spatřil Adamův zvídavý pohled. „Jak se vlastně má Lola?“

„V pohodě. Posílá mě pro sulfan.“

Muž se chraplavě zasmál. „Tak to asi moc v pohodě neni,“ řekl. Pak z jedné bedny vytáhl malou ampulkou a podal ji Adamovi. „Ani nechci vědět, na co to potřebuje.“

„Kolik ti mám dát?“

„Nic. Vyřiď jí, že je mi dlužná. A ať na to nezapomene, až se probere.“

„Ona to nechce kvůli fetu,“ protestoval Adam.

„No jasně. Vždyť řikám, že o tom nechci nic vědět.“ Muž se ušklíbl a vyprovodil Adama zpět k výtahu. „Tak zas někdy,“ rozloučil se a zaklapl dveře. Adamovi to přišlo nepříjemně povědomé.

Zatímco byl uvnitř, venku se hustě rozpršelo. Spěšně vyrazil do deště, jehož bubnování se různilo podle předmětů, na které dopadal. Připomínalo malý orchestr lidských nástrojů dirigovaný přírodou. Adam zaujatě poslouchal. Jako by kapky bubnovaly i o to světlo pod lampami. Vedle jedné z nich náhle postřehl, že ho opět sleduje Stín. Jenže teď mu pohyblivé mokro dodalo život, už se jen neplazil po chodníku. V malých vybuchujících loužičkách se vznášel nad něj a znovu syčel, hledal svůj jazyk, svůj hlas, až bylo konečně možné rozeznat i slova.

„Tak je to tady,“ řekl, jako když bota šlápne do bláta. „Vidíš - co jsem říkal? Sama si přeje, abys ji zabil.“

Adam zrychlil chůzi. Jak Stín střídavě mizel a zase se objevoval s každý světlem, které potkali, i jeho hlas různě sílil a slábnul.

„Nebraň se tomu. Však to taky chceš,“ pokračoval.

„Nechci,“ promluvil na něj Adam. „Všechno je teď perfektní, krásný. Proč bych měl něco takovýho chtít?“

Stín zabublal smíchem, jak mu voda šplouchala v plicích. „Krásu dává věcem řád. Ale jen jeho porušení jim dává i charakter.“ Plazil se za Adamem jako had a jeho jazyk do vzduchu vykresloval osmičky. „Lola stejně umře, zato ty nemusíš,“ vzedmula se ve Stínu netrpělivá naléhavost, „Tak se s tím smiř. Kdo si myslíš, že jsem? Mluvící přítmí? Ne! Jsem hlas ve tvojí hlavě. Jsem ty! Proč se sám sobě pořád tak bráníš?“ bouřil najednou a snažil se mokrými končetinami obepnout Adamovy nohavice.

„Nejsi já!“ vykřikl Adam, setřásl ze sebe přilnavou hladinu a pak se rozeběhl a utíkal tak dlouho, dokud svému stínu nezmizel.

 

Lolu našel nahou ve vaně. Všude kolem hořely svíčky, jako při nějakém dávném obětování.

„Vážně to chceš takhle rituálně?“ zeptal se Adam.

„Copak to rituální neni?“ odvětila mu Lola otázkou. „Máš tu injekci?“

„Jo.“

Lola spokojeně kývla a vzala do rukou břitvu. „Teď dobře poslouchej a zapamatuj si to. Jakmile mě řízneš...“

„Cože, já?“ Adam vypadal zaskočeně.

„Jasně že ty. Mně by se mohla bolestí roztřást ruka a já nijak netoužím mít v kůži víc čar, než je nutný. Ty budeš jistější. A už mě nepřerušuj,“ rozhodla. Adam stále nemohl uvěřit informativnímu tónu, kterým ho Lola naváděla, jak ji má zbavit litrů vší té krve, kterou miloval. „Takže - jakmile mě řízneš, položím ruce do vany a za nějakou dobu omdlím. Musíš mě tady nechat ještě dvacet minut. Pak mě vyndáš a píchneš mi tu injekci. Sulfan zpomaluje metabolismus, takže moje orgány nebudou potřebovat tolik krve a kyslíku. Měla bych zůstat mimo ohrožení života a zároveň v komatu, dokud se mi objem krve neobnoví na dostatečnou úroveň a účinky sulfanu neodezní. To by mělo tři dny vydržet,“ řekla a natáhla se ke svým nohám, u nichž stála plechová lékárnička. Vytáhla z ní kapačku a položila ji k Adamovi. „Až mi píchneš injekci, zabodni do mně ještě tohle,“ podala mu hadičku ústící z pytlíku do krátké jehly, „připevni mi ji k ruce, naplň a pravidelně doplňuj.“

Adam ta slova vnímal mrákotně. Kdesi v hloubi se mu ukládala do paměti, ale teď se zvládl soustředit jen na tělo, které před ním leželo - ještě pořád živé, pohybující rty. Vnímal jeho tvary a gesta, detaily na kůži, tóny, které vyluzovalo z úst. Připadal si jako oblouzněný. Tohle všechno už někdy zažil.

„A taky zkus neusnout. Hlídej mi tep. Měl by se držet mezi čtyřiceti a padesáti za minutu. Když klesne, nebo se stane něco neobvyklýho, kašleme na to a volej sanitku.“

Adam vyčerpaně kývl. „Dobře,“ řekl. Když konečně utichla, přistoupil k okraji vany a položil dlaň do horké vody. Přejel po Lole prsty. Nárt, lýtka, vnitřní strana stehen, pupík, prsa, krk a šíje... nakonec skončil zapletený ve vlasech. „Jestli se to posere, asi umřu.“

„To já taky,“ usmála se Lola, podala Adamovi rukojeť ostří a levou paži sevřela v pěst.

 

Ostrá žiletka rozdělila kůži na dva břehy v dlouhém šikmém tahu předloktím. Adam tak se zatnutými zuby učinil dvakrát, pak břitvu pustil a Lola s uvolňujícím výdechem strčila ruku pod vodu. Byla šťastná. Konečně se všechno vyplavuje. Ještě nedávno se Lole zdálo, že ji Adam zabil a teď se tak skutečně dělo. Ale nyní to bylo její rozhodnutí. Zavřela oči a skočila.

 

Cestička v lese vede k nenápadnému molu na začátku řeky. Lola na něj vkročí a nahne se nad vodu. Spatří svoji tvář. Vlasy jí v malých spirálách splývají podél lící a měsíc bledě osvětluje půlku obličeje, zatímco ta druhá zůstává skrytá. Dívá se na sebe, jako by té vodě chtěla vtisknout svoji podobu, jako by jí toužila rozmluvit ten ušlechtilý a důstojný smutek, kterým vládne. Uslyší slabé šplouchnutí. Na konci mola se nenuceně houpe dřevěná pramice. Lola vstane, dojde k ní, obřadně si sundá střevíčky a bosými chodidly vstoupí na dřevěné dno. Nejsou zde žádná vesla, takže se jen opatrně odstrčí a nechá se unášet pozvolným tokem. Těleso na obloze od sebe odráží tlumené světlo a po stranách řeky dává vyniknout obrysům stromů. Tak Lola plave několik hodin; rozhlíží se po březích, poslouchá tichý šum řeky a nechává se uklidňovat pravidelným vrzáním lodičky. Leží v ní opřená zátylkem o lavici a dívá se na hvězdy. Nic tu není hrozné, ničeho se nebojí, necítí samotu. Vše se odehrává v jednotném souladu; nebe, řeka i les Lole připadají propojené. Jen zvuky zvířat tu chybí. Najednou si připadá unaveně. Je znát, že noc se pomalu chystá přejít v ráno a Lola si uvědomí, že ještě nespala. Ale když zavře víčka, usnout se jí nedaří. Aniž by chtěla, svítání jí otevírá oči. Stromy konečně začínají nabírat barvy. Ale není to zelená, jak Lola čekala. Všechny se zdají být šedivé a špinavé, zablácené a prorostlé keři až do vlastních korun. A stejně tak břehy. Pokud na nich zahlédne kus travnaté zeleně, je to jen několik stonků obalených v bahně. Všude na povrchu leží hlína a polámané klády. Začne mít nepříjemný pocit. Pak si toho všimne. Ve větvích nedalekého habru spatří hranatou siluetu čehosi, co vypadá jako zamazaný psací stůl. A hned vedle je skříň, z níž roste rám obrazu... o kousek dál se v močálu topí dvě židle s věšákem, nad nimiž ve smutném hávu vrby zeje polička. Lola si uvědomí, že řekou nedávno musela projít povodeň. Všechny ty věci někomu patřily a nyní jsou od svých majitelů odděleny a pomalu hnijí, aniž by kamkoli náležely. Podívá se nahoru na oblohu, aby přišla k jiným myšlenkám. Nastaví tvář slunci, ale když se po nebi rozhlédne, zjistí, že svítí samo a není zde žádná zlatá koule, nic, před čím by člověk musel přimhouřit řasy. Poprvé zaznamená náznak opuštěnosti. Rychle se ale otřepe a pohlédne před sebe. Les řídne a mezi jeho kmeny se dají rozeznat opuštěná, vyplavená obydlí. Samoty, napadne Lolu a už podruhé za sebou v krátké době musí zahánět nepříjemný dojem. Tak to pokračuje hodiny. S každým přibývajícím kusem nábytku, jenž se rozpadá, s každým svraštělým a zmuchlaným oděvem, který podél cesty visí, přechází Lola do stále zamyšlenějšího a hlubšího mlčení. Uvnitř ji cosi svírá a jazyk jí vysychá - úzkostí i žízní. První den plavby se pomalu chýlí ke konci, světlo ztrácí svůj jas a Lola přemítá, zda se má napít vody, která omývá veslici. Její hladina působí kalně, ale když ji nabere do dlaní, zdá se průhledná a čistá. Stíny se prodlužují a připomínají tak ubíhající čas. Lola si vzpomene, že plavba trvá tři dny a to je bez pití a spánku hodně. Nabere proto průhlednou tekutinu do hrsti a okusí ji. Voda chutná jemně a táhle, ještě po pár minutách je cítit v ústech. Nežádoucí účinky však nemá ani po delším čekání žádné, takže se Lola bezostyšně vrhne přes okraj loďky a zhluboka pije.

Když zpod povrchu řeky vynoří hlavu, zjistí, že už je tma. Přízraky ztracených věcí opět pozbývají své tvary, ale Lolina fantazie si je nyní sama dokresluje se všemi hrůznými detaily, se vší historií, kterou za dne nedokázala rozeznat. Odluku, opuštěnost a ústraní. Celé dějiny jednoho kraje se jí míhají před očima v živých obrazech. Štěstí pospolitosti, z něhož postupně všichni odcházejí, umírají, ztrácejí se a jsou zapomínáni - jako ty rostliny v blednoucím světle, kde se lesk mění na matnost, pestrost na černobílou a tvary v kaňky. Nakonec nezbude nic, aniž by se kdokoli ze zapomenutých dozvěděl, proč se to všechno vůbec stalo. Lola má dojem, že jí vypitá řeka začala kolovat žilami se všemi jejími smutky a pomíjivostí, kterou smyla z lidí, jež se v ní utopili. Snaží se pádlovat rukama, dostat se co nejdříve na konec, ale tok řeky je nemilosrdný, plyne pořád stejně, jako čas který se řídí nějakými obrovskými hodinami, jež tikají uprostřed vesmíru a jsou tím jediným, co se nikdy nedá změnit; ani přísné ani laskavé, pouze nestranné, lhostejné a samostatné nekonečno. Sesune se na podlahu a v podobných vizích stráví celou noc.

 

Adam vyměnil kapačku a zkontroloval tep. Zdálo se, že za posledních deset hodin o něco klesl, ale pořád se držel nad hranicí požadovaných čtyřiceti za minutu. Lola slabě a pravidelně oddychovala. Střežil ji očima napuchlýma od nespánku, ale nemínil se vzdát. Měl za sebou třicet šest probdělých hodin a další osmačtyřicet ho čekalo. Přemýšlel, jak je na tom asi Lola. Co se jí asi děje v té hlavě, kterou teď téměř nepustil z náručí. Bylo to nepohodlné pro oba dva, ale netušil, jak lépe ji nyní chránit. Nešťastně máchl zbytečným gestem do vzduchu, jako by někomu cosi vysvětloval. Pak Lolu opatrně položil do lehu, šel do kuchyně a prchlivými pohyby si uvařil kávu, zatímco k sobě neslyšně hovořil.

 

Lola se ze dna lodi opováží pohnout teprve další ráno. Světlo je nadějí. Odhaluje sice skutečnost, ale pořád je snazší přijmout její smutky než ty své. Sedne si a rozhlédne se. Příroda někam zmizela. Teď už tu zbývá jen hladina. Pokojná, kolébavá a sahající na všechny strany až k obzoru. Lola vyděšeně vstane. Tady už nejsou ani vzpomínky. Ani náznak, že kdy existovalo cokoliv kromě tohoto prázdného prostoru. Stala se posledním, kdo zbyl, kdo vnímal. Den předtím se ještě dělila o osudy zapomenutých lidí, ale dnes ráno už není sdílet co ani s kým. Žádná bezbrannost a soucit, žádná naděje, žádný člověk. Jen absurdita jedné lodi, jedné ženy a moře kolem nich. Horizont hladiny splývá s oblohou a Lola nedokáže rozeznat, zda plave nahoře či dole, dopředu či dozadu, někam nebo nikam. Zoufale touží po člověku, který by sdílel její úděl, byť by byl vzdálen v nedohlednu. Ale bezútěšnost nevědomosti, která se v ní rozprostírá jako arch bílého papíru, jí připadá nesnesitelná.

„Haló!“ Napřímí se v lodi, přiloží ruce k ústům a začne křičet. „Haló, je tu někdo? Prosím! Kam to jedu? A odkud? Odpovězte mi. Prosím!“

Stojí a poslouchá svůj hlas, jenž zůstal poslední živou věcí, kterou si pamatuje. Je šťastná, že hlas existuje, že se po moři kolem ní rozléhá a utíká někam do dálky. Přemýšlí o tom, co všechno může hlas při své cestě potkat: Neobvyklé tvary vln, hranici mezi nebem a vodou nebo dokonce jinou loď! Ta představa ji hřeje, udržuje při vědomí a zahání nutkání převrhnout své plavidlo a nechat se unášet vlnami, dokud by se neutopila. Ona. Kdo vlastně? Ona. Ne ona, já! ozve se někde v Lole, jako poslední studánka, z níž se dá občerstvit a neotrávit se.

„Já, já, já!“ křičí vztekle a bezmocně, dokud může, má chuť zanevřít na všechno, co ještě zbývá, ale pak ji znovu překoná únava. Její hlas odezní, v tom obrovském prostoru se rozplyne a ztratí na síle, zmizí. Lola se posadí a cítí, jak se jí poslední myšlenky vyplavují z hlavy horkem a prázdným prostorem. Ale kdysi něco bylo. Kdysi přece něco bylo, šeptá si. Muselo být. A ať to bylo cokoliv, bylo to lepší, než nic. Bázlivě se podívá na hladinu moře. Je průhledné a jak se začne stmívat, dají se skrz něj zpozorovat první třpytky. Naprázdno polkne a pak se naposledy napije.

 

Už to nebyl jen Adam. Přidal se k němu hrníček a konev, láhev kečupu, toustovač i další kuchyňské spotřebiče. Nebylo kam uniknout, všude byl něčí Stín, a přece teď všechny patřily Adamovi, protože to byl on, ke komu mluvily, chroptěly a pískaly.

„Jen se trápí, ukrať jí to,“ šeptaly jeden přes druhého, až se nedaly rozeznat souvislé věty. „Chce...usnula...tep...nevzbudí...navěky...,“ krákaly chrčivou elektřinou, která obíhala v obvodech jejich vzorů. Adamovi se únavou zavíraly oči, ruce se mu klepaly kofeinovým předávkováním a každý pohyb víček nahoru mu připadal stejně obtížný, jako vynést piáno do schodů. A těch pater, co bylo před ním. Z nedostatku odpočinku se mu před zraky odvíjely blouznivé filmy, ve kterých Lola tančila místo svíčky lustru jako baletka; s každou piruetou odhodila jednu vrstvu oblečení. Ale když zůstala nahá, otáčet se nepřestala. Jen místo šatů z ní teď odpadávaly prameny vlasů, řasy a jemné pruhy chloupků z podbřišku. Zastav! chtělo se zakřičet Adamovi, ale neudělal to. Neposlechla by. Už to nemohl vydržet, něco se muselo stát, změnit. Věděl, jaké hrůzy by jinak následovaly. Políbil ležící tělo Loly a pak se vedle něj uložil. Usnul s jedním krátkým výdechem a srdcem, které tepalo třikrát rychleji než to sousední.

 

Třetí ráno plavby Lola otevřela oči a překvapeně zjistila, že celou noc prospala. Cítila se odpočatá. Moře sice nikam nezmizelo, zato se konečně objevilo slunce. Zajásala. Nedaleko na obzoru zpozorovala tečku, ke které loďka svým líným, neúprosným tempem směřovala. Lole se vracely vzpomínky. Nejen na včerejšek a den před ním, ale i na samu sebe. Všechna beznaděj se změnila v jistotu, že uspěla. Byla na sebe hrdá. Neskončila ve vodě jako ostatní, jejichž žal ochutnala. Naopak, dospěla do cíle a věřila, že bude odměněna.

Z tečky se stal ostrov a na jeho kraji čekala postava. Čím blíže Lola byla, tím lépe rozeznávala povědomou osobu. Tmavý frak, zsinalá kůže a černé rovné vlasy. No jistě! vzpomněla si. Viděla ho ve svém snu: odjížděl s Krychlí po eskalátoru a tvářil se, jako by tam ani nebyl. Snad proto na něj tak brzy zapomněla. Lola vystoupila a pozdravila Zmoka.

„Říkejte mi raději doktore,“ pravil Zmok. „Může se zdát absurdní, že si zakládám na titulech, ale všechna pojítka se zemí, která je mou dávnou minulostí, jsou pro mě svatá. Navíc se to k mému povolání vlastně i docela hodí,“ dodal.

Lola se rozhlédla kolem. Ostrůvek zdobila kamenná pěšina, kterou obklopovaly trsy vyschlé trávy. Na nebi se poprvé za celou dobu chvěla oblaka.

„Proč se tomuhle říká družice?“ tázavě pozdvihla obočí.

Zmok se neznatelně zamračil a chvíli si pohrával s možností sdělit Lole pravdu, ale pak nutkání zavrhl. Disciplína byla to hlavní, co ho udržovalo mimo končiny nepříčetnosti.

„Stojíš na místě, které se nachází mezi sluncem a zemí. Klidně by to mohla být družice, ale ty sis představila ostrov uprostřed moře. Nezáleží na metafoře, když její princip zůstává zachovaný.“

Lola porozuměla. Vydali se na chůzi cestičkou a Lolu neustále napadaly otázky, ale přišlo jí nevychované rušit důstojný klid svého průvodce. Přešli přes horizont kopce. Pod ním se stezka klikatila skrz meze až k obrovské propasti. Oba její okraje byly spojeny jen úzkým mostkem.

„O tomhle se mi zdálo,“ porušila ticho Lola.

Zmok se na ni otočil a bez výrazu pravil: „Proto jsi přece tady.“

„Ne. Jsem tu, abych zjistila, kde je Krychle.“

„Možná,“ odtušil Zmok. „Ale teď pojď,“ pobídl Lolu a oba pokračovali až k okraji skály. Rozpínala se po celé šířce ostrova a jedinou možností, jak ji přejít, bylo vstoupit na lávku, kam se sotva vešla dvě chodidla vedle sebe.

„Běž na druhou stranu,“ přikázal Zmok.

„Proč?“ znejistěla Lola.

„Chceš přece znát odpovědi.“

Lola se podívala dolů do hlubiny. Bylo v tom něco šíleného, ale snad právě proto poslechla. Udělala první krok. Opatrně přisunula nohu a učinila další. Srdce jí bilo adrenalinem. Střídavě sledovala své obezřetně našlapující prsty a prázdný prostor pod nimi. Tak přešla půlku plošiny, než ji Zmokův hlas opět zarazil.

„To stačí,“ zjevil se před ní. „Zůstaň stát a dobře se podívej dolů. Co cítíš?“

„Strach?“ odpověděla Lola a končetinami jí proudily stovky metrů, kterými by mohla slétnout k zemi. Viděla ji tam dole až moc dobře. Zelenomodrou kouli pomalovanou bílými pruhy. Mohla by skočit, kdyby chtěla.

„To je všechno?“ otázal se Zmok. „Strach?“

„Ne,“ přiznala. „Taky vzrušení z pádu. Pokaždé, když mám možnost se rozhodnout, chce se mi udělat něco nepřístojného. Něco neočekávaného a nerozumného, co mě pošle až na dno.“ Otočila se na Zmoka. „Proto ten symbol propasti? Protože pád je skoro stejné slovo jako úpadek?“

Zmok se zasmál. „To není úpadek, co tě vzrušuje, ale moc. Moc nad tvým životem. Svoboda rozhodnutí, které nezáleží na nikom jiném, než na tobě.“

Lola znovu pohlédla do propasti. Najednou už jí tak přitažlivá nepřipadala. Ztratila své tajemství. Jakmile si to Lola uvědomila, hlubina zmizela. Zase stáli se Zmokem uprostřed pláně a pod chodidly jim skřípaly kameny. Nebolelo to.

„Takže jsem tady, abych zjistila, že jsem svobodná?“ Lola byla zklamaná. Přišlo jí to celé trapně jednoduché. Zmok si ale její ironie nevšímal.

„Jsi tu, abys zjistila, že řítit se k úpadku není to, co tě vzrušuje,“ pravil.

„Proč mi tohle všechno vůbec říkáte?“ zeptala se Lola netrpělivě. „Jsem tu kvůli Krychli.“

Zmok se jen usmál a máchl rukou. Nebe se zatemnilo do ruda a vyjevilo několik obrazů z Lolina snu: Býk a rudá paraplata, průhledné výlohy, jejich víry a nakonec dlaň se dvěma prášky. Zmok scény zahnal loudavým pohybem jako mouchy. Když se mraky posléze začaly znovu formovat, uprostřed oblohy se objevil obraz Loly bezvládně ležící na koberci. Zmok spokojeně nakrčil obočí a řekl: „To taky.“

 

Tohle Adam spatřil pokaždé, když zavřel víčka a pak si je zvenku unaveně promnul prsty. Nejdřív temno a následně, s každým dotykem, oranžové, zelené, modré a fialové hvězdice. Barvy blýskaly ponurou slepotou, dokud se nerozsvítily ve čtyřech lampách, které Adama obkličovaly ze čtyř světových stran. Adam stál na stejné spoře osvětlené ploše, jako před prvním setkáním s Baronem. Jen tentokrát nemusel skákat do tmy, aby ho potkal. Baron se zjevil sám. Všechny stíny se naráz začaly vlnit, jako když se tetelí vzduch, nasávaly do sebe barvy a získávaly na hmotnosti, dokud se celé okolí nezměnilo v pouhou černobílou kulisu, která zplodila pestře oděnou postavu.

„Vítej.“ Baron napřáhl pravici, ale bez kladné odezvy.

„To ty jsi můj stín?“ otázal se Adam se zorničkami zúženými v miniaturní semínka máku.

„Ano,“ odpověděl rozhodně Baron a svěsil ruku.

„Zmiz! Vypadni!“ zařval Adam. „Nepřibližuj se ke mně! Proč jsem zrovna tady? Nechci tu s tebou být!“

„Ale chceš,“ pozdvihl Baron koutky úst. „Copak si už nepamatuješ, že jsem slíbil odpověď na otázku i tobě?“

„Nezajímá mě!“ odsekl Adam a rozhlížel se, kudy uniknout.

„Lžeš,“ pravil Baron. Jeho zatnutá čelist způsobila, že mu tepaly spánkové svaly. „Nechceš mě poslouchat, protože víš, že mám pravdu. Nebuď jako ostatní! Podívej se jí do tváře!“ zaduněl.

Adam se chtěl rozeběhnout do tmy a vyskočit z tohoto snu, jako se mu to už jednou povedlo, ale jeho nohy se téměř nehýbaly z místa. Byl po kolena zabořený v bahně.

„Odsud se nedá utéct,“ řekl spokojeně Baron. „Jsi v těžkém spánku, v příliš hlubokém podvědomí. Víš, co je to bláto, kterým se brodíš?“ Ukázal prstem na hnědou hmotu. „Stránka tvé osobnosti, kterou neustále odmítáš. Dokud ji nepřijmeš, nehneš se z místa,“ zachechtal se. „Tak co si vybereš?“

Adam se zoufale snažil pohnout, ale močál byl příliš těžký. Díval se nahoru na Barona; ten po povrchu kráčel zvolna jako po koberci obývacího pokoje.

„Proč mě sleduješ? Proč tě tak zajímám?“ Adamovi z té nepohyblivé bezmoci téměř vyhrkly slzy. Měl nutkání se vzdát, zvlášť když cítil, že s každou rezignovanou myšlenkou pevné sevření kolem jeho holení ustupuje.

„Jsem nesmrtelný, protože absorbuji cizí duše. Mám vzpomínky a zkušenosti lidí, kteří žili po šest set let před tebou. A teď chci tvůj život.“ Baron mluvil nejprve klidně, ale posléze jeho hlas opět sklouzl k tónu pokušitele. „Zdálo se ti, že bouřka zabila Krychli a to se pak skutečně stalo. Umíš sen změnit v realitu. Víš, co to znamená?“ položil otázku a ihned si sám odpověděl: „Pokud se staneš mnou, nejen že bys ovládal sny - ty bys svými myšlenkami mohl řídit i venkovní svět. Ne lidem pouze napovídat, co mají dělat, ale sám konat.“ Podíval se na Adama, v jehož výrazu se značil odpor. Baron se zatvářil pohoršeně. Adamova iracionalita ho rozčilovala: „Myslíš, že jsem zlý jen proto, že manipuluji druhými? Já jsem nositelem kultury více než poloviny tisíciletí. Naše setkání je podobné hovoru devadesátiletého starce s tříletým dítětem, které se ho snaží přesvědčit, že nemá pravdu. Netušíš nic! A přesto ti nabízím věčné vědomí.“

Adam si lhostejně sedl do bláta. Akvárium jeho hlavy mu přišlo definitivně pomatené. S marností v hlase se rozesmál.

Baron zkřivil tvář. „Víš, proč ti bylo tak dobře, když zemřela Krychle?“

Adam zpozorněl. Nebylo mi dobře! chtěl odpovědět, ale slova se mu v poslední chvíli zarazila v ústech, nasákla vlhkost prostředí, zvětšila se jako houba a nemohla ven.

„Když se ti někdo líbí, kus tvého já vypluje jeho směrem, rozetne mu kůži a vnikne dovnitř. A přesně to pak na něm miluješ: To cos mu dal. Kus sebe,“ řekl přesvědčivě Baron. Ale já nechci jen potenciál, chci tě hotového, celého, neroztroušeného v cizích ženách, které se stejně jednou stanou minulostí. Narozdíl ode mě. Já se pouhou vzpomínkou nestanu nikdy.“

Adam byl zmatený. Kdesi mezi vyřčenými slovy cítil pravdu, ale nedokázal rozeznat, kde se nachází. Baron jeho nejistotu zpozoroval: „Říká se, že člověk dojde naplnění, když potká svůj protějšek, svoji druhou polovinu. Ale to jsou jen výmysly. Láska není jeden člověk. Je nádobou vody, ze které se napili náhodní lidé. A ty pak miluješ. Ale protože ani jeden z nich nevypil nádobu do dna, nikdy nemiluješ celistvě, plně a nenahraditelně. To se může stát pouze v případě, že někteří z vyvolených zemřou, voda se z nich vypaří a přejde do těch, kteří zbyli - dokud nezůstane poslední, jenž pak v sobě skrývá nádobu celou. Proto ti víc záleží na Lole než na Krychli. A proto ti bude víc záležet na ženě, která přijde po smrti Loly,“ odmlčel se Baron.

Tma kolem bahnitého ostrůvku se roztáčela. Adam už nevěděl, čemu věřit. Popadal ho vztek z té skličující a tísnivé atmosféry snu, ze skličující a tísnivé tmy uvnitř něj. Byl si jistý jediným: „Lola kvůli mně neumře!“

„Opravdu?“ rozesmál se Baron. „A co když právě teď, zatímco ty se tu plácáš v rozmoklé hlíně, Lole došla kapačka a začala krvácet? Co když jí přestává bít srdce?“

„To ne!“ vzpomněl si Adam, že někde venku existuje skutečnost. Musí se vzbudit! Znovu začal hrabat bahnem. Baron to chvíli nezúčastněně pozoroval, než řekl: „Nesnaž se. Stejně se odsud nedostaneš včas. A pokud přece, zajdu si pro Lolu osobně a zdržím ji, dokud to bude nutné. Třeba i věčně.“ Po tváři se mu rozlil šťastný úsměv. „Uvidíš. Nakonec ti dokážu, že se nemýlím. Jen mě mrzí, že tě musím vést za ručičku a dělat všechno za tebe,“ dodal otcovsky a pozoroval Adamův nenávistný pohled. Zřejmě ho ale příliš nezaujal, takže se po chvíli otočil a bez náznaku rozloučení zmizel v tmavé zácloně.

Adam ve své noční můře zůstal zabořený sám. Jak se jen odtud dostat, jak se probudit? Vzpomněl si na dětství. Když byl malý, dařilo se mu rozeznávat, že se nachází ve snu a ne ve skutečnosti. A pokaždé, když byl sen nepříjemný, strašidelný a nechtěl jej zažít, podíval se vzhůru, aniž by zaklonil hlavu. Stačilo otočit duhovkou svých očí co nejvýše a celý spánek skončil. Zavřená víčka se tím pohybem otevřela. Spatřil pruhy svých řas proti bílému stropu. Ten pohled mu připomínal celu.

 

Otupělé probuzení rychle vystřídala horečnatá soustředěnost. Adam sáhl Lole na krk, kde pod kůží slabě tepal pramen krve. Žila. Ale na jak dlouho? napadlo Adama. Odběhl do kuchyně, kde naplnil misku vodou, aby Lole polil tvář. Nic se nestalo. Vzal Lolu jemně za ramena a zatřásl s ní. Nic. Zaraženě pozoroval nehybné tělo před sebou. Napřáhl se a vrazil té bílé mlčenlivé tváři několik políčků. Lola párkrát přerývaně vydechla, ale krom nepatrných stop na kůži nemělo Adamovo počínání žádné následky. Napadlo ho, že Baron už Lolu možná našel a veškeré snahy probudit ji zvenčí jsou marné. Rozum mu nahradilo prázdno s obrovským vykřičníkem uprostřed. Pohlédl na ni. Vypadala jako slunečnice zbavená barev, jen její vlasy do prostoru svítily pořád stejně. Tekly kobercem až k radiátoru pod oknem, ze kterého byla vidět ulice. Adam se zadíval na chodce dole. Na moment si přál být některým z nich. Jít do práce nebo na oběd, nakupovat v krámu.

 

Na zem vedle Loly se snesl modrý ručník. Po chvíli na něj dopadla i ruka. Byla ozdobená rudou šachovnicí, ze které odkapávaly stružky krve až na měkkou froté látku, kde zasychaly. Obraz pokoje se zavřel pozvolně od krajů ke středu. Asi tak nějak by proběhl velký třesk odzadu, pomyslel si Adam, než tma zakryla i ten poslední bod a on konečně přestal vidět.

 

 „Když se ti někdo líbí, kus tvého já vypluje jeho směrem, rozetne mu kůži a vnikne dovnitř. A přesně to pak miluješ: To cos někomu dal. Kus sebe....“

Lola nevěřícně zírala do mraků, ve kterých se Adam brouzdal bahništěm a rozmlouval s Baronem. Tak proto všechno to zvrácené nutkání skoncovat se vším současným! Všechno to sebehanění a sebepochybování. Pud naložit se svým životem jinak. Jakkoli, hlavně jinak. Netoužila se zničit, ale pouze uniknout ze své role, kterou intuitivně vnímala. Nechtěla být jen nádobou pro něčí lásku, milovaná pro esenci, kterou získala náhodně. Nechtěla být jen součástí plánu, s jejíž ztrátou je počítáno.

Výjev v obloze se zastavil a změnil ve fotografii. Zachycoval Adamův nejistý, nalomený výraz. Lola jej teskně pozorovala a pak se obrátila na Zmoka.

„ - ,“ snažila se něco říct, vyjádřit se, popsat, co se v ní děje, ale z jejích úst vyšel jen nejasný zvuk naplněný zármutkem. Zmok líně sebral jeden z oblázků válejících se po zemi a strčil si ho do kapsy. Věděl, že zvenčí to gesto působí záhadným, uklidňujícím dojmem. Nevěděl, jak reagovat. Za ty táhlé roky, které prožil, už zapomněl na emoce. Musel. Odstrčil je, odfiltroval. Vylil je ze sebe do podoby obrovské zvlněné hladiny, uprostřed které vystavěl pevninu jako symbol stálosti. Kdesi v něm teď na chvíli zatřímalo pomyšlení se té nebezpečné vody napít. Vzít Lolu kolem ramen a soucítit s ní... jak dlouho neměl příležitost něco takového udělat? Věky. Ale místo toho se Zmok pouze sehnul pro oblý, omletý kámen a opatrně promluvil: „Schraňuje duše svých milovaných do jedné osoby. Jedině tak může být šťastný. Nedělá to vědomě. Ale tím hůř se ovládá.“

„Nemůže za to,“ řekla přerývaně Lola.

„Ale ty taky ne,“ odtušil Zmok.

Byla to pravda. A zároveň to byla odpověď na otázku, která Lole teprve klíčila v útrobách. Tušila, co z ní vykvete a bála se toho. Už o Adamovi nechtěla vědět víc. Už se o něm nechtěla bavit.

„Dost,“ vyřkla náhle. „Jsem tu kvůli Krychli. Jsem tu přece kvůli Krychli...“ opakovala, jako by se snažila ujistit, že to důležité teprve přijde a všechno předtím byla jen fikce - součást plavby, zkoušky, kterou měla podstoupit. Kterou chtěla zapomenout. „Proč se bojím zrcadel?“

Zmok dobře viděl, co se v Lole odehrálo. Zamyslel se. „To zjistíš dole,“ řekl pak a ukázal na zeměkouli. „Všechny odpovědi, které potřebuješ, tam už dávno jsou.“

Ale to se Lole nelíbilo. „Proč pořád ty hádanky?“ rozkřikla se. „Proč všechno to překonávání strachů a zdolávání překážek? Kniha mě poslala za Baronem, on mě poslal za vámi a vy mě teď posíláte zase zpátky na začátek?“

Zmok ucítil zvířený vzduch, příval čisté zloby, která z Loly proudila. Bylo to jako svěží vítr, jako obličej ponořený do studené vody uprostřed léta. Odkud jen si tohle pamatoval...

„Svoje odpovědi musíš objevit sama, jinak jim neuvěříš. Já tě můžu pouze nasměrovat,“ řekl a z oblohy zmizel Adamův snímek, aby ho nahradila zažloutlá obálka ukrytá v dřevěné zásuvce. Lola ji poznala ihned. Patřila Adamovi. Nikdy ten šuplík neviděla jinak než zamčený, jako by v něm Adam schovával poklad.

„To je ono? Tam všechno zjistím?“ zeptala se Lola. „Stačí tu obálku otevřít?“

Zmok se rozhlédl po okolí. Už dávno se utápělo v neprostupné noci. Bylo tu pusto a Lola se co nevidět probudí. Chvíli mu trvalo, než řekl: „Možná budeš muset udělat to, cos měla zkusit rovnou na začátku.“

Lola chtěla ještě něco namítnout, ale už to nestihla. Propadla se skrz ostrov do volného prostoru, kterým se pozvolně snášela k zemi, pronikla atmosférou i oblaky, městským smogem a pavoučí sítí vysokého napětí, telegrafních rozvodů a drátů pro tramvajové troleje až ke střeše svého domu. Sestoupila třemi patry, zavoněla ve stoupačkách a nakonec vdechla sama sebe jako šém, který otevírá oči.

Spatřila Adama. Kolem ruky měl odpudivou červenou kaluž, která sotva stihla zaschnout. Zkontrolovala mu tep. Bil pravidelně a silně, jako by se jednalo o obyčejný spánek. Když Lola sjížděla prsty z Adamova krku, zavadila o košili. Na světle se objevil krátký pruh stříbrného řetízku. Leskl se, jako by přímo vyzýval, aby ho Lola uchopila. A ona poslechla. Opatrně jej vyvlékala, dokud se zpod látky nevynořil malý klíč. Mohl patřit k jedinému místu. Chvatně řetízek Adamovi sundala. Teď se tedy ukáže, zda jsou její sny jen chimérami nebo skutečností. Vkročila do ložnice, zapřela se o noční stolek a odemkla vrchní přihrádku. Na jejím dně ležela lehce zaprášená obálka, na níž bylo drobným ženským rukopisem napsáno Pro Adama.

 

Zmok uslyšel zvuk trhaného papíru. Seděl na malém balvanu a pozoroval oblohu, kde se tvarovaly mraky a narážely do sebe. Jen místo hromů se ozývalo šustění doprovázející obraz. Sledoval Lolu, kterak z obálky vytáhla malé kapesní zrcátko popsané lihovým fixem. Všechno, co potřebuješ, všechno, na co jsi kdy čekal, je tady, stálo na něm. Lola od lesklé plochy reflexivně odvrátila zrak. A pak jí to konečně došlo. Bylo to tak jednoduché. Jako by ten vzkaz ani neměl patřit Adamovi, ale jí. Vzala postříbřené sklíčko a zahleděla se do něj. Nad vzkazem si všimla zbytků rtěnky, jejichž obrys tvořil polibek. V odrazu zrcátka zdobil Lolino čelo a připomínal tak rozloučení s někým důvěrně známým. Proč jsem se vlastně nikdy nedodívala do konce? táhlo Lole hlavou. Z okrajů písmen se pomalu stávaly mazanice. A s nimi i rudá barva šminky. Jako by někdo po povrchu zrcátka kroužil mokrým bříškem prstu, vše se začalo stáčet do šroubovice víru. Plochý odraz se změnil v matnou hloubku. Lole připadalo, že by do něj mohla upustit prsten a on by se namísto zvonivého zastavení propadl dovnitř, do útrob předmětu. Vír sílil. Lole se zdálo, že jí hladí vlasy. Jenže hlazení brzy přešlo v čechrání, čechrání ve vlání a vlání v hurikán. Měla chuť odvrátit zrak, zahodit zrcátko, rozšlapat ho, rozbít, zničit. Ale neudělala to. Cítila, jak jí žilami proniká smrt. Měla dojem, že už někdy předtím musela zemřít, protože jinak by ten plíživý chlad nedokázala rozeznat tak přesně. Jen silou vůle a zvědavostí přemohla odpor těla; potřebovala už vědět tajemství, které neustále tolik dobývala. Srdce Lole tepalo na hranici kolapsu, slábly jí nohy, nestíhala dýchat a co chvíli čekala, že se jí zatmí před očima. Když se tak konečně stalo, tma pohltila ložnici, přikryla zdi, postel a povlečení, spolkla Lolino předloktí i zápěstí a zastavila se až na lemu zrcátka. Lola čekala na poslední krok. Poslední skok. Plocha se zatetelila a všechna černota rázem zmizela. Lola se mátožně rozhlédla po pokoji. Nic se nezměnilo. Všechno zůstalo při starém. Nechápavě pohlédla zpět do zrcátka, ale místo své tváře nyní spatřila povědomou podobiznu slečny s rusými vlasy. Usmála se. A podobizna udělala přesně to samé.

 

Zmok pozoroval Lolu, kterak stála u okna a zírala do oblohy. V jejím pohledu se značilo sebevědomí a síla. Dosáhla, čeho chtěla. Cítila se mocná. Tolik, že by klidně dokázala vyzvat na souboj samotného boha a porazit ho. Zmok se usmál. Chápal ty endorfinové procesy, které jí zatemnily mozek. Za jiných okolností by mu snad připadaly i vznosné, ale z obrovské výšky jeho družice Lola připomínala jen titěrný bod; drobek upuštěný z rohlíku, drobek, který se vzpírá svému osudu: být vstřebaný vysavačem nebo spolknutý domácím mazlíčkem. Působilo to směšně. Groteskně. Ale kvůli tomu tu nakonec nebyl. Čekal na něco úplně jiného.

 

Lola se probrala ze svého opojení a vzpomněla si na Adama. Ležel na zemi a podlahu pokoje špinilo jeho malé tratoliště. Vypadal docela pobledle. Jako albín. Lola se na něj dívala jako na statistiku výzkumu, jako na věc, jako na laboratorní krysu. Najednou, bez reakcí, bez posunků a mimiky, připomínal pouhý zdroj informace, číslo v seznamu. Lola nechápala, kdy se ta proměna udála. Vstala od něj a došla k telefonu v předsíni, aby vytočila číslo záchranné služby. Sluchátko několikrát zapípalo, než se ozval hlas spojovatelky.

„Haló?“ řekla.

„Haló...,“ odpověděla Lola.

„Kdo je to?“ pokračovala slečna na ústředí. „S čím vám mohu pomoci?“

„Já...“ Lola se odmlčela.

„Haló... Haló! Jste tam?“ znělo ze sluchátka. Ale Lola netušila, co říct. Vzdáleně poslouchala nervózní hlas spojovatelky a nejasně si uvědomila, že s ní vlastně ani mluvit nechce. Že potřebuje chvilku klidu. Ano - chvilku nerušeného bytí bez lidí. Siestu samoty. A v tom okamžiku rozjímání, kdy v jedné ruce držela telefon, zatímco druhá jí zamyšleně přejížděla rty, Lolu napadlo, že by také nemusela povědět vůbec nic.

 

Seděl v loďce a pod ním se houpaly měkké vlny řeky. Pozoroval měsíc, který osvětloval hladinu, na jejímž konci se kymácelo neobratné dřevěné plavidlo. Snažil se popohnat tok vody pádlováním rukou, ale nijak si nepomohl. Čas plynul pořád stejně. Loďka se přibližovala a Adam spatřil, že přes její okraj visí šos povědomých šatů. Máčel se ve vodě a nasakoval do sebe vlhkost. Adam se postavil, aby spatřil, co se ve veslici unášené proudem nachází. Uviděl Lolu. Ležela na dřevěném dně ve spánku nebo v bezvědomí, Adam od sebe nedokázala tyto dva stavy rozlišit. Když loďka proplouvala okolo, zachytil ji, aby Lolu vytáhl a dopravil zpět na břeh. Jenže když se o to pokusil, málem se převrhl. Zkusil tedy k Lole přelézt, ale jakmile vstoupil na cizí palubu, dno se neviditelnými mezírkami v dřevě ihned začalo zaplňovat vodou. Netrvalo by dlouho a plavidlo by se potopilo. Adam tedy chvatně přelezl zpátky a smutně sledoval, kterak voda z cizího plavidla mizí stejně rychle, jako se tam objevila. Lolina veslice mu připomínala dřevěnou rakev vystavěnou kolem milovaného těla. Chytl ji a snažil se odplavat ke břehu, ale lodě se namísto toho začaly otáčet dokola. Jako by každou z nich vedl opačný proud; jeden tam a jeden zpátky. Adam se zoufale odmítal pustit. Bylo to poprvé, kdy ve snu spatřil Lolu spící. Netušil, co se děje a trvalo dlouho, než pochopil, že když nepovolí stisk, oba v tom směšném kolotoči zůstanou navěky.

Svítalo. Čekal, zda snad Lolu neprobudí světlo. Ale když nezabralo ani to, odstrčil ji od sebe v táhlém pozvolném pohybu jako kapitán, který zvolna přikládá ruku ke své čepici, aby zasalutoval, zatímco jeho koráb klesá ke dnu. Bylo v tom cosi příznačného pro krajinu, jíž proplouval. Zadíval do dálky a v ní spatřil deltu, kterou se řeka vlévala do moře. Napadlo ho, že tohle bude ještě dlouhá a strastiplná plavba. Dostal žízeň. Nabral do spojených dlaní doušek vody a zhluboka se napil. Bylo to silné jako polibek od bohyně.


29 názorů

raja
21. 04. 2009
Dát tip
sem se zase vrátila, zkusím avi:)

Marťa.nka
30. 12. 2008
Dát tip
Moc dobře napsané. až jsem se bála, jak jsem to četla:)

G_B_Show
21. 10. 2008
Dát tip
To se divim. Je to nejplošší postava z celý Moci. A jestli se ti bude líbit i po Krematoriu, jsi deviant a úchylák pro všechny sympatické věřící slečny. Neni z čeho vybírat. To jsem teda zvědavej:)

G_B_Show
21. 10. 2008
Dát tip
To se divim. Je to nejplošší postava z celý Moci. A jestli se ti bude líbit i po Krematoriu, jsi deviant a úchylák pro všechny sympatické věřící slečny. Neni z čeho vybírat. To jsem teda zvědavej:)

G_B_Show
21. 10. 2008
Dát tip
To se divim. Je to nejplošší postava z celý Moci. A jestli se ti bude líbit i po Krematoriu, jsi deviant a úchylák pro všechny sympatické věřící slečny. Neni z čeho vybírat. To jsem teda zvědavej:)

G_B_Show
08. 10. 2008
Dát tip
A na vysvětlenou. Tahle povídka, stejně jako ostatní z téže sbírky, jsou celkem úzce propojeny (až na "Armaniho"), což může relativně dostatečné množství podnětů osvětlit. Jestli se ti text vážně líbil a postavy tě zajímaj, doporučuji ti přečíst si "Krematorium". Je to má asi nejoblíbenější povídka, na kterou navíc přímo navazuje jedna z postav "Moci" - Adam. Mám k té povídce dokonce jednu vtipnou historku, která by tě mohla navnadit, pokud jsi úchyl a deprivant: Seděl jsem v busu Student Agency Praha-Brno a na dvousedadle přede mnou se uvelebila naprosto jedinečná slečna, o které jsem neměl pochyb, že je potřeba zkusit jí zaimponovat. Tak jsem jí prostrčil papírek skrz mezeru mezi sedadly a začali jsem si dopisovat. Trvalo to celou cestu a bylo v tom až nečekané množství intimity, což je věc, která mě vždycky pošle do kolen; když s někým absolutně cizím dokážu sdílet něco absolutně osobního. A že ty psaníčka osobní byly. Na konci cesty mi věnovala své telefonní číslo, ať se jí ozvu a já, protože jsem byl tou nenadálou sounáležitostí natolik okouzlený, jsem jí na oplátku věnoval právě tuhle povídku - Kramatorium, kterou jsem měl náhodou zrovna vytištěnou sebou v batohu. Rozešli jsme se do noční Prahy a já se jí po nějaké době ozval, jestli teda nezajdeme na kafe. A ona mě naprosto luxusně odpálkovala se slovy, že zvrhlejší povídku v životě nečetla, což jistě svědčí o mých duševních kvalitách a kapacitách. Dostal jsem kvůli tomu textu parádní kopačky. No věřila by tomu? Nutno dodat, že ta slečna studovala husitsko-teologickou fakultu, což mě tak trochu omlouvá, protože věřící lidi maj přecejen o něco přísnější měřítka, než prachsprostej a přece chvályhodnej ateista. Tak. Co říkáš? Nalákal jsem tě? Přečteš si ji? :) A.

G_B_Show
08. 10. 2008
Dát tip
Vidíš - a já myslel, že jsi jeden z těch lidí, kteří rádi blábolí. Když to řekneš takhle, nemůžu neuznat, že tu povídku cejtim stejně. Díky, A.

G_B_Show
07. 10. 2008
Dát tip
Nooo. Děkuju za kritiku, přestože... můj první dojem: Nečetlas to. Můj druhý: Pokud ano, pak za takovouhle kritiku trhám hlavy. :) Ne vážně. Takovouhle kritiku bys mohla napsat pod jakoukoliv povídku (nebo dokonce i báseň) a nepoznalo by se, že patří k něčemu úplně jinýmu. Pochop prosím, že se tě tím nesnažím urazit, ale pouze ti sdělit, že jako autorovi mi takhle prázdný komentář nemůže dát absolutně nic. Což je samo o sobě horší, než ta nejnegativnější kritika. Jestli jsi to tedy opravdu četla a nějaká místa tě zasáhla - ať už pozitivně nebo negativně - budu nesmírně poctěn a potěšen, když mi je popíšeš konkrétně. Se vší chválou i všemi výtkami. Doufám, že chápeš, proč všechno krom toho odmítám:) G_B

Milly
24. 09. 2008
Dát tip
Sice nevim přesně, co si pod tim představit.. .-)), nicméně i dočtu, neboj. :-) (jen nevim kdy- jestli je i zbytek tak hutnej jako začátek).

G_B_Show
24. 09. 2008
Dát tip
Dočti, povídka celkem dost eskaluje:)

Milly
23. 09. 2008
Dát tip
tohle je na mě moc silný kafe- příliš koncentrovaný na to, abych přečetla naráz..- dostal mě hned 1. odstavec a ta kniha...... Dál jsem se zatim nedostala.. (jen mi napadlo, že možná škoda toho kousku s antikvariátem- kam jsem právě dočetla..- že je to jak Nekonečný příběh)

brasi
21. 09. 2008
Dát tip
„Když se ti někdo líbí, kus tvého já vypluje jeho směrem, rozetne mu kůži a vnikne dovnitř. A přesně to pak miluješ: To cos někomu dal. Kus sebe....“ seš klasik, kámo, tohle může zpochybnit jen turek:)

Lakrov
18. 09. 2008
Dát tip
Vrátím se. Díky za avízo, J.B.

G_B_Show
10. 09. 2008
Dát tip
Johana: Mrzí mě, že ten příběh není tak výrazný, ale na to, abych místo fantaskních situací začal vnímat spíš děje, mám ještě čas:) Manipulátoři si sympatie jistě zaslouží, obzvlášť ti snoví...(hah - jestli mé sny nejsou mé, tak čí jsou? - tata bojs). Ale překvapuje mě, že povídka ke konci ztrácela šťávu. Je tam sice pomalení, ale v tom smyslu, jako když ve filmu zpomalíš záběr, abys zdůraznila detail nebo krátkou, ale o to důležitější chvíli. Měl jsem dojem, že se podařilo, ale zřejmě ne... Dokázala bys popsat, z čeho ta ztráta šťávy pramenila? Díky za kritiku!

G_B_Show
02. 09. 2008
Dát tip
katarakta: původní prolog byl příliš extrémní:) Alojs: Jsem rád, žes nebyl líný a pustil se do čtení. Tvůj názor si vážím. Rád bych ti odepsal více slovy, ale vzhledem k tomu, že s tebou souhlasím, nemám pořádně co jiného říct, než velice díky:) Winter: Nadhled jde proti celému vyznění povídky. Čtenář má mít naopak pocit dezorientace a postupného odhalování a spojování motivů. Stejně jako hlavní hrdinové ani čtenář nedokáže plně dohlédnout důsledky svých rozhodnutí. Pokud se tedy má vcítit do nějaké z postav, nadhled mu prostě poskytnout nemůžu. Samozřejmě tím textu ubírám humor a snad i to spisovatelské charisma, které čtenáře vede za ručičku a ukazuje mu principy těch malých směšných věci, které se na zemi pohybují, ale já své postavy nechtěl (alespoň do poslední chvíle) naplno uvést jako laboratorní krysy v pokusném bludišti. To se mělo stát až ke konci - tak ,aby čtenář uvízl někde mezi tou krysou a vědcem a neměl jasno, čí pohled brát vážně. To považuju za groteskní, ale chápu, že to v předešlém kontextu samozřejmě nemá ani zdaleka takové grády, jako ty Kunderovy eseje, na které narážíš (pokud se nemýlím). Borgese jse nikdy nečetl, ale jsi už několikátý, kdo mi ho napříč mými prózami předhazuje. Asi si ho budu muset vážně přečíst...:) Nicméně ty obehrané motivy provázejí celou moji tvorbu - záměrně je používám právě proto, že mám pocit jejich nedovysvětlenosti. Sám se proto pokouším jejich symboliku objasnit, ale jak se mi to daří nebo ne je už víceméně věcí vkusu, takže chápu, když ti přijdou obehrané, zvlášť pokud jsi o nich už sám přemýšlel a psal. Děkuju moc za podnětnou kritiku, A.

Winter
02. 09. 2008
Dát tip
Asi teď působím jaksi rozpolceně dle hesla káže vodu, ale pije víno, ale aťsi - já jen, že s těmito tématy se musí opatrně.

Winter
02. 09. 2008
Dát tip
Ale jo, text má hezkou atmosféru, napsán je zručně, ale značně mi chybí trocha nadhledu, vtipu, trocha té esejistické živosti, osobního šarmu. (Následují spíše osobní poznámky, které ti mohou i nemusí pomoci, ale ozřejmují moje stanovisko, z něhož tuto kritiku píši:) Částečně je to i proto, že čerpáš z "přestálených" metafor (zrcadlo, stín, kniha, scéna na eskalátoru), které užíváš příliš obyčejně, zaběhle (scéna se snem a zrcadly). Taky jsem s těmito Borgesovskými tématy experimentoval, ale po Zrcadlech už mě nenapadlo žádné další místo, kam je posunout - což neznamená, že to nejde. Jenom jsem zjistil, že takhle brzy žačnu psát druhého Quijota. To je, podle mě, příčina toho, proč ceder mluví o zastaralosti - ona se totiž překousne snadnějc zastaralost formální, než obsahová. Ačkoliv si tedy o cederově schopnosti rozumnět textu příliš velké iluze nedělám, na to je hoch příliš líný. Nicméně i tak si myslím, že je to nadprůměrná povídka, kterou mám tendenci vnímat spíše jen jako hříčku, skládanku, která svého čtenáře nikam neposune, ale na to, aby jej cele pobavila ji schází právě výše zmiňovaný nadhled. Člověk by se asi neměl brát příliš vážně (a v postmoderně obvzlášť). Proto nemohu dát výběr, jen tip.

Alojs
02. 09. 2008
Dát tip
no, přiznám se, že jsem hodně kopal, než jsem do tvého vlaku plnohodnotně nastoupil. důvody jsou jasné a ty sám si je připouštíš už názvem sbírky. na začátku vrhneš čtenáře do vody (pořád jsem si říkal: "O čem to sakra je?!"), omíláš jej neskutečně dlouhými a rozpitvanými popisky... ... Ale kdo říká, že je to špatně? ... Na písmáku se to jen hemží omšelými tématy, důvěrně známými oblázky. Oceňuju, že jdeš proti proudu. Tématicky, váhově (tohle je těžká kategorie, nic pro komerční čtenáře - a že jich tady je) a hlavně délkově. ... Jazyk je možná druhohorní, ale vzhledem k látce... nedokážu si představit nic rozjuchaného, nic, co je dneska "in" (lehké opláštění, maximálně subtilní nosná konstrukce). Četlo se to zprvu hůř, postupem času však parádně. ... Pominu-li dostatečně nosnou myšlenku, originálně zabalený příběh, pak si cením ještě jedné věci. Gradace. Když jde do tuhého, tak jde opravdu do tuhého. ... Dost už řečnění. Povídka strhla. Být kritik, dám i výběr. Takhle "pouze" tip :)

ceder_john
02. 09. 2008
Dát tip
já sem to sice nečet.. a kašlu na to.. ten jazyk z druhohor mě sere tak akorát maximálně.. co to je za pózu kurva?

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru