Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Porod

Výběr: rebecca13
04. 09. 2008
4
7
946
Autor
Enek
Probudil se ještě před budíkem. Za oknem stále byla tma. Lampy z ulice však osvětlovaly celý byt. Jeho žena vedle něho nebyla. Natáhl ruku. Postel byla studená. Už dlouho tam neležela. Podíval se na budík. Ještě skoro hodinu by mohl ležet. Vstal. Ženu našel v obývacím pokoji. Seděla v křesle, listovala nějakými časopisy a tvářila se spokojeně. „Je ti něco?“ zeptal se ustaraně. „Už to bude,“ řekla jedinou větu a šťastně se na něho usmála. Také se na ni ve své rozespalosti usmál. Od půlnoci měla téměř pravidelné stahy ve zkracujících se intervalech. Stále jako by nemohl uvěřit, že se jim narodí dítě.

Probudil se ještě před budíkem. Za oknem stále byla tma. Pouliční lampy však osvětlovaly celý byt. Jeho žena ležela vedle něho a klidně oddechovala. V postýlce vedle manželské postele spala jejich čtrnáctidenní dcera. Podíval se na budík. Ještě skoro hodinu by mohl ležet, než bude muset do práce. Přetočil se na bok a za pomoci rukou se opatrně zvedl z postele, aby nezavrzala a aby ani jednu neprobudil. Podíval se na svou dceru. Přitáhl jí peřinku více ke krku a bezděčně se na ni usmál. Ani si neuvědomil, na co v tu chvíli myslel. Tiše za sebou zavřel dveře do ložnice. V obývacím pokoji zapnul počítač. Prsty přejížděl po klávesnici. Byl slyšel jenom tichý klapot.

V posledních dnech byla jeho žena hodně nervózní. Myslela, že se jejich dcera narodí ještě v předtermínu. Přála si, aby se s ní už nemusela tahat. Celé dny se cítila rychle unavená. Uklidňoval ji a pokaždé jí opakoval, že klidně může spát nebo jenom ležet, když nebude moci usnout. Ale jí samotné vadilo, jak málo toho stihne. U veškeré práci jí překáželo břicho. Ani pořádně přitulit ke svému muži se nemohla. Už končil devátý den po datu, které lékaři určili jako den, kdy jejich dcera bude slavit narozeniny.

Celých devět měsíců si nějak nemohl uvědomit, že brzy nebudou dva, ale tři. Když se tehdy milovali, dělali to s úmyslem zplodit potomka. Od začátku věděl, že jeho žena je těhotná, že se v ní vyvíjí maličkatý tvoreček. Nejblíže pocitu uvědomění si byl v okamžiku, kdy položil obě dlaně na manželčino břicho a poprvé pocítil pod rukama pohyby. Překvapilo ho, jak prudké a silné jsou. Někdy jeho žena mívala úplně křivé břicho. Podle toho, jak jejich dcera uvnitř právě ležela.

A pak podruhé, když byl společně se ženou na ultrazvuku a viděl toho malého tvorečka na obrazovce monitoru. Doktorka vysokou vrstvou gelu potřela ženino břicho a plynulými pohyby po něm přejížděla sondou. Nakláněla ji v různých úhlech. S pohyby její ruky se rychle měnil i obraz na monitoru. Stál za doktorčinými zády, usmíval se na svou ženu, ale jeho veškerou pozornost upoutával měnící se obraz jeho dcery. Tenkrát to ještě nevěděl.

Ale i po těchto zkušenostech ji vnímal úplně jinak než jeho žena, která s ní byla celých devět měsíců. Každý den ji cítila. Každý okamžik na ni myslela. S bolestí a lítostí zároveň si uvědomil, že nikdy nebude mít k jejich dítěti takové pouto jako ona. Hlavou si promítal obrazy rodičů.

Vrátil se ze zaměstnání. Mezi dveřmi zavolal, aby žena věděla, že už je doma. Pokaždé si říkal, že musí slyšet rachocení klíče v zámku a vrznutí dveří. Vysvětloval si to, že chce, aby věděla, že je to on a nebála se třeba. V duchu dodával, a kdo jiný by to byl? Našel je obě v obývacím pokoji. Díval se na svou ženu, jak kojí. Usmála se na něho, ale hned zase pohled sklonila. Stál opřený o futra. Cítil se zranitelný a silný zároveň.

Bylo teprve sedm dní od porodu. Uvědomil si, že si už své emoce nepamatuje. Že je nedokáže popsat, že vše, co se mu objevuje v mysli, je nepřesné. Byl šťastný, když si uvědomil, že v něm skutečně emoce byly, že je prožíval, že jim neovladatelně podlehl. V posledních měsících se děsil toho, jak snadno dokáže zacházet s emocemi na papíře, jak dokáže popsat téměř jakoukoliv situaci, vymyslet zápletku, přidělit postavám charakter a motivy, jak… Zároveň se děsil, že začne zapomínat. Chtěl své myšlenky, své pocity i své obavy nějak uchovat.

Přemýšlel nad svými texty, které do té doby napsal. Jako kdyby se naplňovala slova v nich obsažená. Děsil se toho, že by svým psaním dokázal předpovídat nebo dokonce přivolávat budoucnost. Uvědomil si, že se bude muset zase vrátit k popisování už prožitého, toho, co už je za ním. Toho, co už se stalo, co už nemůže způsobit. Rozhodl se, že nebude vymýšlet příběhy.

Už si nešel lehnout. Byl klid a tak bez spěchu připravoval všechny věci. Než zazvonil budík intervaly se začaly prodlužovat a stahy slábnout. Se ženou se domluvili, že ještě zaběhne do práce vyřídit nejnutnější a za dvě hodiny je zpět. Kdyby se něco dělo, ať zavolá sanitku. Po deváté se vrátil domů. Sanitka přijela do čtvrt hodiny. Řidič s nimi žertoval a vyprávěl všechny možné historky z porodů na poslední chvíli.

Saniťák je doprovodil až k porodnímu sálu a předal je zdravotní sestře. Přijali ji. Žena si zula boty a odešla se sestrou. Jeho zanechali na chodbě. Seděl na lavici. Občas, aby se protáhl, se zvedl, prošel se, postál u okna. Trpělivě čekal dvě hodiny, pozoroval hemžení na chodbě. Pokaždé sebou trhnul, když někdo vyšel ze dveří, kam předtím odvedli jeho ženu. Byl docela klidný.

A pak mu ji zase vrátili, že žádné stahy nemá a že ten den určitě rodit nebude.

Byla z toho dost vedle, protože nevěděla, co se děje. Měla bolesti, měla stahy a doktoři jí říkali, že ne. Další noc se to opakovalo. Od půl jedné měla ještě silnější pravidelné stahy. Nejprve po deseti minutách, potom po osmi, po sedmi. Okolo páté hodiny zase začaly mizet. Odvezl ji na sedmou do nemocnice. Ale opakovalo se to samé co předchozí den, jen s tím rozdílem, že už si ji tam nechali. Udělali všechna potřebná vyšetření. Řekli, že je to holčička, což věděli z druhého ultrazvuku. Že je zdravá, akorát že se tam už nemůže moc vejít a má málo plodové vody.

Hned ráno ženě píchli provokačku. Když mu v poledne volala do práce, byla nervózní. Z jejího hlasu cítil, že každou chvíli začne plakat. Injekce nezabrala. Uklidňoval ji, že to chvíli bude trvat. Nezabrala však ani do odpoledne, ani do večera. Když se za ní po práci byl podívat, alespoň se trochu uklidnila. Usmívala se. Doktoři jí řekli, že se nic zvláštního neděje. Primář nakázal, že se má hodně procházet. Celou podvečerní návštěvu spolu prochodili po nemocničních chodbách. Dodala, že říkal: když se nic nebude dít, asi ji porod vyvolají.

Seděl před počítačem. Prsty měl rozložené po klávesnici. Uměl psát velmi rychle všemi deseti. Psal mnohem rychleji, než jak zvládal psát perem po papíře. Dokázal psát rychleji, než vymýšlet a formulovat slova a věty do odstavců. Přemýšlel, co má napsat. V duchu si říkal: „To je porod.“

Už hodněkrát uvažoval nad tím, zda nezačal vymýšlet příběhy, aby se mohl vyjadřovat, ale nemusel otevřeně říkat, co si myslí. Vždy se bál, jak bude reagovat jeho žena na popisovanou skutečnost. Vždy se bál, že by jí mohl ublížit, že by ji mohl ztratit.

Neuklidňovalo ho vědomí, že nikdo kromě něho nemůže říci, zdali to tak skutečně bylo. Necítil se o moc lépe, když si říkal, že jenom on ví, co z toho je a co není vymyšlené, vylepšené.

Zmáčkl tlačítko, na kterém byl napsáno: ZVOŇTE. Přišla sestra, přísným pohledem se na něho podívala. Nevěděl, co má říci. Vyblekotal ze sebe, že jde za ženou. Rychle dodal jméno. Ani to nebyla otázka, jestli tam vůbec je. Nevěděl, kde ji má hledat. Za dveřmi mu sestra řekla, ať se vyzuje. Chvíli ho nechala čekat na lavici. K ženě ho zavedla až po pěti minutách. Šli dlouhou chodbou. Na celém oddělení byl klid, jako by se nic nedělo.

Potěšil se, když ji uviděl. Byla ve velikém pokoji. Ležela v prostorné posteli. Usmála se, když ho zahlédla, přestože měla právě kontrakce. Hned se však zase pohroužila do své bolesti. Mladou sestřičku, která mu něco říkala, vnímal jenom napůl. Svazovala jej ženina bolest.

Od včerejšího rána jí neustále píchali nějaké injekce a infúzí dodávali výživu a oxytocin. Za celý den se nic nezměnilo. V noci se znovu opakovalo co předchozí dvě. Stahy byly slabší než předtím, ale pravidelné. Od rána sháněla doktora. Chtěla po něm, aby ji vyšetřil, aby jí řekl, co s ní je. Nejhorší byla nejistota. Už i doktorům to muselo být divné. Zřejmě tomu sami nerozuměli. Celý den čekala na doktora. Chtěla vědět, jestli se to k porodu chystá nebo ne. Přála si, aby to už začalo, aby ji z lůžkového oddělení poslal na porodní sál.

Někdy po obědě, který neměla, jí znovu začaly silné kontrakce. Aby ji doktor, který měl na starosti jejich oddělení, přeřadil na porodní sál, si musela přímo vyškemrat. Nechtěl ji ten den už ani vyšetřit. Chtěl jít v půl čtvrté domů.

Její muž dorazil před čtvrtou. Už byla na porodním sále v péči jiného doktora. V celém oddělení byla sama. Žádná jiná nerodila. A vlastně to bylo dobře, protože se jí mohli věnovat všichni doktoři a sestry. Byla pod neustálým pečlivým dohledem. Překvapilo ho, že ji vidí ležet v posteli. Byl to jejich první porod, tak nevěděl zda je to dobře nebo špatně.

Jako by se bál zeptat, co všechno s ní dělali, než přišel. Ale zároveň, chtěl znát každý detail, aby teď vše mohl popsat, tak jak se to stalo.

Průhlednou hadičkou jí do paže skapávaly kapky životodárné vody. Už znovu si říkal, že by tolik chtěl, aby byly živou vodou. Podíval se na láhev. INFUSIO GLUKOSIO + oxytocin. Věděl, jak moc se vždy bála injekčních jehel.

Díval se na svou ženu. Nevěděl, na co myslí. Oba mlčeli. Mohl se věnovat svým myšlenkám. Přál si, aby všechno dobře dopadlo, i když v tu chvíli ještě nic o historii nevěděl. Přemýšlel nad tím, jestli se člověk zachová stejně ve stejné situaci, kterou už jednou prožil a opakoval si tehdy při ní, že už nikdy, už nikdy se tak chovat nebude, situaci, při které se nenáviděl za své myšlenky, při které se bál svých úvah, jak by se mohl zachovat.

Nechtěl z toho vyvozovat žádné závěry, musel by intenzívně přemýšlet, musel by neustále ověřovat, zda někde neudělal logickou chybu. Bylo to příliš složité, vyžadovalo si to jeho velkou pozornost a trpělivost, kterou obvykle nemíval ani za mnohem klidnějších situacích.

Když už u ní seděl přes hodinu, zeptal se, jestli jí odtekla plodová voda. Odpověděla, že ano, ale že museli prsty protrhnout plodové obaly. Prý to napomůže uspíšit porod. Přikrývka se jí svezla z kolen. Díval se na její vyholené pohlaví a na dva drátky, které vedly do jejího těla. Červený a černý. Říkala mu, že sondu zavedli na hlavičku dítěte. Takto prý lépe snímá srdeční ozvy. Nevěděla, jak moc se smí hýbat. Sestry ji upozorňovaly, že musí být opatrná, aby si ji nevytrhla. Bála se téměř pohnout, přestože měla už zdřevěnělé nohy. Na břiše měla připevněnu další sondu. Ta registrovala děložní stahy. Byla to taková malá tmavá plastová krabička.

Sestra jí řekla, že nesmí pít, že by potřebovala na záchod. Pak se ještě obrátila k němu, pohlédla na něho a hned zase na ni a pronesla, že si občas může vyplachovat ústa nebo že si může zvlhčovat rty. Mluvila k němu i k ní zároveň. Ale pro jistotu ještě jednou zopakovala, že ve svém vlastním zájmu, skutečně jenom vyplachovat.

Že má žízeň si uvědomila, teprve, když se jí zeptal, jestli nechce něco přinést. Tak jí občas donesl hrneček s vodou. Vyplachovala si ústa. Nebo jí jenom mokrým tampónem zvlhčoval rty.

Sestřičky se střídavě pravidelně chodily ptát, jestli něco nepotřebuje. Zkontrolovaly přístroje a zase odešly. Ponechávaly jim soukromí. V místnosti i na celém oddělení bylo hrobové ticho.

Do pokoje vešel doktor. Prohlédl si všechny namalované křivky grafu za dobu, co tam nebyl. Tichým hlasem se zeptal, jestli jsou kontrakce častější. Když mu odpověděla, že mnohem, nepatrně se usmál, že je to dobře. Znovu jí sestřička píchla nějakou injekci, která měla podpořit otevírání. Doktor něco namačkal na přístroji regulujícím průtok kapačky. Ze svého úhlu neviděl, co udělal. Teprve, když všichni z místnosti odešli, studoval na přístroji, co se změnilo. Díky tomu, že infuze obsahovaly oxytocin a nějaké další látky, měly urychlit roztahování děložního hrdla. Pokaždé se snažil dostat z doktora, co a proč udělal. Bylo znát, že pokaždé doktor přemýšlí, co a jakým způsobem jim má říct. Pečlivě volil slova.

Do místnosti znovu nakoukla bílomodrá sestřička. Usmála se na oba a pak se ženy zeptala: „Jaké máte teď bolesti?“ Když jí odpověděla: „Stále silnější,“ pronesla povzbuzujícím hlasem: „To je dobře, bez nich by to nešlo.“

Když poprvé přišel lékař, aby provedl vyšetření, jestli se už porodní cesty otevírají, její muž poodstoupil, aby lékaři nepřekážel. Otočil se. Nemohl se na to dívat.

Vždy, když ji lékař vyšetřoval, když ji některá ze sester cévkovala, nebo i když jí jenom píchali další injekci do hýždí, odstupoval. Udělal několik kroků zpět, jako by tam ani nebyl. Otáčel se nebo alespoň odvracel pohled. Nechtěl se dívat, co s ní dělají. Bál se, že by musel nějak zasáhnout, vystoupit, že nechce, aby jí tohle dělali. Tak si to sám pro sebe v duchu zdůvodňoval.

Díval se na ukapávající kapičky infúze. Ačkoliv nic nebylo slyšet, při pohledu na dopadající kapku v jeho mysli zaznělo: kap. Kap. Kap. Kap. Po chvíli se přistihl, že neví, co vnímá.

Chtěl mít zážitek pro své psaní. Sám sebe se ptal, jestli je to hlavní důvod, proč sem s ní šel. Vlastně se bál své i její reakce.

Jakmile přicházela kontrakce, zavírala oči. Tak zůstávala ve své bolesti ještě více sama.

Ležela na boku jakoby schoulená do klubíčka, jak jen jí břicho dovolovalo. Byla sama ve své bolesti. Stál nad postelí. Byla hluboko pod ním. Nevěděl, jak jí má pomoci. Jako kdyby očima pomáhal, aby se čísla stále zvyšovala. Aby se více a více přibližovala hranici, o které věděl, že by ji měla dosáhnout. Zároveň si uvědomoval, že to pro ni znamená více a více bolesti. Intervaly se zkracovaly. Jednotlivé stahy byly silnější a delší.

Do místnosti vešla sestra v tmavě modrém úboru. Chvíli postávala nad postelí. Střídavě hleděla na ni a na přístroj. Podle zrychleného dechu poznal, že žena už má docela silné kontrakce. Monitor ukazoval vysoké hodnoty. Sestra počkala, až jí stahy skončí. Potom se zeptala, jestli teď je úplně bez bolesti a pomalým otáčením jakéhosi tlačítka snížila hodnoty základní úrovně křivky. Při další kontrakci byly podle přístroje stahy téměř stejné jako před půl hodinou. Byl nahněvaný na sestru, že to udělala. Zase byli dál konci.

Když přišel, bavil se se ženou vždy mezi kontrakcemi. Teď po dvou hodinách už oba spíše mlčeli. Nevěděl, jak moc jí pomáhá svou přítomností. Nebyl si v tu chvíli jist už vůbec žádnou pravdou. Vůbec jakoby o něm nevěděla. Děsil se, že jí nemůže nijak pomoci.

Snažila se převrátit se na druhý bok. Na okamžik z monitoru zmizely hodnoty srdeční činnosti dítěte. Lekl se, i když téměř jistě věděl, že to bylo právě jenom tím, že se pohnula, že sonda se oddálila od hlavičky dítěte a přístroj přestal měřit. Byl v něm podvědomý strach.

Stále jí z rodidel vytékala krvavá vazká tekutina. Zbytky plodové vody a krev. Byl překvapený. Nečekal tolik krve. Sestry jí často měnily zakrvavenou plenu pod zadkem.

Už nevěděl, jak dlouho to trvalo. Hodiny se přelévaly jedna ve druhou. Poznal, když přicházely kontrakce. Čísla na monitoru se začala rychle zvyšovat a vzápětí uslyšel, jak zkráceně rychle dýchá v pravidelném rytmu. Už nechtěla, aby ji držel za ruku. Už ji nenatahovala k němu, aby ji chytil. Aby ji podržel. Jako by ani nevnímala své okolí.

Přemýšlel, jestli to, že se snažil každou chvíli těch dlouhých hodin zapamatovat, bylo způsobeno tím, že si později chtěl usnadnit psaní, anebo jenom tak intenzívně prožíval skutečnost. V tu chvíli nepsal. „Znamená to tedy logicky rozdíl mezi psaním a skutečností?“ ptal se sám sebe, když nad tím tak uvažoval. Pro něho ne. Pro něho je psaní způsobem existence.

A snad právě toho se obával. Nebyl si jist, jestli dokáže vnímat ještě jinak, než jenom přes napsané. Bál se o to, že zploští svou skutečnost. Že svůj život bude žít od shora dolů, zleva doprava.

Ze začátku se to zdálo všechno v pořádku a dobře se vyvíjející. Četnost kontrakcí se stupňovala. Kontrakce sílily a byly delší. Začala se otevírat. Děložní hrdlo se otevřelo na tři centimetry, potom na čtyři. Věděla, že je to její úděl. Byla smířena se svou bolestí. Těšila se na své dítě. Věděla, čím musí projít. Byla ráda, že její muž je s ní. Pokaždé, když stahy začaly sílit, chytila ho za ruku. Říkala, že jí to pomáhá. Byl rád, když to říkala, i když si nedovedl představit, jak jí to může pomoci. Teď byli oba sami; ona ve své bolesti, on ve své obavě.

Mezi jednotlivými kontrakcemi se dokonce občas usmívala.

Žena ležela na posteli. Okolo v půlkruhu postávali oba lékaři a tři zdravotní sestry. On stál opodál, až za všemi. Jako kdyby chtěl všechno vidět a ničemu nepřekážet. Jako vypravěč úplně na okraji příběhu. Všichni mlčeli, dívali se na jeho ženu, ta se dívala na doktora a ten na poskakující hodnoty na přístroji. Doktor se jí zeptal: „Jaká je to teď bolest? Silnější nebo slabší?“ „Teď je to strašná bolest,“ odpověděla mu a znovu se pohroužila do své bolesti. „No,“ začal s ní doktor polemizovat. „Podle hodnot je to normální.“ „Ne. Je to strašná bolest,“ trvala dál na svém. „Pro vás možná strašná, ale objektivně normální.“ „Ne, strašná,“ a v duchu si myslela, že to ona ji cítí. Oba se odmlčeli.

Po téhle jejich diskusi si muž prohlížel doktora. Bylo vidět, že znovu nad něčím přemýšlí. Když i se sestrami oba lékaři odešli, dumal nad tím, proč se jí ptal, když jí pak říkal, jakou bolest cítí.

Sestřička nalila na její vyholené pohlaví a doktorovy prsty jakousi modrou vazkou tekutinu a doktor pomalu vnořil dva prsty do její vagíny. Zavřela oči. Na tváři se jí zračil jakýsi až blažený pocit. Věděl, že v tom není vůbec nic erotického, ale příliš mu její výraz připomínal jejich chvíle. Ona zatím čekala s nadějemi, co řekne po vyšetření. Díval se na svou ženu a přemýšlel nad tím, jak doktor vnímá ženskou sexualitu, když denně vídá a dotýká se ženských pohlaví.

Výsledek nebyl nejlepší. „Za půl hodiny vás přijdu znovu vyšetřit,“ pronesl doktor ještě než odešel. „Doufám, že už to bude alespoň osm,“ pronesla jeho žena zklamaným hlasem, že to jde tak pomalu. „To by sme potřebovali,“ dodal doktor. Ještě jednou se podíval na přístroj a pomalu odcházel. Žena se znovu ponořila do svých bolestí. Ničeho si v jeho větách nevšimla, ale on si to uvědomil. Začal se bát, že ví, proč to říkal.

Doktor postával ve své zamyšlenosti nad postelí a nad přístrojem. Díval se na jeho ženu, jako kdyby tam ani nebyla. Přemýšlel nad hodnotami, přemýšlel nad případem, nad diagnózou. Zeptala se ho, jestli si myslí, že kdyby chodila, bylo by to lepší. Pohlédl na ni, na chvíli se zamyslel. Bylo znát, že nepřemýšlí jenom nad jejími otázkami. Pak jí klidným hlasem odpověděl, že chození také není spásonosné, že dali přednost monitorování průběhu celého porodu. Díval se na doktora a v duchu se ptal, co jej k tomu vedlo. Nahlas neřekl nic. Nechal komunikovat svou ženu a doktora. Navíc si uvědomoval, co by mu odpověděl? Co by mu řekl před ní?

Nechtěl přemýšlet nad tím, že by mohlo být něco v nepořádku. Prohlížel si doktora a svou ženu. Z jejich výrazů se snažil uhodnout, na co myslí. Přenášela už jedenáctý den, navíc ty podivné bolesti několik dní dopředu. Nevěděl, proč se to děje, co se doktorům na tom nezdá, co se stane.

Nevěděl, kolik uplynulo času. Za oknem byla tma. Když doktor i sestry odešli, podíval se na hodiny, byl už u ní přes čtyři hodiny. Doktor po vyšetření nechtěl nic říct. Pak z něho dostali, že je to stejné jako při vyšetření před hodinou a půl. Jako by se postup zastavil. Byla stále málo otevřená na porod, přestože kontrakce už měla opravdu silné. I podle hodnot na přístroji.

Už ani nechtěla držet za ruku. Byl stále s ní. Dotýkal se jí. Hladil ji po rameni nebo po zadku. Vůbec netušil, zda jeho doteky vnímá. Myšlenkami se soustředil na její bolest.

Stále upřeně pozoroval měnící se hodnoty na monitoru. Ve vrcholech kontrakcí se vždy objevil výkyv srdeční ozvy dolů, což určitě nebylo dobré. Byl to jenom jediný výkmit. Všiml si, jak při vyšetření doktor pozorně prohlíží křivky. Nic na to neříkal. Stál, nehýbal se a upřeně sledoval hodnoty na monitoru. Čekal, až jeho ženě začnou stahy. Když doktor odešel, zeptal se sestřičky, která zůstala. Odpověděla mu, že pokud výkyvy nepůjdou ještě níž a nebudou delší dobu, že to nevadí. O něco později se křivka zastavila na několik dlouhých sekund hluboko dole. Upozornil na to sestru. Hned doběhla pro doktora.

Ležela téměř nehybně na boku na posteli. Podle zrychlující se frekvence a intenzity jejího dechu, podle zpomalujícího se pípání monitoru vedle, poznával, že už má další silnou kontrakci. Sledoval očima neustále se měnící čísla, narůstající řadu čísel, hodnot monitorující stahy dělohy. Sledoval poskakující čísla srdečních ozev. Děsil se jejich poklesu. Nechtěl už poslouchat pípavý zvuk přístroje. Srdeční tep jejich dítěte, říkal si. Nemohl před tím zvukem nikam utéct. Jako kdyby už byl v jeho hlavě. S každou prodlužující se (zpomalující) frekvencí se zastavoval jeho dech. Jako kdyby tak jejich dítěti mohl pomoci. Bál se. Píp. Píp. Píp.

Když doktor dalším vyšetřením zjistil, že se neotevírá, že znovu je to stejné, přivolal telefonem dalšího doktora.To už žena začala tušit, že to nepůjde normálně. Muž-optimista stále ještě doufal, že se to brzy zlepší. Vůbec ho nenapadala možnost operace. Zatím se jeho žena začala těšit, že už by to tak mohla mít za sebou. Bolesti se jí zdály nekonečné. Žena se psychicky připravovala na císařský řez. To spíše on se stále nemohl smířit, že do břicha jeho ženy udělají díru, ačkoliv si velmi dobře uvědomoval, že je to nejlepší řešení.

Když dorazil třetí doktor, chvíli se vyptával mladšího doktora a chvíli zpovídal ji. Prohlédl si křivku celého porodu od chvíli, kdy ji začali monitorovat. Papír s křivkou pustil na zem. Jedna ze sester jej okamžitě začala rovnat. Umyl si ruce, navlékl gumové rukavice a vyšetřil ji. Vůbec neváhal. Konstatoval, že to k porodu nesměřuje a že to ukončí císařským řezem. Vypnul a odpojil sondu.

Místnost se začala plnit lidmi; tři doktoři, čtyři sestry, s vozíkem přijel zřízenec. Sestry ženě pomohly vysvléknout košili. Sundala si hodinky, řetízek a náušnice. Sama si přelezla z postele na vozík. Pohybovala se, jako kdyby žádné bolesti najednou neměla.

Sestra ji po prsa přikryla prostěradlem a zřízenec ji odvážel z místnosti. Ve dveřích zřízence zastavila, a zavolala ode dveří na svého muže, který zatím balil jejich věci, ať se s ní jde rozloučit. Ani ho nenapadlo, že by se s ní měl nějak loučit. Byla k němu otočená půlkou těla, snažila se přizvednout. Uvědomil si, jak na ni mohl zapomenout! Měl ji doprovázet, kam až by ho sestřičky pustily. A on se zatím zajímal o jejich věci. Stál nad ní ohnutý, držel ji za ruku, líbal a uklidňoval. Zdůvodnila to loučení, že až ji povezou z operačního sálu, nebude určitě nic vnímat. Ale loučila se s ním, jako kdyby se už neměli vidět. Nepřipouštěl si, že by se s ní měl nějak výrazněji loučit. Všiml si, že má oči plné slz. Snažil se ji uklidnit. Nenapadala jej vhodná slova. Vadil mu zřízenec, aby jí mohl říci cokoliv intimního, důvěrného. Nic jiného, než že to dopadne dobře, nepřipouštěl. Na něho to dolehlo později. Jeho strach přišel teprve, když osaměl.

Se sbalenými věcmi čekal na chodbě před operačním sálem, o patro níž, než byl porodní sál. Skrze lítací dveře oddělení, kde byl operační sál, se začalo ozývat nepříjemné přerušované monotónní pískání. První nezřetelné monotónní zapískání jej vyděsilo. Když ustalo, nevěděl, co si má myslet. Jestli už je vše v pořádku nebo naopak. Nevěděl, co si má představit. Nevěděl, jestli se má uklidnit nebo by měl naopak znervóznět. Když se ten zvuk začal ozývat znovu, rozklepal se po celém těle. Procházel se po chodbě sem a tam, oči měl zalité slzami a říkal si, že dá cokoliv, jen aby to dobře dopadlo. Co toho nasliboval!

Chodil po chodbě před operačním sálem. Pod nohama se mu míhaly žluté a světle hnědé čtverce dlaždic. Jeho chůze nebyla monotónní. Zrychloval, zpomaloval, otáčel se prudkými pohyby. Těkal. Jeho kroky byly vnějším projevem jeho mysli. Prosil, naříkal, sliboval. Při každé představě, co všechno by se mohlo stát, se mu vlily do očí další slzy. Zrak se zalil slanou vodou, svět se rozostřil. Ponořil se do svých vidin.

Tolik si přál, aby to dobře dopadlo, aby mu za pár minut přišli říct, že obě jsou v pořádku. Říkal si, že je přeci nedělňátko, že to musí dobře dopadnout. Říkal si, že je přeci bohu lhostejný, že jej nemusí vystavovat zkouškám. Zapuzoval své myšlenky, přesto v jeho mysli byly. Vracely se, rostly do fantaskních obludností. Chtěl být u porodu, aby prožil ten významný okamžik narození svého dítěte, aby mohl své vypjaté emoce využít ve svém psaní. Ale teď v něm něco říkalo: Když se jim nyní něco stane, budeš mít mnohem silnější prožitek, budeš mít dramatickou, přímo tragickou situaci. To je přeci mnohem víc, než můžeš chtít. Né! Né! Né! křičel ve svém nitru. Kdyby to tak mělo být, už nikdy raději nenapíši jedinou větu. Jen aby byly obě zdravé! Přál si být tak obyčejně šťastný.

Nevěděl, co bude cítit ke své dceři, když kvůli ní může jeho žena zemřít. Když svůj vztah k dceři promyslel do konce, potěšil se, že ještě stále svou ženu miluje. Jeho myšlenky poletovaly jedna přes druhou. Není-li člověk milován, prostě jen nemá štěstí. Nemiluje-li, to je neštěstí!

Cítil se šťastný. Věděl, že má štěstí. Přál si to. Přitom nezadržitelně brečel.

Okolo prošel nějaký doktor bez bílého pláště. Nevěděl, jaktože si byl jist, že je to doktor. Asi protože normálně vyšel ze dveří k operačnímu sálu, kam nikdo nesměl. Když se míjeli, nejprve jako by chtěl kolem projít bez povšimnutí. Pak se doktorovi změnil výraz v obličeji, zastavil se, udělal krok zpátky a pogratuloval mu, že mají holku. Ale to věděl. Vůbec ho to nepřekvapilo. Jenom chtěl vědět, jestli jsou obě v pořádku. Aniž se zeptal, řekl mu lékař, že holčička je docela v pořádku. Díval se na něho a nevěděl, co znamená docela, ale nezeptal se. Lékař ještě dodal, že manželku teď právě zašívají a že dceru za chvíli povezou, že se na ni může podívat.

Z lítaček vyšla starší zdravotní sestra. Oběma rukama od sebe odtlačovala křídla dveří a před sebou vezla takový malý kontejnerek na kolečkách. Navrchu byla hromada zakrvácených plen. Zeptala se ho: „Chcete se na ni podívat?“ Myslel, že ho někam zavede. Proto jakoby váhal, než se rozešel směrem k ní. Jeho dcera byla uvnitř té malé bedýnky. Díval se na ni přes sklo. Styděl se před sestrou dávat najevo své city. Výtahem vyjeli o patro výš. S houpnutím zastavil v dalším patře. Sestra otevřela.

Mladá sestřička jej navlékla do bílého pláště. Byl mu malý. Nemohl se v něm téměř vůbec hýbat. Navíc kvůli novorozencům byla v místnosti velmi vysoká teplota. Bylo mu nepříjemné horko. Začal se potit. Na čele mu vyvstaly krůpěje potu. Druhá sestřička vyndala rychlým pohybem jeho dceru z kontejnerku a položila ji na přebalovací pult. Zdála se mu strašně malinká a zranitelná, přitom věděl, že není malá. Primář, který vedle něho postával bez pláště, řekl sestře, ať jí pořádně pročistí dýchací cesty. Když ji ještě jednou pořádně očistili, zvážili a změřili, položila ji sestra do inkubátoru. Zeptal se jí: „Dostane taky kyslík?“ Chtěl jí tím naznačit, že by jí ho měla dát. „Ne. Není potřeba. Je veliká a silná.“ V inkubátoru má jenom teplo a vlhký vzduch. Na dvě hodiny tam dávají každé. Že prý pak ji dají do normální postýlky. Nechala ho osamotě stát nad inkubátorem.

Tiše mluvil na svou dceru. Jako kdyby se styděl před mladými sestřičkami, které se teď už věnovaly samy sobě. Věděl, že ona přes sklo inkubátoru nebude vnímat ani jeho hlas, natož rozumět slovům, která jí říká. A tak k ní jenom tichoulince promlouval. Chvílemi to byly možná jenom myšlenky.

Nemohl se na ni vynadívat. Snažil se zapamatovat si ji. Na zadečku a na nožičkách si všiml, že se jí loupe kůže. Pan primář mu na to žertem a napůl vážně řekl: „Jak byla ve vodě dlouho, už se vám začala rozpouštět.“ Měl pocit, že již zná sebemenší detaily, přitom se od ní nemohl odtrhnout.

V duchu si opakoval: „Mám tebe. Mám tebe. Alespoň mám tebe.“ Přemýšlel nad tím, jak dlouho může ještě trvat, než ženu došijou. Bál se, že by ji mohl propást, až ji povezou z operačního sálu.

Poděkoval sestrám. Jako by jim chtěl říct, aby se o ni staraly ještě více. Řekl, že jde počkat na chodbu o patro níž, aby nepromeškal svou ženu. Trochu nechápavě se na něho podívaly, ale on ji musel vidět. Pak by ho k ní už nepustili.

Na chodbě znovu popocházel nervózně sem a tam. Když už před operačním sálem čekal dlouho, říkal si, že utekl příliš brzy. Mohl být ještě se svou dcerou. Ale co kdyby ji promeškal?!

Dvě sestry z lůžkové části převážely postel k operačnímu sálu. Živě se bavily o něčem, co ho vůbec nezajímalo. Stál a nezúčastněně se na ně díval. Nešel jim pomoci, přestože věděl, že to je postel pro jeho ženu. Snažily se projet lítačkami. Mladší je držela. Rozpažila ruce a snažila se obě křídla držet od sebe co nejdál, ale neměla takové rozpětí paží. Starší tlačila postel zezadu. Ta stále ujížděla do strany. Až jednu z nich napadlo jedno po druhém obě křídla otevřít a zacvaknout.

Když projížděly druhými lítačkami, které byly v oddělení, byly chytřejší. Udělaly to rovnou.

Otevřenými dvojími lítačkami už uviděl svou ženu. Na posteli, kterou sestry přivezly, ji vyváželi z operačního sálu. Změřili jí tlak. Nějaký doktor na ni zařval, jestli ho slyší. Odpověděla mu, proč na ni tolik křičí. Její reakce ho uspokojila a sestrám řekl, že je jejich. V duchu namítl: je moje. Vezly ji k němu, než dojely, zaslechl, jak jí říkají, že už na ni čeká. Byla vzhůru, mluvila, slyšela, občas rozumně reagovala, chvílemi mluvila nesmysly. Byl šťastný, že to tak dopadlo.

Snažil se jí hlavně říct, že to dopadlo dobře. Že viděl malou a že je moc krásná, že jí má rád, že... Bylo mu nepříjemné před tolika lidmi s ní mluvit. Navíc musel nahlas a hodně srozumitelně.

Nevěděl, jak dlouho nad ní stál a snažil se na ni promlouvat. Stále vnímal i sestřičky, které postávaly vedle něho. Tvářily se jako by tam nebyly, dívaly se jinam, ale věděl, že slyší každé jeho slovo. Nechtěl, aby mu musely říkat, že už s ní mluví dlouho, že už ji musí odvézt. Sám ukončil svá slova, jenom jí přislíbil, že druhý den určitě přijde.

Nevěděl, jestli jí má říci, že když si prohlížel malou, přemýšlel, komu je víc podobná. Jediným, čím si při pohledu na ni byl jistý, byly husté tmavé kudrnaté vlasy.

(Při psaní si vzpomněl, že ženu zaslechl, to už byla několik dní z nemocnice doma, jak vypráví někomu do telefonu, že si z toho okamžiku pamatuje jenom jeho hlas. Nepamatovala si, co říkal. Ale okamžitě poznala, že je to on, vnímala jeho přítomnost a snad se i trochu uklidnila.

Vzpomněl si, že cestou ze schodů ven z nemocnice si říkal: „Ještě šťastnější a klidnější budu, až obě budu mít doma.“)

Když úplně na konci téhle epizody telefonoval manželčiným a svým rodičům, svůj hlas vůbec neovládal. Skoro brečel.

Její matka hlasem plným děsu na něho spustila. Začala mu vyčítat, jaktože od ní odchází. Dokolečka se vyptávala s kolika mluvil doktory, co mu říkali. Nechtěl s ní mluvit. Měl pocit, jako by mu dávala za vinu, že to takhle dopadlo. Ano, to on zanechal sperma v jejím těle! Jenom držel sluchátko, ani neposlouchal a pak zavěsil.

Nechtělo se mu s nikým mluvit, přesto ještě zavolal svým rodičům. Mluvil s mámou. Tata byl na noční. Snažila se ho uklidnit, že když se probrala z narkózy, bude v pořádku.

Když se v noci vracel nočním autobusem z nemocnice domů, došel až na zadní plošinu, opřel se a díval se na všechny před sebou. Neposadil se, přestože byl unavený. Prohlížel si je, poslouchal, o čem se mezi sebou baví. Nezajímalo ho to. Cítil se jinak, ačkoliv to zřejmě na něm nebylo vůbec znát. Nikdo z nich netušil, že se mu před chvílí narodila dcera. Žádný z nich nevěděl, že před chvílí mluvil se svou ženou, která se pomalu probouzela z narkózy po operaci. Byl šťastný, unavený, spokojený, vyčerpaný, silný, sebejistý, plný strachu, plný úlevy.

Teprve, když vše skončilo, si uvědomil, že po celou dobu nic nejedl a ani nic nepil. Jako kdyby chtěl být solidární se svou ženou. Vůbec nevnímal své tělo. Byly důležitější myšlenky.

Když dorazil do bytu. Rozsvítil všechna světla v celém bytě. Vysvlékl se z kalhot a košile, které měl na sobě od rána, když odcházel do zaměstnání. Na jídlo neměl sílu. Jenom pil. Polonahý se procházel z místnosti do místnosti. Nevěděl, co má dělat. Bylo to za ním, ale stále si nebyl jist, jestli se má radovat, jestli se má opít. Střídavě upíjel vodu přímo z kohoutku, horký hořký zelený čaj z hrnečku v dlaních anebo rovnou z flašky z lednice fernet. Byl tak unavený, že nemohl nic dělat; co by také? Přesto se mu nechtělo spát. Prožil emocionální vypětí, extrémní psychickou zátěž, teď čerpal síly, které přineslo uvolnění a uklidnění. Seděl jenom tak za stolem a nic se mu nechtělo.

Druhý den v práci se na nic nemohl soustředit. Potřeboval o tom s někým mluvit. Říkal si, že brzy odpoledne s prací skončí a zajde za ní. Za nimi, opravil se. Nedokázal čekat tak dlouho. Když mu kolega řekl, ať za ní jede teď, okamžitě vyrazil. Byl strašně nervózní a stále se bál, že by se to ještě mohlo zvrtnout. V nemocnici ho však k ní nepustili. Mladá vrchní sestra pooperačního oddělení, mu trpělivě vysvětlovala, že první den po operaci každého standardně dávají na JIPku, a tam nikdo nesmí. Říkala mu, že jeho žena je v pořádku, že s nimi normálně mluví, že v poledne s ní začnou vstávat a chodit a že druhý den by ji měli přestěhovat na normální lůžkové oddělení. Nevěděl jestli jí má věřit.

Chodil za ní každé odpoledne a byl až do večera, byl tak dlouho, jak jen mohl. Chtěli být spolu, co nejdéle. Žena mu roztřeseným hlasem plným výčitek říkala: „Chci si povídat s návštěvama, nechala jsem ji v pokoji samotnou.“ Snažil se ji hned uchlácholit, věděl, že se během chvíle rozbrečí. Mezi jednotlivými vzlyky pronesla: „Nemám vůbec čas na tebe, mám pocit, že nejsme spolu.“ Věděl, že miluje své dítě, ale teprve si přivyká na to, jak jí mění celý její dosavadní život. Mezi jednotlivými slovy polykala své slané slzy.

Když první večer doma šla jeho žena po desáté hodině do postele, řekl jí, že může klidně spát, že se o malou postará. Usmála se na něho a hned únavou usnula.

Při tiché hudbě si v obývacím pokoji četl. Byl klid. Každých deset minut se chodil dívat do ložnice na svou dceru. Naklonil se nad postýlku, ani nedýchal a úpěnlivě sledoval, jestli dýchá, jestli dýchá pravidelně, jestli si neublinkla. Když nemohl zrakem ani sluchem zachytit její dech, opatrně ji chytil za ručičku a jemně s ní zaklepal, jestli skutečně spí. Bál se, že by mu mohla kdykoliv umřít. Tak slabá a bezbranná mu připadala. Když sebou malinko zavrtěla, uklidnil se.

Ve dvě hodiny se probudila jeho žena, vzbudila malou a začala ji krmit. Mohl jít spát. Za celý večer toho mnoho nepřečetl.

I další noci se chodil na svou malou dceru dívat do postýlky. Jestli spí. Jestli dýchá. Malinko ji pohladil po tváři. Lehoulince, aby se pohnula, aby věděl, že jim neumřela. Aby ji neprobudil. Pohnula se, zabroukala a hned zase usnula. Za hodinu začala nejprve slabě pobrekávat. Došel k postýlce. Naklonil se. Za chvíli hlasitě řvala. Zvedl ji do náručí. Nechtěl, aby probudila ženu. Musela si odpočinout. Však ještě několikrát bude v noci vstávat ke kojení. Popocházel loudavou chůzí bytem. V náručí kolébal své několikadenní dítě.

Díval se na svou dceru a ani si neuvědomoval, jak se životy přelévají jeden ve druhý.

Několik dní poté jej už přecházelo prvotní nadšení. Uvědomoval si, jak se změnil jejich život, oba se věnují jejich dceři. Na nic jiného, ani na sebe navzájem jim nezbývá čas. Cítil se unavený, prázdný. Žena mu odpoledne brečela v náručí. Zpřeházela i jejich hodnoty?, ptal se, nebo jsou jenom unaveni? Nic nestíhali.

Už několik týdnů se cítil velmi velmi neukojený. Nevěděl, jak to vyřešit. Když jeho žena odcházela do porodnice, věděl, že bude mít několik dní volný byt. Nevěděl, proč na to myslí jako na nějakou šanci. Když se narodila jejich dcera, neměl na něco takového ani pomyšlení. Vůbec nic jej nevzrušovalo. Stále měl před očima ženino vyholené pohlaví. Viděl dva drátky vedoucí vagínou až na hlavičku dítěte. Viděl vytékající plodovou vodu, vytékající rudou krev z ženina pohlaví.

Už tolik dní po porodu, a on se cítil jako v šestinedělí.

Cítil v sobě agresivní vztek, když malá nebyla k utišení. Choval ji v náruči, kolíbal, utěšoval, jak jen mohl. Už nevěděl jinak. Stále brečela, řvala. Nebyla k uchlácholení. Nářek se stále stupňoval. Byl v něm stále silnější vztek. Na krátký okamžik v sobě ucítil propuknutí vzteku a před očima se mu mihl obraz, jak ji odhazuje na pohovku vedle sebe, myslí se mu mihla věta: „Řvi si tady sama, když ti nestačí, co dělám.“ Neudělal z toho nic. Dál ji vytrvale choval přitisknutou v náručí. O deset minut později už spala. Ale v něm navždy zůstal strach, co když tento vztek jednou neovládne. Nechtěl jí ublížit, ale on viděl ten pohyb, jakým ji odhazoval. Ublížil by jí tak, i přestože to nebyl prudký pohyb. Trápil se tím, že nedokáže být trpělivý, že hned propadá téměř neovladatelné agresivitě. Ženě raději nic neřekl. Asi by se pak bála svěřovat mu ji.

Kdyby měl dodržet, co slíbil oné noci, nenapsal by už ani jedinou z těchto vět. Nedokázal se ovládnout a současně se bál, že by za to mohl být potrestán.

Uspal ji v náručí. Když ji nesl k postýlce, už poněkolikáté měl pocit, jako když se jí zbavuje. Polohlasem jí říkal: „Nezvládnu kvůli tobě dodělat ten text do závěrky. Nestihnu jej odeslat.“ Musel ji chovat. Byla po krmení. Nosil ji nastojato na břiše, aby si neublinkla. Když ji takto držel v náručí, hlavičku si položila na jeho prsa. Byla spokojená. Nesměl se však zatavit. Nesměl ji položit. Několikrát pohlédl na svůj vypnutý počítač a malinko si povzdechl. Kolébavou vytrvalou chůzí se procházel po bytě. Zvědavě hleděla živýma očkama na všechno okolo sebe. Občas se zastavil, aby jí ukázal, o čem si myslel, že ji zaujalo. Po půl hodině zavřela oči. Když sebou trochu trhnul, znovu je otevřela a dívala se, kde je. Byl u ní. Zase je zavřela. Po chvíli věděl, že spí. Nechtělo se mu položit ji do postýlky. Zdůvodňoval si to, že ještě nespí tak tvrdě. Mohla by se probudit. Věděl, že potřebuje psát, aby to stihl. Neměl rád, když brečela. Byl to jeho příjemný pocit, když takto v náručí nosil svou dceru, když pokojně bezstarostně spala. Cítil se skvěle. Říkal si: „Literatura počká.“

Nepřestal psát [je to přeci můj způsob existence], jak slíbil, ale věděl, co má přednost. [Jen co jsem ji položil a dopsal tuhle poznámku, začala nejprve jenom slabě broukat, potom i pobrekávat. Musel jsem ji vzít do náručí a chovat znovu.]

Miloval, když jeho dcera měla dobrou náladu a usmívala se. Ještě nikdy neviděl v žádném úsměvu tolik štěstí. Na každý zvuk, který ze sebe vydal, se jí úsměv ještě více roztáhl po tváři. Byli na návštěvě u ženiných rodičů. Žena ji na posteli přebalovala. Vedle stála její matka. On postával úplně ze strany. Jeho dcera si za ním mohla vykroutit hlavu. Na každý jeho zvuk, na každou grimasu se na něho ještě více začala culit. Do místnosti přišla švagrová. Uvolnil jí své místo, aby se také mohla podívat na jejich, v duchu říkal jeho, dceru. Přešel úplně na druhou stranu. Stál z druhé strany vedle ženy. Očíčka jeho dcery zvědavě šmejdila po celé místnosti. Když jej znovu našla, nespustila z něho pohled a znovu se začala tak krásně smát.

Byl pyšný a měl škodolibou radost, že mu takhle dala přednost.

Přemýšlel nad textem. Nad formou, nad strukturou. Nad obsahem. Dokonce i v případě, že autor uvede na scénu přímo sám sebe, lze považovat za výjimku, když mluví o tom, co skutečně bylo, co skutečně cítil, na co skutečně myslel. Umělecká díla často líčí historii tužeb svého autora nebo jeho pokušení a téměř nikdy ne jeho vlastní příběh, zvláště, když tvrdí, že jsou autobiografická. Žádný člověk si nikdy netroufl vylíčit se takový, jaký je.

Probudil se ještě před budíkem. Za oknem stále byla tma. Pouliční lampy však osvětlovaly celý byt. Jeho žena ležela vedle něho a klidně oddechovala. V postýlce vedle manželské postele spala jejich čtrnáctidenní dcera. Podíval se na budík. Ještě skoro hodinu by mohl spát, než bude muset do práce. Přetočil se na bok a za pomoci rukou se opatrně zvedl z postele, aby nezavrzala a aby ani jednu neprobudil. Podíval se na svou dceru. Přitáhl jí peřinku více ke krku a bezděčně se na ni usmál. Ani si neuvědomil, na co v tu chvíli myslel. Tiše za sebou zavřel dveře do ložnice. V obývacím pokoji zapnul počítač. Prsty přejížděl po klávesnici. Byl slyšel jenom tichý klapot.

Seděl nad deskami, kam postupně přidával další dokončené texty. Byla v něm jistá melancholie. Říkal si: „Tohle je můj svět literatury.“

Brzy přiřadí další povídku. Věděl, že to stihne dopsat v termínu. Odešle ji, ale říkal si, že je mu téměř jedno, jaký na ni bude ohlas. Hlavně že ji má napsanou, povzdechl si. Popsal další kus svého života. Může žít dál. Už zase myslel na svou dceru a na svou ženu.

Uvědomil si, že se jim jednou bude snadněji vysvětlovat, jak se dostala na svět. Ukáží jí ženinu jizvu a řeknou: „Tady maminku rozřízli a tebe vyndali.“ Vždycky si jako malý prohlížel mámino břicho a hledal nějakou jizvu, když mu říkali, že na svět přišel z mámina břicha. Snadnější to budou mít do chvíle, než se zeptá: „Jak jsem se tam dostala?“

 

 


7 názorů

Enek
16. 01. 2009
Dát tip
díky za hodnocení, budu rád, když zkusíš i některé další texty. ano, jsem dokonce "autobiografoman"; jak již jsem psal rebecce, píši o svém životě, vždy vezmu nějaký filtr, nějaký úhel pohledu a tím se zkouším dívat sám na sebe. no, a když píši o sobě, tak jsem vážně rád, že někdy chybí gradace či výrazná pointa. už vím, že jsou i příběhy v mém životě, které ani s odstupem ještě nejsem schopen zpracovat. mám samozřejmě X povídek, které jsou od začátku do konce vymyšlené, vystavěné, a některé jsou i docela dobré, ale protože mi nepasují do "mého života jakožto postmoderní tvorby" tak je sem zatím nedávám (přestože třeba takové SENO, by určitě dostalo takových tipů... když já budu raději, když mé TEMPORARY FILES dostanou alespoň jeden).

Edvin1
16. 01. 2009
Dát tip
Tak máš dalšího čtenáře. Jelikož už nemám čas na čtení blbostí (bude mi za pár dní šedesát), můj názor o Tvém psaní vyjadřuji tím, že jsem si Tě přidal k těm mým nemnohým oblíbeným. Vše zajímavé, co i mne zaujalo, již zmínila výše Rebeka. Navíc oceňuji neobvyklou bohatost slovní zásoby. Chvílemi působíš dojmem, že jsi ve špitálu pracoval. Ovšem bohatá je i v jiných oblastech. Gramatika i pravopis bez chyb, tedy až na odpustitelné překlepy. Uchvátil mne Tvůj styl. Zdánlivě pouhý realistický popis události. Na mnoha místech se pokoušíš ponořit se do duše obou protagonistů. Ale buď mne s sebou nedokážeš strhnout, nebo to ani nechceš. Spíše to druhé, si myslím. Zůstáváš na povrchu. V duchu postmoderny. A s postmodernou se shodneš ve věci nedostatku nějaké výrazné pointy. Příběh navíc nemá gradaci. Ale to nejsou nedostatky, spíš styl. Píšeš tak zajímavě, tedy popisuješ tak, že už pouhý jazyk čtenáře mého typu upoutá. A gradace? Proč něco vybičovat, když od samého počátku trne čtenář nad otázkou: Kdo tady umře, a kdo se kvůli tomu oběsí? :-)Napětí až až. Myšlenka, že by protagonista mohl být i autorem, že dokonce zde, ve špitálu sbírá materál pro svou další povídku, je otřesná, ale i bez ní by text byl dostatečně poutavý. Neodpustím si poznámku, že se obávám, že jsi skutečně "autobiografem", a že zmíněné sadistické myšlenky Tvou hlavou proběhly. Vím, co píšu. Sám jsem... ale o sobě jsem psát nechtěl :-) BTW, k tomuto bodu: žena, jež při porodu velice trpí, by prý taky za zkrácení svých bolestí obětovala všecko a VŠECHNY, včetně dítěte. Takže klid s těmi výčitkami svědomí. Atd. Jsi slibný povídkář. Tvůj děd Ed :-)

DaNdÝ
07. 09. 2008
Dát tip
řikal sem si že to nebyla uplně prdel celý přečíst ale dycky mě ten text nějako donutil se k němu vrátit, což je myslím docela dobrý. co je to za styl bych si ani nedovoloval odhadovat, ale ta realističnost v popiscích a zvlášť v myšlenkách se mi líbí, a poučila mě

Enek
05. 09. 2008
Dát tip
zatím nejvěrnější, kterého mám :-)

Enek
04. 09. 2008
Dát tip
Ahoj Rebecco, ty jediný můj věrný čtenáři! Už jsem se začínal bát, že dnes nedorazíš. Pokud budeš dále pročítat mé texty, zjistíš, že vlastně mám a zpracovávám pouze jediné téma, a to svůj život. A tak logicky se mé psaní musí objevit i v mém psaní. Je to součást mě a mého žití. Pan Dr. Jiří Urbanec v článku pro Obec spisovatelů už před delším časem mé Temporary files označil za za vskutku postmodernisticky pojatý text. Tak, jak píšu, tak já vnímám postmodernu. Jakožto autor se neodděluji od svého díla. Někomu to může připadat jako experimentální tvorba, ale na to já říkám, že každý autor musí s nápadem a s textem experimentovat, protože jinak nikam nemůže dojít. Ano, asi ano. Z větší části je tento text i prožitý. Beru vždy svůj život za základ, najdu si nějakou (snad zajímavou) optiku a přes tuto se na sebe snažím nahlížet. Jo a ještě jednu věc zjistíš, velmi často se startuji alkoholem, červeným vínem. To je má droga a nebo prášek, který si neberu. Jinak jsem totiž děsnej suchar. :-( Ano, román chci napsat, ale problém je, že v mé hlavě je větší než zvládnu a než na co mám sílu a energii, a nic menšího zatím nechci publikovat. Tak to pomalu, hodně pomalu skládám z jednotlivých povídek - částí.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru