Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTemná půle
08. 09. 2008
2
4
980
Autor
Element6
Člověk je jako měsíc - má svou temnou stranu, kterou nikomu neukáže. Mark Twain
Někdy ale nastane chvilka, kdy nejde jinak a některé své špatné vlastnosti musím odkrýt. Pak už je těžké je vrátit zpět. Myslím si, že se mi podařilo většinu svých záporných rysů potlačit.
Před příchodem na střední školu jsem však byl jiný: výbušný, vzteklý, podezřívavý. Stačilo málo a sopka uvězněná v mém nitru se probudila k životu. Poté nerozhodoval rozum, ale jen trvající hlad po sladké krvi a mase. Lačnost po zadostiučinění a mstě. Vzpomínám si na spoustu případů, kdy tyto vlastnosti vybublaly na povrch. Většinou to bylo ve chvílích strastí, v době, kdy mi hrozilo bezprostřední nebezpečí. Možná má zuřivost přicházela sama. Dost možná, že jsem ji povolal, aby mi pomohla vyřešit jisté problémy. A ona tu byla stále. Vždy na blízku. Pomáhala mi přežít.
V čem byl tedy háček? Právě ve zmiňovaném návratu. Častokrát se stalo, že mě má zloba pohltila a já se stal zvířetem prahnoucím po jiných tvorech. Tento stav jsem nenáviděl. Ovládla mě tužba po radikální změně. Nechtěl jsem, aby trpěli jiní, neboť mě poté přepadla lítost… styděl jsem se za své chyby. Zapracoval jsem tedy na nápravě. Sám se snažím svou zlobu skrývat a zjišťuji, že zde nemusí být. Jsou jiné způsoby, jak řešit problémy. Jiná řešení, jak se bránit. Ve skrytu duše cítím spokojenost, že se dokáži ovládnout a že se měním, dle mého k lepšímu.
Stále tu však je cosi, co mě trýzní a nedá mi spát. Je to ta část temnoty, jež nelze zakrýt. Část mé Temné půle, která mne samotného tolik děsí. Drzost, mrzutost a jiná zloba, jíž nedokáži ještě zcela ovládnout.
O jaké zlobě to mluvím? O takové, která způsobuje jiným bolest. Ne fyzickou, nýbrž psychickou. Bolest způsobenou jistou bezcitností a bezohledností. Mívám strach, že se mi nepodaří clonu zavřít a budu muset čelit bitvě, jejíž výsledek není jasný. To zlé ve mně je v přesile, skrývá se to v nás všech a čeká na svou příležitost.
Mnozí tvrdí, že jsem tichý. Nebyl jsem vždy takový. Mluvil jsem hodně a rád, ale najednou není o čem hovořit. Nerad bych proti sobě poštval ostatní a nerad bych byl odsuzován. Teď jsem sám sebou. To ticho, to jsem já.Slyším ho, vře ve mně. Ticho, jenž slyší také ostatní. A za ním zní jiný zvuk, děsivější, vše pohlcující temnota. Zvuk připomínající skřípání kovu o kov. Tuhle část však držím daleko za řekou Styx, střežím ji až v samotném Tartaru a tam ji hlídá můj Kerberos. Nikdy se nedostane na povrch. Jednou jistě přijde den, kdy se budu muset rozhodnout. Soudný den, kdy budu mít na výběr ze dvou cest, kterými se vydám. Cestou poznání a štěstí nebo cestou zatracení. Ale já budu připraven a věřím, že se rozhodnu správně. Prozatím svou temnou stránku nikomu neukáži. Snad jen svým největším nepřátelům, ale ani oni si nezaslouží nahlédnout do chřtánů pekla. Mám však obavu, že by někdo mohl najít cestu a zavolat převozníka, aby ho přeplavil k temnotě. Mám strach, že by tam onen nešťastník mohl zabloudit ve změti uliček a propastí.
Mám strach… myslel jsem si, že si to nikdy nepřiznám. Domníval jsem se, že jsem bez bázně, ale spletl jsem se. Mám svůj strach provázející mne každým dnem. Občas mě pohlcuje při pohledu na zlobu kolem nás. Z lidí, kteří svou clonu nechají otevřenou. Tohoto strachu se však nechci vzdát. Ten ve mně udržuje lidskost, s ním zůstávám člověkem.
Mám hodně negativních rysů, ale ty nejhorší jsem vyjmenoval výše. Jsou tu také dobré vlastnosti. Snad je jich víc. Toužím změnit svět k lepšímu. Nejspíš je to donquijotství, snad se jedná o nesmyslný boj s větrnými mlýny, ale chtěl bych pomoci ostatním udržet jejich Temnou půli zakrytou. Pomoci světu ponaučit se a nedělat stejné chyby jako naši předchůdci.
Zloba tu bude stále a je v každém z nás. Ale můžeme ji ovládnout a nedovolit jí vyplout na povrch. Je povinností každého z nás naučit se ji ovládat. Je to těžké, já vím, ale není to nemožné. A právě s tím bych chtěl ostatním pomoci. Nikdy tu nebude jen dobro a mír, ale může tu být sounáležitost a ochota si pomáhat.
Mám však strach…
4 názory
No, abys to pochopil/a, nehraju si na žádnýho kněze, žádnýho střeštěnýho a vyšinutýho maniaka. Nějaký problémy mám, možná částečnou rozervanost, velká část zdejších problémů se ale už vyřešila. Pomáhat chci a snad taky budu, ale ne nijak okultně. U moře jsem byl, Slunce vysvitne po většinu školního dne, ale je ho možná trochu míň. Každopádně děkuju za kritiku, vážím si ji a neboj..nejsem blázen, i když ten text může svědčit o opaku, nejspíš se liším, možná jsem trochu oudsider, ale jsem svůj a tím zůstanu a svštlo i slunce vysvitne...Nic není jen černé nebo bílé. Pravdou je, že od doby, kdy jsem tohle napsal, uběhla již dlouhá doba a já se trochu změnil
ehm... to je skoro zpověď... napsáno čtivě, příjemným fontem, mohly být přitomny zřetelnější odstavce (ale to je hnidopišství). nicméně to, o čem tento text, pojednává, mě příliš nezaujalo... (byť jsem taktéž výbušný.) pořád jsem si říkal, kdy zatáhneš za výhybku a vytřeš se čtenářem zdejší podlahu... nestalo se. škoda. psát totiž umíš.
to bylo hezkýýýý :-D
někoho mi to hrozně připomíná.
ale za všema těma pomluvama sebe samého vidím spíš egoistu :-p
(*)
velmi se mi to líbilo, ty vrstvy, kterými necháme okolí pronikat.
hlavně proto, že je to pravda.