Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZáchvěv
14. 09. 2008
0
2
1074
Autor
Element6
Zemí otřásl výbuch. Její rotace se zpomalila. Lidé po celém světě hledí na zem. Zde však nic neuvidí. Veškeré to peklo je v Bagdádu. Vodíková puma, tisíckrát silnější než bomba shozená na Hirošimu během druhé světové války, splnila svůj úkol.
Všechno co se nachází v blízkosti bomby je okamžitě spáleno na popel. Neviní i viní, už je to jedno. Terorista či civil, všichni si jsou teď před Bohem rovni. Silná tlaková vlna se valí světem.Všechna okna se tříští. Domy se bortí. Nic nepřežije tohle vodíkové inferno. Země se chvěje.
Vlna se plazí dál, zatímco obrovský hřib ohně se zvedá k obloze a zastiňuje Slunce. Není rozdíl mezi dnem a nocí. Jediný paprsek Slunce nedokáže projít atomovým mrakem. Šeď zbarví vše. Pouze oheň v epicentru události prosvítá tmou a dovoluje nahlédnout do chřtánu samotného pekla, jenž se právě teď nachází na Zemi.
Smog obchází celou planetu. Nikdo mu neuteče. Radiace jde ruku v ruce s ním. Lidstvo umírá ve zničujících křečích. Zmítáno bolestí si až teď uvědomuje všechny své chyby a prohřešky.
Kolik lidí zemřelo jen pohledem do centra ohně. Pekelný žár jim spálil sítnice a některým nešťastníkům také těla. Vlna pocházející ze země vrací svůj úder.
Ti co měli to štěstí a přežili útok, byly okamžitě zasaženi sekundárním výbuchem a radiací. Přežijí jen ti, kteří se nacházejí v dostatečné vzdálenosti od výbuchu.
Avšak většina planety umírá ve strašlivých mukách. Tělo jim spaluje žár a duši výčitky. Živí závidí mrtvým. V této strašné době je daleko lepší být po smrti než ještě naživu. Smrt bloudí světem a vybírá si další oběti.
Už je po všem? Ani zdaleka. Tohle je teprve začátek. Nejhorší časy nastanou pro ty, kteří přežili.
Pohled zpět
Atlantida, Egypt, Amerika… Co všechno dokázalo lidstvo zničit během krátké doby své existence? V historii Země, jsme pouze malá kapitolka, ale i v tak krátké epoše zmizelo téměř vše, co Země za celou dobu stvořila: zničení Atlantidy, vyvraždění poloviny Ameriky a nejhorší období v dějinách lidstva: Druhá světová válka.
Lidstvo mělo tyto události stále v živé paměti. Vzpomínalo na ně. Ale nepoučilo se z nich. A to byla chyba.
Všechno to začalo asi takto: Spojené státy americké v čele s prezidentem stále toužili po ropě. Tu mohli najít na území Iráku. Ten naproti tomu chtěl šířit svůj Džihád. Do Iráku byli posíláni stále noví vojáci ze všech koutů světa. Ani jedna strana nevyhrávala. Nakonec se americký prezident rozhodl pro konečné řešení: použití vodíkové pumy. Protože však nebyl stratég a postrádal logické myšlení, neznal pravou sílu atomové bomby. Neuposlechl varování odborníků a vypustil strašlivou chiméru.
11.9.2010 byla na irácké území svržena vodíková puma. Když nemohl mít ropu pan prezident, nebude ji mít nikdo.
V 6:00 začal odpočet. V 7:00 již bylo dílo zkázy dokonáno. Lidé věděli, že se něco děje, netušili však, kam až je Amerika schopna dojít kvůli ropě. Navíc si všichni mysleli, že je zákaz zbraní hromadného ničení. To se však mýlili, o čemž se mohli ihned přesvědčit.
Mezitím, co venku zuřilo peklo, se americký prezident schoval do protiatomového krytu. Myslel si ,že ten ho dokáže ochránit. Kryt byl ale vybudován v padesátých letech. Od té doby vývoj zbraní hromadného ničení o něco málo pokročil. Prezident zemřel. Smrt si ho našla i zde. Jak se říká: „Spravedlnost si najde každého.“
Tlaková vlna se valila přes Himaláje a během několika málo hodin zamořila celou Zemi.
Naděje
Přežila jen hrstka lidí. Jen ti, kteří se v době výbuchu nacházeli v Massachusetts a v jeho blízkém okolí. Tady se nacházela malá americká vojenská základna perfektně vycvičených vojáků z celého světa. V době otřesu byli zrovna na dně artézské studny. Těch se v Massachusetts nacházelo hned několik. Řekli svým přátelům a příbuzným, kam se mají v případě ohrožení schovat. Stalo se tedy, že několik málo lidí přežilo. A ti o svůj život stáli. Zde přečkaly nejhorší hodiny. Seděli zde i několik dní. Celá Země byla zamořená. Když vylezli, nemohli se ani hýbat. Nebe bylo šedé a plné sazí a prachu. Šlo vidět jen na několik metrů. Slunce neprosvítalo skrze šeď. Svět se najednou stal bezbarvým. Daly se rozeznat jen odstíny šedi. Nic víc. Nic nebylo zelené ani modré.
Stále zde byla vysoká radiace. Ta tu však bude ještě několik stovek let. A ti co přežili se musejí naučit znovu žít.
Lidé vylézali jako by přečkali zimní spánek. Venku byla strašná zima. Až mínus padesát stupňů Celsia. Nukleární zima. Před výbuchem přinesli vojáci potřebné oblečení, aby byli připraveni na tuhou zimu.
Jedním z bývalých vojáků byl také plukovník John Stark. V Massachusetts byl za služebním úkolem. Jinak pocházel z Evropy. Jeho manželka a dcera pravděpodobně zemřely při výbuchu. A naděje na jejich přežití je nízká. Byly příliš blízko centra výbuchu.
Musel ale pomoci lidem, kteří přežili.
Bloudili po kraji. Nevěděli jestli vůbec ještě někdo kromě nich přežil. Co když ne? Přece musí být šance, že přežili také ostatní. To ho drželo při životě.
Jeho skupina čítala asi třicet lidí. Po celém Massachusetts jsou ale ještě jiní přeživší. Ve skupině byla jedna těhotná žena, pár vojáků a několik dětí.
Co teď budou dělat?
Kam půjdou?
Musí najít nějaký úkryt, aby přežili přítomnost. Nějaký dočasný domov.
Šli za světla i tmy. I když to bylo celkem jedno, protože den se stal nocí. Nepotkali téměř nikoho kromě pár skupinek lidí, kteří také přežili. Ti se k nim většinou přidali, a když ne, vydali se svojí cestou.
Zaslechli zvěsti, že se lidé seskupují v New Yorku. Zamířili tedy směrem na jih. New York ležel před nimi vzdálený „pouhých“ tři sta kilometrů.
Zem byla tvrdá a pokrytá ledem a sněhem. Vršky hor byly zahaleny ve výšinách.
Skupina přeživších v čele s Johnem Starkem se brodila sněhovou pokrývkou. Někteří z nich odpadávali cestou již tak dost pokrytou mrtvými těly. Některé mrtvoly měli spálené obličeje. Jiní měli vyvalené oční bulvy a omrzliny snad na všech místech lidského těla. Byli celí fialoví až namodralí. Občas dokonce zuhelnatělí. Jak procházeli zimní krajinou, pozorovali zvířata, ale i lidi, na které extrémně zapůsobilo ozáření. Z ještě nenarozených dětí dělala monstra s lidskou duší. Zaslouží si vůbec žít, když toho tolik zničili?
Každým dnem byli blíž a blíž New Yorku. Jejich pouť se začala pomalu završovat. Jejich životy začali nabírat nový směr. Směr dosud nepoznaný.
Vkročili do New Yorku. Do města naděje a nových začátků.
Konečně zjistili proč šli zrovna sem: radiace obešla celý svět, ale zde byly její účinky mírnější.
Po nějaké době vystavěli kolem celého města pevnou zeď, aby nikdo nemohl dovnitř ani ven. Měla sloužit jako ochrana před těmi, jenž byli nakaženi radiací a rozpadali se sami v sobě.
Začali budovat novou civilizaci. Poučenou z chyb z minulosti. Civilizaci bez nenávisti a odlišností, kde si všichni budou rovni.
Za zdmi byli chráněni od zbytku světa, ale za nimi zuřila válka o rasu. Rasu, která vyhraje a podmaní si svět.
Všechno co se nachází v blízkosti bomby je okamžitě spáleno na popel. Neviní i viní, už je to jedno. Terorista či civil, všichni si jsou teď před Bohem rovni. Silná tlaková vlna se valí světem.Všechna okna se tříští. Domy se bortí. Nic nepřežije tohle vodíkové inferno. Země se chvěje.
Vlna se plazí dál, zatímco obrovský hřib ohně se zvedá k obloze a zastiňuje Slunce. Není rozdíl mezi dnem a nocí. Jediný paprsek Slunce nedokáže projít atomovým mrakem. Šeď zbarví vše. Pouze oheň v epicentru události prosvítá tmou a dovoluje nahlédnout do chřtánu samotného pekla, jenž se právě teď nachází na Zemi.
Smog obchází celou planetu. Nikdo mu neuteče. Radiace jde ruku v ruce s ním. Lidstvo umírá ve zničujících křečích. Zmítáno bolestí si až teď uvědomuje všechny své chyby a prohřešky.
Kolik lidí zemřelo jen pohledem do centra ohně. Pekelný žár jim spálil sítnice a některým nešťastníkům také těla. Vlna pocházející ze země vrací svůj úder.
Ti co měli to štěstí a přežili útok, byly okamžitě zasaženi sekundárním výbuchem a radiací. Přežijí jen ti, kteří se nacházejí v dostatečné vzdálenosti od výbuchu.
Avšak většina planety umírá ve strašlivých mukách. Tělo jim spaluje žár a duši výčitky. Živí závidí mrtvým. V této strašné době je daleko lepší být po smrti než ještě naživu. Smrt bloudí světem a vybírá si další oběti.
Už je po všem? Ani zdaleka. Tohle je teprve začátek. Nejhorší časy nastanou pro ty, kteří přežili.
Pohled zpět
Atlantida, Egypt, Amerika… Co všechno dokázalo lidstvo zničit během krátké doby své existence? V historii Země, jsme pouze malá kapitolka, ale i v tak krátké epoše zmizelo téměř vše, co Země za celou dobu stvořila: zničení Atlantidy, vyvraždění poloviny Ameriky a nejhorší období v dějinách lidstva: Druhá světová válka.
Lidstvo mělo tyto události stále v živé paměti. Vzpomínalo na ně. Ale nepoučilo se z nich. A to byla chyba.
Všechno to začalo asi takto: Spojené státy americké v čele s prezidentem stále toužili po ropě. Tu mohli najít na území Iráku. Ten naproti tomu chtěl šířit svůj Džihád. Do Iráku byli posíláni stále noví vojáci ze všech koutů světa. Ani jedna strana nevyhrávala. Nakonec se americký prezident rozhodl pro konečné řešení: použití vodíkové pumy. Protože však nebyl stratég a postrádal logické myšlení, neznal pravou sílu atomové bomby. Neuposlechl varování odborníků a vypustil strašlivou chiméru.
11.9.2010 byla na irácké území svržena vodíková puma. Když nemohl mít ropu pan prezident, nebude ji mít nikdo.
V 6:00 začal odpočet. V 7:00 již bylo dílo zkázy dokonáno. Lidé věděli, že se něco děje, netušili však, kam až je Amerika schopna dojít kvůli ropě. Navíc si všichni mysleli, že je zákaz zbraní hromadného ničení. To se však mýlili, o čemž se mohli ihned přesvědčit.
Mezitím, co venku zuřilo peklo, se americký prezident schoval do protiatomového krytu. Myslel si ,že ten ho dokáže ochránit. Kryt byl ale vybudován v padesátých letech. Od té doby vývoj zbraní hromadného ničení o něco málo pokročil. Prezident zemřel. Smrt si ho našla i zde. Jak se říká: „Spravedlnost si najde každého.“
Tlaková vlna se valila přes Himaláje a během několika málo hodin zamořila celou Zemi.
Naděje
Přežila jen hrstka lidí. Jen ti, kteří se v době výbuchu nacházeli v Massachusetts a v jeho blízkém okolí. Tady se nacházela malá americká vojenská základna perfektně vycvičených vojáků z celého světa. V době otřesu byli zrovna na dně artézské studny. Těch se v Massachusetts nacházelo hned několik. Řekli svým přátelům a příbuzným, kam se mají v případě ohrožení schovat. Stalo se tedy, že několik málo lidí přežilo. A ti o svůj život stáli. Zde přečkaly nejhorší hodiny. Seděli zde i několik dní. Celá Země byla zamořená. Když vylezli, nemohli se ani hýbat. Nebe bylo šedé a plné sazí a prachu. Šlo vidět jen na několik metrů. Slunce neprosvítalo skrze šeď. Svět se najednou stal bezbarvým. Daly se rozeznat jen odstíny šedi. Nic víc. Nic nebylo zelené ani modré.
Stále zde byla vysoká radiace. Ta tu však bude ještě několik stovek let. A ti co přežili se musejí naučit znovu žít.
Lidé vylézali jako by přečkali zimní spánek. Venku byla strašná zima. Až mínus padesát stupňů Celsia. Nukleární zima. Před výbuchem přinesli vojáci potřebné oblečení, aby byli připraveni na tuhou zimu.
Jedním z bývalých vojáků byl také plukovník John Stark. V Massachusetts byl za služebním úkolem. Jinak pocházel z Evropy. Jeho manželka a dcera pravděpodobně zemřely při výbuchu. A naděje na jejich přežití je nízká. Byly příliš blízko centra výbuchu.
Musel ale pomoci lidem, kteří přežili.
Bloudili po kraji. Nevěděli jestli vůbec ještě někdo kromě nich přežil. Co když ne? Přece musí být šance, že přežili také ostatní. To ho drželo při životě.
Jeho skupina čítala asi třicet lidí. Po celém Massachusetts jsou ale ještě jiní přeživší. Ve skupině byla jedna těhotná žena, pár vojáků a několik dětí.
Co teď budou dělat?
Kam půjdou?
Musí najít nějaký úkryt, aby přežili přítomnost. Nějaký dočasný domov.
Šli za světla i tmy. I když to bylo celkem jedno, protože den se stal nocí. Nepotkali téměř nikoho kromě pár skupinek lidí, kteří také přežili. Ti se k nim většinou přidali, a když ne, vydali se svojí cestou.
Zaslechli zvěsti, že se lidé seskupují v New Yorku. Zamířili tedy směrem na jih. New York ležel před nimi vzdálený „pouhých“ tři sta kilometrů.
Zem byla tvrdá a pokrytá ledem a sněhem. Vršky hor byly zahaleny ve výšinách.
Skupina přeživších v čele s Johnem Starkem se brodila sněhovou pokrývkou. Někteří z nich odpadávali cestou již tak dost pokrytou mrtvými těly. Některé mrtvoly měli spálené obličeje. Jiní měli vyvalené oční bulvy a omrzliny snad na všech místech lidského těla. Byli celí fialoví až namodralí. Občas dokonce zuhelnatělí. Jak procházeli zimní krajinou, pozorovali zvířata, ale i lidi, na které extrémně zapůsobilo ozáření. Z ještě nenarozených dětí dělala monstra s lidskou duší. Zaslouží si vůbec žít, když toho tolik zničili?
Každým dnem byli blíž a blíž New Yorku. Jejich pouť se začala pomalu završovat. Jejich životy začali nabírat nový směr. Směr dosud nepoznaný.
Vkročili do New Yorku. Do města naděje a nových začátků.
Konečně zjistili proč šli zrovna sem: radiace obešla celý svět, ale zde byly její účinky mírnější.
Po nějaké době vystavěli kolem celého města pevnou zeď, aby nikdo nemohl dovnitř ani ven. Měla sloužit jako ochrana před těmi, jenž byli nakaženi radiací a rozpadali se sami v sobě.
Začali budovat novou civilizaci. Poučenou z chyb z minulosti. Civilizaci bez nenávisti a odlišností, kde si všichni budou rovni.
Za zdmi byli chráněni od zbytku světa, ale za nimi zuřila válka o rasu. Rasu, která vyhraje a podmaní si svět.
2 názory
Díky...no asi by to chtělo opravu, šoupnul sem to sem a ani nezkontroloval, je to psáno půl roku bez korekce, takže to jde nejspíš znát...
nooo... téma nezvyklé pro zdejší server. ale zpracování hodně kulhá. předně bych se podíval na interpunkci:
...
"Všechno co se nachází v blízkosti bomby je okamžitě spáleno na popel.!
...
jen tady chybí 2x čárka - před "co" a před "je"
...
neviní a viní se píší "nevinní a vinní"
...
jindy se nachází čárka tam, kde nemá být:
"V historii Země, jsme pouze malá kapitolka"
...
pozitiva: používáš vcelku čtivý rukopis, čili se tvé dílko snadno čte. Oceňuju i naléhavost, krátké věty, které zpolupůsobí s dějem.