Antropofág

    Na úpatí hory se krčilo město. V prvních paprscích slunce se podobalo shnilým zubům obra. Jak se rozednívalo, působilo město mnohem méně fantasticky. Několik desítek jednopatrových domů stálo v šicích rozčleněných křivolakými ulicemi. V zástavbě vynikal jenom kostel s vysokou, špičatou věží. Celé město bylo obehnáno zbytky kamenných hradeb, jež nesly známky postupného rozebírání.

    Slunce posvítilo do vikýřového okna ve věži. Jarohněv zručně vymotával uvězněné ptáky ze sítě připevněné na okně. Všem vyproštěným zvířatům ihned zakroutil krkem a nacpal je postupně do umaštěného pytle.

    Prázdnou síť odvázal, smotal do úhledného válečku a hodil za ptáky do pytle. Pak opatrně scházel po vrzajících schůdcích z věže. Muž se ještě objevil dole v ulici, kde po pár krocích zmizel v malém domku přilepeném právě ke kostelu.

    V domě byla jen jedna větší místnost, která suplovala veškeré běžné části domu, až na záchod, jenž byl na dvorku. Na dvorku také Jarohněv očistil ptáky od peří a vyvrhl jim vnitřnosti. V domě mrtvolky ptáků vyrovnal na pekáč, osolil, okořenil a strčil do trouby.

    Po obědě Jarohněv sklidil nádobí do dřezu, svalil se na lavici a jal se pročítat noviny. Otočil na předposlední stránku, kde byla fotografie nahé dívky. Muž si ji chvíli prohlížel, různě obrázek natáčel a přibližoval k obličeji. Najednou jako by jej to přestalo bavit a rozladěně odhodil noviny na stůl. Očima sledoval ciferník hodin nad policí s kořením.

    Už tady měla byt, blesklo mu hlavou. Pořád na všecko čekat.

    Někdo nesměle zaklepal na okno a vešel do domku.

    „Babička vám posílá vajca, strýcu, jak ste byli domlúvení.“ Dívčina tvář, původně bledá, zrudla studem.

    „Že děkuju. Tu máš tých padesát korun.“ Jarohněv si dívku bezostyšně prohlížel, věděl, že ona cítí, kam se jí dívá. Má prsa, jak tá s tých novin.

    „Na shledanou, strýcu.“

    „Majko, počkaj, eště bych ti něco chťél.“ Jarohněv popadl pohrabáč a parádním bekhendovým švihem dívku přetáhl přes hlavu. Omdlela.

    „Mám s tebú prácu, Majko.“ Usmál se.

    Sundal dívce šaty, chvíli ji bez hnutí pozoroval. Jarohněv nebyl z těch, kteří by nastalé situace využili k nějakému ukájení. Jen se chtěl pokochat pohledem, na mladou krásnou Majku. Hezky mu voněla.

    Zběžně si zkontroloval čas pohledem nad poličku, vytáhl ze zásuvky nůž a hladce zakrojil do měkkého těla.

    Kusy masa zabalil do novin a naskládal do sportovní tašky. Natáhl si jakousi ušmudlanou bundu, ze dvora vyvezl obstarožní kolo, tašku naložil na nosič a vyrazil z města. Bylo vidět, jak projíždí kolem hradeb a míří za město do hor.

    Dále v horách za městem stála rekreační chatka. Z malého komínu na střeše se jemně kouřilo. Den se chýlil ke konci, okolí chatky tmavlo a ztrácelo barvy. V obou menších oknech v přízemí se svítilo. Uvnitř bylo možno zahlédnout staříka, jak sedí na posteli.

    Starý muž byl do půl pasu nahý. Hladil své zcvrklé tělo, jeho obličej vyzařoval smutek.

    Lojzko, už nejsu donchuán. Eště, žes mně umřela. Asi by sas štítila si ke mně enom lehnút. Seschlina su. Taky sem to mňél už zapichnút.

    Stařík míval takové melancholické stavy běžně. Někdy si dokonce chystal k posteli nůž, že se zabije, protože jeho nemoc měla nejtěžší průběh brzy ráno. I dnes ležel na nočním stolku ostrý nůž.

    Stařík si mačkal povislé břicho a napadlo ho, že v sobě musí mít masožravé brouky nebo něco podobného, co by mu ojídalo tělo. Znepokojeně vstal, z kredence vytáhl láhev se slivovicí a notně si přihnul.

    Já jich upálím. Budú plavat jak ti brúci v lihu, které má doktor na strašéní děcek. Já už su sice skoro mrtvý, ale nigdo mně žrat zevnitřku nebude.

    Stařík už zapřemýšlel nad tím, že by si ty – brúky vyřezal z pupka, když se otevřely dveře do chaty a Jarohněvův pozdrav přerušil tok stařeckých myšlenek.

    „Ahojte, tato. Dovézl sem vám nejaké hovězí na guláš a pár vajec.“ Stařík, tedy Jarohněvův otec, se malinko pousmál a pohlédl se zájmem na syna.

    „Tož to si dám líbit, Hněvko. Guláš mně dělala enom Lojzka, ale ten býl. Víš, mám rád ostré.“

    „Dyť vás znám, tato. Mám aj pálivú papriku.“

    „Zostaneš do rána, Hněvko? Je mně jaksi smutno.“

    „To víte, že zostanu. Tak idem na to.“ Usmál se na otce.

    V místnosti se začalo kmitat. Jeden zatopil v troubě, druhý vybalil a nakrájel maso. Papriky a cibule dali víc. Vždyť správný guláš musí být pálivý. I slivovici si dali. Práce jim šla od ruky a za chvíli už to začínalo vonět.