Brigádička

Abych byl upřímný, brigády mi nikdy nepřirostly k srdci. Vždy jsem je považoval za nezbytně nutné zlo, které je třeba podstoupit, aby bylo na nové rifle, značkovou mikinu a na pár piv během pátečních výpadů. Zatímco mí zevlující spolužáci sosali z rodičovského kapesného, já se musel otáčet jako hrnčířský kruh. V bojových podmínkách a za minimální peníz.

V tomto směru mě dokonale „uspokojovala“ ostravská pobočka Job Centra. Jen co mě naši omráčili suprovou květinou s osmnácti žvýkačkami Orbit (všechny jsem sfoukl), poděkoval jsem, usmál se do objektivu a obratem naskočil na tramvaj číslo 17. Záhy jsem už vyplňoval registračku a současně i první vstupenku do terénu. Omámen proškrtnutými esky, neregistroval jsem vůbec nic. Ani strhané klienty okolo sebe (sípající, jen tak tak se ploužící), ani podezřele dlouhá varování v jednotlivých smlouvách… Zajímalo mě jen jediné – výplatní termíny.

„Pane Náhlovský, máme pro vás brigádu…“

„Ano? O co se jedná?“

„Pomocné práce na stavbě.“

Neváhal jsem. Slečny za pultem byly milé. Pořád se smály, načež mě se slovy „Nečeká vás nic náročného, budete pracovat pouhé dva týdny“ zlomily.

Na samotné stavbě bylo „veselo“. Nejprve mi přiklepli stylovou skříňku (nešla otevřít, ani zavřít a někdo se v ní – podle všeho – vysmolil) a následně mě neminulo neméně stylové školení. To trvalo CELOU jednu minutu. Ačkoliv mnou cloumaly jisté pochyby (bylo mi více-méně řečeno, že mám nosit helmu a neplést si skluz na suť s tobogánem), nedělal jsem labuť a papír podepsal.

Poté se mě ujal jeden móóóc sympatický pán. Věk okolo padesátky, tři cíga v hubě a v krvi přibližně dvojka. 

„Hele, frajere, tady si vezmi lopatu, do pi*e… a jak je tady ten ku*va špagát… vykopej podle něj metr hlubokou rýhu. Jestli mi rozumíš, do pi*e.“

Kochaje se pohledem na dvacet metrů dlouhý špagát, chopil jsem se blahodárného prostředku a začal hloubit. Práce mi šla od ruky. Natolik, že jsem hned vzápětí začal vraždit. Nikoho jsem nevynechal. Začal jsem mistrem, pokračoval nekopajícími kolegy a skončil slečnami „zpoza pultu“.

Když jsem v samém závěru dne načínal třetí metr rýhy, pokusil se mě vytočit jeden starej dědek, postávající společně s vnukem za oplocením. Teklo ze mě jak z Niagárů, na záda mi klepal úpal a vůbec – tikal jsem jak Tomáš Řepka.

Jakmile se z dáli ozvalo: „Vídíš, Honzíku, takhle dopadneš, když se nebudeš učit,“ málem jsem se neudržel a vrhl lopatu.

***

Následující směny probíhaly podle téhož scénáře. Kopal jsem, kopal a pak také… kopal. Vyjma pátku, kdy mě přeložili o pár metrů vedle - k demolici zděného hajzlíku.

Ani tam nebyla nouze o vzrušení. Chybělo málo, aby mi na hlavu spadl železobetonový panel, načež… chybělo málo, aby mi nohou neprojel dvaceticentimetrový hřeb.

Když jsem se po dvou týdnech doplazil zpátky do agentury (abych s „úsměvem na rtech“ odevzdal vyplněný pracovní lístek), měl jsem co dělat, abych to tam „čistě náhodně“ nepokropil benzínem.

„Pane Náhlovský, když jste zrovna tady… nemáte zájem o další brigádu?“

Slečnám jsem zřejmě připadal fit. Noha ofáčovaná, v rukou obtisk lopaty a na čele vyrýsovaná helma…

Vykašlal jsem trošku krve a přívětivě odvětil otázkou: „A co by to bylo?“

„Řezání pásek.“

„Řezání pásek?“

„Ano, jedná se o pouhé řezání. Nikdo o tu brigádu nemá zájem a už zítra začíná…“

„Hmmm,“ zamyslel jsem se, „to by možná ušlo.“

„Ano, jedná se o nenáročnou práci,“ přitakala bloncka z opačné strany stolu.

Omámen vidinou snadno vydělaných peněz, pokýval jsem hlavou: „No dobrá.“

Když mě pak druhého dne vysadili v dílně – v dílně s asfaltovými pásy – nahlodaly mě malinké pochyby. Jestli jsem se nepřeslechl… jestli se slečny z Jobka (náhodou) nepřeřekly…

„A i kdyby,“ konejšil jsem se náplastí, „mám to na pouhé dva dny.“

Jak se ale záhy ukázalo, „pouhé“ znamenalo ve výsledku „nekonečné“. Do dílny naklusala stokilová hrana jménem Milan. S pravítkem a nožíkem na kancelářské papíry.

„Mladej, není to nic těžkého. Vezmeš si pás, rozvineš ho a budeš jej po dvaceti centimetrech ukrajovat.“

Poctivě jsem rentgenoval místnost a marně pídil po něčem, čím bych čtyřmilimetrové pásy řezal.

To už se mi v rukou blýskal zmíněný nožík: „Tady tímhle???“

„No jasně,“ stál si Milan za svým, „je to v pohodě.“

Nejspíš proto, že jsem svého kolegu probodával nechápavým pohledem, neminula mě posléze praktická ukázka. Milan rozbalil pás, rozvinul jej a okem odměřil dvacet cenťáků. Dílnou se rozlehl řev – jako kdyby si Milan amputoval prst.

Schoulen v koutě, účastnil jsem se téhož úkazu ještě dvakrát.

Až pak se Milanovi poštěstilo odřezat pás.

Setřel si z čela krůpěje potu a se slovy „No vidíš, jde to lehce“ mi předal nožík nazpátek.

***

Když jsem se po dvou dnech objevil v jámě lvové = v Job Centru (abych s opětovaným „úsměvem na rtech“ odevzdal další pracovní lístek), musel jsem se krotit, abych nevykonal několik zákroků nožíkem, který mi uvízl v končetině zmítané křečí.

„Ale pane Náhlovský… zrovna tady máme nějaké další brigády. Nemáte…?“

Nemeškal jsem a explodoval jako meloun v mikrovlnce: „Co?!“

„Nošení radiátorů…“

Obezřetnost byla na místě. Kór po posledních zkušenostech.

„Jakých?“

„Jedná se o lehké hliníkové radiátory…“

„Opravdu?!“

„Můžete si být jist.“

Rval jsem se jako lev, mou myslí probleskávalo několikeré „NE!“, ale znáte to – za pultem byly dvě milé slečny…

Aniž by se mi tak zacelily rány po předchozích „brigádkách“, už jsem znovu šaškoval na staveništi – tentokráte v rozbombardované městské radnici.

Začátek se vyvíjel slibně. Radiátory nikde a na práci nic kloudného. Jen nějaké zametání.

Bohužel, siesta zmáčkla escape už po necelých dvou hodinách.

„Tak jak to vypadá s těmi hliníkovými radiátory?“ optal jsem se šéfa - doufaje, že mě uspokojí zápornou odpovědí.

„Hliníkovými???“ podivil se.

***

Záhy mi to celé docvaklo.

To když dorazila na stavbu silně se ploužící a značně prohnutá Avie. Značně prohnutá na straně korby.

„Mladej, tak už přivezli ty litinový ku*vy!“

Usmál jsem se, vyprostil si zapadlý jazyk, načež – aby toho nebylo málo – poplácal mě po ramenou Igor - můj parťák. Do výšky měl stejně jako do šířky a podle všeho někam spěchal. Když jsme tahali z patra do patra jednotlivé radiátory (po schodech!), nezabíralo na něj „Teď bych udělal pauzičku“, nebo „Ten radiátor mi sjíždí“… Mohl jsem funět, ronit krvavé slzy a vykazovat brzký fyzický kolaps, ale co naplat - pauzička nastala jen jedinkrát…

To když mi stopadesátikilové těleso vyklouzlo z rukou a přistálo na mé pravé noze.

Až pak se ten dvousetkilový parchant smiloval: „Ty už nemůžeš?“

***

V Jobku mě uvítala (jako již bývá tamějším zvykem) dobrá náladička. Narval jsem si prsty do uší, mrštil s papírem na stůl a při odchodu práskl s dveřmi. Až se otřásly v pantech.

Doma jsem se naložil do vany a celé to završil slovy: „Seru na brigády! Dělat ze sebe otroka za třicet pět korun na hodinu – to už ani náhodou!!!“

***

Avšak bohužel.

Tu novou mikinu jsem opravdu chtěl.

A nejen ji.

I rifle.

A tak – aniž bych se zmohl na jakés takés trucování - brzy jsem zavítal do důvěrně známých míst. Do konce léta jsem stihnul vytřídit textil (=vyklidit hangár plný dvoumetrových pytlů s hlodavci a zbytky hadrů), vylepit nějaké ty letáky (=namontovat na dálniční most billboard o rozměrech 4x1 m) a provést drobnou údržbu fotbalového stadionu (=natřít tribunu pro deset tisíc diváků).

Inu…

…byl jsem levnou (a přitom schopnou) pracovní sílou.