Věrný druh

 Žal mne bere do náručí,
tiskne k sobě víc,
radosti už dávno kručí
v břiše – nemá nic…

 Ženeme se po parketu,
tělo na tělo,
upírá na mě zrak v letu
jako Othello…

 Jeho ruka na mém pasu,
visí na mých rtech,
cítím, jak mi přízi z vlasů
utká jeho dech…

 Černé oči, černé vlasy,
černočerný žal,
černý smutek černé krásy
a černý kůň ržál…

 Propadla jsem mu už zcela,
jdeme krok sun krok,
hlavu v snách jsem poztrácela,
splácím na úrok…

 Zakláním se v rytmu tanga,
tu mne přivine,
černý les a za ním hangár,
chci jen jediné…

 Nechat nést se křídly noci
černými jak tuš,
že pak spadnu bez pomoci,
vím – tak leťme už…

 Refrén:

 Jednou přišel k mým dveřím
a hned bral za kliku,
a hned prý, ať mu věřím,
že nemám úniku,
bude prý se mnou stále, je můj žal…

---