Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 442 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Zvrácenosti se meze nekladou
datum / id19.09.2008 / 296706Vytisknout |
autorKamil Sikora
kategoriePovídkyDalší dílo autora
sbírka, Zvrácenosti se meze nekladou,
zobrazeno6635x
počet tipů11
v oblíbených5x
Zvrácenosti se meze nekladou

Smutný konec nadějného básníka Tondy Votruby

Tonda Votruba byl snílek a současně beznadějný pitomec, jak už tomu tak mezi umělci občas bývá. Přitom ještě před dvěma lety by nedokázal napsat ani verš, ale potom uklouzl, spadl ze schodů rovnou na hlavu a najednou to šlo samo. Zřejmě se mu tou prudkou ranou do lebky uvolnilo básnické střevo, ze kterého začal ihned produkovat výplody svého citlivého nitra, jak to dnes činí každý pořádný poeta. Okamžitě po skončení nemocenské tedy podal výpověď a vydal se na lopotnou dráhu svobodného umělce.

Začínající básník Tonda Votruba pochopitelně původně vůbec nebyl oním slavným Tondou Votrubou, kterého dnes všichni tak dobře známe, ale docela obyčejným profesorem, inženýrem, Theodorem Vrbenským - Blatným, kandidátem věd. Jméno Theodor Vrbenský - Blatný se však budoucímu géniovi zdálo pro básnickou kariéru příliš mdlé a nevýrazné, proto se nechal úředně přejmenovat na Tondu Votrubu, což zní přece jen mnohem jadrněji. Řízný pseudonym Tonda Votruba má nepochybně jinačí šmrnc, než nějaký nemastný - neslaný Theodor Vrbenský - Blatný, kandidát věd. Ostatně - jenom pitomci publikují umělecké díla pod svým občanským jménem, protože před smrtí sklidí tak jedině posměch a po smrti jak by smet.

Nově zrozený bard Tonda Votruba vnikl do básnického světa svou prvotinou, sepsanou v té době moderním volným veršem, pod názvem: „Precipitace v tuhých roztocích“, ve které citlivě zachycuje, no, těžko říct co. Znalcům poezie však jistě neunikne, že se nechal inspirovat básní Máj od Karla Hynka Máchy, kterou umně přetavil do současného pojetí moderní poezie.

Zde je:

Precipitace v tuhých roztocích

Nechť tuhý roztok alfa

A tuhý roztok beta

Vylučují koherentní precipitát

Za vzniku smykového napětí

Tuto mimořádně povedenou báseň publikoval Tonda ve své sbírce Nauka o materiálu a ta ihned vzbudila nemalý rozruch v uměleckých kruzích i kosočtvercích. Náhle bylo zřejmé, že zkostnatělé pojetí současné poezie naprosto neodpovídá modernímu životnímu stylu a revoluce v poetické tvorbě je nevyhnutelnou nutností. Bylo ostatně jen otázkou času, kdy se konečně objeví umělec, který dokáže čtenáři přiblížit atmosféru vědeckých laboratoří bez pitomého pozlátka a falešných příkras.

Na svou prvotinu navázal Tonda údernou miniaturou pod přiléhavým názvem: „Parciální dislokace mřížky.“ Jeho citlivé vyjádření touhy po, vlastně těžko říct po čem, je ve své upřímnosti až dojemné. Uvedeme ji celou, aby si čtenář mohl udělat jasnější představu o Tondově uměleckém růstu směrem k jeho dalšímu velkému vzoru, básníku Zeyerovi.

Parciální dislokace mřížky

Ó ten Burgersův vektor

Jenž menší jest než vektor mřížky

Vyjadřuje parciální dislokaci

V kubické plošně centrované soustavě

V této romantické básni je však již kromě růstu básnického vidět i znatelný posun směrem k psychiatrické léčebně. Nyní bylo každému hloubavějšímu čtenáři jasné, že Tondův umělecký zjev překročil hranice regionu a on musí začít publikovat na Internetu, jinak se zblázní. Jenomže tam se to podobnými nadějnými básníky jen hemží a konkurence je tudíž strašlivá.

Na Internetu Tonda zveřejnil svou nejnovější báseň, nazvanou: „Difuze v kovových soustavách.“ Jedná se o moderní pojetí Havrana od Edgara Allana Poea, šité na míru současné době.

Difuze v kovových soustavách

Ach ty strukturální změny

Jež probíhají v kovech

Vysvětlit se snadno dají

Aktivační energií intersticiálních prvků

Tady však poprvé narazil. Nekompromisní kritici z řad ostatních internetových básníků označili jeho dílo za přechytralé. Vadilo jim především to, že umělec ve svých básních téměř koketoval s rýmem, což mu nedokázali odpustit. Tato troufalost mu zlomila krk, protože dnes píší básně s rýmem jen diletanti.

Citlivý Tonda spáchal po první negativní kritice ze zoufalství sebevraždu vystřízlivěním, což je pro každého umělce smrtelné. I tak se však natrvalo zapsal mezi nejnadanější internetové básníky všech dob a jeho jméno nebude mezi milovníky poezie jistě ještě mnoho minut zapomenuto.

 

Kterak vodník Česílko a víla Amálka napálili daňový úřad

Za devatero horami a devatero řekami, jen kousek od jaderné elektrárny, kde byla mlha hustá jako slovník profesionálního pornoherce, seděl na břehu kontaminovaného rybníčku zkrachovalý vodník Česílko. Měl na sobě zelený hopsafráček, v hrnečku dva mrtvé pulce a přemýšlel nad marností života. V tom si k němu přisedla víla Amálka, která na tom nebyla po psychické stránce o nic lépe.

„Achich ouvej Česílko, sušená mandragora mi na mé virtuální deprese vůbec nezabrala,“ posteskla si. „A zrovna když náš ctihodný pan doktor Bolíto odjel na erotickou dovolenou do Thajska.“

„Nebuď smutná, Amálko,“ opáčil Česílko. „Svět je zlý! Já jsem před týdnem tady na mechu pohostil samotnou kněžnu kvalitním vínem z žabince a ta mrcha mi včera zdražila puškvorec. Ještě že nevím, co to ten puškvorec vlastně je, jinak bych se pořádně namíchnul, brekeke!“

„A co to vlastně znamená to brekeke?“ zeptala se ho náhle Amálka. „Zní to tak nějak tajemně, jako by v tom byla ukryta nějaká vodnická moudrost.“

„To ti nemůžu říct, Amálko. Je to hrozivé vodnické tajemství,“ omlouval se jí Česílko. „Kdyby na mě prasklo, že jsem ti to vyzradil, vodnická komora by mi ustřihla šos a musel bych si koupit nový, brekeke.“

„Ale to přece nevadí,“ povzbuzovala ho víla Amálka. „Já ti ten ustřižený šos potom potají zase přišiju a nikdo nic nepozná.“

„To není tak jednoduché,“ zasmušil se Česílko. „Vodnický šos má obrovskou cenu a exekutoři mi kvůli němu jdou po krku. Už jsem letos dva utopil, ale to se dlouho neutají. Vzali by mi živnosťák a já nic jiného než tu vodničinu neumím. Umím jenom topit lidi, exekutory a tak, však víš.“

„Vím,“ chápavě podotkla Amálka. „Ale stejně, z toho pohádkového podnikání by se jeden vážně zcvoknul. Nebylo nám za starých časů líp? Když byla pohádková říše ještě státní, všichni měli svoje jisté, ale po té podivné privatizaci se musím pěkně otáčet, abych se vůbec uživila. Třeba teď! Roztrhla jsem si podvazky z měsíčních paprsků a nikde nemůžu sehnat nové. A víš, co mi řekl kníže? Že Měsíc prý žádné paprsky nezáří, jen je odráží od Slunce!“

„Amálko, knížepán je obyčejné jelito,“ prozradil jí smutnou pohádkovou skutečnost Česílko. „Měsíc normálně svítí, sám jsem to viděl. Jak by mohl odrážet paprsky od Slunce, když v noci Slunce nesvítí, to dá rozum. Měsíc akorát není pořád v úplňku a to ty pitomce na zámku mate. Já to musím vědět, svítí mi každý večír v rybníčku, brekeke.“

„Já věděla, že mi to vysvětlíš, Česílko?“ zasmála se Amálka. „Ty jo a poslouchej, nevíš, jestli si můžu odepsat střevíčky z daní, když v nich tančím v pracovní době?“

„No jasně že můžeš, brekeke!“ chvástal se vodník. „Nahlásíš to hraběti a on to potom předá účetnímu. Já si odepisuji hrníčky i pentle. Jenom rákosí mi neuznali, prý ho mám větší množství než malé.“

„A jaké množství je menší než malé?“ podivila se víla Amálka. „Myslela jsem, že malé množství je prostě malé množství.“

„To nevím,“ připustil zamyšleně vodník Česílko. „Asi existuje více kategorií malých množství. V tomhle případě se zřejmě jedná o nějaké hodně malé množství. Tak malé, že je úplně nejmenší ze všech malých množství a spadá do kategorie menších množství, než jsou ty malé.“

„To je na mě moc složité, Česílko, ale ty daně už mi dost vadí,“ posteskla si znovu víla Amálka. „Abych si vůbec vydělala na nájem za mýtinku, musím tančit s každým, kdo si řekne. Už mě to fakt nebaví, vydělávat si tancováním třikrát denně. Copak jsem nějaká intelektuálka?“

„Od toho mám naštěstí klid,“ opáčil Česílko. „Vodníka žádná ženská nechce, jenom snad ta divná Baba Jaga z finančáku, brekeke. Ale jenom proto, že nikdo nechce ji, což nepovzbudí.“

„To já musím tančit pořád,“ přiznala se Amálka. „To máš Křemílka a Vochomůrku, ti jsou ve správní radě, potom Krakonoš jako starosta to má zadara a včera jsem musela tancovat i s Rumburakem.“

„Cože? S Rumburakem?“ podivil se Česílko. „Vždyť ten ochmelka nedokáže rovně ani chodit, natož tancovat. Minulý rok požádal o ruku Arabelu, a když ho odmítla, začal spolupracovat s Českou televizí, tak hluboko klesnul.“

„On se mnou vlastně nechtěl tancovat, spletl si mě s Blekotou,“ postěžovala si Amálka, „pořád mi šlapal na nohy a zval mě na panáka, tak byl vožralej!“

„Hele, Amálko, už mám toho dost, brekeke!“ dupnul si nožkou drsňák Česílko až to čvachtlo. „Ty zámecké účetní bludičky nám napařili takové poplatky, že se už s tím musí něco dělat! Mám takový nápad. Zajdeme za Dědem Vševědem, aby nám poradil. Je to sice vymaštěný byrokrat, ale jinak ví úplně všechno.“

„To je super nápad,“ pochválila ho Amálka, a jelikož čas jsou peníze, ihned vyrazili. Naštěstí byl zrovna úřední den, takže nemuseli čekat déle, než bylo nezbytně nutné k naplnění skutkové podstaty.

„Já daně kupříkladu neplatím vůbec,“ usmál se Děd Vševěd a odplivnul si na Daňový zákoník. „Přihlásil jsem si své podnikání jako veřejně prospěšnou činnost a tudíž jsem od daní osvobozený. Stejně mi za rady nikdo neplatí. Navíc jako svobodný umělec si musím platit jenom zdravotní pojištění, sociální ne a tak na to kašlu. Stejně se důchodu nedožiju, protože jsem nesmrtelný.“

„A co hmotný investiční majetek?“ zeptala se ho Amálka. „Když si ho pořizuji, tak přece musím mít nějaký obrat.“

„Právě že nemusíš, Amálko, je na to taková finta,“ pousmál se Děd Vševěd. „Správně bych vám to vůbec neměl říkat, ale protože se nepokoušíte vyrvat mi ty poslední zbytky vlasů, které mi matka ráčila laskavě zachovat, tak vám to prozradím.“

„Finta?“ chytila se Amálka. „Tak to je super, já mám ráda finty! A taky střevíčky a pentle,“ dodala, protože si myslela, že je to něco na ozdobu.

„Tu fintu vám ale prozradím, až když mi tady Česílko vysvětlí, co to znamená to záhadné Brekeke!“ ukázal Děd Vševěd na Česílka prstem. „Pořád to při hovoru používá, tak mě to pochopitelně zajímá.“

„Jak to že to nevíš, když jsi Vševěd?“ podivil se Česílko. „Máš přece vědět všechno, brekeke! To znamená, že nevíš všechno?“

„Neutíkej mi od otázky, Česílko, to nemůžu vystát!“ houkl na něj Vševěd. „Takové chytráky většinou zčerstva nakopu do řiti! Tak jak je to s tím brekeke, ty bídný červe?“

„No dobře, Brekeke znamená něco jako Sapristi, když už to musíš vědět,“ přiznal se Česílko. „Ale prosím tě nikomu to neříkej, vypadal bych jako nějaký pitomý intelektuál.“

„Díky Česílko, teď už vím opravdu všechno,“ zasmál se Vševěd. „A co se týče toho tvého podnikání, Amálko, založ si společnost s akciemi na doručitele v nějakém daňovém ráji a berňák bude nahraný.“

„No jo, ale tady nic takového založit nelze,“ namítla nesměle Amálka. „Pohádkové zákony podvody neumožňují.“

„Tak si ji založ ve světě lidí,“ prozradil jí pointu děd Vševěd a podal jí formulář. „Tam to možné je! Ve světě lidí už žádné zákony ani ideály neplatí, tam budeš mít od daní navždy pokoj.“

„To je super nápad, Česílko,“ zasmála se Amálka. „Díky Bohu za lidi, oni nakonec nebudou tak špatní, když umí takhle šikovně napálit daňový úřad.“

„Jenomže děkovat kvůli tomu nějakému Bohu je hovadina. Žádný Bůh přece neexistuje!“ ušklíbl se děd Vševěd. „To bych o tom přece musel něco vědět, brekeke!“ dodal škodolibě a mrknul na vodníka.

„Já v Boha věřím,“ urazil se Česílko. „To on podle Bible oddělil vody od vod, což mě jako vodníka zajímá.“

„Dobře, tak už se nečerti,“ vysmál se mu Děd. „Tady máš zlatý vlas a přijď zas, jak říká moje matka. Těch vlasů mám ještě hromadu. Dostávám je z Číny, deset dolarů za drdol a to se vyplatí!“

 

Divoký Bill

Největší hrdina Divokého Západu, veleslavný pistolník Divoký Bill, byl původem Čech jako poleno. Nějaký pomatený historik by sice mohl namítnout, že to není zcela potvrzeno, jelikož se jedná o svědectví z doslechu, ale podobné chytráky dnes stejně nikdo neposlouchá, takže to berte jako fakt.

Slavný pistolník Divoký Bill se narodil indiánské dívce jménem Tichá Borovice a českému emigrantovi Jardovi Kočandrle, což bylo v té době na Divokém Západě obvyklé. Češi prostě k smrti rádi emigrují a v cizině pak z nedostatku jiných možností oplodňují indiánky. Ta statečná indiánská dívka pak porodila malého Billa během divoké jízdy na ukradeném koni v dešti kulek pronásledovatelů, ale protože život na Divokém Západě už byl prostě takový, tak to nebudeme příliš rozmazávat.

Napínavý Billův vstup do života jako by přímo předznamenal jeho pozdější dobrodružnou povahu. Synova narození si Tichá Borovice všimla až pozdě večer ve zlatokopeckém táboře, jak se houpe na její vlastní pupeční šnůře pod sedlem. Instinktivně ji tedy překousla a hned nato miminko vyměnila s hostinským za soudek kořalky. Později prý toho ale jako každá správná matka litovala a pokusila se získat od hostinského ještě jeden soudek.

Jeho biologickým otcem byl, jak už jsme prozradili, bezvýznamný český emigrant Jaromír Kočandrle, obávaný dříč a poctivec. Kočandrle se ale v angličtině špatně píše i vyslovuje, proto se brzy stal na přechodnou dobu panem Brownem, aniž by však o to příliš stál. Stalo se to tak. Při zápisu na imigračním se ho nejprve vlídně zeptali na jméno, a protože jeho češtině bylo špatně rozumět, rozhodli za něj.

„Jak se jmenuješ, uprchlíku?“ houkl na něj úředník na příjmu, když si prohlédl jeho imigrační formulář a lodní lístek.

„Kočandrle,“ opáčil překvapeně pan Kočandrle, protože mu právě předložil všechny své dokumenty, kde bylo jeho jméno uvedeno.

„Brown?“ zeptal se ho lišácky úředník, který mu chtěl dát šanci.

„Ne, Kočandrle,“ trval na svém nechápavý Jarda. „Jmenuji se Jaromír Kočandrle, tady je to napsané!“

„To je řehole!“ zalomil rukama úředník a naklonil se ke kolegovi. „Vsadím se, že ten trouba dneska emigruje poprvé.“

A jelikož ho kolega ignoroval, obrátil se zpět k žadateli a vlídně mu pravil. „Ode dneška se jmenuješ pan Brown, chápeš to? Takže teď vypadni a pošli mi tady další východoevropské kopyto.“

Novopečený pan Brown nakonec imigrační povolení získal a později i nějaký ten pozemek, aby na něm mohl po zbytek svého života tvrdě pracovat. Když se pak koukal na ten svůj pozemek, tak ho napadlo, že by se na tom pozemku dalo pěstovat žito. A tak zasadil žito a hotovo. To žito potom prodával a spousta jeho sousedů pistolníků nechápala, proč ho tedy vlastně pěstoval, ale on na jejich posměch nedal a byl šťastný.

Nakonec se ve své nové vlasti i oženil, ale tentokrát neměl dobrou ruku. Chyba byla ve výběru manželky, jak už tomu tak bývá. Se svou manželkou Tichou Borovicí se poprvé setkal při masakru u Little Big Hornu a okamžitě si v průběhu střelby padli do oka. Nebylo to však šťastné manželství, jak se později ukázalo i z toho, že trvalo jen jeden den, což je hodně málo i na poměry Divokého Západu.

Už otec Tiché Borovice, Klečící Skunk, manželství nepřál a pokoušel se snoubencům sňatek rozmluvit, ale jeho protesty narazily na tvrdý odpor. Tichá Borovice do něj musela vystřílet nejméně třicet otrávených šípů, než změnil názor. Na jeho pohřbu se oba snoubenci poprvé políbili a tento vášnivý polibek stál Jardu pravé oko a část tváře. Nakonec spolu strávili jen jednu jedinou noc a Jarda si později stěžoval, že ji hned druhý den ráno musel opustit kvůli její nezřízené agresivitě. Již při plození malého Billa musel neustále uhýbat před jejím tomahavkem.

Malého Billa zatím vychovával zmíněný hostinský, který se humánně rozhodl vytěžit z jeho bezmocnosti maximum. Malý Bill umýval nádobí, nosil vodu a potom štípal dříví, až byl k smrti uštípaný. Když mu bylo dvacet let, jeho adoptivní otec ho poslal do místní školy studovat práva. Rozhodl dobře, protože Američané stejně jiné školy nemají. Bill se tam naučil trošku číst a moc nechybělo a uměl by i psát. Bohužel, už při první hodině čtení a psaní z nedorozumění zastřelil učitele, který se ho drze opovážil zeptat, kde má sešit. Po tomto úsměvném incidentu malý Bill utíká z domu a má namířeno do Nového Mexika.

Tehdy dochází v jeho životě ke zlomu. Na farmu, kde zrovna pracoval, dorazila dvacetičlenná skupina neozbrojených jezdců. Bill se jich povýšeně zeptal, co si přejí a pomalu naládoval brokovnici. Pánové zaváhali s odpovědí a Bill je za tu drzost do jednoho postřílel, protože nesnášel, když někdo plýtval jeho časem. Na památku této památné přestřelky dostal pistolnickou přezdívku Divoký Bill.

Krátce nato vstoupil Divoký Bill do armádních služeb, ale ihned po vynálezu mýdla z armády zase vystoupil. Velitelé, kteří nerozuměli zálesáckému způsobu života, trvali na dodržování hygieny, což se projevilo mnoha nepříjemnými ekzémy. Kovbojská pokožka snáší pouze koňský pot, nebo kravský hnůj a jakýkoliv výrobek chemického průmyslu se ihned projevil ošklivou vyrážkou.

Válka Severu proti Jihu již v té době zuřila plnou silou, a hlavně majitelé kompasů od rána do večera diskutovali o umístění obou znepřátelených stran. Příznivci Severu trvali na tom, že sever je nahoře, s čímž se jižané nemohli smířit. Vynalezli dokonce kompas, na kterém byl Sever dole, ale jelikož se špatně prodával, tak ho zase stáhli z oběhu. Tahle nepromyšlená pitomost Konfederaci zlomila krk a v té válce to nakonec na celé čáře prohrála.

Po válce se Bill vrátil do lesů a živil se jako zálesák. Za lesem strávil spoustu let, když tu si náhle uvědomil, že takhle štěstí nepotká. Okamžitě se vrátil do civilizace a začal pracovat jako stopař ve Springfieldu. Jednoho dne při stopování před místním Salónem padly Billovi do oka nadmíru podezřelé stopy. Ty stopy patřily Medvědímu Jackovi, známému hazardnímu hráči domina a příležitostnému konzumentovi nealkoholických nápojů. To Billa překvapilo a udivilo. Nikoho tak divného jména ještě nezabil. Samozřejmě si na něj počkal.

„Zdravíčko cizinče, nevíš náhodou kolik je hodin?“ zeptal se ho vychytrale, jakmile se tam ten trouba objevil.

Naivní Jack vytáhl hodinky a po chvíli přemýšlení odvětil: „Nevím, mám je teprve týden.“

„Poslouchej, ty hodinky jsou mi nějaké povědomé,“ pokračoval Divoký Bill v nepříjemné konverzaci. „Nejsou náhodou moje?“

„To si piš, že ne!“ urazil se Jack. „Našel jsem je v horách v kapse jednoho mrtvého zlatokopa. A jak říkám, piš si to, jinak bude zle!“

„Neumím psát,“ zasmušil se po chvíli urputného přemýšlení Bill.

„Tak si to alespoň zapamatuj,“ vtipně ho utřel Jack, který byl toho dne výjimečně dobře naložen. „Když už jsi takový pitomec.“

„Sapristi, to sis dovolil moc!“ zahřímal Bill. „Takový blbeček, který vyniká pouze rekordy v předčasné ejakulaci, mě urážet nebude!“

„Ty burane, komu nadáváš do sapristi?“ nedal se zastrašit Jack, který mimochodem neměl ani ponětí, co to znamená sapristi. To ostatní byla pravda, tak to raději nekomentoval.

Náhle bylo jasné, že se schyluje k souboji. Oba sokové se nakonec domluvili ke schůzce na náměstí v osm hodin ráno druhého dne.

Divoký Bill se po probuzení zběžně opláchl lacinou kořalkou a vyrazil na místo schůzky. Už od rozbřesku se všude kolem tísnily davy krvežíznivých lidumilů. Hned nato od kostela pomalu přicházel se sebevědomým zaržáním Medvědí Jack a provokativně si s nedbalou elegancí nařizoval své hodinky. Naproti mu okamžitě vyrazil Divoký Bill s foukací harmonikou připravenou v ústech. Chvíle napjatého ticha byla předzvěstí blížící se tragédie. Sokové stanuli naproti sobě a přezíravě se měřili. Náhle bleskurychle tasili své kolty a zahřměly dvě rány. Několik okamžiků se nic nedělo, ale pak se Jack pomalu sesunul k zemi s prostřeleným břichem, ze kterého mu okamžitě začala vytékat whisky s kolou, lehce zbarvená krví. Tento udatný a spravedlivý čin okamžitě rozhodl o Billově jmenování novým šerifem Springfieldu.

Billova dobrodružná odysea tedy získala zcela nové horizonty, což dobyvatelům Západu jen pomohlo. Zde je třeba poznamenat, že navzdory pochmurným prognózám byl Divoký Bill vynikajícím strážcem zákona. Po celou dobu jeho setrvání ve funkci se žádnému darebákovi v okolí nic zlého nepřihodilo a vraždilo se jen ve všedních dnech. O víkendech totiž nábožensky založený Bill trval na klidu zbraní. Sám ho však příliš nedodržoval. Jednoho sobotního pošmourného jitra například zastřelil svého zástupce kvůli studeným topinkám, které prostě nesnášel. Možná se poněkud unáhlil, ale hrdinové Západu nemají na lacinou sentimentalitu čas a jednají podle instinktů. Život pistolníka je mnohem rychlejší, než si běžný občan myslí a proto jim občasné ukvapené rozhodnutí prostě musíme odpouštět.

Ale i do jeho drsného života nakonec vstoupila láska. V té době se seznámil s krásnou zabijáckou dívkou Romantickou Džejn a okamžitě ji požádal o ruku. Několikrát ho sice odmítla, ale nebylo jí to nic platné. Bill její ruku po tuhém boji nakonec stejně získal a nechal si ji vypreparovat. Po tomto milostném úspěchu policejní práce zanechal, aby se mohl na plný úvazek věnovat zlatokopectví.

Dorazil do zlatokopeckého městečka Deatwoodu až pozdě večer a ihned zaskočil do místního baru na partičku pokeru. Poker hrál Divoký Bill s velikým zaujetím, protože se mu velmi často dařilo vyvolat po skončení partie spor s vítězem, zakončený jeho smrtí. Stačilo jen prohrát a bylo to. I ten osudný den byl s průběhem partie velice spokojen, protože opět prohrával. Náhle se však do baru vplížilo podezřelé individuum jménem John Killraine, taktéž Čech, původním jménem René Mrkvička a střelil našeho hrdinu přímo do hlavy. Smrtelně zraněný pistolník si toho nejprve nevšiml a hrál dál, ale jakmile byl na své zranění upozorněn protihráčem, šťavnatě zanadával a padl mrtev k zemi.

Místní šerif dopadl zákeřného vraha ihned po činu. Očití svědkové tvrdí, že byl připraven ho velice přísně pokárat, ale John Killraine Mrkvička ho nenechal domluvit a chytře prohlásil, že ho to moc mrzí. Po tak zjevném projevu lítosti byl okamžitě propuštěn a zmizel v propadlišti dějin, ať už je to kdekoliv. Sláva Divokého Billa však nebude nikdy zapomenuta. A to hlavně díky neuvěřitelnému množství obdivovatelů Divokého Západu, jejichž počet se každoročně zvyšuje. Nemá naprosto žádný smysl pokoušet se s tím něco dělat.

 

Den ze života hňupa

Pan Květoslav Rachota byl nejprve v pět hodin ráno příjemně probuzen zazvoněním svého starého rezavého budíku a hned nato vyběhl odcestovat přes celé město na ranní šichtu do fabriky, aby se nemusel věčně omlouvat své manželce Martě. Pořád mu jen vyhrožovala, že jestli už konečně nenajde ten záhadný Gé bod, tak požádá o rozvod a on si s tím problémem nevěděl rady. Marta byla tím bodem posedlá a mimořádně ji zajímalo, kde vlastně ten bod leží. Takový Gé bod, to je klíč k manželskému štěstí.

„Hledej ten Gé bod a nečti si!“ loudila po manželovi každý večer před usnutím jeho drahá polovička. „To je hrozný chlap,“ zakoulela vždy očima. „Já se můžu přetrhnout, aby měl pán teplou večeři, a on není schopný najít ani obyčejný Gé bod.“

„Žádný Gé bod neexistuje, miláčku,“ zamumlal její manžel, který si právě četl knížku o mužích z Marsu a ženách z Venuše, která svou stupiditou vzbudila celosvětový zájem ohledně logického vysvětlení nevysvětlitelného. „Jsou to jen výmysly pitomých sexuologů, kteří chtějí být důležití.“

„Gé bod je prokázaná skutečnost,“ rozčílila se Marta. „Jenom burani jako ty zlehčují ženskou sexualitu!“

„Tak si ho najdi sama a pak mi řekni kde je,“ vtipně opáčil Květoš, ale to se se zlou potázal.

„A jak mám vědět kde je?“ začala mu to vysvětlovat svou ženskou logikou Marta. „Copak jsem chlap? To je přece vaše práce, starat se o naše uspokojení. Tak se koukej snažit, ty líný pacholku!“

Květoš si četl a dělal, že nic neslyší. V tom byl dobrý, protože měl základní pracovní návyky. Ve fabrice bylo naprosto nutné a dokonce životně důležité neslyšet své okolí, jinak by se člověk zbláznil.

„Tak bude něco?“ dorážela na něj jeho drahá polovice. „Každý normální chlap by tu knížku už dávno zavřel a věnoval se své ženě.“

„Jenom si dočtu tady tu stránku,“ odtušil nepřítomně při listování Květoš a paní Marta se uraženě otočila. Květoš nakonec rezignoval, koupil jí prášky na bolení hlavy a sobě zásobu instantních polévek, čímž svůj manželský problém jednou provždy vyřešil. Potom předstíral spánek přesně do té doby, než se mu konečně podařilo usnout.

Ráno po probuzení si dal místo sprchy cigaretu a už za půl hodiny procházel vrátnicí, společně s partou dělníků po boku a zbytkovým alkoholem v žilách. Každý z jeho kolegů měl v ruce aktovku a Květoš přesně věděl, co v těch aktovkách je, protože měl taky takovou. Byly v ní noviny a jablko. Manželky rády dávají svým manželům ke svačině jablka, aniž by věděly, že správný šichťák jablka nejí už od podstaty. Proto ho přinese zpátky a šetrná manželka mu ho druhý den připraví znovu. Po několika týdnech to ten trouba pochopí, vrásčité jablko zahodí, aby zítra dostal od manželky nové. Celý cyklus se tak opakuje.

Květoš pracoval ve fabrice rád, protože jinak by umřel hlady. V tržní společnosti by si čuměním do blba nevydělal ani na slanou vodu, která mu mimochodem stejně nechutnala. Jeho intelektuální schopnosti byly zcela degradované postáváním u vrtačky a jediné co uměl, bylo si to neuvědomovat. Mimochodem, jméno Květoslav mu dala jeho naivní maminka v touze po tom, že z jejího malého synáčka jednou vyroste intelektuál. Bohužel, tato její naděje se nakonec ukázala jako lichá a z malého Květoše se vyklubal velice kvalitní primitiv.

Hned po příchodu na dílnu ho pozdravil kamarád Bohuš slovy: „Tak jak, hraje to?“

„Jasně, nemůže to být lepší,“ odfrkl si Květoš. „Ani to radostí nemůžu vydržet,“ dodal škodolibě.

„Co včerejší losování Sportky?“ pokračoval v provokacích kamarád Bohuš při převlékání. „Vyhrál jsi konečně?“

„Samozřejmě, vyhrál jsem sto miliónů,“ pousmál se Květoš a s odporem si natáhl své smradlavé pracovní ponožky. „Mohl bych se flákat na jachtě a lovit mečouny, ale chodím do práce proto, že bez vás nemůžu žít!“

„Takže klasická pohoda, co?“ zasáhl konečně Bohuš do černého. „Manželka tě poslouchá na slovo, kapesné na gulášovku dostáváš, co ti chybí?“

„Víš co, jdi se bodnout do oka!“ štěkl po něm Květoš a pokračoval dál směrem ke svému zahnojenému ponku. Tento líbezný rozhovor spolu vedli každé ráno už více než deset let a nevypadalo, že by to chtěli někdy změnit, protože měli malou slovní tu, no, jak se to říká…, zásobu. Ale to je vlastně jedno, protože to k našemu příběhu nepatří.

Celé dopoledne pak Květoš tvrdě pracoval u svého ponku, aniž by měl tušení, co to vlastně doopravdy dělá. U práce zásadně nepřemýšlel, protože si všiml, že takhle mu šichta rychleji ubíhá. Chvíli podřimoval a potom se intelektuálně realizoval házením matiček do služebního koše. První kontakty s realitou se tedy dostavily až ve dvanáct, když šel do závodky na oběd jako každý správný hňup, který jí podle hodin a ne když má doopravdy hlad.

I dnešní den přesně věděl, co bude jíst. V závodní kantýně byla totiž na výběr jen jedna polívka a to gulášová. Dal si k ní dva rohlíky. Dva si dával proto, že to dělali i ostatní šichťáci a on měl k originalitě vrozený odpor, jelikož se nechtěl odlišovat. Navíc mu vůbec nevadilo, že každý den ta polívka chutnala jinak, podle toho, kolik měl závodní kuchař promile. Chápal to a jedl s chutí.

„Jaká je dnes ta gulášovka?“ zeptal se ho mistr, který jako vždy přicházel do kantýny poslední, aby mohl chlapům vyčítat, že tam jsou moc dlouho.

„Je jako vždy absolutně skvělá,“ rozzářil se Květoš. „Ovšem jen jestli ti nevadí, že je z ní cítit amoniak draselný. Drsnější gulášovku jsem nejedl ani na vojně a to nám vařil asfaltér.“

„Tak mi dejte taky jednu,“ objednal si mistr přes celou kantýnu. „A k tomu dva rohlíky!“

Potom už ani jeden z nich nepromluvil a taktéž ostatní strávníci se snažili mít polední utrpení za sebou a rychle se z jídelny vypařit.

Ihned po obědě upadl Květoš do apatie, ze které ho probrala až sprcha, která jako vždy příjemně voněla oxidem siřičitým. Nikomu to nevadilo, do fabriky se to hodilo. Cesta domů pak byla stejně veselá jako ráno a Květoš vystupoval u svého bydliště v dobré náladě. Přesně věděl, co teď bude dělat. Zajde si na jedno, ze kterého se vyklube osm. Vždycky to tak bylo. Navíc i přesně věděl, o čem se bude po pátém pivu s kamarády bavit. No přece o těch svých pitomých starých, které jim v tu dobu zahýbaly s abstinenty. Už se tak hádali víc než deset let a všem to vyhovovalo.

Nakonec šel spát a ráno ho budík vzbudil přesně v pět, aby mohl začít nový den, úplně stejný jako byl ten včerejší. Květoš svůj život nenáviděl, ale kdybyste se ho zeptali, proč toho nenechá a nezačne dělat raději něco jiného, nevěděl by. Nevěděl by, jelikož byl hňup.

 

 

Princezna se zlatou hvězdou na čele

Princezna Krasomila se jako každé ráno projela po parku na jednom ze svých mnoha oblíbených poníků a svižnými ranami bičíku z něj brzy dostala maximální rychlost. Poník se potil strachy a snažil se vyhovět všem povelům, ale stejně mu to nebylo nic platné. Po romantické projížďce se s ním princezna už jen zběžně pomazlila, potom ho přivedla před kuchyň a chytla jednoho ze zevlujících kuchařů pod krkem.

„Tady toho poníka mi připravíš k večeři na medvědím česneku!“ oznámila mu chraplavým hlasem. „Nějak moc se potí, asi bude nemocný. Přeji si, abys ho podřezal ještě tady na dvorku, ať vidím krev! Je ti to jasné, ty bezvýznamný pacholku?“

„Samozřejmě, jemnostpaní,“ rozzářil se oslovený kuchař a zavzdychal slastí, že ho oslovila samotná princezna. „Tím medvědím česnekem myslíte klasický Allim ursium, cévnatou rostlinu z řádu chřestotvarých, nebo Allium ursium ucraninicum?“

„Co to tady meleš, botaniku?“ hluboce o jeho odpovědi zapřemýšlela princezna. „Raději si nehraj na chytráka, nebo tě nechám popravit.“

„Existují totiž dva medvědí česneky, jasnosti,“ pokračoval nerozumně kuchař v poučování, jako by její varování neslyšel. „Medvědí česnek pravý a medvědí česnek ukrajinský.“

„Popravte ho,“ požádala princezna Krasomila stráže a odběhla trucovat do svých komnat. Jakékoli intelektuální diskuse poddané chátry se samotnou princeznou přece nemůžou dopadnout jinak, to snad chápe i ten největší pitomec.

Princezna Krasomila byla až na chronické akné velice krásná a měla dokonce na čele zlatou hvězdu, kterou dostala ke čtrnáctým narozeninám jako odměnu za každodenní pochlebování svému královskému otci. Jelikož jí však ta hvězda na čele pořád nějak nedržela, musela si ji přilepit epoxidem, ale to jen tak mezi námi.

Její otec, urozený pán Krasomil Třetí, z vlastní vůle král, zrovna seděl na trůnu a přemítal o rozličných státnických hovadinách. Byl otylý, tupý a všemocný, jak už se to tak nejen v pohádkách často stává. Právě se díval na popravu svého komorníka a řičel u toho smíchy. Ten proradný sloužící si drze dovolil požádat o zvýšení platu, což to se mu pochopitelně stalo osudným a byl po právu rozpárán.

„Přestaň se hihňat a utři ty střeva, šašku!“ naklonil se král ke své pravici a labužnicky dojídal poslední zbytky vtipné kaše, kterou mu k popravě připravil jeho oblíbený kuchař. „A pohni si! Kdo se má na ten humus dívat!“

Oslovený šašek radostně vyskočil a za cinkání rolniček vytřel barokní parkety před trůnem do sucha, aby se případní další žadatelé o zvýšení platu nemuseli čvachtat v sajrajtu. Tak to má být, před trůnem by mělo být čisto. Kromě toho to i lépe vypadá, když zchudlí královští aristokraté dbají na hygienu, mají potom takové čistější svědomí a nesplatitelné půjčky se jen hrnou.

Asi je nejvyšší čas to přiznat, Krasomilovo království bylo na mizině. Sám král nedávno rozhlásil, že svou dceru provdá i za neurozeného troubu, jelikož byl zadlužený až po hermelínové spodky a dlužil i svému vlastnímu podkonímu. Promrhal rodinné jmění v ruské ruletě a dokonce i falešné žezlo měl v zastavárně. Tato drobná lapálie způsobila, že se všichni normální princové začali jejich království zdaleka vyhýbat.

Nakonec však přece jen dorazil na zámek princ Evžen, převlečený za pasáčka vepřů. Byl jím ostatně i vyučen, jeho plný titul zněl: Princ Evžen Druhý, pasáček vepřů, candidatus scientiarum. Hodlal se ucházet o levou ruku princezny Krasomily. Pravou ruku měla princezna Krasomila amputovanou po loňském nešťastném pádu z poníka, takže v podstatě ani neměl na vybranou. Že byl její otec chudý jako veš, mu vůbec nevadilo, protože princezna Krasomila pobírala plný invalidní důchod, který na uživení dvou skromných aristokratů bohatě stačí.

„Toš nazdar králi, jak to jde?“ pozdravil princ po aristokratickém způsobu svého hostitele. „Prý tady máš nějakou kočku na vdávání. Abych řekl pravdu, velice mě to zajímá.“

„Ta kočka je to moje dcera,“ opáčil důstojně urozený pan král Krasomil Třetí. „Doufám, že se k ní budeš chovat jako gentleman. Má dcera je totiž velice cudná.“

„Takových cudných dcer už jsem měl desítky,“ pochlubil se princ. „Všechny jsou cudné jen do té doby, než mě poprvé spatří.“

„Nějak moc si věříš, ale moc šancí nemáš“ opáčil hrdě pan král. „Má dcera je totiž světice. Pokoušel se už o ni zahradník i šašek, ovšem neuspěli. Ani jeden z nich prý neměl kondom, jak mi má dceruška prozradila. Nevím sice, co to znamená, ale předpokládám, že je to něco jako noblesa.“

„To se fešákovi mého kalibru nemůže stát,“ pousmál se princ. „I kdyby selhalo mé osobní kouzlo, kondomy mám vždy sebou a tomu žádná moderní žena neodolá.“

Hned nato odešel sebevědomý princ do sousedního křídla, dvořit se princezně podle všech pravidel královské etikety. Jakmile však vkročil do její komnaty, princezna ho povalila na pohovku a servala z něj pastýřské hadry. Přitom se ho zeptala, jak se jmenuje a okamžitě ho sexuálně zneužila. Nakonec si dali kapučíno a přeskočila mezi nimi jiskra. Princ Evžen se princezně představil jako Bajaja a zanedlouho se chystala svatba. Bajajové jsou všude ctění a vážení, kdybyste to náhodou nevěděli.

Jenomže právě v tu chvíli dorazil do jejich království sedmihlavý drak, jak už to tak v pohádkách chodí. Neměl už týden nic kloudného k snědku, proto vzkázal králi, že jestli mu dobrovolně nevydá svou jedinou dceru, spálí jeho království na prach prachoucí, což je nejstrašnější pohádková výhružka.

Vyděšený král se obrátil na prince Evžena, aby jeho jedinou dceru zachránil, ale tady narazil, jak už se to poslední dobou tchánům stává. Princ Evžen o jeho žádosti chvíli přemýšlel a potom opáčil, že tento týden má úplně nabitý a sotva si najde chvilku. Kromě toho je princ a ne šílenec, aby někde pobíhal s plechovým mečem a poskakoval kolem pitomého draka. Princezna tedy byla odvedena ke sluji a připoutána tam za svou jedinou ruku.

Večer vyšel drak a bez větších cirátů princeznu Krasomilu sežral. Ostatně to byla jeho práce, jinak by jej žádný režisér pohádek nikdy nezaměstnal. Po několika minutách se však začal potácet a padl mrtev k zemi. Epoxid, kterým měla princezna přilepenou zlatou hvězdu na čelo, se začal vlivem dračích žaludečních kyselin rozpouštět a chudáka draka otrávil, takže to nakonec všechno dobře dopadlo. A pak zazvonil zvonec a pohádky je konec.

 

Moudrý Hlavsa

Vážený pan Jeremiáš Hlavsa, doposud pouhý místostarosta, se z ničeho nic stal novým starostou a vládcem Všehomíra v Pitomé Lhotě. Ze svého dosavadního postu zástupce poskočil až na místo nejvyšší z důvodu korupční aféry současného starosty. Nejprve vám však musím prozradit, že žádná skutečná Pitomá Lhota neexistuje. Jedná se o smyšlený název úplně jiné Lhoty, který zní možná foneticky podobně, ale s naší smyšlenou Pitomou Lhotou nemá nic společného. To jen tak pro pořádek, aby se náhodou obyvatelé rozličných Lhot po celé zemi zbytečně nehádali, o kterou Pitomou Lhotu se vlastně jedná.

Ale zpátky k našemu příběhu. Předchůdce našeho nového starosty Hlavsy, pana starostu Cajzla, zatkla před dvěma týdny protikorupční policie za braní úplatků. Jakmile jim dal úplatek, tak ho propustili, ale semínko pochybnosti již započalo klíčit, tudíž ho jeho zástupce Hlavsa ve funkci zákonitě vystřídal. Pan bývalý starosta byl sice později zbaven jakékoli viny podplaceným soudcem, ale to už se musel smířit jen s pouhým místem místostarosty, jelikož na něm navždy ulpěl stín viny. Takhle to prostě v demokracii chodí a nikdo s tím nic nenadělá.

Laická veřejnost to možná chápe tak, že si jen vyměnili posty, ale z hlubšího politického konceptu to znamenalo zásadní změnu. Doposavad totiž o lukrativních zakázkách rozhodoval Cajzl a Hlavsa mu to schvaloval, nyní bude o zakázkách rozhodovat sám pan Hlavsa a schvalovat mu to bude jeho předchůdce. Podobné důležité personální změny na Radnicích však prostí lidé nikdy nepochopí a mají dokonce tendence je zesměšňovat.

Mimochodem, korupcí získané peníze bývalý pan starosta Cajzl nikdy nevrátil, to by byl blázen a ne politik. Co peklo schvátí, nikdy nenavrátí. Raději si počká na další soud, který by měl proběhnout odhadem tak do pěti let a s odvoláním se to natáhne až na deset, načež bude osvobozen. Zakázka totiž byla briskně zrušena, takže jediný, kdo tratil, byl onen naivní podnikatel. Ale to je snad tak jasné, že jsem to ani nemusel psát. Není tedy divu, že občané nového starostu přijali se značnou nedůvěrou.

Hned první den v práci byl nový starosta pořádně rozrušený, jelikož při cestě na radnici vyfasoval pokutu. Těsně před radnicí ho zastavil strážník Jeliman, kterému ležel už delší dobu v žaludku a ihned spustil:

„Toš dobrý den, starosto, tady dopravní kontrola,“ naklonil se mu do okýnka. „Naval občanku, řidičák a tvrdý chleba!“

„Cože?“ pokoušel se pochopit souvislosti podnapilý Hlavsa. „Děláte si srandu, strážníku?“

„Žádnou srandu si nedělám, starosto. Je to nová vyhláška,“ upozornil ho strážce zákona. „Sám jste ji minulý týden v hospodě vyhlásil. Uznávám, že to bylo po osmi rumech a bez písemného záznamu, ale správný chlap si má za svými slovy stát. Řidič, ten tvrdý chleba má, to jste nikdy neslyšel? Vyřvával jste to v hospodě celý večer, abyste zesměšnil partu řidičů u vedlejšího stolu. A potom jste jim přikázal, že jestli chtějí jezdit přes naši dědinu, musí mít u sebe tvrdý chleba.“

„Ale no tak,“ pokoušel se bránit své rozhodnutí nový starosta. „To byl přece vtip a navíc v opilosti. Mějte rozum, strážníku!“

„Podívejme se na starostu, už se vymlouvá na opilost i mimo zasedání,“ vysmál se mu strážník. „Budu vám muset napařit pěkně mastnou pokutu, kamaráde. Dáme to za dvě stě, co říkáte?“

Hlavsa raději neprotestoval, byl si vědom, že je to pomsta za to, že mu minulý týden spal se ženou. Paní Jelimanová totiž pracovala na radnici v odboru Šikany nepřizpůsobivých a kanceláře měla na jih. Celý den tam svítilo slunce, a když se spolu už dvě hodiny probírali šanony dlužníků, oba si za stolem nechtěně zdřímli. No a Jeliman je u toho přistihl a oheň byl na střeše. Samozřejmě pouze v přeneseném slova smyslu. Češi nejsou žádní násilníci, jenom občas někomu zapálí střechu nad hlavou, ale pak toho vždy litují.

Potom, už v kanceláři, otevřel starosta šuplík na úplatky a zkontroloval dnešní tržbu. Musel se nějak zahojit. Bylo to dobré, podnikatelé dnes musejí být štědří, jde li jim o to, aby vůbec dostali od města nějakou zakázku.

Do jeho kanceláře se však náhle v tu chvíli vloudila tajemnice Jitka Mokrá z odboru Podporování veřejné chudoby, kterou zdědil po Cajzlovi, a začala se k němu lísat.

„Jděte si po svém!“ okřikl ji Hlavsa. „Člověk nemá trochu soukromí ani v práci.“

„Potřebovala bych zvýšit plat, pane starosto, protože stavíme s manželem už šestý rodinný dům a úplatky nám pomalu začínají docházet,“ loudila Jitka a začala ho drbat na pleši. „Co takhle jednu menší intelektuální masáž?“ zeptala se ho.

„Hm, to by šlo,“ pousmál se zastupitel a opřel se do křesla. „Uvidíme, co se dá dělat podle délky a kvality duševního zážitku.“

„A mám vám namasírovat ekonomické libido, nebo to erotické?“

„Tak třeba to ekonomické,“ zabručel Hlavsa. „Když už jsme v té práci. Ale pospěšte si, v jedenáct mám poradu!“

„Jste ten nejlepší starosta, kterého tato obce kdy měla,“ začala mu lichotit Jitka. „Všichni ostatní byli v porovnání s vámi břídilové.“

„Výborně,“ pousmál se starosta. „Je to sice trošku zkaleno faktem, že jsem v dějinách této obce jediným starostou, ale budiž.“

„Vaše genialita je známa v širokém okolí,“ pokračovala vemlouvavě Jitka. „Okolní starostové si vás jakožto politika váží ještě víc, nežli tatíčka Masaryka.“

„To už možná trošku přeháníte,“ pousmál se pan starosta.

„Ale kdepak,“ utvrdila ho Jitka. „Jste tím nejváženějším občanem obce.“

„No dobře, tak pokračujte,“ blahosklonně pokynul potěšený zastupitel a Jitka pokračovala.

Potom už bylo jen slyšet pravidelné námitky typu: „To mi možná trošku lichotíte,“ které starosta občas pronesl, nebo: „Ale to státní vyznamenání jsem ještě nedostal,“ což bylo vždy jeho vemlouvavou podřízenou bagatelizováno.

Po půlhodině se starosta Hlavsa náhle napjal a vykřikl: „Požádáme o dotaci na čističku odpadních vod!“ a vyčerpaná Jitka omdlela. Následující týden strávila v nemocnici v důsledku zcela ztuhlých prstů. Nevěděla, chudinka, že starosta Hlavsa má duševní kapacitu houpacího koně a stimulovat jeho duševno zabere většinu pracovní doby.

Duševně ukojený starosta Hlavsa si mezitím zapálil kubánský doutník a odešel šmírovat přemýšlející úředníky v sousedních kancelářích. Stejně neměl nic jiného na práci, takový už je holt těžký život úředníka.

Podobné chování je na většině radnic po celé republice běžné, protože všichni komunální zastupitelé jsou v podstatě duševní giganti, kteří na nic jiného, než na vlastní intelektuální růst nemyslí. Proto také mají úřední hodiny jen dvakrát týdně, aby měli v pracovní době více času na přemítání. Jo, a abych nezapomněl, sekretářka Jitka Mokrá dostala za svou příjemnou službičku přidáno. Občané Pitomé Lhoty to rádi zaplatí ze svých daní, co jim taky nakonec zbývá, že?

 

Možná přijde i Jehova

Madam Inge Goldsteinová byla před několika minutami finančně znásilněna tělesně postiženým Jehovistou. Ten mizera jí najel vozíčkem na nohu a srdcervoucím příběhem o Apokalypse ji donutil přispět na Chrám království. Stalo se to na přeplněném Masarykově náměstí v Ostravě, v samotném epicentru výroby středoevropského smogu. Nikdo z přihlížejících nezasáhnul, jelikož neustále podnapilí Ostravané jsou k Jehovistům velice benevolentní. Nechávají je žít a dokonce jim shovívavě naslouchají, aniž by si uvědomovali, že zatímco ti vypečení Jehovisté budou spaseni, oni zemřou v zatracení.

„Jehova přijde!“ vykřikují ti pobožní výkupci na nárožích, i přesto, že určitě moc dobře vědí, že nepřijde. Ještě nikdy totiž nepřišel a pochybuji, že by se to v dohledné době změnilo. No a i kdyby náhodou nějaký ten Jehova nakonec přišel, tak se mu prostě omluvím a je to vyřízené. Stejně by musel uznat, že si za to může svou nedochvilností v podstatě sám a pochybnosti o jeho příchodu byly na místě.

Rozčílená paní Inge vtrhla na nejbližší policejní služebnu, aby nedobrovolný finanční příspěvek oznámila, ale jakmile viděla, že si důstojník na příjmu, jistý poručík Vendelín Bílek si policejním průkazem rovná zkonfiskovanou marihuanu do úhledné lajny a chystá si nasliněné papírky, zůstala zcela paf.

„Co mě obtěžujete, dámo,“ oslovil ji vlídně pan poručík, když její přítomnost po chvíli ťukání na pult zaregistroval. „Copak nevidíte, že mám práci?“

„Chtěla jsem oznámit finanční znásilnění,“ vyhrkla Inge zaraženě. „Ale vidím, že nejsem na správné adrese!“

„Tady je Nezvalovo náměstí, číslo 32, co vám nesouhlasí?“ podivil se poručík.

„Myslela jsem to obrazně,“ odfrkla si madam Inge. „Tím bylo míněno, že nejsem na správné adrese z pohledu veřejné morálky!“

„A proč si to myslíte?“ zeptal se jí pan poručík a nasadil profesionální policejní výraz, který je možno vidět u většiny hospodářského dobytka.

„Vždyť vy sám tady veřejně porušujete zákon,“ poukázala na jeho nemorální chování madam Inge. „Vy normálně fetujete ve službě!“

„Budu k vám upřímný,“ naklonil se k ní strážce zákona. „Tohle je rekonstrukce, vážená dámo, žádné fetování, jak se možná naivně domníváte. Ochránci zákona musí znát dopady užívání návykových látek, aby mohli efektivněji bojovat se zločinem. To je prokázaný fakt!“

„Omlouvám se, to jsem nepochopila,“ opáčila zmatená Inge. „Na první pohled se mi zdálo, že je to totéž. Takže vy si vlastně dobrovolně přivodíte intoxikaci, abyste lépe pochopil psychiku narkomanů? To je velmi statečné! A nejen to, i velmi rafinované.“

„Omluva se přijímá, jelikož už tomu začínáte rozumět,“ pousmál se Bílek a znovu si s rozkoší puknul. „Fetování je, když užíváte zakázané látky pro vlastní potěšení, zatímco rekonstrukce dopadů zneužívání drog se vyznačuje vědeckým pochopením důsledků. Když si sám a dobrovolně zakázanou drogu aplikuji v pracovní době, nejedná se o fetování, ale o cílenou snahu pochopit psychiku delikventů. Tak co se vám tedy stalo?“ zeptal se jí a hned nato si nasadil kostkovanou čepici, kterou fasuje každý kriminalista už od dob A. C. Doylea.

Slečna Inge dlouze povídala o svém vlastním finančním znásilnění a pan poručík mezitím zamyšleně hulil. Inge skončila své vyprávění a tázavě na něj pohlédla.

„Víte co, pojďme si to raději projít pěkně od začátku,“ pohlédl na ni s profesionální převahou poručík Bílek a opřel se do křesla. „Hezky mi teď povězte, co se vám vlastně doopravdy stalo. Ale žádné vytáčky!“

Inge nevěřícně škubla hlavou, ale nakonec mu bez dalších zbytečných řečí doslova zopakovala všechno, co už řekla před chvílí. Najetí invalidním vozíčkem na nohu, výhružka ohněm pekelným a možnost spasení. To byla ve zkratce její výpověď.

„Nějak to nechápu,“ zamyslel se nahlas strážce zákona. „Podle mě se nic protiprávního nestalo. Právo na náboženskou svobodu je vyjádřeno v ústavě a ani sponzorství není proti zákonu. Myslím, že bude nejlepší, když mi teď hezky povíte, co všechno vám ten darebák napovídal, ať se taky něco nového přiučím.“

„Už jsem vám to říkala dvakrát,“ opáčila madam Inge. „Mluvil o konci světa! A taky o tom, že všichni zemřeme, no to je přece strašné!“

„Mluvil o konci světa? To je dobré!“ zadumal se poručík. „A nechtěl po vás PIN? Nenutil vám návštěvu shromáždění?“

„Nic mi nenutil, jenom pořád povídal a já mu nakonec dala dvacku,“ trvala na svém Inge. „V podstatě dobrovolně, ale nakonec se mi to rozleželo v hlavě. On totiž mezi řádky vyhrožoval, že jestli nepřispěji, tak nebudu spasená.“

„A vy nechcete být spasená?“

„No jistě, kdo by nechtěl,“ zamyslela se vyslýchaná. „Co když nějaký ten Jehova nakonec přece existuje, že? To by se pak mohl urazit, podobně jako někteří mí dodavatelé, kterým neplatím faktury.“

„Nechte si ty své ekumenické dedukce pro sebe, od toho jsem tady já,“ napomenul ji pan poručík. „Policisté musejí kromě znalosti účinku drog dokonale ovládat i formy psychologického nátlaku. Vytáhl na vás ten Jehovista zbraň? Chtěl po vás adresu?“

„Nechtěl, vždyť jsme vlastně jen tak mluvili,“ špitla Inge.

„Vidíte, to je jejich taktika!“ udeřil na ni poručík. „Mluví a mluví a než se nadějete, máte ve schránce Strážnou věž. Pak vám záhadně zmizí výplata a nakonec uvidíte sama sebe, jak ve svátečních šatech v neděli dopoledne putujete na tu jejich seanci. Podáte trestní oznámení?“

„Pardon, my si nerozumíme, nechci nikomu ublížit,“ vyděsila se Inge. „Žádné trestní oznámení podávat nebudu. Ten Jehovista mě k ničemu nenutil, nic po mě nechtěl a v podstatě byl velice slušný.“

„Výborně, tak to jsem chtěl slyšet,“ pousmál se poručík Bílek. „Tak tady máte přihlášku mezi Svědky Jehovovy a v neděli ať vás vidím v Chrámu království. Jinak budete mít problémy se zákonem, vážená dámo!“

„Děláte si srandu?“ zakoktala zmateně paní Inge. „Vždyť já si vám na ně právě stěžuji.“

„Nedělám si srandu,“ odtušil poručík. „Jsem totiž shodou okolností předsedou místní organizace Svědků Jehovových, takže si to pohlídám. Zatěžovat Policii křivým nařčením je totiž trestný čin. A navíc mám pro vás lákavou informaci, možná přijde i Jehova,“ mrknul na ni. „Tentokrát je to hotovka.“

 

 

Tadeáš Struk

Dobrovolný hasič Tadeáš Struk se právě dobře bavil prohlížením fotek z různých spálenišť, když v tom mu zazvonil telefon. Nechal ho půl hodiny zvonit a potom ho rozmlátil hasičskou sekerou. Nesnášel neodbytné volající, protože stejně všichni jenom fňukali, že jim něco hoří, jako kdyby to byl jeho problém. Ostatně, stejně by ani nevěděl, co má vlastně dělat, protože jako každý pořádný dobrovolný hasič skutečný požár nikdy nehasil. Podobné aktivity mu přišly zbytečně nebezpečné.

K dobrovolným hasičům se dal jen proto, že se na běsnící oheň rád koukal, zejména na ten, plápolající nad střechou některého ze sousedů. Také plnění manželských povinností přenechával svému sousedovi, jemuž to vyhovovalo. On mu zase za odměnu poskytoval načerno vypálenou slivovici, takže jejich přátelství bylo pevné. Tak to má ostatně i být, sousedé si musejí pomáhat.

„Tadeáši, jak to, že jsi zase nenatřel plot!“ zařvala na něj přes dvůr právě tu chvíli jeho manželka Jaruna. „Vždyť už je to vidět až od hřbitova, jak nám oprýskává ten loňský nátěr.“

„Sama jsi vidět až od hřbitova, jak se tady naparuješ v těch svých otřesných plavkách,“ utrousil si pro sebe její statečný manžel. „A je tě nejenom vidět, ale hlavně slyšet!“ dodal zasmušile.

„Co jsi říkal, miláčku?“ zařvala po něm jeho nedoslýchavá choť.

„Ale nic, jen to, že mi ztvrdla barva, čumáčku,“ opáčil o něco hlasitěji pan Tadeáš a otevřel si šesté pivo. „To víčko už vůbec nejde odtrhnout od plechovky, představ si.“

„Barva netvrdne, nýbrž se vysouší!“ začala ho poučovat jeho drahá polovička. „Nejedná se tedy o tvrdnutí, nýbrž o sublimaci.“

„Strč si to své nýbrž do prdele,“ zamumlal si její choť pro sebe a pokračoval v zevlování.

„Barva se vysouší a její tvrdnutí je důsledkem snižujícího se procentuálního množství rozpouštědla,“ pokračovala v poučování madam Jaruna, jak byla zvyklá ze svých hodin fyziky. „V podstatě se jedná o přirozenou sublimaci roztoků, ale to jsou základní věci! To přece musí každý znát!“

„Tak mi vyschla barva, ježišmarja!“ zkoušel se bránit masivnímu informačnímu útoku pan Tadeáš. „Není to jedno? Vyschlá barva je úplně k nerozeznání od ztvrdlé barvy, tak proč to řešíme?“

„Není to jedno!“ dala si ruce v bok Jaruna. „Je to fyzikálně-chemický proces! Za to vyhazuji studenty od zkoušky denně!“

„To ti chválím,“ opáčil znechuceně pan Tadeáš. „Alespoň si užiješ nějakou zábavu!“

„Jak to myslíš?“ zeptala se po chvíli přemýšlení madam Jaruna. „Doufám, že ryze akademicky!“

„Víš co? Dej mi pokoj!“ odsekl jí Tadeáš a pokoušel se zmizet do baráku. „Já mám dneska večer službu na stanici a musím se na ni připravovat.“

„Žádnou službu na stanici nemáš,“ začala pofňukávat madam Jaruna. „Já to vím, ty to víš, tak proč to musíme skrývat, co? Chodíš tam jenom proto, že tě to doma nebaví, tak si to konečně přiznej!“

„Přiznávám si to,“ okamžitě souhlasil Tadeáš a začal si balit bágl s helmou a marihuanou, čili nezbytnými proprietami každého správného požárníka. „Prostě mě to doma nebaví! Říkal jsem ti to alespoň stokrát.“

„Je to proto, že se pořád hádáš,“ obvinila ho okamžitě Jaruna. „Vytváříš tak stresující rodinnou atmosféru a neúnosné napětí, kterého jsi nakonec sám obětí!“

„Ale já se přece nikdy s nikým nehádám,“ podivil se bačkora Tadeáš. „Dokonce ani v hospodě u karet se nehádám a to mě moji kamarádi nepokrytě okrádají!“

„A co děláš teď?“ pousmála se vychytrale Jaruna. „Nehádáš se náhodou už jenom proto, že se mnou nesouhlasíš a odsekáváš mi?“

„Máš pravdu, miláčku, hádám se,“ zkolaboval jako vždy pan Tadeáš. „Ty máš totiž vždycky pravdu. A zavři to okno na verandě, jde nám do baráku zima.“

„Zima tady jít nemůže, to je další hrubé nepochopení fyzikálních jevů,“ povýšeně opáčila jeho milovaná choť. „Odchází teplo, miláčku, zima přicházet nemůže.“

„No dobře, tak už mi dej pokoj!“ zoufale vykřikl Tadeáš a při odchodu zavrčel: „To byl ale nápad, brát si za ženu učitelku. V příštím životě si musím najít nějakou normální ženskou!“

Tadeáš Struk byl velmi vzrušený. Na místní požární stanici měla každou chvíli dorazit Evženie Vilná, místní erotomanka a jeho nejmilejší žákyně. Živila se jako striptérka na pohřbech a dnes slíbila Tadeášovi soukromé vystoupení v hasičském úboru. Tadeáš si připravil židli a vyhublá Evženie si mezitím zálibně prohlížela tyč, po které se hasiči klouzali dolů, když zrovna neměli nic jiného na práci. Zhaslo světlo a Evženie začala. Ladnými pohyby odhazovala jeden svršek za druhým a Tadeáš slintal nadšením. Potom se Evženie zaklonila a vytáhla z kalhotek požární směrnice, jako pokaždé, když ho chtěla vyrajcovat. To už Tadeáš nevydržel a skočil po ní jako tygr.

Tadeáš Struk byl sice beznadějně impotentní, ale jako každý dobrovolný hasič měl své okamžiky. Povalil Evženii na podlahu a třikrát za sebou jí dal školení, ohledně Kde hoří, Co hoří a Kdo volá! Požární směrnice znal zpaměti, byly jeho Biblí a smyslem života. Tvářil se u toho jako fanatik a Evženie mezitím znuděně kouřila cigáro a čekala, až bude té přednášky konec.

„Byla to krása, Tadeáši,“ pohladila ho něžně po pleši, když skončil. „A teď přines pinzetu, ať si můžu vytáhnout třísky ze zad. Nechápu, proč mě musíš vždycky u školení o požární ochraně povalit na zem. A taky už byste si mohli pořídit koberec.“

„Ale jistě,“ blahosklonně pokývl hlavou dobrák Tadeáš a odkvačil do koupelny. „Není nad chvilkové uniknutí z manželského stereotypu k romantické ženě, která má pochopení pro osamělé mužské,“ mumlal si po cestě.

Toho využila romantická Evženie k tomu, že Tadeášovi šlohla peněženku a mobilní telefon. Stejně si nafasuje nový, tak co. Po jeho návratu si pak ještě dali skleničku becherovky a rozešli se jako nejlepší přátelé.

Jo, jo, dobrovolní hasiči jsou borci, ale raději po nich nic jiného, nežli odborné požární školení, už z principu nechtějte. Nemají to v popisu práce. Na služebny utíkají před svými manželkami a požáry sami často zakládají, aby dosáhli na dotace. Ještě tak požádat magistrát o další cisternu, to jim jde, ale hasit, no mějte rozum, proč by se míchali do cizích věcí, když od toho je tady stát.

 

Bajka o Prasátku a Hříbátku

„Taťko, že mi povíš na noc nějakou pěknou pohádku?“ zeptal se jednou takhle večer svého otce malý Jarda, velice zvídavé a kolikrát až protivně přechytralé dítě.

„Už je moc pozdě, juniore, měl bys už dávno spát,“ pokoušel se ho poněkud nešikovně přesvědčovat táta, protože chtěl jít do hospody. „Jinak na tebe pošlu jezinky a budeš mít po srandě.“

„Žádné jezinky nejsou, to by o nich už byl dávno nějaký pořad na kabelovce!“ dostal ho těžkou pravdou malý Jarda. „Nebo na Internetu by byly nějaké fotky.“

„No tak dobře, možná bych ti mohl vyprávět jednu poučnou bajku o Prasátku a Hříbátku,“ zasmál se jeho táta a podíval se na hodinky.

„Jé, to by bylo skvělé!“ vykřiknul Jarda. „Poprvé v životě mi povíš pohádku.“

„Vyprávěl jsem ti pohádku už nejméně stokrát,“ bránil se zaraženě pan otec.

„Ještě nikdy,“ posadil se Jarda.

„No dobře, tak si zase lehni a poslouchej,“ pousmál se táta a spustil:

Žilo-bylo jednou v chlívku malé Prasátko. Postávalo u koryta, občas jedlo pomyje a pak zase postávalo. A jednoho dne, hned po snídani, se zeptalo jednoho ze svých možných otců, nejstaršího Vepře.

„Vidíš tam na louce to malé Hříbátko, tati?“

„Které?“ zeptal se ho nejstarší Vepř, jeden ze dvou možných otců, jelikož ve chlívku byl prachmizerný výběr. To víte, dva samci a dvě samice, to nemůže dopadnout jinak, než tím, že buď jste otec, nebo strejda.

„To malé hnědé,“ opáčilo Prasátko.

„No a co je s ním?“

„To je můj kamarád,“ podivilo se Prasátko tak nejapné otázce. „Běháme spolu a tak. Však víš…“

„A co jako,“ zafuněl Vepř senior. „Kvůli tomu mě musíš rušit u jídla? To mi to nemůžeš říct jindy?“

„Ale vždyť ty furt jíš,“ zabručelo smutně Prasátko. „Kdy ti to mám podle tebe říct.“

„Hele, nebuď drzé. Jsi ještě malé Prasátko a ničemu nerozumíš. Tak co si chtělo, ať to máme za sebou.“

„No, já bych chtělo být jako oni.“

„Jak, jako oni?“ otočil se k němu starý Vepř. „Vůbec netuším, o čem to mluvíš!“

„Jako koně. Běhat, skákat, prostě žít s nimi tam venku a třeba se i podívat na Dostihy.“

„Zbláznilo ses, Prasátko? Prý Dostihy. Tam se nikdy nedostaneš, chápeš to? Co ti tu chybí? Žrát dostaneš a nepředřeš se. Není nad život v teplém chlívku, to už jsem dávno pochopil. Takový kůň musí pořád běhat, žrádlo nemá jisté, a když prohraje, je hlady. Pořád musí trénovat. Kromě toho drží dietu a ani si nelehne. Fuj! To musí být strašný život.“

„Ale to by mi nevadilo,“ odvětilo malé Prasátko. „Každý by přece měl v životě o něco usilovat.“

„Co to blábolíš, Prasátko? Podívej se na mě,“ nafoukl se jeho možný předek. „Uměl jsem si to zařídit. Každý den dostanu plné koryto, nacpu se co hrdlo ráčí a pak si ještě zdřímnu. Ale co kůň? Musí pořád běhat. Já se zatím natáhnu a mám pokoj.“

„Ale koně běhají na dráze, závodí a dívá se na ně spousta diváků. Mají slávu, tati, to by se mi taky líbilo. Chtělo bych to alespoň jednou vidět.“

„Ještě tomu nerozumíš, hloupé Prasátko,“ moudře zafuněl praotec Vepř. „Jsi moc pomalé. Nikdy se tam nepodíváš, raději se smiř s tím, co máš. A koňům nezáviď, to není hezké. Oni neběhají jenom na Dostizích, musejí běhat pořád, chápeš? I víkendu. A víš, co za to dostanou? Nic, aby náhodou nezpohodlněli, víš. To my se máme mnohem líp.“

„To si nemyslím, tatínku. Jsme tlustí, líní a lidé nás nakonec sní.“

„To jsou jen pověry, synku. Kdo ti to říkal?“

„Ty,“ utrousilo potichu malé Prasátko. „Když ses pohádal s mou pravděpodobnou matkou.“

„Tak to je lež jako věž, lidé nás mají rádi!“ odfrkl si opovržlivě jeho možný táta. „Ostatně jako my všichni. Uděláš, co ti říkám a basta fidly. Zatím tě živím já, tak mě budeš poslouchat. Až budeš dospělý Vepř, tak si dělej, co budeš chtít, ale zatím budeš poslouchat mě.“

„Ale vždyť žrádlo nám tady sypou každé ráno do koryta Lidé. Takže mě vlastně neživíš ty, ale Lidé.“

„Že ti jednu vlepím, spratku,“ zachrochtal praotec Vepř. „Tady ještě pořád poroučím já!“

To byla ta poslední kapka. Prasátko uteklo z chléva na dvorek a potom utíkalo stále dál, na louku mezi koně. Ti se na něj dívali s údivem. Co tady chce? Ale Prasátko se nedalo. Běhalo s nimi jako o život. Bylo samozřejmě mnohem pomalejší, ale farmáři si ho po chvíli všimli a zamysleli se.

„Co je to za divné Prasátko,“ řekl jeden z nich. „Běhá s koňmi jako o život.“

„Možná, že by to byl zábavný maskot na zítřejší závody,“ dodal druhý. „Vlastně by to nebyl až tak špatný nápad, vzít ho sebou. Určitě by to pobavilo diváky čekající na hlavní Dostih. Stejně se tam o přestávce každý nudí.“

A jak si řekli, tak udělali. Vzali Prasátko na Dostihy. Prasátko si mohlo zaběhnout celý dostih před všemi koňmi a mělo největší potlesk ze všech. A z toho plyne poučení, synku, že když má někdo nějaké přání a myslí to doopravdy, tak se mu to přání splní.

„To byla pěkná bajka, taťko. Prasátko udělalo moc dobře, že neposlechlo toho starého pana Vepře, že? A jak to s ním vlastně nakonec dopadlo? Stalo se prvním závodním Prasátkem?“

„No, synku, jak bych ti to řekl, vlastně ho po tom Dostihu ti farmáři opekli a snědli. No to víš, život není peříčko a prase není kůň. Ale na to nemysli a raději už spi.“

„Mimochodem, táto, necháš mi ráno na stole stovku na hodinu piána? Už jsme učitelce nezaplatili minule. Je to jenom…“

„To sem ti právě chtěl říct, synku. Pořád tam chceš chodit? Není to zbytečná ztráta času?“ podrbal se otec. „Stejně z tebe žádný virtuos nebude.“

„Baví mě to,“ zvednul se synek. „Každý by přece měl v životě o něco usilovat, sám jsi to říkal!“

„Ale život není jenom zábava, chlapče,“ zasmušil se jeho táta. „Musíš se nějak živit, a jestli nebudeš chytrý, tak budeš živořit. Hlavně musíš v životě pořádně makat. Každý, kdo se vyhýbá práci, skončí špatně.“

„Ale každý kdo pracuje rukama, zůstane po celý život chudákem.“

„Tak to je lež jako věž!“ rozčílil se jeho otec. „Kdo ti říkal takovou nehoráznou lež?“

„Ty!“ opáčil synek. „Když ses vrátil včera z hospody.“

„No dobře,“ podrbal se znova táta. „Jsem rád, že si alespoň něco pamatuješ, ale není to tak jednoduché. Nové piáno si prostě nemůžeme dovolit, tak je to! Nechceš si najít nějakého levnějšího koníčka? Mohl bys třeba psát básničky. Já jsem učitel a sešitů ti přinesu tolik, kolik jen budeš chtít.“

„Básničky píšou holky,“ posmutněl synátor.

„Tak třeba romány můžeš psát,“ radil mu táta. „Takový spisovatel, to je velký pán a neutrácí za piána, jenom za tužky.“

„No jo, tak odtud vítr fouká,“ posteskl si synek. „Nechceš mi koupit piáno, protože jsi škrťák.“

„Jaký že vítr tady fouká?“ zkoušel se z toho vyzout táta a dokonce si olízl prst, místo svědomí. „Okna jsou zavřené a dveře nám těsní.“

„Ale to nic,“ povzdechl si Jarda. „A co ta bajka? Prasátku se taky nakonec splnilo to, co si přálo, protože nebylo líné.“

„Třesky plesky, uděláš, co ti říkám a basta, zatím tě živím já!“ zvýšil hlas otec. „Už jsem ti to přece říkal. Až budeš dospělý, dělej si, co chceš, ale zatím budeš pěkně poslouchat.“

„Ale vždyť každý měsíc dostáváme přídavky ze školského úřadu. A to je přece na jídlo. Takže mě vlastně neživíš ty, ale školský úřad.“

„Že ti jednu vlepím, spratku,“ napřáhl se otec. „Tady ještě pořád poroučím já!“

A to byla poslední kapka. Malý Jarda vyskočil z postele, vyběhl před dům a rozhlídl se kolem. Kolem byl Svět, přesně takový, jak by ho Pánbů stvořil, kdyby nějaký existoval. Stačilo jenom běžet dál, na louku, o které věděl, že tam někde musí být. Stál tam dlouho, možná hodinu, potom se otočil a šel pomalu domů, kde na něj čekal otec, který věděl, že se vrátí a Život, o kterém věděl, že má jenom jeden.

 

 

Medailónek Franty Vohery

Při příležitosti nedávného výročí úmrtí slavného hudebního skladatele a textaře Franty Vohery nemohu odolat příležitosti napsat oslavnou ódu na jeho nezapomenutelné působení v Moravskoslezském kraji. V jeho vesměs kradených melodiích zněl rytmus tehdejší doby a texty duchaplně vyjadřovaly malebnou mluvu jeho rodného města. Ostravský dialekt zní skutečně libozvučně, na tom se shodují všichni, kteří měli možnost ho slyšet, nebo pobýt nějakou dobu ve třetí výchovně nápravné skupině.

Franta Vohera, pojmenovaný po Františku Palackém, se narodil v rodině úspěšného popeláře Alberta Vohery, který zase dostal své jméno po jistém slavném fyzikovi. No a vidíte, Albert to dotáhl až na popeláře, takže na tom pojmenovávání dětí po slavných lidech jistě něco bude. I jeho prvorozený syn a chlouba František se tedy zákonitě již od narození stýkal pouze se smetánkou společnosti. V jejich domě si podávali ruce kominíci i dlaždiči. Na večírky pak chodily takové osobnosti, jako byl v té době zedník Pepa, či uhlíř Eman a do noci se tam konzumovalo krabicové víno, vylepšené pančovaným rumem. Tyto rané zážitky a vzpomínky položily pozdější základ jeho romantickému, intelektuálně laděnému duchu, jak to každý večer slyšel přes tenkou překližkovou stěnu.

„Hej Eliško, máš super kozy,“ zaznívalo často přes stěnu z obývacího pokoje, když se šestiletý Franta pokoušel ve své světničce usnout. „A když ti to říká starý Fero, tak to něco znamená!“

„Jmenuji se Jitka, pitomče,“ opáčil ženský hlas. „A jsem tvoje sestra, tak na mě nesahej!“

„Ty nejsi Eliška?“ podivil se hlas.

„Jsem Jitka, tak se s tím srovnej!“

„To je v pohodě,“ ozvalo se po chvíli těžkopádného přemýšlení Frantova otce. „Mě na jméně nezáleží. Navíc jsi mnohem hezčí, než ta tupá trubka Eliška.“

„Já nejsem tupá!“ ozvala se z druhého konce místnosti Eliška, která je celou dobu slyšela. „A kdo mě to osahává? Ty nejsi Fero?“

„Ty nejsi Magda?“ ozval se úplně nový, zdaleka nejhlubší hlas. „Myslel jsem, že jsi Magda.“

„Co na mě saháš, dědo?“ rozkřikla se Eliška. „Magda už dávno spí, pošli sem Fera!“

Podobné oduševnělé rozhovory ukolébávaly malého Frantu po celé dětství, jak už to tak chodí, když neplatíte za elektřinu. Nezaplacené složenky totiž mívají za následek odpojený proud, což mívá zase za následek hodně divné genetické propletence v chudších rodinách, hlavně takhle po setmění. Není tedy divu, že se hodně divně pomíchané geny celé Voherovic rodiny později promítly i v jeho netradičních zhudebněných textech.

Již od dětství byl malý František obklopen přepychem. Všechno z umělé hmoty, jak bylo v těch dekadentních dobách obvyklé. Také se mu dostalo na svou dobu vynikajícího vzdělání. Uměl stáhnout kočku, pozorovat její zmítání a potom ji upéct ve starých kamnech. Znal všechny hospody v Ostravě a uměl i částečně česky. Tyto lingvistické znalosti mu později pomohly při vlastní umělecké tvorbě, kterou po čase tak ohromil kritiky.

Jeho snem i osudem byla odjakživa hudba. Cítil, že hudbou se dají vylíčit ty nejniternější lidské pocity jako je bolest, či radost z bolesti bližního svého. Navíc intuitivně cítil, že jeho talent mu umožní tyto pocity zhudebnit. I textově postupně osobitě vyzrával a netrvalo dlouho, začal veřejně vystupovat přímo na Hlavním nádraží, které je pro podobné geniální skladatele jako stvořené.

První jeho vstup mezi profesionální muzikanty však nebyl zrovna nejšťastnější a bylo cítit, že kompozičně ještě zcela nedozrál. Intelektuálně laděné skladby, jako byly: „Neser mě, Eržiko!“ nenašly silnějšího ohlasu. Franta se však nedal zlomit prvním neúspěchem a dál neohroženě komponoval. Především se rozhodl být textově odvážnější. V jeho nových skladbách již tehdy zazněl záblesk génia, kterým později tak ohromil svět. Šlo především o dnes již legendární skladbu: „Asi ti už definitivně hrabe,“ věnovanou vlastní matce k jejím narozeninám.

První výraznější úspěch přišel následujícího roku s autobiograficky laděnou: „Chovám se jako to hovado,“ kterou si podle dobových zpráv jezdilo poslechnout obecenstvo až ze Lhoty a okolí. Není však možno zamlčet, že v té době prožíval Franta jedno ze svých temných období, ovlivněný rozchodem s prostitutkou Xénií, které se citově promítlo do jeho tvorby. Z vrcholných děl té doby uvedeme jen několik nejslavnějších. Šlo především o citově zabarvenou skladbu: „Miláčku, jsi neskutečná zmije!“ Z této hudební perly přímo sálají něžné city nepolepšitelného romantika.

Následující rok se utápí ze zoufalství v alkoholu, ale na tvořivé síle mu to neubralo. Písně té doby patří ke zlatému fondu hudební tvorby. Má čím dál červenější obličej, kupuje si stále dražší flašinety a vůbec utváří v lidském podvědomí obecnou představu o vzhledu a chování muzikanta. Z tohoto období pochází jeho slavná: „Mystická děvka s doktorátem,“ a romantická: „Kopulace s metresou.“

Jeho tvorba vrcholí vystoupením na Masarykově náměstí, což byl současně zenit Frantovy kariéry. Hrál tehdy snad tisícovce lidí, která se sešla na tamní pouti. Zazněly tehdy nesmrtelné hity: „Já bych dědil, až bych brečel!“ a upřímně lidská: „Posrané trenky,“ inspirovaná vlastním zážitkem. Po tomto jeho posledním úspěchu však bohužel začíná Frantův talent uvadat. Občas se sice ještě blýskne, jako například anglosasky laděnou skladbou: „Pojď na věc, bejby!“ ale posluchači správně cítí, že již umělecky vyčpěl.

Tonda tento neúspěch těžce nesl. Jak vysoký byl v dobách slávy jeho let, tak hluboký byl nyní jeho pád. Posluchači ho definitivně opustili a on zůstal na sklonku své umělecké dráhy zcela sám. V té době už definitivně propadl alkoholu a zbytek života strávil v depresích, nebo v apatii, podle toho, jak se zrovna cítil.

František Vohera zemřel jednoho lednového jitra na lavičce před Hlavním nádražím, kde téměř půl století aktivně muzikantsky působil. Ráno ho našla hlídka městské policie, jak zmrzlý na kost objímá svůj flašinet. Z nepochopitelných důvodu však nikoho nenapadlo postavit mu pomník, tak to dělám já.

Franta Vohera byl jedním z geniálních hudebních skladatelů, jací se rodí jen několikrát za sto let. Nedosáhl sice věhlasu Mozarta, nebo Bacha, ale hudebním cítěním je jim roven. Neprávem opomíjený bard Franta Vohera je sice již dávno po smrti, ale jeho dílo žije dál v srdcích těch, kteří měli tu možnost ho slyšet. Ti ostatní mají prostě smůlu.

 

Kdybych psala básně, byla bych v balíku

Slečna Aloisie Sličná se v šatně převlékla do slušivé modré uniformy pokladní a vzdychla: „Kdybych tak mohla psát básně, to bych byla v balíku. Čtenářská obec po kvalitních básních přímo šílí, jenom potřebuji dostat šanci! Jestlipak já nejsem ta nejnešťastnější holka pod sluncem, tak ať se propadnu,“ zalkala a jelikož se nikam nepropadla, začala to považovat za znamení.

Aloisie pracovala v místním supermarketu v oddělení prehistorických uzenin. Strašně ji bavilo pozorovat vzteky rudé důchodce, kteří sváděli líté boje o zkažené salámy u pultu s prošlým zbožím. Mlátili se hlava nehlava a potom vítězoslavně odcházeli s ukořistěnou porcí zeleného salámu k pokladnám. Většinu z nich už potom nikdy neviděla, protože botulotoxin je svinstvo.

„Slečno, nezdá se vám ten salám nějaký zelený?“ ptávali se jí pravidelně důchodci při nakupování. „A když k němu čichnu, tak divně zavání. Je to v pořádku?“

„Samozřejmě, že je to naprosto v pořádku!“ odsekla vždy slečna Aloisie. „Zelená je tradiční barva salámů. Každý salám by měl být trošku zelený, to je dneska moderní. A vůbec, co nám tady čicháte k uzeninám? Když se vám naše nabídka nelíbí, tak se odstěhujte na Sibiř!“

„České salámy byly dřív červené a párky se ve vodě potápěly,“ stěžovali si dál důchodci. „Dneska by se mohly ty vaše moderní párky používat místo záchranných vest, pod vodu je nedostanete ani vařečkou.“

„Alespoň hned na hladině vidíte, kdy prasknou a můžete je vytáhnout z vody,“ argumentovala slečna Aloisie tak, jak ji zaměstnavatelé vyškolili. „Dneska je všechno jídlo kvalitnější, protože vědci objevili spoustu nových chutných přísad, jako jsou například polyricin oleát, nebo sorbát draselný.“

Lojzička však byla i přes svou krásnou práci stále více nešťastná. Chtěla se stát básnířkou, ale jelikož nebyla v chození po barech žádná přebornice, nakladatelé ji ignorovali. Za dlouhých zimních večerů psala citlivá Aloisie romantické básně o nekrofilii, ale stále nemohla sehnat žádného vydavatele, jelikož byla neznámá autorka. Nakonec pochopila, že cesta k nakladatelům vede přes popularitu a rozhodla se začít svou kariéru jako divadelní umělkyně.

Obcházela malá divadla i velké scény a předčítala režisérům své dramatické kusy, ale všude ji odmítali. Režiséři dnes dávají přednost mladým sedmnáctiletým filozofkám, lakujícím si nehty na nohách, před nějakými brýlatými intelektuálkami, které je místo popíjení v barech obtěžují vlastní tvorbou. Aloisii bylo tudíž jasné, že jestli se v dohledné době nezaškolí na zkušenou intelektuální hysterku s náušnicí ve rtu, s její kariérou u divadla to půjde z kopce.

„Vážení intelektuální přátelé, dnes vám přečtu jednu ze svých posledních básní,“ spustila takhle večer Lojzička v divadelním klubu a zaujala vznešenou pózu. „Je to báseň o jedné vášnivé vědkyni, která celý život tužila být prostitutkou, ale když se v šedesáti letech konečně rozhodla opustit své místo v Akademii věd a jít za svým snem, bylo už pozdě.“

„Sklapni, Lojzičko a pojď se raději přitulit,“ ozvalo se od baru.

„Ó ty vrásky, jenž touhu skrytou hatí,“ spustila Lojzička, „toť trýzeň času, ukrytá za oponou,“ ale byla vždy přerušena.

„Sundej si podprdu, kočko!“ vykřikl pokaždé nějaký intelektuál a Lojzička vybuchla:

„Tak si tady čtěte sami, burani!“ načež odběhla do zákulisí. Toto se opakovalo každý týden po mnoho měsíců. O skutečné city mladých umělkyň totiž dnes nikomu nejde. Taková je brutální pravda, režiséři a producenti dávají přednost výhradně neurčitým diskusím o Jsoucnu a Osudu. Jsou zřejmě tak zkušení, že již po několika rozhovorech s mladou adeptkou herectví zjistí, co v ní doopravdy vězí a po krátkém románku jim nabídnou menší roli v komparsu. Aloisii však nikdy nic nenabídli, protože ona se jim taktéž nenabízela. To se mělo brzy změnit, jelikož zoufalá Lojzička to nakonec zkusila na Barandově u filmu.

„Tak co, Lojzičko, zase nám budeš číst ty své básně bez rýmu?“ zeptal se jí podnapilý režisér romantických chlíváren Vojta Topor a objednal si u číšníka biftek z Růžového pantera. „Už si o tobě v putykách vypráví všichni mí kolegové.“

„Ne, pane režisére, dneska vás intelektuálně uspokojím hlubokou diskuzí o hlubokém významu vegetariánství na feministické hnutí,“ špitla umělkyně.

„No to jsem zvědavý,“ rozhlédl se Vojta po skupince patolízalských asistentů stojících za kamerou, kteří se začali ihned servilně pohihňávat. „Snad se někam pohneme.“

Jenomže právě v tu chvíli mu číšník přinesl objednaný biftek a pan režisér zaslintal. Pomalu ukrojil plátek a pohlédl kalným okem na Lojzičku.

„Tak ty jsi tedy vegetariánka?“ konstatoval při prvním soustu. „V tom případě si nesmíš vsunout do úst žádné maso, že?“ zeptal se dvojsmyslně, načež se jeho pitomí patolízalové začali opět hihňat.

„Samozřejmě!“ ignorovala jeho stupidní sexuální narážku Aloisie. „Jíst maso je zvrácené, což se rozhodně neslučuje s dialektikou feminizmu! Já osobně jím jedině zeleninové saláty s majonézou.“

„No jo, ale ta majonéza je přece živočišného původu,“ začal ji poučovat rejža. „Dělá se z vaječných žloutků, nebo snad ne? A to jsou v podstatě rozšlehané ptačí embrya, děvče, takže maso vlastně jíš!“

„My osvícené vegetariánky považujeme za živočichy pouze to, co se hýbe,“ poučila ho Lojzička. „Vajíčka se nehýbou, takže nejsou živočich! A přestaňte s tím šovinistickým napadáním, jinak vás obviním ze sexuálního obtěžování.“

„Hm, to je rozumný postoj,“ odtušil režisér. „Takhle si představuji moderní umělkyni. Nekompromisní a s průsvitnými kalhotkami. Zítra mě navštivte v ateliéru a o nějaké té roli se pobavíme. Určitě si padneme do noty.“

„A nejenom do noty,“ vtipně opáčil jeden z patolízalů, ale byl briskně umlčen přísným pohledem pana režiséra, který si zakládal na své úrovni, kterou neměl. Tímto odvážným činem byla cesta k umělecké budoucnosti Aloisii náhle otevřená a ona mohla nastoupit cestu k zářivé kariéře na Barandově.

A tak milá Lojzička místo psaní básní denně deset hodin diskutuje o vzniku a podstatě ženského elementu s šovinisticky založenými producenty a čeká na svoji šanci. Možná si ji nějaký nakladatel na večírku filmařů všimne a vydá její básně. Potom snad bude konečně v balíku a sekne s tou potupnou nádeničinou. Mladé básnířky to zkrátka nemají snadné, jelikož jediná cesta k psaní poezie dnes vede přes šoubyznys.

 

Velmi křehké vztahy

Ač se to zdá neuvěřitelné, i ti nejbrutálnější zločinci mají duši a to velmi často romanticky laděnou. Tohle se mezi lidmi moc neví, ale to není nic divného, protože mezi lidmi se toho obecně moc neví, přesto je to tak. Následující pravdivý příběh by o tom měl každého pochybujícího čtenáře přesvědčit minimálně svou upřímností. Jestliže vás ani tím nepřesvědčí, je to čistě vaše věc a nadále věnujte svůj drahocenný čas raději sledováním telenovel.

Miguel Sanchez poklekl před svou vyvolenou a láskyplně zvolal: „Miluji tě, Esmeraldo, mé srdce touží jedině po tobě. Taky trošku po tvé sestře, ale ty jasně vedeš!“

„Jmenuji se Conchita, miláčku, říkala jsem ti to už nejméně stokrát,“ odfrkla si uraženě slečna Conchita Alvarezová. „To tvé každodenní šňupání koksu ti zřejmě úplně zatemnilo mozek.“

„Co jsi říkala, miláčku?“ zeptal se roztržitě Miguel, který už dávno myslel na něco jiného. „Kdo je to ta záhadná Conchita?“

„Já se jmenuji Conchita, už by sis to taky mohl jednou provždy zapamatovat,“ uraženě zvýšila hlas jeho snoubenka.

„Miláčku, vždyť přece víš, že pravá láska si na detaily nepotrpí,“ pokoušel se o omluvu Miguel. „Přines z koupelny lubrikační gel a pohni si čumáčku, než vášeň vyprchá. To víš, život je krátký! Salgadovi už mají třetí dítě a my pořád nic. S takovou přijde stát na buben.“

Conchita se zamyslela.

„To si děláš srandu, že? Nechápu, proč by stát měl chodit na nějaký buben?“ zeptala se ho po chvíli přemýšlení. „Copak je stát nějaký bubeník?“

„To je jenom takové úsloví, miláčku,“ poučil ji Miguel. „Neznamená to, že by se mělo chodit přímo na buben a kromě toho je to přece pitomost.“

„No dobře,“ znovu se zamyslela Conchita, „ale když už jsme u toho bubnu, miláčku, musím ti říct, že jsem těhotná.“

„Fajn,“ opáčil Miguel a nabil si šlukovku.

„Jenom fajn?“ urazila se Conchita. „Snad mě konečně požádáš o ruku, nebo ne?“

„No dobře,“ zasmál se vtipálek Miguel. „Tak naval ruku!“

„Ty musíš všechno zkazit,“ rozplakala se Conchita a zavřela se ve svém pokoji.

Miguel a Conchita byli snoubenci už celé dva měsíce. Bylo to partnerství velice romantické, ale i trošku drsné, jak už to u jižních národů bývá zvykem. Menší absence hlubších citů je tím nejlepším předpokladem pro milenecké štěstí, to ví každý. Bydleli spolu v útulném pronajatém bytě, plném ustřihnutých malíčků, které Miguel dával do obálky s žádostí o urychlení splátky za drogy. Conchita mezitím vyráběla kokain pro turisty z nastrouhané křídy a oba byli velice šťastní.

V jižní Americe je krásně. Písčité pláže, modrá obloha, nádherné stavby z vlnitého plechu a věčně nenažrané piraně, čekající na naivní turisty z Evropy. Prodej drog je tam považován za úctyhodné povolání a občasná střelba v ulicích za roztomilou kratochvíli. Vládě to nevadí, 90% hrubého národního produktu za nějakou tu přestřelku stojí.

„Dneska jsem odpráskl dva hňupy z protidrogového, králíčku,“ vyprávěl druhého ráno po noční šichtě Miguel Conchitě. „Přišli do hotelu v riflích a měli dredy. Ti pitomí fízli si myslí, že takhle vypadá drogový dealer, tak jsem je okamžitě sejmul, za blbost.“

„Dej si ještě stehýnko, myšáčku, když jsi tak moc pracoval,“ usmála se na něj Conchita. „Pekla jsem je na marihuaně s troškou šalotky.“

„Kdyby měli alespoň sako, burani, nechal bych je žít,“ zamumlal s plnými ústy Miguel, „ale rifle, no uznej sama, kdo dneska chodí na jednání v riflích? Jedině lúza, nebo policajti, což je totéž!“

„Správně, pejsánku, to je naučí. A co jsi ještě dělal?“ zajímala se Conchita.

„Ojel jsem tvoji sestru,“ opáčil klidně Miguel. „Chápej, musel jsem, vyprala mi košili.“

„Já nemám sestru, Migueli. Mám bratra!“ podivila se jeho snoubenka.

„Tak to musela být naše paní domácí,“ zasmál se Miguel. „Vyprala mi košili, tak co jsem měl dělat? Chtěla zaplatit a já nechal všechny drobné v autě. Ohnul jsem ji přes ledničku.“

„To je v pořádku, miláčku, hlavně že si zbytečně neutrácel,“ pochválila ho snoubenka a přidala mu další kousek kuřete.

„Hele, co je tohle, marcipán?“ zajímal se Miguel o obsah mísy uprostřed stolu.

„Ano, s heroinem, pro návštěvy,“ nabídla mu Conchita. „Ochutnej, je to výborné.“

„Dám si drobet, dneska si zasloužím. Sem utahaný jako kůň,“ zul si boty Miguel a kopnul je do kouta. „Představ si, že jsem musel podříznout v tom hotelu i portýra. Když jsem sejmul ty poldy, tak ten všetečka nakoukl do pokoje. Trouba jeden pitomý.“

„Jen si dej marcipánek, je sladký,“ usmála se roztomile Conchita.

„Víš, Esmeraldo…“

„Jmenuji se Conchita, čumáčku!“ urazila se oslovená slečna. „Už by sis mohl konečně zapamatovat alespoň mé jméno, když už si nepamatuješ mé narozeniny!“

„Ale miláčku, kdo si vás snoubenky má všechny pamatovat,“ zasmál se Miguel. „Kdybyste se alespoň jmenovaly všechny stejně, pak bych se pořád neplet. Ale to ne. Natruc se jmenujete každá jinak, z toho by jednomu praskl mozek.“

„Ještě jednou mi řekneš Esmeraldo, tak se urazím a odběhnu trucovat k mamince,“ pokusila se Conchita o nejstarší ženskou výhružku.

„Ty nemáš maminku, jsi sirotek,“ pokračoval v konverzaci s plnými ústy Miguel. „Ty to nevíš?“

„Vím, ale mohl jsi mi to říct citlivěji, ty surovče!“ začala natahovat Conchita. „Kdybys ji minulý týden při večeři nezastřelil, mohla tady ještě být.“

„Řekla si o to, miláčku!“ pokoušel se bránit Miguel. „Kritizovala moje sako, což je nepřípustné. Neměl jsem jinou možnost.“

„Jenom řekla, že máš na rukávu trošku majonézy a ty jsi ji zastřelil,“ začala vzlykat Conchita. „Kvůli majonéze na rukávu…“

„Koukám, že jste obě stejné,“ ušklíbl se Miguel. Pak vytáhnul bouchačku a střelil Conchitu do hlavy. „Jaká matka, taková Katka, jak se říká.“

Potom se vrátil k jídlu, přičemž nejprve zavolal svým poskokům, aby přijeli odstranit mrtvolu jeho poslední snoubenky.

„Sakra, ten marcipán je skvělý,“ pokýval po chvíli hlavou, když jeho kumpáni táhli nebohou Conchitu z kaluže krve ke dveřím. Potom pokračoval v hodokvasu. Ostatně, láska prochází především žaludkem, to přece ví každý blbec.

 

Takové normální léto v Dolních Počernicích

„Čert to poser,“ romanticky se zasnila inženýrka Galina Hnisavá, absolventka Zemědělské univerzity v Praze. „Jak je to možné, že my slušné dámy vždycky zůstaneme na ocet? Kdybych tak měla nějakého pitomého manžela, kterého bych mohla trápit, to by byla paráda, ale když není kde brát, tak je to těžké,“ zanaříkala a kopla špinavé ponožky do kouta. „Nechápu, proč nikoho nepřitahuju.“

Galina žila sama. Pracovala na statku v Dolních Počernicích a i přesto, že v okolí bydlelo dost svobodných idiotů, z nichž každý by si ji po pár pivech možná i vzal, Galina čekala na svého Prince. Princ se přece vždy dostaví, to je jasné všem osamělým dámám, po večerech studujících odbornou literaturu z edice Červené knihovny. Čekání na Prince je tedy v podstatě jedinou činností, kterou si romantické dámy na vesnicích krátí svůj drahocenný čas.

„Tak co, Galino, už jsi sbalila nějakého místního traktoristu?“ houkla na ni prodavačka z místní masny, řeznice Miluna. „Večer v hospodě jich najdeš víc než dost.“

„To určitě,“ odfrkla si Galina. „Traktoristi mě nezajímají, stejně to jsou většinou ožralci,“ lhala jako o život, protože traktoristou by neopovrhla. „Na mě někde čeká bohatý pan doktor.“

„Tak jedině doktor na psychiatrii,“ vysmála se jí Miluna, částečně dotčena tím, že její manžel byl právě oním traktoristou, na kterého Galina narážela. „Takový psychiatr, panečku to je partie, jenomže ten by si tě vzal jedině na výzkum.“

„Jsi pěkně trapná, Miluno,“ urazila se Galina a šla raději vážit mrvu, když už si nikdo nevážil jí.

Mezitím přijel do Dolních Počernic traktorista Jarin z vedlejší vesnice, kvůli obchodu s tuhou statkovou podestýlkou, vzniklou fermentací mrvy, jak se dnes odborně říká hnoji. Měl jako vždy vzorně nažehlené montérky a čerstvě získané hygienické osvědčení, shodou okolností úděsně ušpiněné právě od toho hnoje, měl nalepené na čelním skle. Vezl na trh ohromnou zásobu zboží a několikrát cestou málem umřel, když se mu pokazila klimatizace a zápach z nákladu se začal šířit kabinou. Naštěstí ji pokaždé opravil a nyní si již chystal otevřít svůj stánek na zemědělském veletrhu. Zboží měl roztříděno podle jakosti. Řidší hnůj vlevo, hustější vpravo.

Galina dorazila na veletrh krátce po poledni. Za pultem stál Jarin s tak zodpovědným výrazem ve tváři, že se Galině ihned zalíbil. Rozhodla se ho tedy okouzlit svou hlubokou znalostí problematiky.

„Tunu hnoje,“ poručila si a i on se do ní při těch slovech okamžitě zamiloval. Aby taky ne, to by byl divný.

„A přejete si řidší, nebo hustější kejdu?“ otázal se odborně. „Říká se, že řidší je lepší,“ zamrkal na ni, „ale podle mě to není pravda.“

„To je jedno. Důležité je pouze odbourávání činností různých skupin mikroorganismů, zejména bakterií, plísní a aktinomycet,“ poučila ho Galina a Jarin začal její přání dychtivě plnit. „Dáma je znalec, to se hned pozná,“ začal jí lichotit.

„Mám zemědělskou fakultu se zaměřením na problematiku rostlinné biotechnologie,“ opáčila Galina. „Musím to vědět.“

„Vy jste inženýrka?“ podivil se Jarin. „To je super. My jsme měli v rodině taky jednoho inženýra. Minulý rok se uchlastal, ale jinak byl v pohodě.“

„Samozřejmě, že jsem inženýrka a vůbec nepiju alkohol,“ nafoukla se Galina. „Kromě toho mám veškeré anaerobní procesy v malíčku.“

„Vy máte ve svém malíčku nějaké výrobní procesy?“ podivil se Jarin. „Tady v tom? A jak se vám tam vlezou?“

„Anaerobní a ne výrobní,“ zasmála se Galina. „To znamená bez přístupu vzduchu. A kromě toho je nemám přímo ve svém vlastním malíčku, jako spíše v hlavě. Je to jen takové rčení, mít něco v malíčku.“

„Aha. Jste tedy také zastáncem teorie, že přístupem vzduchu vznikají velké ztráty organických látek a cenného dusíku?“ pokoušel se udržovat konverzaci Jarin jedinou větou, kterou pochytil při včerejší pařbě s několika zemědělci.

„To si pište,“ spustila Galina, kterou vždy bavilo předávat svou odbornost nevědomé chátře. „Při omezeném přístupu vzduchu, za mírné anaerobiózy, jsou organické látky pouze částečně odbourávány a tvoří se více metanu, který brání rozkladu organických látek na oxid uhličitý, vodu, čpavek a popeloviny.“

„Tak to je paráda,“ začal odvažovat zboží Jarin, který neměl ani ponětí, o čem je řeč. „Bez toho pitomého kyslíku je každému líp,“ dodal a jeho původní zamilovanost začínala dostávat první trhliny.

„Čím větší je přístup kyslíku v průběhu zrání mrvy, tím intenzivněji probíhají procesy biologického odbourávání a tím větší jsou ztráty na organické hmotě i na dusíku,“ dostávala se do ráže Galina.

„Super, to jsem potřeboval vědět,“ pokračoval v konverzaci značně zmatený Jarin, který podobné zaujetí pro hnůj ještě nezažil. „Zrání mrvy mě vždycky velmi zajímalo.“

„Z pohledu kvality vyrobeného hnojiva je však nejefektivnějším způsobem přímé kompostování, které se však v praxi pro vyšší náklady a větší pracovní náročnost nerozšířilo,“ pokračovala v monologu Galina. „To je taky zajímavé!“

„To tedy je,“ zasmál se Jarin. „Je to strašně zajímavé! A vy máte své vlastní hnojiště?“ pokračoval ledabyle v konverzaci. „Chci říct, že na to vypadáte. Tedy odborností, pochopitelně!“

„Samozřejmě,“ pochválila se Galina, která nepochopila jemnou urážku. „Rozklad organických látek ale nemá na hnojišti proběhnout úplně a měl by být přerušen ve fázi, kdy lehce rozložitelné látky jsou v určité rovnováze k jejich rozkladným produktům. Tohoto stavu lze dosáhnout podle roční doby asi za 2-3 měsíce zrání mrvy.“

„Bude to patnáct stovek,“ odtušil Jarin a začal se věnovat dalším zákazníkům.

Rád bych vám řekl, že se zanedlouho konala svatba, ale nekonala. Těžko říct proč. Traktorista Jarin odjel ihned po prodeji takovou rychlostí, že by mu to záviděl i běžný závodník formule jedna. Jeho traktor při startu dokonce zvířil prach, což byla událost, kterou ani nejstarší usedlíci nepamatovali. Takové normální léto v Dolních Počernicích se tedy minimálně z pohledu bohyně Afrodity rozhodně nevydařilo.

 

 

Tento způsob Vánoc zdá se mi poněkud nešťastným

Každá rozumná společnost investuje do svých dětí, protože děti jsou budoucností národa. Jenomže o budoucnost nejmladší generace v České republice netřeba mít strachu. Moudrá sociální politika naší vlády z ní za několik málo let vychovala značně otrlé jedince, kteří se o sebe dokážou postarat za všech okolností.

„Tati naval oheň!“ houkl šestiletý Norbert na svého otce a vytáhl mu z krabičky cigaretu, ubalenou z vytřepaných vajglů, posbíraných ráno na zastávce. „Dneska mám nervy jako špagáty. Ta tupá učitelka už zase volala matce na mobil, že jsem nebyl měsíc ve škole. Zvedl to prodavač v zastavárně, kam jsme ho včera odnesli a té učitelce vynadal. To zas budou kecy!“

„Ty jsi nebyl ve škole?“ podivil se Norbertův tatík a přihnul si láhvového piva. „To bys ale neměl dělat, škola je základ života.“

„To určitě,“ zasmál se jeho potomek. „A co ty? Ty jsi snad byl v práci?“

„Nebyl,“ opáčil jeho tatík a ubalil si další zastávkové cigáro. „Jenomže já už jsem dospělý, takže si můžu dělat, co se mi právě zamane. Jsem o patnáct roků starší než ty, spratku!“

„A nechceš zajít říct té mé tupé učitelce, ať už nám dá jednou provždy pokoj?“ začal ho lámat malý Norbert. „Pořád jenom vyhrožuje, že zavolá Eržice!“

„Neříkej matce Eržika,“ okřikl ho táta.

„Ale ona je Eržika,“ podivil se Norbert. „A vůbec, kde vlastně je?“

„Eržika je ve vazbě,“ zasmál se tatík. „Takže buď v pohodě. Učitelka jí nic říct nemůže.“

„Ale ta megera je schopná tam zajet a promluvit si s vězeňským psychologem,“ upozornil ho přechytralý synátor. „A to bychom přišli o dávky!“

„To je hrůza, ti učitelé nedají dětem pokoj ani o Vánocích,“ odplivl si znechuceně jeho táta. „A vůbec! Dopil jsi to krabicové víno, co jsem ti dal pod stromeček?“

„No jasně, tati! Přece ho nenechám do Silvestra zkysnout,“ urazil se šestiletý Norbert. „Jsem snad malý?“

„Tak mě neotravuj a táhni se proběhnout po obchodech,“ odbyl ho otec. „Jsou přece Vánoce, tak si něco naděl. Nic jiného totiž nedostaneš!“

Norbert byl dítě ulice a neměl jednoduchý život. Jeho rodiče byli sociálně nepřizpůsobiví a on k tomu taktéž směřoval, aby mu jednou nevyčítali, že se nepotatil. Školu ze srdce nenáviděl a všechno ostatní taky. Jediné co ho bavilo, bylo poflakování po ulicích Ostravy a sprejování kosočtverců na kapoty policejních aut, které se tam odvážily jednou za čas zabrousit. Neuměl číst ani psát a vlastně jediné písmeno, které ovládal, byl onen zmíněný kosočtverec.

„Tento způsob Vánoc, zdá se mi poněkud nešťastným,“ zaštěrkal Norbert plechovkou a jal se vytvářet další umělecké dílo na vozidlo Městské policie. V tom ho chytil za ucho strážmistr Kopyto.

„Poslouchej, mládenče, nesnáším umělecky nadané týpky, jako jsi ty! Podle mě přispívají ke globálnímu oteplování a to nejenom pomocí sprejů. Tohle je už šestý kosočtverec, který jsi mi nasprejoval na auto.“

„Když já jiné tvary neumím,“ zkoušel se vymlouvat Norbert. „Geometrii jsme na zvláštní škole ještě nebrali a nikdy ani nebudeme. To je přece jasná diskriminace!“

„A víš ty vůbec, co to znamená?“ zeptal se ho strážník.

„Diskriminace? Tak to teda vím!“ naježil se Norbert. „To znamená, že vy bílí nás nesnášíte!“

„To přece není pravda,“ zaujal značně pokrytecký postoj strážce zákona. „To si jenom namlouváš! Nikdo vám přece nic nedělá,“ pokračoval ve výmluvách, silně odporujících realitě. „Já myslel spíše ten kosočtverec. Víš vůbec, co to vlastně znamená?“

„Tak to teda vím! Je to v podstatě rovnoběžník, pane strážníku,“ opáčil znuděně Norbert a začal se ostentativně šťourat v nose. „Obvod spočítáme jako 2 krát a+b a obsah je délka strany krát vzdálenost rovnoběžek.“

„Ty malý úchyle, já už tě odnaučím myslet na sex!“ rozčílil se Kopyto, který hned pochopil, že si z něj Norbert utahuje. „Geometrii jste ještě nebrali, ale kosočtverce ovládáš na jedničku. Kolik máš vůbec roků, spratku?“

„Za dvanáct let mi bude osmnáct, gádžo,“ poučil ho zkušený Norbert. „Nejsem tudíž ještě právně odpovědný.“

„To máš jediné štěstí, parchante, jinak bych tě zavřel, až zčernáš.“

„Co jsi to říkal?“ zeptal se ho pomalu Norbert „Že zčernám? To se mi moc nelíbí. Cítím tam rasistický podtón.“

„Promiň, kámo, já to tak nemyslel,“ vyděsil se strážmistr. „Je to jen takové lidové rčení, nic konkrétního to neznamená.“

„No proto, jinak bych musel zavolat do Bruselu a postěžovat si na rasistické narážky, což by se jistě negativně podepsalo na tom tvém gadžovském služebním postupu,“ vysmál se mu Norbert. „Podobné existence nemají ve státní správě co dělat.“

„Prosím tě, nenič mi život,“ klekl si vyděšený strážník do závěje vedle vozu. „Já nejsem rasista. Za pár let ze mě má být nadpraporčík a teď mi to má pokazit taková lapálie? Vždyť mi to jen ujelo.“

„A co uděláme s tím sprejem, co jsi mi zabavil?“ zeptal se vychytrale Norbert.

„Tady ho máš zpátky,“ vyhrknul strážník.

„A hodinky?“

„Jaké hodinky?“ podivil se strážce zákona. „Žádné hodinky jsem ti nezabavil.“

„A hodinky?“ pokračoval zvýšeným hlasem Norbert.

„Sakra práce,“ mumlal si strážník Kopyto a sundával nové Primky. „Zaper se, spratku!“ ulevil si, když je podal Norbertovi.

„Dobrá strážníku, jsem ochoten ti to pro tentokrát odpustit. Máš štěstí, že jsou Vánoce. Ale za trest to domaluješ sám, jinak sáhnu pro jeden ze svých deseti mobilních telefonů, které jsem si dneska nadělil.“

„Díky moc, podej mi ten sprej,“ ulevilo se strážníkovi.

„A nezapomeň na čárku uprostřed. Bez ní to nemá žádnou šťávu!“ poručil si Norbert.

Vyděšený strážník mezitím maloval, Norbert ho zběžně kontroloval a rozpustilé vločky sněhu tančily ve svitu pouličních luceren. Vánoce jsou přece svátky klidu, míru a pozitivní diskriminace, hlavně v Ostravě.

 

Znáte Bořka?

Bořivoj Nejezchleb, mezi kolegy znám spíše pod přezdívkou Dutohlav, pracoval jako vedoucí technolog v jaderné elektrárně. Seděl společně s dalšími techniky na velínu, a když se rozsvítila nějaká červená kontrolka, tak zmáčknul nejbližší zelené tlačítko. Moc dobře věděl, že červená kontrolka znamená trable a je tedy třeba ihned zmáčknout nějaké zelené tlačítko. Chodu jaderné elektrárny vůbec nerozuměl, ale to nikdo z jeho kolegů nevěděl, protože Bořek si u přijímacího řízení trošku vylepšil životopis. Přidal si tam zfalšovaný titul inženýra, přičemž zamlčel šestiletý nepodmíněný trest odnětí svobody za zabití z nedbalosti, ze své poslední práce pomocného dělníka.

V nové práci se Bořek řídil pouze instinktem a čichem. Přemýšlení je pro nýmandy, to věděl už od plenek a proto se podobným riskantním činnostem vyhýbal. Brzy mu došlo, že ke služebnímu postupu stačí jen nadávat na kolegy a občas na poradě zkritizovat politiku generálního ředitele, který na běžné porady nechodí. Tomu totiž rozumí všichni, především přítomní vedoucí středisek a vždy to vzbudí veliký potlesk. Hlavně nesmí navrhovat nějaké změny, to je cesta do montérek. Nakonec to dotáhl až na hlavního technologa a seděl před tím největším pultem.

Mimochodem, ovládací pulty v jaderných elektrárnách jsou zajímavá zařízení. Vypadají složitě, ale ve skutečnosti není nic jednoduššího. Je tam hodně barevných tlačítek, která v pravidelných intervalech blikají různými barvami. Bořek po nějakém čase zjistil, že když jenom blikají, nic hrozného se neděje, ale když začnou i houkat, je třeba začít zuřivě mačkat ty tlačítka, které zrovna neblikají, a houkání po čase přestane. Tento postup s úspěchem používal už několik let a nikdy ho nezklamal.

„Pane inženýre, co to znamená?“ zeptal se ho náhle jeden z jeho podřízených, jistý mladší technik Kočí, když se velínem rozlehl protivný zvuk. „Hodnoty moderátoru vyskočily na dvojnásobnou úroveň a stále stoupají. Jaké hodnoty máte u těžké vody?“

Bořek přemýšlel. Neměl ani potuchy, proč se voda zrovna v jejich elektrárně dělí na těžkou a lehkou. Voda je přece voda, pomyslel si a otočil se v křesle.

„Co je to za pitomou otázku?“ zaútočil tvrdě na svého podřízeného, jelikož nejlepší obrana je útok. „Jaká těžká voda, co to melete, vy se neumíte vyjadřovat odborně?“

„Promiňte, pane inženýre, myslel jsem oxid deuteria,“ omlouval se technik. „Všichni tomu tak říkají,“ bránil se.

„Říkejte si tomu, jak chcete, ale až po pracovní době,“ sjel ho Bořek. „Na pracovišti diletantství zásadně netrpím!“

Potom opět přemýšlel. Neměl ani potuchy, co je to deuterium, ale nesměl to na sobě nechat zdát. Dokonce ani netušil, co je to okysličení a kde ho na panelu hledat, ale bylo mu jasné, že musí odpovědět.

„To nemůžete zvednout zadek a přijít si to opsat z panelu?“ zařval na mladšího technika po chvíli marného hledání. „To si neumíte poradit sám?“

Technikovi bylo sice divné, proč mu to pan inženýr Nejezchleb nenahlásil, když to měl přímo před sebou, ale poslušně se zvedl a chvíli mu koukal přes rameno.

„Je to dvě stě milisievertů,“ prohlásil nahlas a podíval se tázavě na svého šéfa. „To je skoro stokrát víc než normálně.“

„No vidíte, že jste to nakonec našel,“ opáčil Bořek. „Já tady věčně nebudu.“

„Ale co budeme dělat?“

Bořek neměl ani tušení co by měli dělat. Dokonce ani netušil, co je to ten milisievert, ale ihned ho seřval, jako každý správný šéf:

„Tak sakra volejte okamžitě údržbu, co tady stojíte! To mám všechno dělat já?“ vztekal se, jako kdyby někdy něco dělal.

Mladší technik Kočí tedy zvedl telefon a odevšad se najednou začali sbíhat další inženýři v bílých pláštích. Chvíli panikařili a pak spolu začali mluvit nějakou tajnou řečí, ve které se vyskytovaly věty jako: Kolabuje nám primární okruh parogenerátoru, to není moc dobré!

Zoufalý Bořek, samozřejmě s výrazem suveréna, se marně snažil pochopit, o čem je řeč, přičemž rozuměl pouze slovům „to není moc dobré“, z čehož vydedukoval, že to není moc dobré. Pak vytáhl z kapsy propisku a začal ze zoufalství ťukat do té prokleté kontrolky. Kontrolka zhasla a protivný zvuk ustal. Přivolaný elektrikář následně zjistil, že na vině byl vadný kontakt. Všem se ulevilo.

„Pánové, já tady nebudu věčně,“ zopakoval Bořek nastoupené partě technologů svou celoživotní mantru. „Pokud se nenaučíte řešit technické problémy, tak tady nemáte co dělat. Diletanty prostě nesnáším!“ odfrkl si a hned nato se začal věnovat dalšímu koukání na ten záhadný panel.

Na operativní poradě následujícího pondělí pak Bořek pochopitelně neopomněl zdůraznit zmatky svých neschopných podřízených. Ti se dívali do země, rudí až za ušima. Nemohlo to dopadnout jinak. Bořek byl znovu povýšen, tentokrát na vedoucího celého bloku.

 

Sedm dní v Tibetu

Při jedné z mnoha svých cest po Asii jsem se zastavil i v Tibetu, abych si prohlédl tuto nekorunovanou kolébku lidské moudrosti. Náhodou jsem narazil za vesnicí na odpočívajícího starého muže s vyholenou hlavou, což není nic zvláštního, protože za každou vesnicí po celém světě vždy odpočívá nějaký starší muž. A protože tito starší mužové bývají často silně podnapilí, raději jsem ho ignoroval a šel dál. Můj hindský průvodce však ihned zvážněl a tlumeným hlasem mi prozradil, že se jedná o samotného Lámu.

„Ježišmarjá, to je Láma?“ zareagoval jsem překvapeně, jelikož jsem vůbec nevěděl, do které živočišné třídy toho tvora zařadit. „Vypadá úplně jako nějaký bezdomovec. To všichni Lámové takhle vypadají?“

„Ano, přesně takhle většinou vypadají. A jen tak mimochodem, kdo je to ten Ježišmarjá, kterého jste zmínil?“ zeptal se mě na oplátku můj průvodce.

„To je složité,“ pokoušel jsem se mu vyhovět, jelikož víra je v těchto zemích velice důležitá. „Jsou to v podstatě dvě bytosti z Nového zákona. Ježíš a Marie. Ježíš je syn Boží a jeho matka byla Marie.“

„A teď je z nich jedna bytost jménem Ježišmarjá?“ podivil se ještě víc můj hindský průvodce.

„Ne, to se jen tak říká,“ pravil jsem zvesela. „Když tě něco překvapí, nebo se lekneš, řekneš Ježišmarjá.“

„Jste divní,“ opáčil po chvíli přemýšlení hind. „Asi máte v hlavách místo mozku lejno samotného Šivy, jinak si to neumím vysvětlit.“

„No tak dobře, jsme divní,“ mávl jsem rukou nad jeho fanatizmem. „A teď jdi toho Lámu požádat o rozhovor, jestli bude mít vůbec zájem.“

Průvodce odběhl, zanedlouho se vrátil a dával mi znamení, abych přistoupil blíž. Vyšel jsem značně nervózní ke skupince stromů, pod nimiž Láma moudře seděl a pohlédl na něj. Měl na sobě pouze turban a zástěru. Podobal se hnědé sošce, pouze oči měl černé jako rtuť, kromě bělma, které bylo, Budha ví proč, žluté. Dal průvodci znamení, aby odešel a potom se na mne hluboce zadíval.

„Dobré odpoledne,“ řekl anglicky. „Očekával jsem vás.“

„Jak jste mohl vědět, že přijdu?“ zeptal jsem se velmi překvapen. „O našem setkání přece do dnešního dne nemohl mít nikdo ani tušení?“

„To je dar otců,“ opáčil povýšeně Láma. „Nahlížení do budoucnosti patří k základním schopnostem, které ovládá každý duchovní vůdce.“

„Takže vy víte úplně všechno?“ vyhrkl jsem nadšením. „I z budoucnosti? Tak schválně, jaké budou čísla ve Sportce příští týden?“

Neodpověděl mi a začal o něčem jiném.

„Přicházíte z daleka, ale delší cestu máte před sebou,“ zahleděl se do dálky. „V posledním ze svých vtělení jste byl Napoleon Bonaparte. To byl veliký francouzský císař a válečník.“

„Já vím, kdo to byl Napoleon Bonaparte!“ vysmál jsem se jeho přírodní prostotě. „Ale moc tomu nevěřím,“ dodal jsem. „A víte proč? Tak pitomý klobouk bych si na hlavu nedal ani náhodou a už vůbec ne napříč. Co mi na to řeknete, pane Lámo?“

„V nynějším životě se vám část vašich snů splní a jiná zase ne,“ pokračoval Láma dál ve svých proroctvích a odvrátil před mým pronikavým pohledem zrak. „Dříve nebo později však dosáhnete Ticha. Bude to tři sta dolarů!“

Uvelebil jsem se v trávě pohodlněji a zeptal se jej, co rozumí tím Tichem. Chvíli se na mě zamyšleně díval, asi přemýšlel, jestli mu stojím za námahu, ale nakonec odpověděl.

„Veškeré vesmírné vědomí se skládá s celkové hmoty, myšlení a duše. Z nejvyššího elementu vzešly všechny druhy substancí.“

Přiznám se, že toto zjištění mnou přímo otřáslo. Na řadové pitomce mého formátu se musí s tak silnými myšlenkami opatrně.

„Cože?“ zeptal jsem se udiveně. „Z jakého elementu? Co tím myslíte?“

„Z nejvyššího elementu vědění,“ klidně mi oznámil Láma svou Velikou Životní Pravdu.

„A to je jaký, ten nejvyšší element? Ony jsou i nějaké nižší elementy? Elementární znamená základní,“ divím se, jelikož jsem vůbec netušil, co tím chtěl básník říct. „A co to vlastně znamená, ty substance?“

„Vězím v tomto těle již přes tři sta let,“ opáčil po chvíli přemýšlení Láma. „A v minulém životě jsem byl Šáhdžáhánem, budovatelem Táčmahálu.“

„Parádně utíkáte od otázky, mistře,“ pochválil jsem jeho zkušenost. „A co jste vlastně myslel tím Tichem?“

„Země, voda, oheň, vzduch i etér, nejnižší i nejvyšší substance prochází řadou tvůrčích vývojů a postupují od hrubšího k jemnějšímu. Když dospějí k člověku, obsahují část filtrovaných vibrací zvaných duše. A teď bych prosil těch tři sta dolarů,“ suše odvětil Láma.

„Tomu nerozumím,“ přiznal jsem se po pravdě. „Žádné filtrované vibrace duší přece neexistují.“

Po těch slovech se na mě Láma smutně zadíval a prohlásil.

„Máte před sebou ještě několik životů. V jednom z těch pozdějších se vrátíte sem, do Tibetu. Tehdy snad dosáhnete Ticha a já dostanu svých tři sta dolarů.“

Po těchto slovech se odvrátil a pomalu odcházel, přičemž jsem zaslechl, jak si mumlá: „Ale jak tě tak pozoruji, ty přechytralý vychcánku, bude to asi až za dlouho.“

 

Noblesse oblige

Arcivévoda Božetěch Erteple byl impotentní. Jeho komorník mínil, že to má buď z nadměrné konzumace bažantů, nebo se jedná o následky častého ježdění na koni, které ho připravilo o varlata už v dětství. Měl sice patnáct dětí, ale to byla zásluha jeho podkoního Francka, který ihned po každém odjezdu pana arcivévody na lov briskně pokryl jeho manželku, arcikněžnu Nadrženou-Falckou.

„Sarblé, moje drahá, ty jsi stále gravidní, to je nějaké divné,“ vyčítal při společných snídaních pan arcivévoda své choti její permanentní těhotenství. „Kolikrát si takhle na lovu říkám, jestli jsme spolu měli alespoň tolik pohlavních styků, kolik máme dětí.“

„Ale miláčku, snad bys nežárlil,“ uklidňovala arcikněžna svého chotě. „Mohu tě ubezpečit, že všechny naše děti jsou potomky jednoho jediného otce.“

Všichni přítomní sloužící se po její poznámce začali pochechtávat, zejména podkoní Francek, který si dokonce plácl s komorníkem do dlaně.

„To se mi nějak nezdá,“ zadumal se mezitím natvrdlý arcivévoda. „Už si to konečně musím začít psát. Poslední pohlavní styk jsme spolu měli loni na jaře, to si pamatuju naprosto přesně. A taky o vánocích, ale už nevím, jestli těch loňských, nebo předloňských. No, to by mohlo docela souhlasit.“

„Založím ti na tu statistiku zcela nový blok, drahý,“ pousmála se arcikněžna. „Bude ti stačit dvě stě stránkový, nebo mám objednat nějaký větší.“

„Dvě stě stránkový bude stačit,“ odtušil zamyšlený arcivévoda, čímž vyvolal záchvaty smíchu nejen u arcikněžny, ale i u všech přítomných komorníků a sloužících.

Mimo tyto drobné rozmíšky však bylo jejich manželství docela šťastné. Arcivévoda jezdil na lov, arcivévodkyně se starala o domácnost a podkoní Francek o zachování rodu a o budoucí dědice. A nebyla to lehká práce, arcikněžna Nadržená-Falcká vyžadovala intimní styk několikrát denně, není tedy divu, že počet dětí neustále narůstal.

Všechny arcivévodovic a arcikněžnovic děti měly v životě už od narození jasno, chtěly být taky něčím arci, lhostejno čím. Hlavně aby se nezařadily mezi obyčejné smrtelníky, to by byl průser. Takový obyčejný člověk to v životě nemá lehké a kolikrát musí místo na hon do práce, což je pro aristokrata ta největší potupa pod sluncem. Obyčejní lidé to ještě zvládají, ale modrá krev dokáže v žilách korzovat jedině za ušlechtilého doprovodu lesních rohů a pracovní sirény se nevýslovně štítí.

Sám arcivévoda Božetěch Erteple byl vášnivý lovec, stejně jako všichni jeho předci. A od té doby, co se výnosem papeže nesměli střílet poddaní, zaměřil se na zvěř. Nezalekl se ani středně velkého hejna bažantů a střílel je s velikou náruživostí zbabělého surovce. Stejně si za to mohli ti bažanti sami, byli na jeho pozemku a to bez dovolení. Urozený pan Božetěch byl dokonce tak statečný, že dokázal zcela sám čelit i houfu koroptví, vyzbrojen pouze brokovnicí. Odvaha, ta patří k aristokracii, stejně jako, … no zrovna mě žádné vhodné přirovnání nenapadá, tak to necháme být.

„Sakrblé, co se to tam hýbe,“ zabručel si do fousů arcivévoda a zaostřil zrak. Byl totiž jako každý myslivec imrvere ožralý a o tom, jak vypadá okolí, měl jen mlhavou představu. „Ještě aby to byl divočák, himl laudón. Mám nabito jen na koroptev.“

„Zkuste druhou hlaveň, milosti,“ upozornil ho sluha Hans, stojící za ním. „To je ten kohoutek vlevo!“

„Držel hubu Hans, houby tomu rozumí!“ utrousil arcivévoda a zkontroloval si kohoutky. Byly skutečně dva, toho si do dnešního dne nepovšiml. „Raději si upraví tu svou špinavou kamizolku,“ okřikl svého sluhu, aby si dodal na vážnosti.

V tu chvíli to však v křoví znova zaharašilo a Božetěch sebou trhnul. Vzpomněl si na tragédii, kterou mu minulý týden vyprávěl hrabě Kolovrat. Ten chudák jednou coural svým revírem a slídil po nějaké drzé lasičce, když se na něj z křoví vyřítil vzteklý tetřev. Hrabě si tím leknutím potřísnil spodky svou aristokratickou stolicí a potom ještě musel vyhodit svého tajemníka, který to všechno viděl a začal se nepřístojně svíjet smíchy.

„Kruciš element, to je zrovínka stejná situace,“ zašeptal Erteple a začal couvat směrem k mýtince. „To by mi ještě tak chybělo, aby na mě zaútočila nějaká ta divoká zavšivená havěť.“

„Prosím, milostpane? Říkal jste něco?“ zeptal se ho sluha Hans, který právě ladil notebook se satelitní navigací, zapojenému přes mobil na internet. Tímto způsobem se v dnešní udatné době vyhledává zvěř mnohem snadněji, než za starých časů, kdy musela šlechta nachodit kolikrát i stovky metrů hustým porostem.

„Držel hubu, Hans, mám jim to říkat stokrát? To je mezi mnou a revírem!“ opáčil důstojně Arcivévoda. „Pořádek si tady musím udělat sám, to jim snad nemusím říkat. Co ukazují satelitní snímky?“

„Za tím křovím by měla být další mýtina a nějaký krmelec pro muflony. Dejte pozor milosti, ať je nevyplašíte.“

„To je ono,“ zašeptal Erteple. „Ti nenažraní mufloni mi zase chodí ke krmelci. Myslím, že neuškodí, když je trošku vyplaším. Stejně mi neplatí za seno, jsou ještě horší, než ti mí pitomí poddaní!“

Potom si sundal brokovnici z ramene a začal preventivně pálit do křoví jednu ránu za druhou. Když mu došly náboje, šel se opatrně podívat na výsledek své kanonády. Sotva opatrně odkryl první větvičky, znechuceně si odplivl. Uprostřed mýtinky ležel hajný Liška, rozstřílený na cucky.

„Sec mazec, to je lapálie,“ povzdechl si arcivévoda. „Teď se mi v klubu budou ostatní vévodové posmívat, protože štvát na lišku dneska chodí už jen ti nejtupější šlechtici bez špetky fantazie. Liška, co je to za pitomé jméno?“

„Podle mě vám to nemůže příliš uškodit,“ utrousil sluha Hans. „Ta poddaná čeládka si stejně nic jiného nezaslouží. Řekneme, že střílela osoba vám blízká a nakonec z toho bude ještě pěkná historka na zítřejší banket.“

„Mají recht, Hans, noblesse oblige,“ odplivl si arcivévoda. „Zakopou toho pitomce támhle u té borovice a seženou mi nového. Ale ať se jmenuje nějak pořádně, hlavně ne Liška, jinak mají padáka!“

„Takže třeba Fuchs?“ pokusil se o aristokratický vtip jeho sluha Hans.

„To je mi jedno, chytráku,“ ušklíbl se Erteple. „Jenom aby to zas nebyl nějaký pitomec Liška.“

 

Setkání se Smrťákem

První problémy s letadlem zaznamenala posádka již necelých sto kilometrů od špičkového travnatého letiště nedaleko Moskvy. Letadlo vrcholných českých podnikatelů, kteří měli v úmyslu zlehka zprivatizovat rozvíjející se ruské hospodářství, bylo naplněno jen z polovic, jelikož valná část ruského impéria byla již rozkradená. V každém případě byl tento let výjimečný. Nejprve jim vysadil levý motor, čili žádné překvápko, jelikož Aeroflot jako jediná letecká společnost na světě vytrvale používá vyřazené stroje z druhé světové války. Když však po deseti minutách vysadil i pravý motor, probudil hlavní pilot své kolegy a společně zavolali letiště.

„Bůh vám pomáhej, mládenci,“ oznámil pilotům moskevský dispečer a hned nato zavolal směrem ke kolegům na věži: „Pozor všem, bude sranda! Za chvíli žuchne další letadlo do pole. Doneste někdo šampaňské a pojďte se dívat na monitor. Kdo jako první uvidí, až ta tečka zmizí, má skleničku zdarma.“

Letadlo mezitím letělo klouzavým letem a k letišti jim zbývalo šedesát kilometrů. Piloti dělali, co mohli, ale nikdo z nich neuměl řídit. Od té doby, co v moderních letadlech zavedli autopiloty, které řídí letadlo samy, to jde s odborností posádky z kopce. Chvíli nazdařbůh mačkali různé barevné knoflíky, pak to vzdali a smířili se s klesáním.

„Káťo, doneste nám do kabiny další kávu a nějaké padáky!“ zahlásil druhý pilot do palubního telefonu, spojujícího pilotní kabinu s kuchyňkou.

„Jsem letuška, ne vaše matka,“ opáčila Jekatěrina. „Kávy jste už vypili tři a padáky máte pod sedadly!“

„Tak v tom případě se nemusíte obtěžovat, princezno,“ zacvrlikal kapitán a zavěsil.

„Jistě, pane kapitáne,“ odvětila ze zvyku Jekatěrina. Pak i ona zavěsila a oznámila svým kamarádkám: „To věčně nadržené jelito mi nedá ani minutu pokoj. Pořád si hraje na gentlemana a neustále mě balí. Asi doma nemá zrcadlo,“ ušklíbla se. „Tak co, nalijeme si vodku, nebo tady budeme jen tak sedět jako nějaké pitomé blbky?“

Všechny se zasmály a nalily si do plastových kelímků až po okraj. Přikusovaly k tomu sušenky a zábava v prostorách pro personál začala nabírat na obrátkách.

Český ministr zdravotnictví, Ervín Chobot, mezitím seděl u pravého okna a jako každý správný pravičák chlípně chrochtal u četby ekonomického týdeníku Svět bohatých a úspěšných. Do Moskvy letěl služebně, s vládním úkolem vytunelovat místní nemocnice. Zrovna přemýšlel o tom, jaké další luxusní auto si koupí na měsíc březen, když došlo k výpadku elektrického proudu. Okamžitě taky ucítil, jak letadlo ztratilo tah. Nikdo nevěděl, co má dělat, včetně rozparáděných letušek, které ihned slezly z bohatších cestujících a upravily si uniformy.

Piloti mezitím vysunuli vrtuli pohánějící dynamo, díky čemuž mohli alespoň osvětlit letadlo a mluvit k cestujícím.

„Vážení cestující, mluví kapitán Bezčasnyj,“ ozvalo se z reproduktorů. „Jste v pěkné bryndě, jelikož na palubě jsou jen dva padáky. Jeden mám na zádech já a o ten druhý se právě rve můj kolega s palubním inženýrem. Tak hodně štěstí a uvidíme se na zemi. Konec hlášení!“

Většina pasažérů se začala loučit s životem, kromě letušek, které zrovna načaly další vodku. Chobot však chápal, že jsou blízko letiště a naděje na další volební období existuje. Pro jistotu se však zapřel nohama o protější sedadlo a očekával smrt. Po dlouhé době v hluboké temnotě náhle něco zahlédl a automaticky zvedl ruce před obličej. Víc času mu nebylo dopřáno. Strašlivý náraz utrhl sedadla, vymrštil všechny cestující do přední části letadla a surově jimi smýkl chodbičkou. Svět venku zmlhovatěl a na malý okamžik se zrychlil, aby se hned nato zastavil.

Musím okamžitě pryč, byla jeho první myšlenka, když si uvědomil, že zázračně přežil, protože jako každý správný politik neměl páteř. Ležel vespod hromady bezvládných pasažérů a intenzivně cítil zápach krve a strachu. Překvapilo ho, jak snadno se může hýbat a děkoval Bohu, že vyvázl bez vážnějšího zranění. V tom ucítil dotek na pravém předloktí.

„Nemusíš se bát,“ řekl mu vysoký kostlivec v dost odpudivé černé pláštěnce, která se nosila ve středověku. „Potřebuji si s tebou jenom promluvit a potom tě vrátím zpátky na zem.“

„Ty jsi kdo, fotr?“ zeptal se ho arogantně ministr. „Nějaký idiot z Gotik párty?“

„Jsem Smrťák, čili chmurný žnec,“ odtušil zaraženě kmocháček, jelikož to byl právě on. „Myslel jsem, že mě každý zná.“

„Bůh se o mě postará,“ vykoktal zmateně ministr Chobot a začal před sebou mávat rukama.

„Myslíš?“ pousmál se přízrak. „Copak ty se staráš o své voliče?“

„No, po pravdě řečeno na ně nemám pro samou práci čas,“ přiznal se zastupitel.

„Tak vidíš, Bůh se na tebe taktéž vysere. Ani on totiž nemá čas. A to zejména na ty, kteří nemají čas na ostatní.“

„Takže půjdu do Pekla?“ vyděsil se ministr.

„No, to zrovna ne,“ zasmál se Smrťák. „Především z toho důvodu, že žádné Peklo neexistuje.“

„Tak kam tedy půjdu?“

„Nikam. Jenom potřebuji v Česku nějakého pomocníka. Ti vaši protivní lékaři jsou čím dál lepší a poslední dobou mi berou před nosem většinu zakázek. Jdu si pro zdechláka a hop, ti kreténi ho oživí. Už mě to nebaví,“ zašklebil se Smrťák.

„A co s tím mám společného já?“

„Jsi přece ministr zdravotnictví, ne?“

„To jo, ale jinak o zdravotnictví vůbec nic nevím,“ bránil se ministr Chobot. „To je ve vládě normální. Kolega ministr dopravy například nikdy v životě neviděl vlak.“

„To mi nevadí, potřebuji jen tolik, abys zavedl poplatky za návštěvu lékaře. To přinutí ty držgrešle seniory skonat v klidu doma a já nebudu muset pořád lítat na tu pitomou Zemi zbytečně.“

„To by šlo, kmocháčku,“ zamyslel se ministr. „Ale co z toho budu mít já?“

„Se Smrťákem se nesmlouvá!“ zahřímal kostlivec, ale potom mávl pařátem. „Tak dobře, mazej zpátky a máš u mě rok navíc, abys mě nepomlouval. Ale jestli ti ten návrh u voličů neprojde, přijdu si pro tebe ještě tento víkend.“

„Žádný strach kmocháčku, jsem přece pravičák, čili člověk bez úcty k životu té chudé voličské chátry. Navíc, ti servilní voliči stejně nesmí do ničeho kecat, všechno je čistě jen otázka peněz, které šoupnu kolegům v parlamentu do kapsy. Hned jak se vrátím, navrhnu nový pozměňovací zákon a máme to v kapse. Hlavně aby to levičáci zase nezablokovali.“

„Tak tohle jde mimo mě,“ pousmál se Smrťák. „Pravičák, levičák, beru všechno. Ale hlavně se už tady nemíním pořád trmácet zbytečně, chápeš? To by byla má smrt!“

 

 

Pojďte s námi do Senátu, dudlaj, dudlaj, dudlaj, da

Alexandr Hovadík byl stará struktura a senátor za Stranu zelených. Za minulého režimu vystudoval v Moskvě slavnou Lobotomovu univerzitu a známosti tam získané využíval dodnes. Na své jméno pyšný nebyl, také si s ním na základce dost užil, proto se nechal na matrice ihned po revoluci úředně přejmenovat na Kleofáše Hovadíka, aby získal na vážnosti. A měl recht, okamžitě se to projevilo na jeho platu, který mu hned nato stoupl na dvojnásobek. Nomen-omen, s tím se nedá nic dělat a nám ostatním, s nelibozvučným křestním jménem, nezbývá, než podobným vypečeným kalouskům tiše závidět.

Do Senátu se milý Kleofáš dostal jako bezkonkurenčně nejhloupější uchazeč ze všech kandidátů, jelikož měl v lebce místo mozku montážní pěnu. V mládí měl úraz na motorce a valná většina šedé kůry zůstala na vozovce. Lékaři použili jako náhražku chybějícího místa právě montážní pěnu z toho důvodu, že je levná a rozdíl se na rentgenu nepozná. A jelikož se to nepoznalo ani na zasedání, udělal kariéru. Byl starý, ošklivý a tupý, proto do Senátu krásně zapadl a nijak tam nevyčníval.

Práce v Senátu je velmi zajímavá a vypadá takto: Běžný senátor od rána pospává v různých zasedačkách a na nic jiného nemá čas. Proto nutně potřebuje dva asistenty, tajemníka a sekretářku, aby se mohl plně věnovat rozličnému hašteření o ničem. Jeho asistenti mezitím chrápou v kancelářích a práci přesunou na tajemníka. Tajemník to hodí na stůl sekretářce a chudák sekretářka ráno odchází zeptat se senátora, co má dělat. Ten chvíli zuří, že musí na zasedání a pak to pošle asistentům. Tím se celý cyklus opakuje a všichni jsou šťastní.

„Jituš, máte už přepsanou tu mou zprávu o globálním oteplování ve Sněmovně?“

„Nemám, pane senátore,“ přiznala se slečna Jana, jeho nová sekretářka a současně vítězka soutěže Miss Mokré Tričko, což byla její jediná kvalifikace. „Prošla jsem si vaše materiály a nevím si s tím rady. Je tam moc cizích slov.“

„Jakých cizích slov?“ zeptal se pan senátor. „On se mi někdo opovažuje kecat do projevů?“

„To ne, myslela jsem to jazykově. Třeba tady tohle slovo, dehonestace, co to vůbec znamená?“ četla kostrbatě sekretářka. „Ani to neumím přečíst.“

„Tak to nemám ponětí,“ opáčil povýšeně pan senátor. „Zní to prostě vzdělaně, proto ten termín občas používám. Doufám, že to není nic sprostého, ale tohle slovo používá i pan premiér, takže to bude určitě něco ušlechtilého.“

„Nebo další slovo, to co máte dále v notesu: Objednat Clavin!“ začala pomalu číst z notýsku slečna sekretářka. „Co to znamená? Nějaké víno?“

„Dejte to sem, to mám pro lékaře,“ natáhl ruku po bločku senátor. „Jak vás to vůbec napadlo hrabat se mi v notesu?“

„Sám jste mi říkal, ať projdu noťas!“

„Noťas je slangový termín pro služební notebook, slečno,“ otočil oči v sloup pan senátor. „Notes je ten sešitek, do kterého si píšu soukromé věci, jasné?“

„Promiňte, pane senátore,“ začala se hned omlouvat slečna sekretářka. „Nikdo mi neřekl, že jste takový pedant na soukromí.“

„Dobrá, tak už zmizte!“ ulevil si pan senátor a dal si svou dopolední tabletku Clavinu. Ne že by mu to pomáhalo, jeho impotence byla lékaři označována jako fáze tři, tedy naprostá odumřelost, ale psychicky měl z toho takový lepší pocit.

Vážený pan Kleofáš Hovadík nejraději ze všeho balil mladé stážistky na svůj služební Lexus. Potom je vozil na golfové hřiště, kde musely stážistky po každém jeho odpalu nábožně vzdychat. Senátoři moc rádi hrají golf, ale vůbec ho neumí, tak to pro ty slečny byla skutečně namáhavá činnost. Večerní povinný sex kvůli služebnímu postupu byl proti tomu naopak brnkačka, protože politici obecně moc nevydrží. Taková erotická půlhodinka s politikem se sestává ze čtvrthodinového chvástání, jak to bude skvělé a čtvrthodinového vysvětlování, proč to zase nevyšlo. Běžný sex není nic pro ně.

Jediná forma ukájení, kterou politici preferují, je duševní onanie. Mají k tomuto účelu zřízený takový pult pro řečníky, za kterým se střídají a dlouhé minuty se oduševněle sebeukájejí před plénem. Pohlavní orgány k tomu vůbec nepotřebují. Sex provozují výhradně na duševní úrovni a ve chvíli orgasmu začínají ráčkovat. Říkají tomu interpelace. Vzrušení si zvyšují používáním cizích slov, jako je konsenzus, partikulární, denunciace a podobně. Nemůžou si pomoct.

Bylo chvíli po desáté, když i senátor Hovadík pocítil, že to na něj opět jde a přihlásil se k rozpravě. Postavil se za pult, rozložil papíry s textem od tajemníka, kterému zbla nerozuměl a spustil: „Současná konsekventní destabilizace ekonomické makrostruktury, je zcela v rozporu s navrženým predispozičním plánem diverzifikace aktiv.“

„Promiňte, ale co je to diverzifikace aktiv?“ zeptal se ho náhle jeho kolega senátor Veselý.

„Vy nevíte, co je to diverzifikace aktiv?“ zhrozil se senátor Hovadík, který to mimochodem taky nevěděl. Bylo to prostě napsané v jeho proslovu. „Možná byste měl raději prodávat hrušky a ne sedět v Senátu,“ dodal za smíchu ostatních. „Ještě nějaké pitomé dotazy? Děkuji! V tom případě žádám o zprůhlednění legislativního procesu, což je zcela nezbytné ke komplementárnímu snižování deficitu pomocí fiskálních ukazatelů,“ dodal s pocitem duševní převahy.

Hned nato zazněl bouřlivý potlesk a pan zastupitel se posadil zcela ukojen zpět na své místo. Hned nato byl vystřídán další nadrženou zastupitelkou, senátorkou Anastázií Greenstachlovou-Hlíznou, čímž se celý cyklus opět opakoval.

 

Receptář prima nápadů

Srpnový soumrak právě něžně přikryl doškové střechy líbezné pošumavské vísky Chytrískov, když místní génius Jára Cimprlich dostal zálusk natírat plot. Soumrak byla jeho doba, neb byl domácí kutil. Nejraději kutil brzo ráno, nebo pozdě večer, protože takhle mohl své sousedy nejlépe opruzovat, což považoval za smysl života. Často obcházel s baterkou kolem svého stavení v nehorázně špinavých montérkách a hledal, co by natřel, nebo alespoň zabetonoval. Podobné kreativní jedince je však dnes možno vidět téměř všude, proto následující stránky jistě nikoho nepřekvapí.

Jára Cimprlich měl zvláštní duševní úchylku, tak zvané domácí kutilství. Už ráno (kolem čtvrté) se s rozkoší oblékal do svých umaštěných montérek a odcházel do garáže zbrousit nějaký kousek železa, který měl už několik let upnutý ve svěráku. Dávno zapomněl, co to vlastně je, ale věděl, že ho musí zbrousit. Brousil ho starou hlasitou elektrickou bruskou přesně do té doby, než všechny ostatní v okolí probudil, potom přestal a šel se courat po zahradě. Pocítil potřebu spálit před snídaní nějakou hromadu listí, to mají kutilové moc rádi. Ohýnek je taktéž vzrušuje.

„Pane Cimprlich,“ volala na něj přes plot každé ráno sousedka. „Musíte pořád pálit to listí? Vždyť už se tu ani nedá dýchat.“

„Musím,“ škodolibě opáčil Jára. „Jinak by se mi to tady všude válelo a to já nechci.“

„Tak jděte do prdele,“ ulevila si sousedka a odšourala se domů.

A tak to šlo každý den, protože všichni domácí kutilové jsou v podstatě úplně stejní. Rádi něco natírají, a to i v případě, že už je to natřené, nebo míchají maltu. Na hlavách nosí čepice ze starých novin a jejich umaštěné montérky by si na sebe nevzal ani ten nejprašivější bezdomovec. V kapsách montérek pak nosí zlomený skládací metr. Nevím, proč zrovna zlomený, ale zlomený je vždy. S normálním by asi měřit neuměli.

Tato zvláštní úchylka postihuje výhradně příslušníky mužské populace kolem padesátky. Z ničeho nic je začne přitahovat pilník, zednická lžíce a při pohledu na hoblík se okamžitě vzruší. Mívají doma dílnu, nebo alespoň koutek s ponkem, kde strašně rádi vysedávají a pozorují okolí. Kolem nich je spousta papírových krabic plných starých hřebíků, šroubků a matic, hromady zarezlých šroubováků, kombinaček a smotaných drátů různých rozměrů. Tam sedávají celou neděli a zamyšleně naklepávají kosu, nebo dolévají olej do staré převodovky, kterou loni našli na smetišti, odvezli si ji domů a do dnešního dne nemají ponětí, k čemu vlastně slouží. To jim ale nezabraňuje v pravidelném dolévání oleje a čištění špinavým hadrem.

Jára Cimprlich však nebyl obyčejný tuctový kutilský ořešprut, jakých je všude plno. Měl několik patentů, o jejichž zveřejnění se již léta ucházel v pořadu Receptář prima nápadů, který má obrovskou sledovanost, způsobenou značným počtem kutilů v populaci. Vymyslel kupříkladu sklep speciálně na ovoce, rumpál na přitahování hodně těžkých věcí, úspornou konvici bez dírek a spoustu dalších praktických hovadin pro dům i zahradu. Štáb s návštěvou jeho dílny sice stále váhal, ale kutil Jaroslav se nevzdával a dál bombardoval svými nápady příslušné redaktory. Nakonec se dočkal.

„Světla rozložíme tady,“ ukázal režisér Natvrdlík k hromadě neidentifikovatelného bordelu v koutě Járovy zahrady.

„A proč ne támhle?“ zajímal se všudybyl Jára a ukázal na druhý konec své zahrady.

„Protože já jsem režisér a vy ne,“ opáčil chladně Natvrdlík. „A když já řeknu, že světla rozložíme tady, tak světla rozložíme tady.“

„Ale u kůlny by to bylo určitě lepší,“ pokoušel se dál konverzovat Jára. „Mám tam cirkulárku a taky hoblovačku z první republiky. Je pořád ještě funkční a skvěle hobluje.“

„Říkám vám, že to bude tady!“ zvýšil hlas pan režisér. „Chci mít v záběru tady tu hromadu bordelu, aby diváci viděli, že udržovat pořádek na vesnické usedlosti není jednoduché, chápete to?“

„Ale já to moc nechci,“ oponoval Jára. „Nemůžu to alespoň narychlo uklidit, nebo alespoň něčím přikrýt?“

„Ne!“ zařval na něj pan režisér. „Nic se překrývat nebude! A jestli mě budete pořád obtěžovat, tak to tady zabalíme a přesuneme se k sousedům. Ti si určitě dají říct, aby byli v televizi.“

„No dobře,“ okamžitě ochladl pan Cimprlich. „Tak co mám tedy dělat?“

„Vy se postavíte zde a v rychlosti vysvětlíte divákům svůj vynález,“ pokynul nadšenému kutilovi a usadil se do křesla. „Doufám, že to bude něco pořádného, ne jako ten sklep na zkažené ovoce, nebo rumpál.“

„Už můžu mluvit?“ třásl se mezitím Jára. „Jsem totiž strašně nervózní a rád bych to měl za sebou. Je před kamerou každý nervózní?“

„Ne, jenom vy,“ ušklíbl se pan režisér.

„Tak to je mi moc líto,“ nepochopil jemnou ironii kutil Jára. „Snad bych to mohl napravit hlubším hlasem, nebo se mám více rozkročit?“

„Klapka!“ ignoroval ho režisér, když si uvědomil, že dosud nevyřkl základní slovo, kterému každý rozumí a přestane zevlovat: „Klapka, vy pitomci, slyšíte?“

Slovu klapka rozumí u filmu každý, i když ji od dob digitálního filmu ve skutečnosti nikdo nepotřebuje. Dělá se to všechno jenom ze sentimentality. Všichni se rozeběhli na svá místa a natáčení započalo.

„Tak tohle je můj nejnovější vynález, úsporné hrábě,“ spustil kutil Jára po rozsvícení červeného světýlka. „Zjistil jsem, že lidstvo po celá staletí při hrabání listí chybuje. Běžné hrábě mají deset až dvanáct háčků, což způsobuje únik několika zažloutlých listů zpět do trávy. Já jsem vyvinul hrábě s třiceti háčky, které posbírají všechny spadané lístečky.“

„Stop!“ zařval režisér. „Co je to za volovinu?“ obrátil se na chudáka Járu. „Psal jste nám, že jste vymyslel novou technologii úpravy trávníku.“

„Je nová,“ bránil se pan Cimprlich. „Ještě nikomu ve vesnici se nepodařilo pohrabat trávník tak rychle, jako mě! Považuji se za průkopníka moderní úpravy trávníků!“

„Něco geniálnějšího pro nás nemáte?“ zeptal se ho ironicky pan režisér. „Třeba vynález nějakého jiného sklepa, nebo inovovaného rumpálu?“

„Jiný sklep mám támhle,“ nepochopil jeho ironii Jára. „Ale jsou v něm jenom staré brambory.“

„Myslel jsem něco od podstaty jiného!“ zdůraznil pan režisér. „Ne nějaký jiný sklep, nebo pitomé hrábě.“

„Jak něco jiného?“ podivil se jeho otázce Jára. „Jak pitomé hrábě? Je to přece bomba! Absolutně převratný způsob hrabání!“

„Balíme!“ zařval pan režisér a zanechal zhrzeného místního génia Járu u jeho hromady neidentifikovatelného botelu. Jára chvíli zklamaně pozoroval odjíždějící štáb a pak odešel duševně se ukojit natřením staré pumpičky na zápraží. Těžko říct, proč si českých kutilů nikdo neváží, asi v tom bude nějaký háček.

 

Vrcholné číslo talentovaného kouzelníka Borise Ivanoviče Kopjejkina

Boris Ivanovič Kopjejkin byl slavný ruský kouzelník a iluzionista. Už se jako kouzelník narodil a bylo to prý na něm vidět na první pohled, protože podle lidové tradice ihned po porodu za ohromného výbuchu zmizel neznámo kam. Alespoň takhle to dávali k lepšímu vtipní strejcové v místní sibiřské hospodě zahraničním turistům.

„A když se kouř rozptýlil,“ dodávali tajuplným hlasem, „tak se pan primář naklonil se k prvorodičce a milým hlasem jí pravil: Blahopřeji vám, maminko, máte malého kouzelníka. Až se znovu objeví, tak vám doporučuji, abyste ho dala do děcáku, jinak vám z těch jeho kouzel brzo přeskočí. Jenomže maminka malého Borise se na odborné lékařské doporučení zkušeně vysrala, vychovávala malého Borise sama a po nějaké době jí opravdu přeskočilo.“

Turisté si pak vždycky objednali hnusný ruský čaj s výbornou ruskou vodkou a začali si fotit interiér hospody, sestávající se z několika lavic a stolů, pracně vyrobených ze starých pařezů.

„Jméno Boris Ivanovič mu dala jeho matka z toho důvodu, že si nebyla jistá, jestli je jeho otcem Boris, nebo Ivan,“ pokračovali mezitím strejcové ve vyprávění. „Víc sázela na Borise, proto byl taky uveden prvním místě, ale ani Ivan nebyl zcela mimo hru.“

„A proč nám to vlastně všechno říkáte?“ ptávali se většinou zahraniční turisté, které do Ruska táhla především úžasná kombinace chudoby a alkoholizmu.

„Protože je to místní pověst,“ pokračovali strejcové. „A když vás přinutíme ji dostatečně dlouho poslouchat, bude vám trapné nedat nám alespoň pár rublů.“

Pak většinou dostali pár rublů, aniž by oni i turisti věděli, že pověst o Borisu Ivanoviči Kopjejkinovi je skutečně pravdivá.

Malý Boris Ivanovič se narodil jako poválečný sirotek a vyrostl v dětském domově. Když ho z něj po třicítce konečně vyhodili, začal si shánět práci, ve které by nemusel pracovat. Nejprve prodával levnou vodku, ale jelikož se mu pořád ztrácela, pochopil to tak, že má zvláštní magické schopnosti. Proto se rozhodl pro povolání kouzelníka, protože těm když něco chybí, tak si to prostě vyčarují a basta.

Jenomže kouzelníci v Rusku mají těžký život. Tedy nejen kouzelníci, i všichni ostatní, ale to turistům neříkejte, možná by tam pak přestali jezdit, čímž by situaci domorodců ještě zhoršili. Na sibiřských vesnicích se totiž na kouzla a čáry už dávno nevěří a ruské publikum mívá často ve zvyku dělat si z iluzionistů šoufky. Přesto to Boris Ivanovič zkusil a na jeho jediné vystoupení vzpomínají pamětníci dodnes.

„Vážení diváci, dnes vám předvede své umění začínající kouzelník Boris Idiotič,“ zahlaholil konferenciér po každoroční schůzi kolchozu. „Přijel až ze Sibiře!“ dodal za smíchu přítomných komsomolců.

„Jmenuji se Boris Ivanovič, ne Idiotič!“ opravil ho kouzelník. „A všude tady kolem je Sibiř.“

„To je fuk,“ prohlásil konferenciér a odpotácel se za oponu.

„Takže velevážené publikum,“ převzal slovo Boris. „Nyní vám předvedu smrtelně nebezpečný trik, ze kterého sotva vyváznu živý!“

„Hej Borisi,“ křičeli diváci. „Že je v tom nějaký podfuk? Jakýkoliv trik v Rusku přece vždy končí smrtí a to by riskoval jedině pitomec!“

„Žádný podfuk to není,“ vysvětloval jim to Boris Ivanovič. „Všechno je naprosto poctivé. Mimochodem, je zde přítomen i pan notář, aby na to dohlédnul.“

„Nazdárek všem vespolek, komsomolci,“ představil se publiku značně podnapilý strejda v montérkách. „Včera jsem to sice přehnal s vodkou, ale i tak všem ručím za důvěryhodnost!“

„To ti tak věříme, ochlasto!“ vysmálo se mu publikum. „A ty se ukaž, Borisi, ale bacha na podfuky.“

„Jestli mě nepřestanete rušit, tak vás všechny nechám navždy zmizet,“ zavtipkoval Boris.

„Ty určitě!“ ozvalo se z obecenstva. „Ty? Takové kouzelnické jelito?“

„Mám za tímto účelem k dispozici velice výkonnou jadernou hlavici, kterou jsem si vypůjčil z místní vojenské základny,“ oznámil publiku Boris, čímž vyvolal v sále nervózní ticho. „Právě teď jsem ji odjistil, takže máte zhruba deset sekund na útěk.“

„To myslíš vážně?“ zeptali se ho vyděšeně diváci, jelikož v Rusku je možné všechno.

„Ne,“ zamumlal Boris Ivanovič, překvapen tím, že se nikdo nezasmál. „Dělám si srandu, blbci! Učiním náhradní kouzlo s rozpůlenou ženou, které je mezi tupým publikem stále v oblibě. Sice to není žádná záhada, ale zabírá to.“

Diváci uznale pokývali hlavou. Boris jim mezitím předvedl bednu, ve které měl uzavřenou asistentku. Té čouhala na jedné straně hlava a na druhé nohy. Zavířily bubny, Boris začal řezat a asistentka za strašlivého řevu zemřela. Kvůli chronickému nedostatku kádrů totiž nemohl Boris použít trik se dvěma asistentkami a to stálo jeho pomocnici život. Crčící krev vyvolala v sále bouři ovací, kterou si Boris viditelně užíval. Naštěstí si chudák asistentka vzala plat předem, protože tušila, že jí šéf stejně jednou přeřízne, a tak byla alespoň její rodina na několik dní zabezpečená.

Když odnesli její rozpůlenou mrtvolu, vyzval Boris jednoho z diváků, aby mu pomohl na jevišti s dalším kouzlem. Nikdo nechtěl, tak museli pořadatelé dovléct jednoho diváka na jeviště násilím. Šlo o kouzlo s probodnutím dřevěné rakve několika meči, přičemž v té rakvi měl být onen divák. Pomocí pěti silných pořadatelů se podařilo zavřít vzpouzejícího se diváka do dřevěné rakve. Zavířily bubny a Boris počal zasunovat jeden meč za druhým do předem vyřezaných otvorů v boku. Z rakve se ozvalo několik výkřiků, které přinutily diváky k potlesku na otevřené scéně. Nakonec bylo sňato víko a mrtvý divák, děravý jako řešeto, byl odnesen do zákulisí, ať už je to kdekoliv.

Nakonec Boris ohlásil své vrcholné číslo. Únik z ocelové klece, vytažené jeřábem do výšky deseti metrů, ve které byl svázán řetězy, přičemž ta klec ve vzduchu vzplála plamenem a nakonec vybuchla. Zhaslo světlo, několik dobrovolníků z publika ovázalo Borise řetězy a on vstoupil do klece. Ta byla vytažena do výšky a vzplála. Hned nato ji mohutný výbuch rozmetal na kusy do širokého okolí.

Nastala chvíle napjatého ticha, znásobená virblem. Potom na pódium dopadlo ohořelé a mrtvé Borisovo tělo, u čehož si většina diváků pověrčivě odplivla do rukávu. Přítomný notář v klidu zkontroloval řetězy a ukázal divákům, že jsou neporušené. Diváci si s chutí zatleskali a rozešli se domů. Byli s produkcí velmi spokojení, žádný podfuk se tentokrát nekonal. Vše bylo naprosto poctivé, i když trošku drsné, jak už bývá na Sibiři zvykem.

 

Přednosta stanice

Cech železničářů si v ničem nezadá s pokryteckou realitou dnešní doby, která se snaží nazývat rozličné profese stále více zavádějícími názvy, jen zdánlivě mající vztah ke skutečně vykonávané činnosti. Pravda je taková, že železničáři nemají s železem, alespoň z pohledu metalurgie, v podstatě nic společného, jen si tak říkají. Mimochodem, to není nic divného, kupříkladu málokterý truhlář dnes vyrábí truhly a popeláři už asi tak sto let nevynáší opravdový popel. Dokonce ani parní válec nemá s párou nic společného a jsem si jist, že velká většina topičů nikdy nikoho neutopila. Ale to jen tak na okraj, aby řeč nestála.

„Okamžitě vyhlašuji stávku!“ vykřikl Adam Coufal na večerní odborářské schůzi železničářů, když si přečetl oběžník o valorizaci mezd u dráhy na příští rok. „Stávka je to jediné, co nám ještě zbývá! Jinak nikdy neprosadíme svou a naše výplaty budou dosahovat jen zlomek ubohého evropského průměru, který je dobrý tak jedině pro nekvalifikované zoufalce. Jsme snad nějací pitomí tělocvikáři, kteří studují vysokou školu jenom proto, aby se jim potom každý smál? Stávka je jediné řešení, jinak si nás nikdo nevšimne!“

Potom si zapálil zakrvácené cigáro, zkonfiskované z potrhané bundy jednoho drážního sebevraha a znechuceně si odplivl na Zákoník práce.

„Stávka! Stávka!“ začal fanaticky skandovat a všichni přítomní revolucionáři, to jest výpravčí a uklízečka, se k němu ze solidarity přidali. Neměli sice ani ponětí, o čem to jejich šéf mluví, ale věřili jeho rozhledu a zkušenostem. Ostatně, byl to právě on, kdo měl tu hypnotizující červenou čepici a o jeho autoritě tedy nemohlo být sporu.

Vážený pan Adam Coufal byl přednostou železniční stanice Vidlákov, jenž byla důležitým železničním uzlem regionu. Okolní vesnice, jako byl Hnojník, nebo Políčko, sice zastávaly názor, že Vidlákov není žádným významným místním uzlem, ale jenom obyčejnou pitomou vesnicí, kterou shodou okolností projíždí vlak, ale takové názory byly všemi obyvateli Vidlákova rázně odmítány a přisuzovány závisti. Veškeré výtky byly zamítnuty a malebná obec Vidlákov díky své drážní příslušnosti zaujala významné místo v regionu. Po pravdě řečeno ona ta víska Vidlákov zrovna moc malebná nebyla, protože ji nikdo nikdy nemaloval, ale říká se to tak a hotovo.

„Haló, dovolal jsem se do Vidlákova?“ začínal obvykle poklidný den na železniční stanici zazvoněním telefonu. Pan přednosta většinou vlídně odpověděl:

„Ano, tady je železniční stanice Vidlákov,“ slintal do mluvítka a vrněl blahem nad svou důležitostí. „Jaké máte přání?“

„Chtěli bychom vědět, jestli máte pořádně nabroušené vidle,“ ozývalo se s trapnou pravidelností nejméně třikrát týdně.

„To jste zase vy?“ rozčílil se přednosta, kterému hned došlo, kdo volá. „Doufám, že váš hnůj v tom pitomém Hnojníku smrdí víc než jindy!“

„Ne víc, než ta vaše namyšlenost!“

Potom už jen cvaklo sluchátko a obě strany si odplivly. Řevnivost vesnic v regionu byla více než symbolická, šlo o prestiž a obec s železniční stanicí ty okolní doslova urážela.

Náš hrdina, pan Adam Coufal, zaujal své místo přednosty před dvěma lety, když ještě jako posunovač u dráhy zavinil srážku mezinárodního rychlíku s nákladním vlakem. Jeho odbornost byla mizerná a morální kvality na tom nebyly o mnoho lépe. Při mazání výhybek je často zapomínal přehazovat zpátky, čímž nakonec způsobil katastrofu mezinárodního rozměru. Jedna z výhybek se automaticky nepřepnula a rychlík Paříž Vidlákov vykolejil, což způsobilo několik nepříjemných zesnutí. K překvapení všech byl posunovač Adam krátce po havárii povýšen na přednostu. Stalo se to z toho důvodu, že idioti ve vedoucích funkcích napáchají méně škod než ti pitomí řadoví zaměstnanci, na čemž mimochodem není nic k divení, jelikož slaboduchost je v podstatě jen odvrácenou stranou geniality.

„No to je paráda!“ vykřikl Coufal radostí, když se dozvěděl, že bude přednostou. Pak si nasadil červenou čepici a šel si pobrukovat na perón, což považoval za hlavní smysl přednostování. Mimochodem, v tom se nemýlil.

„Já vám ještě ukážu, holoto, kdo je na dráze pánem!“ utrousil směrem ke skupině pasažérů, přičemž si dal záležet na tom, aby ho neslyšeli. „Já tu nejsem kvůli vám, ale vy kvůli mně, pacholci! A koukejte už nastupovat, jak dlouho tady mám ještě tvrdnout.“

„Pane přednosto, jede to do Hranic?“ zeptala se ho jedna postarší důchodkyně.

„Nejraději bych tě lisknul plácačkou to té zvědavé kedlubně,“ zamumlal si tiše pro sebe Coufal. „Vždyť to tam máš napsané, krávo,“ přičemž nahlas řekl pouze: „Ale jistě, madam, račte si nastoupit!“ s drobnou úklonou. Tento ryze český způsob hlasité a tiché komunikace s okolím měl vymakaný k dokonalosti.

Vlaky si jezdily kolem a jeho Veličenstvo přednosta Adam, ze široka rozkročen na peróně, pozoroval své království. Železničáři jsou šlechta mezi dělnickou třídou, to přece ví každý. Jen oni rozhodují o tom, jestli cestující přijedou na místo určení včas, nebo se zpožděním, přičemž vždy volí tu druhou možnost. Ostatně, komu se to nelíbí, může chodit pěšky. To všechno Adam dobře věděl a pravidelná zpoždění si ve své stanici hýčkal.

„Za všechny naše problémy můžou hlavně ti pitomí Japonci, kteří jezdí na čas!“ vysvětloval po práci svým dvěma podřízeným. „Určitě falšují výkazy a potom nás vedení z ministerstva sekýruje, jako by oni tím vlakem jezdili taky,“ hřímal celý rudý. „Přitom vlakem jezdí jen ta největší pakáž, která by stejně udělala nejlíp, kdyby zůstala doma.“

„Správně,“ zanotoval mu výpravčí Lebeda, který jinak noty neuměl, ale zanotovat svému nadřízenému zvládnul vždy. „Nedávno si mi nějaký pasažér dokonce stěžoval, že mám ve voze poblité kupé, jako by si zasloužil něco lepšího, obejda. Kdyby si otevřel okýnko, tak to za chvíli zmrzne a mohl to oklepat deštníkem, ale to on ne. Pán je citlivka! Musel jsem ho přesadit.“

„Hovada to jsou, nic jiného!“ zapojila se uklízečka Jiřina. „Člověk jim může udělat první poslední a žádná úcta. Já bych je přetáhla hadrem, až by je to kverulantství přešlo. Kdo asi tak lepí žvýkačky na potahy, he? Víte co mi to dá práce, nastrkat je za opěradla, aby nebyly vidět?“

„Je to jasné, tady pomůže jedině stávka!“ prohlásil Coufal. „Je nejvyšší čas, aby ti parchanti konečně pochopili, kdo je na železnici pánem!“

Potom si všichni přítomní sedli a zahájili masivní stávku. Stávkovali celý týden, ale ten tupý lid nepoznal, že se jedná o stávku, protože železničáři obecně nedělají nic a tak k žádným protestům ze strany cestujících nedošlo. Dokonce ani na ministerstvu dopravy nepoznali, že jejich podřízení začali stávkovat a tak přednosta Coufal a jeho dva podřízení zase raději nastoupili do práce, jelikož nedělat nic za peníze je lepší, než nedělat nic zadarmo.

 

Pouhé tři melouny

Soudkyně nejvyššího soudu, ctihodná Ludmila Vlídná, si zastrčila krabičku s nikotinovými náplastmi do kapsy svého taláru a vstoupila do soudní síně. Na pořadu dne byl případ korupce, známý pod mediálním názvem: „Vytlač tři melouny, Šupáku, jinak tu dálnici dostaví mladý Kartoška!“ kteroužto větu zachytila skrytá kamera reportéra místní televize. A to byl průšvih, jelikož ministr dopravy se shodou okolností jmenoval taktéž Kartoška, což zavánělo rozličnými konspiracemi.

„Zahajuji řízení,“ oznámila všem madam Ludmila a současně si nenápadně povytáhla si tanga z rýhy. „Dnes se projednává případ Šupák versus stát. Obžalovaný inženýr Šupák je obviněn z korupce, když 12. dubna loňského roku nabídnul tři milióny korun místnímu zastupiteli za získání zakázky. V těch podělaných zprávách je to pořád! Jako by novináři neměli nic jiného na práci, než buzerovat vládu. Nuže jak se zdá, klíčovou otázkou bude zjistit, kdo je onen záhadný mladý Kartoška, o kterém se v nahrávce hovoří. A jelikož se pan obviněný už po desáté omluvil ze zdravotních důvodů, nezbývá než požádat o vysvětlení jeho právního zástupce.“

„Žádného mladého Kartošku policie nevypátrala!“ vykřikl obhájce Slizoun. „Shoda jmen s ministrem dopravy je v tomto případě naprosto irelevantní, jelikož pan ministr žádného žijícího příbuzného tohoto jména nemá.“

„Pan ministr dopravy se jmenuje Kartoška a má bratra,“ prohlásila překvapeně paní soudkyně. „A to dokonce mladšího. Všichni mu říkají mladý Kartoška a navíc má stavební firmu.“

„To může být náhoda,“ trval na svém pan obhájce. „Kartošků musí být na světě stovky! Kromě toho i slovo šupák v nahrávce, nemusí nutně znamenat příjmení mého klienta.“

„Vážně?“ podotkla ironicky soudkyně. „Tak to si poslechnu.“

„Říkáte mladý Kartoška?“ podrbal se nervózně pan obhájce. „Osobně jsem přesvědčen, že se jedná o úplně jiného Kartošku, který s celým případem nemá co dělat. Jedná se o nešťastnou souhru okolností.“

„Podle mých podkladů má bratr pana ministra stejné číslo účtu, kam posílal peníze váš mandant,“ vrtěla hlavou soudkyně. „Jak mi to vysvětlíte?“

„Nevím,“ pokrčil rameny pan obhájce. „Když může být shoda jmen, může být i shoda účtů.“

„Dobrá,“ opáčila znechuceně soudkyně. „A jak se vyjádříte k nahraným výrokům obžalovaného o inkriminovaných třech melounech?“

„Je zcela evidentní, že šlo jen o známou tykvovitou zeleninu, kterou si neinformovaná veřejnost často plete s ovocem,“ hájil dál svého mandanta jeho obhájce. „Melouny jsou zdravé a můj mandant se jen staral o své zdraví. Jedná se o tři normální zelené vodní melouny, ctihodnosti. Nic jiného v tom není.“

„To myslíte vážně?“ podivila se soudkyně.

„Jistě, nikdy bych si nedovolil vtipkovat před soudní stolicí,“ hrdě odvětil obhájce. „Snadno vše vysvětlím! Tady mám potvrzení od lékaře, že pan inženýr Šupák trpí avitaminózou. Jako důkaz číslo jedna zde předkládám fotografii melounu. Melouny jsou zcela zásadním zdrojem vitamínu C, není tedy divu, že si o ně řekl. Navíc vám musím připomenout, že dosud nebylo zjištěno, kdo je onen záhadný Kartoška.“

„Je to bratr ministra dopravy!“

„To není jisté!“ kontroval obhájce. „Mohlo dojít k záměně mimin v porodnici. To se už stalo!“

„Dobrá, tak se pohneme dál,“ ušklíbla se soudkyně a nenápadně si přilepila jednu z náplastí pod podvazek, aby předešla pravidelnému dopolednímu absťáku. „Zřejmě se tím i vysvětluje i další průběh hovoru, ve kterém obžalovaný tvrdí, že za pouhé tři melouny to zařídí,“ ironicky namítla a pokračovala. „Ale jak vysvětlíte větu: Těch sto táců, co jsi mi nabídl minule, je směšných?

„Jednalo se o normální tácy, používané v pohostinství, vážená státní zástupkyně. Můj mandant má zálibu ve stolování a správný servis k tomu pochopitelně patří taky. Je dobré mít zásobu táců, to potvrdí i mnou navrhovaný soudní znalec z oboru gastronomie! Zde předkládám fotografii prostřené tabule u obžalovaného, ze kterých je jasně patrné, že doma používá tácy. Přece mu nemůžete zazlívat, že má jako koníčka stolničení.“

„To samozřejmě ne, to mu nikdo nebere, i přesto, že počet oněch „táců“ převyšuje nároky na běžný servis,“ ptala se dál soudkyně, „ale co další dvojsmyslná věta: Nemysli si, že budu riskovat pro nějakých pár šupů?

„Jde pravděpodobně o tajnou mluvu, nebo o přirovnání, vaše ctihodnosti,“ pokračoval obhájce Slizoun. „Slovo Šupy zřejmě pochází ze staré aramejštiny a je možno ho přeložit jako okrasný kámen, nebo druh kaktusu. Dále by mohlo jít i o vzácnou vázu, či o kulhavého koně, na tom se lingvisté nemohou shodnout.“

„Ano, to všechno je pěkné, ale co poslední věta: A ne, že mi to pošleš na účet jako posledně, pěkně z ruky do ruky.

„To je úplně jednoduché, vaše milosti. Tím odmítnutím účtu je zde míněno jasné opovrhování jakýchkoliv finančních transakcí a termín z ruky do ruky, má symbolicky parafrázovat biblické Ruka ruku myje, což není nic jiného, než snaha o základní osobní hygienu. Jako důkaz číslo tři zde předkládám fotografii mýdla z koupelny obžalovaného. O peníze v žádném případě nešlo.“

„A jak se vyjádří obžaloba?“ zeptala se Ludmila státního zástupce.

„Kde není žalobce, tam není soudce,“ odvětil znuzený prokurátor a pohrával si s klíčky od nového BMW, které mu věnovala firma inženýra Šupáka a kterým ostatně ten den i přijel. „Podle mých informací byly všechny žaloby stáhnuty těsně před projednáváním, což mimochodem musíte vědět.“

„Povstaňte!“ vykřikla po chvíli přemýšlení státní zástupkyně Ludmila, na kterou zrovna přicházela odpolední siesta a ledabyle vynesla klasický rozsudek: „Jelikož se nikomu nepodařilo prokázat existenci záhadného pana Kartošky a ani jakoukoliv účast této neexistující osoby na neexistující škodě ve státním rozpočtu, musím konstatovat, že korupce nebyla prokázána a obžalovaný je tedy zproštěn viny v plném rozsahu!“

„A já, jakožto státní prokurátor, hájící výhradně zájmy občanů, zde musím zdůraznit, že neexistuje žádný důvod pro jakékoli další stíhání!“ povstal prokurátor. „Celá kauza tak může být uložena ad akta, ať už je to kdekoliv!“

Zbytek jejich oduševnělých projevů přehlušil bouřlivý výbuch radosti všech zúčastněných podnikatelů, doprovázený cinkotem klíčů od luxusních vozidel. Takhle to prostě v Čechách chodí, proto si raději nedělejte žádné iluze a soudním sporům se pokud možno vyhněte. Tedy, samozřejmě pouze v případě, pokud jste nevinní jako slovo Boží, tehdy to od nich schytáte. Pokud viníkem naopak jste, pak se naopak nemáte čeho bát, jejich kolega Belzebub už je má dávno pod kontrolou.

 

Když ona je taková chudinka

Droběna Chtivá pracovala jako dojička v místním JZD a měla obrovský problém. Její problém se nazýval přejídání a ona se konečně rozhodla s tím něco dělat. Už dvakrát jí při průchodu sousedním prasečákem na pracoviště hrozilo akutní nebezpečí porážky, byl tedy skutečně nejvyšší čas. Jízlivý jazyk by možná podotknul, že to měla udělat asi tak před padesáti kily, ale lepší je pozdě, nežli nikdy.

„Já se z té závislosti snad nevybabrám,“ prohlásila Droběna v křesle místní psycholožky a výživové poradkyně, přičemž přímo před ní spořádala další větrník. „Jsem prostě na sladké a hotovo! Kolikrát takhle jdu po městě a najednou mě to popadne. Musím si zaskočit do první cukrárny a šlehnout si špičku, nebo alespoň indiánka, jinak by mi snad praskla hlava.“

„Musíte se naučit s tím bojovat,“ radila jí její podniková psycholožka Kateřina Muhembo, která si své příjmení i profesionální kariéru zajistila krátkodobým stykem s Nigerijským diplomatem a tak byla pro ostatní psycholožky uznávaná kapacita přes mezinárodní vztahy. „Život není jenom o sladkém. Strava musí být pestrá a vyvážená. Třeba zelenina, to vám nic neříká?“

„Vám se to řekne, ale závislost je silnější než já,“ oponovala jí s plnou hubou madam Droběna, která si mezitím rozložila na konferenční stolek několik desítek zákusků. „Když musíš, tak prostě musíš! Já pocházím z pažravé rodiny a geny jsou přece dědičné. Můj otec se cpal zákusky až do smrti a to ho lékaři varovali, že jestli s tím nepřestane, tak do roka zemře.“

„A co měl nejraději?“ zeptala se jí zaujatě doktorka Kateřina, sama vášnivá konzumentka rozličný sladkostí a podobných pochutin, sloužících ke krásné postavě. „Tyhle krémové, nebo ovocné s želé?“

„Nejraději měl kokosek! Toho on by se užral,“ rozněžnila se Droběna. „Teda, abych řekla pravdu, on se ho vlastně užral doopravdy. Našli ho s kokoskem v krku, to už jenom chrčel,“ dodala a zakousla se do zmiňovaného kokosku.

„Kokosek říkáte? Tak ten je vážně výtečný,“ zasnila se paní doktorka. „Vynikající je ale i pařížský dort, nebo třeba Marlenka.“

„Pařížský dort mi taky hrozně chutná. Možná je moc kakaový, ale jinak je výborný. Mimochodem, Marlenku mám tady taky,“ opáčila Droběna a otevřela krabici. „Klidně si nabídněte, paní doktorko. Já Marlenku moc nemusím, jsem totiž alergická na med, takže je vaše.“

„Marlenka je výborná,“ nabídla si paní doktorka. „A co se týče té alergie, tak toho bych se nebála. Podle mě nic takového neexistuje. Samozřejmě kromě alergie na lidi, ta funguje,“ dodala a obě dvě se zasmály.

„A víte co? Nejlepší jsou špičky!“ nedala se odvést od tématu paní Droběna. „Škoda, že už žádné nemám.“

„Nebo laskonky, ty si kupuji ke kávě, ty jsou taky výborné,“ souhlasila paní doktorka a nabídla si pařížský dort. „A ještě věnečky, na ty bych málem zapomněla. Bez věnečků si ani neumím představit nedělní odpoledne. Věnečky jsou naprostá slast.“

„Ale nějak jsme odbočily, paní doktorko, nezdá se vám?“ zeptala se Droběna s plnými ústy, když si všimla, že zákusky v krabici ubývají. „Skoro jako bychom začaly zapomínat na důsledky.“

„Promiňte, vrátíme se tedy k diagnóze,“ upravila si plášť paní doktorka a utřela z něj drobečky. „Říkala jste, že váš otec už měl zdravotní problémy, spojené se zvýšenou konzumací sladkostí. A jak to celé bylo dál? Zemřel váš otec do jednoho roku, jak mu to mí kolegové lékaři předpovídali?“

„No, vlastně nezemřel,“ zasmušila se Droběna. „Ve skutečnosti zemřel až za třicet let, loni v létě, v sedmdesáti pěti. Ale od té doby je ten chudák dočista mrtvý a já začínám mít obavy, jestli smrt náhodou není dědičná.“

„Jistě že je, Droběnko! Podívejte se na sebe, vážíte nejméně sto dvacet kilo,“ neodpustila si paní doktorka malé rýpnutí, když jí došlo, že byla zlehka zesměšněna. „To není při práci v jézédé příliš bezpečné. Nějaký podnapilý řezník by mohl...“

„Sto dvacet kilo není tak moc,“ skočila jí do řeči Droběna. „Moje nebožka maminka, dej jí Pánbů věčnou slávu, i když nevím za co, to dotáhla až na sto padesát. Přece jí nemůžu udělat ostudu. To by se snad obrátila v hrobě, samozřejmě pouze v případě, jestli má v rakvi dost místa.“

„No tak vidíte! Vaši maminku to stálo život,“ chápavě jí domlouvala paní doktorka.

„Mou maminku přejel traktor,“ odsekla paní Droběna. „To nemělo s životosprávou nic společného, chtěla zabránit starému, aby jel do hospody, ale on nezastavil.“

„To je sice smutné, ale závislost na sladkém je stejně nebezpečná, jako přejetí traktorem,“ zvedla prst paní doktorka. „Vím, o čem mluvím, samotné mi trvalo několik let, než jsem se naučila to omezovat. To vás neláká, najít si nějakého partnera a začít žít normálně? Přes den pracovat v JZD a večer s ním pak hodiny diskutovat o impresionizmu, aby si vás vážil a v práci vám nezahýbal s uklízečkou?“

„Výtvarné umění je nuda, paní doktorko! Já se raději válím u televize a koukám na zajímavé zprávy o vraždění válečných zajatců v zemích třetího světa. U toho spořádám čokoládový dort a jsem šťastná. A co to vlastně je, ten normální život, he? Kdyby Bůh nechtěl, abych se přežírala, neměl mi dávat žaludek. Veškeré živiny bych získávala z minerálky a mohla se živit jako modelka.“

„To je fakt, Droběnko, vy jste vlastně taková naše chudinka pacientka, která se bojí strašáků. Přestaňte se tím trápit, je to pořád lepší, než kdybyste jedla jen bůček a jelita,“ poradila jí náhle paní doktorka, jelikož jí bylo jasné, že každý dietolog v podstatě ty tlusťochy potřebuje, jinak by byl zbytečný. Ještě aby tak zhubli, to by byla tragédie. „Zákusky v podstatě nejsou nijak škodlivé,“ začala jí domlouvat.

„Tak to je fajn, že zákusky nejsou škodlivé,“ odtušila paní Droběna. „Jenomže já jím i ten bůček a jelita. A právě po nich dostávám chuť na ty zákusky.“

„Výborně,“ dostávala se do ráže paní doktorka a vytáhla recept. „Tak vám jen trošku upravíme jídelníček. Zákusky jezte jako doposavad a bůček a jelita omezíte na víkendy. A hlavně to nepřehánějte s pohybem.“

A z tohoto rozhovoru si vezměte poučení. Vaše tloušťka má význam! Minimálně pro ty, kteří se živí bojem proti ní a vymýšlením nových spolehlivých diet. Moderní lékaři jsou zkrátka vypečení, s tím se nedá nic dělat. Když budete překypovat zdravím, tak z vás nic nemají. A mimo to, nemůžeme přece být všichni hubení, jak by to na tom světě vypadalo, že?

 

To on si jen tak počítá

„Pane profesore, už zase si počítá!“ vykřikl hysterický ošetřovatel Gejza Papánek do chodby psychiatrické léčebny v Opavě. „Pospěšte si, dneska začal nějak dřív!“

Profesor matematiky, Jaroslav Cifera, se ihned zvedl od počítače v ordinaci ošetřujícího lékaře a vyběhl na chodbu. Měl vedením ústavu povoleno docházet každý pátek poslouchat a zapisovat řeči autistů, aby mezi nimi našel nějakou logickou souvislost. Nejvíce ho pochopitelně zajímali zázrační počtáři.

„Sakra, vždyť je teprve sedm, většinou začínají až po snídani,“ mumlal si polohlasem profesor, když běžel s blokem k pokoji číslo šest, který obýval autista Honza Holý, řečený Slimák.

„Ahoj Slimáku, jakpak se máš?“ pozdravil ho zvesela pan profesor.

„Sedm krát sedm je čtyřicet devět, mínus dvě je čtyřicet sedm a to na druhou máme dva tisíce osmdesát sedm, což krát čtyři je dvě stě deset tisíc čtyři sta čtyři,“ spustil Slimák monotónním hlasem jako vždycky.

„Tak co, zase si počítáš?“ pousmál se Jarda. „Počítání tě baví, viď, ty pitomče?“ zamumlal si do fousů.

Nahlas pak pravil:

„Matematika je formálním jazykem vědy, kamaráde a každému slouží jen ke cti, když se jí věnuje. Tak copak nám dneska zase vypočítal ten náš matematický génius?“

„Třináct krát třináct je sto šedesát devět a to na druhou máme dvacet osm tisíc pět set šedesát jedna, mínus dva tisíce dvě stě šedesát a půl, to krát osm, je dvě stě deset tisíc čtyři sta čtyři,“ zopakoval Slimák jiným postupem.

„Dobře, tak si počítej,“ blahosklonně mu pokynul pan profesor a dal mu stokorunovou bankovku. Ne skutečnou, nakreslenou fixem na piják, ale to nebránilo Slimákovi výskat radostí.

„Už mě nemusíte ke Slimákovi pořád volat,“ smířlivě oznámil Papánkovi. „Nic zajímavého v tom nevidím. Stále dochází ke stejnému číslu, dvě stě deset tisíc čtyři sta čtyři. Trvá to od té doby, co jsem tady přišel. Vůbec nic to neznamená, jsou to naprosté nesmysly. To on si jen tak počítá, aby mu uběhl čas.“

„A není vám divné, že vypočte pokaždé stejné číslo, když je s vámi? S jinými lidmi zase vypočte jiné číslo,“ zamyslel se nahlas Papánek.

„V tom nevidím nic záhadného,“ odvětil profesor. „Možná půjde o telefonní čísla, která si vybavuje ze seznamu. Nebo je to prostě jenom náhoda. Zkoušel jsem to zadat počítači, ale žádná logická souvislost tam není. Kdo ví, co to vlastně znamená.“

„On má na každého nějaké to číslo,“ pokračoval Papánek. „Možná že to fakt něco znamená. Moment! Teď mě něco napadlo! Nedlužíte mu nějaké peníze?“ zeptal se Papánek s lišáckým úsměvem a zakřenil se, jako by šlo o tu nejduchaplnější poznámku v dějinách lidstva. „Dvě stě deset tisíc čtyři sta čtyři, je slušný balík.“

„To je možné,“ zasmušil se profesor nad jednoduchým humorem ošetřovatele. „Dneska už to ale zabalím. Volali mi před chvílí z univerzity, že jim zkolaboval program na výpočet integrálů.“

„Jakých grálů, nějakých svatých grálů?“ zeptal se ho filmový fanoušek Papánek.

„Integrálů, pane Papánek. To je něco jiného,“ opáčil pan profesor. „Moc se díváte na televizi.“

„Podle mě jim došlo kafe,“ zamyslel se Papánek, který nemněl ani ponětí o čem je řeč. „Na to si zvyknete. Mě taky kolegové volají, ale jedině když něco potřebují donést z kantýny.“

„Baví vás vaše práce?“ zeptal se ho po chvíli přemýšlení Cifera.

„Jistě, pane profesore. Jinak bych tady přece nedělal!“

„A co byste jinak dělal? Třeba kdybyste přišel o tuhle práci?“

„Tak to teda nevím,“ přiznal se Papánek. „Asi něco podobného.“

„Tak mě ušetřete těch vašich chytrostí, jinak dostanete padáka,“ utřel ho otráveně akademik. „Přijdu zase příští pátek, mám toho teď hodně, takže kdyby se dělo něco divného, doufám, že mě o tom uvědomíte.“

„Jasan, pane šéf,“ zasalutoval ošetřovatel. „Kdyby Slimák začal počítat něco logičtějšího, tak se ozvu.“

Ty bys to tak poznal, troubo, pomyslel si profesor, a pomalu si začal balit své věci.

V pátek se však pan profesor nedostavil. Ani nikdy potom. Den po jeho návštěvě ho krátce před polednem na přechodu srazilo auto opilého řidiče. Po kratším boji zemřel v nemocnici ještě týž den a to si ani nestihl vypočítat pravděpodobnost takové náhody. Zvláštní totiž je, že se tak stalo 21. dubna 2004, což není v rubrice úmrtí nic jiného, než 21 04 04, tedy dvě stě deset tisíc čtyři sta čtyři, před čímž se ho zřejmě autista Slimák snažil varovat.

 

Volba nového starosty v Horním Zdechlákově

Volby v naší krásné zemi již odpradávna probíhají podle neměnného scénáře. Nejdřív se žvaní o vlastních kvalitách, potom se lehce pomluví protikandidát a nakonec se podmázne volitel. Tato báječná metoda je za ty roky tak dokonale vycizelovaná, že není žádného důvodu ji měnit. Sice se občas někdo pokusí tyto tradice prolomit, ale nakonec to vždy skončí při starém. Tak, jako například v naší nejmenované české vesničce.

„Přeji hezký den, dámy a pánové. Vítám vás na pravidelném zasedání zastupitelstva. Jelikož není důvod nic protahovat, přikročíme bez větších cirátů hned k hlavnímu bodu naší schůze, k volbě nového starosty. Nejprve dávám hlasovat o době zahájení hlasování,“ oznámil plénu předsedající zastupitel Evžen Hlupec a otevřel si teplou desítku. „Kdo je pro, abychom začali hlasovat přesně o půl dvanácté, tedy těsně před přestávkou na oběd, ať zvedne ruku.“

„Klidně si začněte hlasovat třeba přímo u oběda, ale otázka zní, jestli je vůbec potřeba začátek hlasování odhlasovat!“ zaútočil kandidát Kobliha, povoláním řezník a koníčkem masochista. „Vždycky přece začínáme hlasovat až po obědě, taková je tradice. Třeba tady pan kandidát Vochoč se před obědem ani nemíní obtěžovat probudit.“

„To je lež jako věž!“ zbrunátněl přítomný pan Vochoč, kterého probudil soused šťouchnutím loktu. „Jsem vzhůru už od svačiny. To váš kandidát pan Kobliha má máslo na hlavě!“ dodal a spokojeně se pousmál.

Tento drobný bonmot přinutil pana Koblihu, aby se zvedl a zkontroloval si v zrcadle temeno. Bylo to dobré, oddechl si, šlo o slovní hříčku.

„To je pravda, úplně jsem zapomněl. Po obědě se lépe přemýšlí,“ říhnul mezitím předsedající Hlupec. „Dávám tedy hlasovat, jestli budeme hlasovat o odhlasování doby hlasování, či se na to vysereme a uděláme to jako obvykle. Takže si připravíme hlasovací lístky a…“

„Pane kolego,“ přerušil ho opět Jeremiáš Kobliha. „Nač vlastně hlasovat? Nebylo by vhodnější, zvolit starostu starým dobrým korupčním způsobem? Takhle si přece nic nevyděláme! Prostě ten, kdo nabídne volitelům nejvíc, bude zvolen a hotovo.“

„To je vlastně rozumný nápad, pane kolego,“ důstojně opáčil předsedající Hlupec po chvíli přemýšlení. „Má někdo z přítomných nějaké konkrétní návrhy?“

„Nabízím za zvolení všem přítomným bečku piva a věnec klobás,“ vykřikl místní zemědělec Tonda Lopata a rozhlédl se po sále. „Vychlazený Kozel a grilovačka u mě na zahradě!“ upřesnil svou nabídku.

„To je hňup,“ zašeptal pan Vochoč svému sousedovi a poškrábal se v zákulisí. „Podívej, jak se to dělá,“ dodal, potom se pomalu postavil a prohlásil:

„Vážené kolegyně a kolegové. Jelikož jsme tady proto, abychom společně usilovali o blaho obce, musíme nejprve zajistit nějaké příspěvky z Evropských fondů. V tom je zakopaný pes!“

„Jaký pes?“ skočil mu do řeči pan předsedající, který už nějakou chvíli podřimoval. „Zakopaný pes? A proč jste ho vůbec zakopávali?“

„To je jen takové přirovnání, ty jelimane!“ vlídně ho poučil pan Vochoč. „Říká se, že je v tom zakopaný pes, i když není, to neznáš?“

„Pes je podle zákona tvor nadaný smysly!“ ohradil se pan předsedající. „Je naprosto vyloučeno, aby ho někdo zakopával jen kvůli přirovnání!“

„Prostě je to jen takové psí přirovnání, ty strašlivý blbče!“ ozvalo se ze zadní řady a pan Hlupec se po chvíli nervózního rozhlížení raději posadil.

Pak bylo delší dobu ticho, protože nikdo nevěděl, jak se má zachovat. Toho nejlépe využil pan Vochoč a jal se pokračovat.

„Podobných návrhů mám několik,“ odkašlal si a otevřel svůj notýsek. „Musíme okamžitě opravit místní zámeček a ihned začít pracovat na jeho legální privatizaci. To nesnese odkladu, protože už se nám rozpadá před očima. Následně ho prodáme nějakému cizinci a peníze si rozdělíme!“

„Ale to je s prominutím hovadina, vážený pane kolego,“ usadil ho Jeremiáš Kobliha. „Zámeček jsme prodali už loni. Za co myslíte, že máme ty luxusní služební auta?“

„Tak ho znárodníme a prodáme znovu!“ vykřikl do té doby mlčící ortodoxní komunista Paleček. „Takhle se to vždycky dělalo!“

„Takhle se to udělalo jenom jednou a nikdo z toho není nadšený,“ odtušil pan Kobliha, který vůbec nelibě nesl, když měl kdokoli svůj vlastní názor. „Já bych normálně rozdělil všechno, co zbylo v městské kase mezi nás a potom bych zastupitelstvo rozpustil.“

„Jenomže to je trestné,“ upozornil ho vychytrale pan Vochoč. „Leda že by to bylo vychcané, to by pak našim soudům tolik nevadilo.“

„Jenomže mě je jedno, jestli to je trestné, nebo vychcané,“ duchaplně kontroval pak Kobliha. „Zčerníme kasu a pak se vypaříme.“

„Počkejte, přece nejsme obyčejní zloději,“ vzal to za jiný konec pan Vochoč. „Musíme vymyslet něco sofistikovanějšího! Máme už starý vodovod, tak navrhuji založit občanské sdružení pod mým jménem, které požádá Unii o příspěvek.

„Jsi normální?“ zabručel Kobliha. „Kdo by se staral o nějaký vodovod.“

„Já taky seru na nějaký vodovod, ale ten příspěvek si rozdělíme a já trestán nebudu, jelikož mám papíry na hlavu,“ zasmál se Vochoč. „Z toho je jasné, že jsem k tomu z přítomných kandidátů nejlépe kvalifikován. Starý vodovod ještě nějakou dobu vydrží a my si zdarma opravíme vlastní domy. Kdo je pro, ať zvedne ruku.“

„Tak to jsem nečekal, to je vychcané na druhou,“ zamumlal si Kobliha a kolem se zdvihl les rukou. „Převezl mě, parchant!“ ulevil si.

„Ať žije nový starosta,“ ozvalo se ze zadních řad, zejména z těch míst, kde si potřebovali opravit vlastní domy.

„Vypadá to jednomyslně,“ prohlásil při letmém pohledu do sálu předseda Evžen Hlupec. „Jen tak pro pořádek žádám zde přítomné skrutátorky, aby sečetly hlasy. Děkuji vám za účast a za dva roky na viděnou.“

„Co znamená to slovo? Ty skrutátorky?“ zeptal se nový starosta Vochoč svého kolegy. „Podobné slovo jsem v životě neslyšel.“

„To jsou asi ty dvě ženské, které stojí u dveří. Měly by spočítat hlasy. Nejdřív jsem si myslel, že to jsou hajzlbáby a vybírají drobné na WC, ale ony jsou to skrutátorky. Vidíš, jak se člověk může mýlit?“

 

Tragédie Augustýna Pecivála

Na světě zřejmě není nic lepšího, než být spisovatelem. To si jistě myslí každý, kdo sleduje současné americké filmy. Běžní spisovatelé v nich většinou mají luxusní vilu s bazénem, postavenou někde za městem, aby je nerušil hluk civilizace. Před vilou jim postává drahé auto a za domem trůní uprostřed upraveného paloučku soukromé letadlo. Oni sami sedí v obýváku před pozlaceným psacím strojem, vedle mají nastohovaný hotový román (ve stroji je poslední list) a popíjejí drahou whisky. Spisovatelé také bývají nehorázní hezouni, většinou tak kolem třiceti let a mají spousty atraktivních milenek, které je pronásledují na každém kroku. Přímo po nich šílí. Je to zřejmě způsobeno jejich bohatstvím a oduševnělým životním stylem, který každému imponuje. Skutečnost však bývá značně odlišná.

Víte, protloukat se světem jako začínající spisovatel je ve skutečnosti nehorázná řehole, zejména když zrovna nemáte inspiraci a v kapse ani floka. Jednou z možností, jak inspiraci získat, je chodit do hospody a poslouchat kecy ostatních, ale to bývá často velice náročné na psychiku, jelikož většina lidí je pořádně praštěná. Navíc, pravidelným chlastáním člověk úděsně zdegeneruje a potom si může o kariéře umělce nechat jen zdát. Jenže co měl Augustýn Pecivál dělat, když jeho umělecká kariéra zatím vypadala takto:

„Nemůžeme vám zaplatit ani haléř, pane Pecivál, protože nejste renomovaný autor,“ oznámil jednoho chladného rána šéfredaktor Kousal začínajícímu spisovateli Augustýnu Peciválovi v luxusním lesku své pražské kanceláře. „Maximálně vám můžeme vydat pár výtisků menším nákladem, ale bez nároku na honorář, tedy zadarmo!“

„Cože? Bez nároku na honorář znamená doopravdy zadarmo? Ve smlouvě to znělo tak nějak důstojněji. Čtyřicet tisíc slov a ani žádná záloha? Z čeho mám žít?“ rozčílil se mistr Pecivál.

„Víte, za první knihu autorům zásadně neplatíme,“ oznámil mu tvrdou pravdu pan redaktor. „Až se prosadíte, potom se uvidí, ale zatím jste pro čtenáře neznámá nula. Copak vy nevíte, že lidi dneska vlastně skoro ani nečtou? Jediné co je zajímá, je sex a čumění na bednu. Neznámého autora vydá jedině šílenec. A ten název, Virtuální sofistika, co to má sakra znamenat? Přijde mi to nějak moc chytré.“

„Vy jste to ani nečetl, že?“ urazil se mistr Pecivál. „A to už to tady máte skoro dva měsíce!“

„Ale no tak, copak mám čas na čtení kdejakého přechytralého škváru?“ ušklíbl se redaktor. „Já jsem obchodník, ne nějaký zamyšlený intouš! Tak ven s tím, o co jde?“

„Myslel jsem, že je to vaše práce, udělat si názor na knihu,“ opáčil mistr Pecivál. „Je to průlomová kniha o prozření. Filozofická kniha, vážený pane! Samé hlubokomyslné úvahy o jsoucnu a samotě. Čtenáře to bude jistě zajímat.“

„Jste úplně v pořádku?“ houkl na něj po chvíli přemýšlení pan redaktor.

„Prosím?“ zakoktal Pecivál. „Samozřejmě že ano! Tohle je něco jako Základy myšlení od Kanta, akorát vtipnější. Víte, kdo to byl Kant? Ten vycházel ze života! Často své názory prezentuji na veřejnosti a vždy se setkaly s velikým ohlasem.“

„Chcete mě naštvat?“ opřel se o stůl pan redaktor. „Kterou cílovou skupinu chcete takovým blábolem oslovit, co? Intelektuály s prázdnou šrajtoflí? Magory a ztroskotance? Poslyšte, podobné pindy jsou dobré tak jedině do literární kavárny, plné pseudointelektuálních žvástů. Dejte na mě a spalte to v peci, alespoň z toho bude kromě emisí CO2 nějaký užitek. Nic jiného se s tím bohužel nedá dělat. Až budete mít něco pořádného, třeba o kouzelnických učních, tak se stavte. A popřemýšlejte nad nějakým pseudonymem. Bez urážky, Augustýn Pecivál nezní nijak přesvědčivě. Zní to, jako byste byl nějaký hrabě a ne spisovatel.“

„Abyste věděl, pane redaktore, to jméno mám po dědečkovi,“ bránil se Pecivál. „Ve skutečnosti pocházím ze zchudlého šlechtického rodu Peciválů z Králíků nad Cidlinou.“

„Vážně?“ otázal se ironicky redaktor a začal něco vyplňovat v papírech. „A jak vám dupou v Králíkách králíci?“

„To se ty nikdy nedozvíš,“ utrousil uraženě Pecivál. „Protože buranovi svou knihu k vydání nikdy nesvěřím,“ dodal a vyrazil na vlak, jako už mnohokrát předtím.

Začínající spisovatel Augustýn Pecivál byl veliký životní filozof, což se poznalo podle toho, že byl zcela netečný k reálnému životu. Skutečnou životní moudrost totiž nezískáte učením, ale pozorováním života samotného, na což nemá nikdo střízlivý čas. Z toho důvodu se naše země o filozofy nemusí obávat, jelikož o ožralce a zchudlé šlechtice nemáme nouzi.

Ten osudný den však byl Augustýn tak rozrušený, že si ihned po návratu do rodné vísky nutně potřeboval ulevit. Zaskočil do nejbližší hospody, dal si tři dvojité rumy hned u pultu, potom se posadil a obhlédl okolí. Potřeboval si nutně ověřit výsledek svých filozofických úvah v praxi.

„Myslivce nesnáším!“ spustil hlasitě do ticha, jelikož u vedlejšího stolu uviděl dva nimrody v uniformách. „Jsou to obyčejní vrahouni!“

„Co to kecáš, ožralo, nemáš o tom ani páru!“ opáčil ještě celkem vlídně jeden z myslivců.

„Nezabíjej, dokud nemusíš, to je základní pravidlo každého rozumného člověka. Pokud musíš, udělej to, ale když ne, kašli na to.“

„O co ti jde, blbečku? Dneska je hon. Každý podzim je hon. To přece každý ví!“

„Jsou ty zvířata vaše?“ provokoval je Pecivál, který už měl po těch rumech naváto. „Vy nesmíte chodit pro maso do obchodu? Máte zákaz nakupovat? Kdybyste si koupili tlačenku, tak nemusíte nazdařbůh zabíjet, už to za vás udělal řezník!“

„My se ale staráme o to, aby se vysoká nepřemnožila,“ začal mu to vysvětlovat onen myslivec. „My přírodě tím prospíváme a bereme si méně, než jí dáváme.“

To však byla další voda na Peciválův filozofický mlýn.

„Nejvíc byste přírodě prospěli tím, kdybyste se navzájem postříleli mezi sebou,“ odtušil a vypil dalšího panáka. „Podle mě necháváte tu vysokou cíleně se přemnožit, abyste pak měli záminku ji postřílet, protože vás to baví!“

„V sobotu je myslivecký ples!“ snažil se odvést téma druhý myslivec, shodou okolností i předseda místního mysliveckého spolku. „Máme ho každý rok a vždycky je tam srnčí guláš a pečení bažanti. Sám tam chodíš, už jsem tě tam několikrát viděl, barone z Nemanic.“

„Z Králíků nad Cidlinou!“ dožral se Pecivál. „A když na to dostatečně nahlédneš, pitomče, tak zjistíš, že jsi ty bažanty zabíjel z pýchy, protože máš pušku. Střílíš po nich jak smyslu zbavený a potom si je odneseš domů na pečínku. Vy myslivci jste bezprecedentní ignoranti. Nejdřív bažanty vychováte v pěstírně, potom je vypustíte do přírody a perete do nich broky. Proč je nežerete hned? Vám chutnají broky?“

„Je to jen obyčejný idiot,“ otočil se předseda k ostatním. „Nechápe kouzlo lovu.“

„Život je vzácný,“ zasmušil se Pecivál. „To se nejprve aminokyseliny za pomoci slunečního svitu, vody a pohybů atmosféry rozptýlí, potom díky kyslíku zoxidují, vytvoří se uhlovodíkové řetězce, řasy a nakonec první živočichové. To všechno trvá milióny let. A pak do toho přijde nějaký myslivec, péro na kloboučku, a všechno kolem sebe postřílí. Smrt patří k životu, ale ne z principu.“

„Ty jsi nějaký chytrý, ne?“ odtušil nasraně předsedův kolega a přisedl si blíž. „Nejsi ty nakonec nějaký ten pitomý intelektuál? A co máš proti myslivcům?“

„Nic proti vám nemám, jen mě serou ty vaše výřady!“ začal mu vysvětlovat svůj postoj podnapilý Pecivál. „Hele, kdyby tady vběhl hladový lev, tak jednoho z vás zabije, aby se nažral, ale ostatní by nechal utéct, chápeš to? Nebyl by pro něho problém pochytat vás všechny s těmi panděry, neutekli byste ani sto metrů, ale on by vás nechal být. Stačil by mu jeden obtloustlý myslivec, do té doby, než by dostal znovu hlad. Zrovna ty máš králíky, tak bys to mohl pochopit. Taky přijdeš ráno ke králíkárně a všechny je pobiješ? To ne, co? Jsou tvoji, že? Víš, ty myslivče, nejraději bych tě jako malé děcko, co ho fotr nachytal s cigaretou, donutil sežrat všech těch dvacet bažantů, které dneska postřílíš, až bys puknul. Pak bys to možná pochopil!“

V ten okamžik zazněl výstřel. Brokovnice, zavěšená přes opěradlo jednoho z myslivců náhle vystřelila a Augustýn Pecivál padl mrtev k zemi. Alespoň to takhle svědkové z mysliveckého spolku tvrdili. Brokovnice prý spustila sama od sebe, to se už tak stává. Nemá smysl se vrtat v podrobnostech, nešťastné náhody přece existují, to všichni víme, a jestli to mělo nějakou spojitost s předchozím rozhovorem, to se už nikdo nikdy nedozví.

Takže pozor, moji milí přátelé. Každý, kdo se opováží mít v současné divoké demokracii intelektuální názor, musí počítat i s důsledky, plynoucími z nově nabyté svobody. Doufám, že si z toho vezmete poučení a nebudete se pokoušet diskutovat s ozbrojenými osobami.

 

 

Několik historek ze záhrobí

Co vám mám povídat, zemřel jsem zcela nečekaně při automobilové nehodě. Uznávám, že na to mohlo mít vliv i jistých šest piv, které právě kolovaly v mém krevním oběhu, ale to už je, jak se dnes trefně říká, historie. Náraz do autobusu plného izraelských turistů, poflakujících se po naší krásné vlasti, jsem skoro ani necítil.

„Všichni jsme v pořádku,“ ozvalo se po chvíli ticha z rozbitého autobusu. „Až na toho pitomého šoféra, co do nás narazil. Ten je úplně namaděru.“

Mezitím jsem se postavil a nic mě kupodivu nebolelo. Za chvíli jsem však lehce znervózněl, když jsem zahlédl sám sebe, jak ležím zhroucený na vozovce a nejevím známky života. Měl jsem sice menší podezření, že je zle, ale stejně to byl šok. Člověk neumírá každý den.

„Nazdar kamaráde,“ ozvalo se náhle vedle mě. „Tak už jsi konečně mrtvý? To byla rychlovka, co? A nekoukej tak překvapeně, zvykneš si.“

„Kdo jste?“ zeptal jsem se opatrně a prohlížel si podivné obtloustlé individuum ve starších šatech. Byl to pořádný buran, jak jsem zanedlouho seznal.

„Jsem tvůj mazák!“ dostalo se mi dost neurčité odpovědi.

„Cože?“ ptám se, ještě trošku omámený z nárazu.

„Jsem tvůj mazák, jsi snad hluchý?“ odsekl cizinec. „Už tady na tebe čekám skoro dvacet let. Myslíš si, že tady budu strašit do nekonečna? Tak to ani náhodou! A moc tu neokouněj, protože půjdeme,“ pravil ten hulvát a pomalu kráčel směrem k lesu.

„Kam půjdeme?“ volám na něj.

„K zápisu,“ otočil se přes rameno. „Pořád ti to říkám, jsi moje náhrada a já jsem právě povýšil na mazáka.“

Bezmyšlenkovitě jsem ho následoval.

„Nějak to nechápu,“ dovolil jsem se ozvat po chvíli chůze. „Jaká náhrada?“

„To je hrozný pitomec, jako každý bažant,“ ulevil si můj průvodce. „Prostě dělej, co ti říkám, a drž klapačku!“

Šli jsme.

„Promiňte, ale já jsem umřel?“ pokoušel jsem se srovnat si myšlenky. „Protože jestli jo, tak nechápu, proč bych se měl nechat buzerovat. Co horšího se mi ještě může stát?”

Chlápek se zastavil.

„Cos to říkal, bažante?“

„No, jestli jsem umřel?“ ptám se ho znovu.

„A cos myslel, ty troubo?“ odfrkl si můj průvodce. „Že ses nachladil? Samozřejmě že jsi umřel! My tomu tak sice neříkáme, ale v podstatě máš pravdu. Jsi tuhý a stát se ti toho může ještě spoustu! A jen tak mimochodem, tvé orgány dostane nějaký zbohatlík, aby mohl své okolí déle srát, jsi spokojený?“

„Ježíšmarja, to je strašné!“

„Ani ne, je to pohoda. Ale s tím Ježíšem to moc nepřeháněj. Šéfův syn nemá rád, když si ho někdo moc bere do huby. A hni sebou, ať už jsme tam. Tvrdnu tady už dvacet let, tak nemíním ztrácet ani minutu.“

Po chvíli jsme došli ke starému hřbitovu.

„Máš štěstí, Pepo, dneska není fronta,“ kývla starší paní na mého průvodce. „To je nováček?“

„Přesně tak,“ utrousil Pepa, protože takhle se ten buran jmenoval. „Člověk si nevybere.“

„Jméno!“ houkla na mě zhurta ta dáma.

„Neřeknu,“ opáčil jsem vyděšeně. „Ještě bych si zavařil. Vypadáte oba dost podezřele.“

„Dobře, tak tady vyplníte všechny hříchy, kterých jste se dopustil,“ dodala a podala mi formulář. „A žádné výmluvy, stejně všechno víme.“

„Myslel jsem si, že mě bude přijímat sám Svatý Petr,“ odvážil jsem se podotknout.

Oba na sebe pohlédli a Pepa se rozesmál.

„Žádný Svatý Petr neexistuje, ty troubo!“ ukázal na mě prstem. „To je jen název funkce, něco jako Vedoucí Personalistiky. A jen tak mimochodem, víš, kolik umře denně lidí? Kdyby měl přijímat každého osobně, tak by se zbláznil. Vy živí jste všichni stejní, namyšlení až na půdu! Ano, kdysi to tak prý bylo, když bylo ještě méně lidí, ale dnes už vás je tolik, že se musely založit pobočky. To je hrůza, jak se pořád množíte. Osobně má na každého trošku času jedině Bůh, jelikož je Bůh a může si dělat, co se mu zamane.“

„A co mám vyplnit? Žádné hříchy jsem nespáchal.“

„Boural jsi ožralý?“ zeptal se mě odměřeně Pepa. „No tak raději zmlkni a piš. Já byl taky ožralý, ale jako závozník dodávky jsem měl polehčující okolnost. Proto jsem dostal jenom dvacet let.“

„Jenom dvacet?“ nezmohl jsem se na nic jiného.

„Jo! Ale když jsem viděl, jak sťatý jezdíš ty, tak odhaduji, že dostaneš nejméně sto let. Šéf nemá rád pití za volantem.“

„Pil jsem jenom v hospodě, za volantem už ne!“ zvolal jsem vítězoslavně. „Takže jsem v podstatě nevinný!“

„To je totéž,“ upřesnil to Pepa. „A nezkoušej nám tady chytračit, to možná platí na živé, ale po smrti se lží daleko nedojdeš.“

„Takže za obyčejnou jízdu s několika pivy dostanu takový flastr? Co potom vrazi? Ti musí bručet doživotně!“ v tu chvíli jsem se zarazil. „Pardon, myslel jsem tím, že tu budou pěkně dlouho.“

„Ale kdepak, vrazi jdou za pár let na podmínku do ráje,“ zamumlala personální pracovnice skloněná nad mými papíry. „Hříchy spáchané na ostatních nemají takovou závažnost. Ale ti, co si ublížili sami, nakonec zaplatí nejvíc. Jako alkoholici a podobná cháska. Tělo je chrám Páně a vy jste ho měl jenom půjčené. A podívejte se, co jste s ním udělal. Takhle ho chcete vrátit?“

Mrknul jsem na sebe a zjistil, že mi chybí levá ruka a v břiše mám díru jako hrom.

„Víš, kamaráde, moc ti nezávidím,“ zachechtal se Pepa. „Vyfasuješ nejméně sto let, možná víc.“

„Sto let čeho?“ zeptal jsem se.

„Sto let tvrdnutí na tomto světě, abys konečně pochopil, že jezdit se má slušně a hlavně za střízliva, pitomče!“

„Ale spousta lidí přece pije za volantem, tak proč zrovna já musím dostat sto let?“

„Neměj strach, oni taky zaplatí, ale zdaleka ne tolik jako ty, protože jsi byl takový blbec, že musíš narazit zrovna do autobusu izraelských turistů. Za to je obzvláštní pálka, protože šéf je původem Žid!“ pak odešel a už jsem ho nikdy neviděl.

„A nezapomeňte, že se musíte nahlásit na personálním oddělení,“ volala na mě úřednice, když jsem odcházel směrem k potemnělé Ostravě.

Do města jsem dorazil krátce po poledni. Víte, na onom světě je to shodou okolností úplně stejné jako na tomto, snad jen s tím rozdílem, že se tam dá dýchat a nikdo vám nedá po držce, jelikož duchové jsou stvoření astrální. Samozřejmě, že jsem na žádné personální nešel. Stačí, že jsem umřel, ještě abych lítal někde po úřadech. Nikdy v dějinách lidstva se ještě nestalo, aby vás na úřadě potkalo štěstí, tedy pokud tam nejste zaměstnaní, proto se podobným eskapádám vyhýbám.

První dny ubíhaly dobře, jenom pár věcí mě mátlo. Nejvíc asi to, že sice v pohodě procházím zdí, jako by tam ani nebyla, ale přitom se nepropadnu patrem do sklepa. Vždyť je to totéž, dumal jsem jako pokaždé, když jsem stoupal po schodech, ale nic kloudného mě nenapadlo. Ve fyzice jsem byl vždycky marný.

„To je kvůli doposud ne plně pochopenému parapsychologickému fenoménu souznění s okolním světem,“ oslovil mě náhle jeden stařík, který se vedle mě z ničeho nic zjevil.

„Vy mě vidíte?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Ano, měl byste se oholit,“ utrousil stařík.

„Cože?“ chytil jsem se za tvář.

„Klídek, to byl fór,“ zasmál se stařík. „Vousy po smrti nerostou. Z bažantů si každý dělá legraci.“

„Zdá se, že člověk je nekonečným bažantem,“ opáčil jsem znechuceně. „Když se narodíte, jste bažant. Pak nastoupíte do školy a zase jste bažant. Potom jdete na vojnu a jste opět bažant. V každé práci, kterou si seženete, jste opět bažant a nakonec, když přijdete do domova důchodců, jste bažant na druhou. Copak to smrtí nekončí?“

„Přesně tak,“ zasmál se stařík. „Smrtí nic nekončí, vždycky narazíš na někoho staršího, kdo bude tvým mazákem.

„A co tady vlastně děláte?“ ptám se ho, by řeč nestála. „Tedy vy mazáci!“

„Celkem nic, jen občas strašíme živé,“ zakýval oběma ukazováčky a prostředníčky, jako nějaký pitomý americký herec. „Jinak by tady bylo dost mrtvo.“

„Jste velký vtipálek, co?“ pokoušel jsem se ho trošku zchladit mrazivou ironií, protože mi už začínal lézt krkem. „Už jste uvažoval o tom, že byste měl v televizi vlastní pořad? Teda kdybyste nebyl mrtvý?“

„Taky budete vtipálek, až budete mrtvý půl století, jako já,“ zasmál se dědek, který mou ironii vůbec nepochopil. „Stejně se tady nedá nic jiného dělat. Ale na to personální si rozhodně zajděte, jinak budete mít problém.“

„Jaký problém?“ ptám se.

„Mohlo by se vám to nevyplatit,“ zasmušil se stařík. „Kupříkladu moje švagrová zemřela ve tři ráno při sledování záznamu jednání z poslanecké sněmovny. Tak se vztekala při projednávání poplatků za návštěvu lékaře, až od nich měla najednou navždy pokoj. Dostala infarkt a nikdo jí nepomohl, protože všichni lékaři na pohotovosti taktéž sledovali hlasování.“

„A proč mi to říkáte?“ divím se.

„Protože se taky se vykašlala na registraci, stejně jako ty,“ pokáral mě stařík. „Raději šmírovala živé, ale následky na sebe nenechaly dlouho čekat, za půl roku dostala obsílku z Pekla. To čeká i na tebe!“

„Pozvánka do Pekla? No teda! To by mi zkazilo celý den,“ pokračoval jsem ironicky v uvolněné konverzaci, protože jsem mu nevěřil ani slovo.

„Vyhýbání se Poslednímu soudu je těžký zločin,“ pozvedl varovně svůj kostnatý prst stařík.

„Dobře, však nic neříkám,“ bráním se. „Takže až bude probíhat ten poslední, určitě se dostavím.“

„Nejlepší bude, když vyrazíte na to personální hned teď,“ popostrčil mě stařík směrem k východu. „Je to pod starou radnicí v nepoužívaných sklepních katakombách. Nebylo by vhodné, mít kanceláře někde na očích.“

Šel jsem tam, protože člověk nikdy neví. Na personálním oddělení to vypadalo jako na každém jiném úřadu, všude plno přepážek, každý se po něčem sháněl a vzadu byly kanceláře. Došel jsem až na konec a uviděl veliké dveře s nápisem Oddělení Boha Všemohoucího-Zástupce pro personalistiku. Otevřel jsem je a vkročil dovnitř.

Uvnitř to přímo čpělo kýčovitým luxusem. Všude na stěnách byly drahé obrazy mrtvých mistrů a koberec na podlaze měl chlup vysoký nejméně deset čísel. Za mahagonovým stolem pak seděl sám velký personální zástupce, popíjel pivo a krájel si virtuální tlačenku s cibulí. Trošku mě překvapilo, že má na hlavě kšiltovku s nápisem Zbrojovka Vsetín, ale raději jsem mlčel.

„Ty jsi ten nový?“ zeptal se mě a pokračoval v konzumaci virtuální tlačenky.

„Ano,“ odpověděl jsem, protože mě nic jiného nenapadlo.

„A co tady chceš?“ ptá se mě s plnými ústy.

„Tedy, přišel jsem si pro ortel. Jestli mám jít do Nebe, nebo do Pekla.“

„A proč bys měl někam chodit?“ podivil se personalista a vyplivl do imaginárního popelníku virtuální chrupavku. „Toho řezníka pošlete na týden do Pekla, to ho naučí,“ houkl jen tak mimochodem na sekretářku a olízl si prsty. „Kde jsme to přestali? Jo, nechápu, proč bys měl někam chodit?“

„No přece podle toho, jak jsem se za živa choval,“ povídám. „Kdo se chová dobře, půjde do Nebe a kdo se chová špatně, pomaže do Pekla. Tak se to píše v Bibli.“

„Kde?“ otázal se úředník.

„V Bibli!“ opakuji hlasitěji.

„Přeskočilo ti?“ říhnul si onen pantáta. „Proč bych tě měl někam posílat? Mě je úplně ukradené, co jsi za živa dělal, zatím jsi pouze ve vazbě. O tvém dalším Osudu rozhodne Poslední soud, ne já. Tady máš obsílku a dej mi pokoj svatý, nebo jak se tomu říká.“

„A kudy k tomu soudu,“ ptám se zdvořile.

„Vzadu u toalet je takový tunel, vlevo je nablito a ještě to nikdo z živých nevytřel,“ odfrkl pan zástupce a začal si ostentativně číst Strážnou věž.

A tak jsem se tedy vydal tím mizerně osvětleným tunelem k Poslednímu soudu. Byla to štreka, šel jsem pořád do kopce skoro hodinu a půl. Jo, a nemají tam výtah, ani jezdící schody, to byste měli ještě před smrtí vědět a raději zavčasu přestat kouřit.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem po příchodu do soudní síně. „Má tady být prý nějaký Poslední soud, nebo co, ale možná jsem jenom zabloudil.“

„Povstaňte!“ zařval zřízenec, stojící u dveří.

„Vždyť stojím,“ zamumlal jsem.

„A nevrťte se, když stojíte před Bohem,“ dodal zřízenec a ustoupil do pozadí.

„Přísahej, že budeš mluvit pravdu a nic než pravdu, k tomu ať ti dopomáhám já,“ znuděně prohlásil Bůh, sedící za stolem. Byl to černoch, tak jsem ihned přehodnotil své rasové předsudky.

„Vy jste černoch?“ ptám se ho. „Tedy ne, že bych byl rasista, ale Bůh je vždy vyobrazován jako běloch. Alespoň v dostupných publikacích.“

„To je v pořádku,“ pousmál se Bůh. „I černoši se tomu diví.“

„A na co mám přísahat?“ odvážil jsem se přiznat k neznalosti ceremonií Posledního soudu.

„Prostě už přísahej!“ okřikl mě Bůh. „Je mi jedno na co! Myslíš si, že jsi tady sám? Jenom dneska vás umřelo skoro sedmnáct miliónů. Na každého z vás mám jen pět tisícin sekundy, jak si s kalkulačkou snadno zjistíš. Ještě že umím zpomalit čas, jinak bych měl pořádnou honičku.“

„Dobře, tak tedy přísahám!“

„Výborně,“ opáčil Bůh. „Tak ty jsi boural pod vlivem návykové látky?“

„Měl jsem jenom jedno pivo, Bože. Nebo možná víc než jedno, ale to snad není zločin.“

„Jenomže já jsem abstinent a ožralce nesnáším,“ zasmušil se Bůh. „Mám totiž játru v hajzlu, to víš, staré hříchy. A kromě toho jsi zabil mého oblíbeného rabína, chuligáne! Seděl sice až vzadu, ale dostal z leknutí infarkt. Odsuzuji tě tedy na sto let nepodmíněně. Další!“

„Sto let čeho?“ ptám se vyděšeně.

„Na sto let strašení podnapilých řidičů, troubo,“ opáčil Bůh. „Oko za oko, zub za zub. Přelíčení je skončeno!“

„No dobrá,“ přijal jsem po chvíli přemýšlení svůj trest. „Alespoň mi ale prozraďte, proč měl ten úředník na příjmu kšiltovku s nápisem Zbrojovka Vsetín? Má to nějaký hlubší smysl?“

„Cha, chá, prý hlubší smysl,“ vysmál se mi Bůh, jak už to mívá občas ve zvyku. „Před lety ho tam při havárii rozmetal výbuch munice, chápeš? Je to jeho způsob, jak se s tím vyrovnat. A už zmiz, nemám na tebe celý den!“

A tak se courám po světě, občas trochu straším řidiče a pozoruji cvrkot. Být mrtvý vlastně není až tak hrozné, pomyslel jsem si, když jsem se vracel zpátky na svět. Nemáte hlad, není vám zima a hlavně nemusíte do práce.

Za sto let se prý tady někde poblíž vybourá podnapilý písničkář a vystřídá mě ve strašení. Víte, dost jsem od té doby pochopil. Život po smrti sice není sranda, ale dá se to vydržet, když za živa neděláte voloviny. Jinak dopadnete jako já, couráním od ničeho k ničemu. Ze srdce každému přeji, aby to co nejdřív pochopil, pokud možno ještě před svou smrtí.

 

Miluj bližního svého

„Dobrý den,“ oslovil mladého milionáře Kleofáše Beránka neznámý člověk v šedém baloňáku na Stodolní ulici v Ostravě. „Prosím vás, nemohl byste mi to na chvíli podržet?“ zeptal se ho a současně mu podával svůj značně ošoupaný kufřík. „Musím si nutně zatelefonovat na policii.“

„Žádný problém, občane. Jsem křesťan, a proto velmi rád pomáhám fízlům i jejich udavačům,“ vlídně odvětil pan Beránek a kufřík převzal.

„Jste zatčen za držení drog!“ vykřikl náhle po chvíli telefonování onen pán v šedém a odevšad se začali sbíhat uniformovaní policisté. Vytrhli překvapenému Beránkovi kufřík z ruky a po otevření se ukázalo, že je plný kokainu.

„Blahopřejeme k jubilejnímu stému zatčení, pane inspektore,“ začali ho všichni plácat po zádech. „Jak vy to děláte?“

„Makám a neflákám se,“ odfrkl si inspektor Wilhelm Sracz.

„Ty určitě,“ vysmál se mu jeho kolega z kanceláře. „Denně surfuješ na Internetu, nebo chrápeš ožralý za stolem. Takového dříče jsem ještě v životě neviděl.“

„Raději sklapni, pitomče, nebo skončíš jako pochůzkář!“ pohrozil mu inspektor a kolega raději zmlknul.

„Nerad vás obtěžuji, pánové, ale to není můj kufřík!“ skočil jim do rozpravy pan Beránek, když mu jiní strážníci nasazovali pouta. „Podal mi ho tady ten pán,“ a ukázal na inspektora.“

„No a co? Držel jste ten kufřík?“ zeptal se ho zasahující policista.

„Ano, držel, ale…,“ koktal pan Beránek, ale byl ihned hrubě přerušen.

„Takže jste ho držel a basta!“ seřval ho strážník. „Jste tedy zatčen za držení drog, jelikož jste se mi právě přiznal!“ dorazil ho a poté ho odvedl do vazby.

Podobná zatčení nejsou na Stodolní ulici vzácná. Policisté potřebují k pravidelným prémiím i nějaké ty zásahy proti organizovanému zločinu, proto ten humbuk. A právě inspektor Wilhelm Sracz byl jedním z nejúspěšnějších vyšetřovatelů a prémie dostával celoročně. Jmenoval se původně Vilda Sráč, ale protože byl původem Polák, ihned po revoluci se úředně přejmenoval na Wilhelma Sracze, protože to na vizitce lépe vypadalo.

„Věříš v Boha, kamaráde?“ zeptal se pana Beránka jeden z podnapilých policistů na stanici. „Protože jestli ne, tak jsi ztracenej. Přiznal ses, že jsi ten kufřík držel, takže teď už ti nepomůže ani svěcená voda. Stejně žádná svěcená voda neexistuje, to je jen takový podfuk na ty pitomé věřící, klidně si udělej chemický rozbor. Nijak se neliší od normální vody, musím to vědět, můj fotr je kněz. Jo a kromě toho máš právo nevypovídat, je ti to jasné ty holomku?“

Potom šoupli Beránka na samotku a odešli se opít ležákem do kulturní místnosti, když si před tím trošku zajezdili na otočených židlích. Pak už se jen těšili na úplatek, který jim vyděšený pan Beránek ráno jistě nabídne.

„Pane Bože, pomoz mi!“ klesl na kolena zoufalý pan Beránek.

„My si tykáme?“ ozvalo se po chvíli z prostoru. „Pásli jsme snad spolu nějakou smrtelnou havěť?“

„Bože, odpusťte mi, už nikdy si to nedovolím,“ vyděsil se Beránek.

„To byl vtip,“ přerušil ho hlas. „Klidně si můžeme tykat, stejně je to jedno. Teď na tebe ale nemám čas. Právě hraje Chelsea s Arsenalem a já mám vsazeno. Zavolej mě po desáté,“ vysvětlil mu hluboký hlas, přicházející jakoby odevšad.

„Jsem nevinen,“ zaštkal zadržený. „Nikdo jiný už mi nedokáže pomoci.“

„Tak zmlkneš už? Říkal jsem ti, že se máš ozvat až po desáté! Víš o tom, že jsi pouhý smrtelník? Že jednou zemřeš?“

„Vím,“ odvětil překvapeně zmatený pan Beránek. „Každý to ví.“

„A chtěl by sis to vyzkoušet hned teď?“ zeptal se ho potměšile Bůh.

„Nechtěl,“ zamyslel se oslovený.

„Tak neotravuj a čekej!“

Kleofáš tedy čekal. Po desáté sepjal ruce a spustil: „Pane na Nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jak v nebi, tak…“

„Vždyť už jdu,“ zavlnil se vzduch a před Beránkem se objevil vousatý mladík s trnovou korunou na hlavě, oblečený v dost špinavém hadru z předminulého tisíciletí. „Fotřík je nasraný, protože prohrál, proto poslal mě. Jsem nějakej Ježíš, možná už jsi o mě slyšel. Jo a mimochodem, nebesa nemusíš vyslovovat s velkým N, stejně to v řeči nikdo kromě mě nepozná.“

„Ty jsi samotný…“

„Jo, jsem úplně samotný Ježíš Kristus. Divíš se že umím česky, co? To jsem pochytil právě tady, na Stodolní ulici v Ostravě, vždycky tady něco seženeš k hulení. Mimochodem, víš co by mě zajímalo? Napadlo tě někdy, že žádný Bůh není?“

„Nikdy!“ dušoval se ten chudák.

„A nelžeš tak náhodou?“ ušklíbl se Ježíš.

„Trochu jo,“ připustil pan Berának. „Ale každý přece pochybuje. To je normální.“

„No dobře. Tak co po mě vlastně chceš?“

„Pane, byl jsem křivě obviněn,“ začal si stěžovat Beránek. „Zavřeli mě za něco, co jsem vůbec neudělal.“

„To se mi stalo taky,“ odbyl ho Ježíš a začal si balit jointa z myrhy. „Zhruba před dvěma tisíci lety, teď už na to ani nemyslím.“

„Vždyť mě odsoudí,“ pokračoval zoufalý pan Beránek.

„Mě taky odsoudili a ještě navíc přitloukli na kříž, kámo,“ dal si práska Ježíš. „V porovnání se mnou si na tom ještě skvěle.“

„Ale co bude s mou rodinou?“ kvílel Beránek.

„Zmákne to, žádný strach,“ pokračoval Jošuha v hulení. „Na mou popravu se musela dívat dokonce i má matka a taky to zvládla. Lidi toho vydrží, když jde o cizí utrpení, až by ses divil.“

„Ale co mám tedy dělat?“

„Nic,“ zasmál se nahlas Vykupitel. „Nedělej vůbec nic, je to prostě osud. Teda, vlastně Osud, s velkým O, chápeš?“

„Můj otec je náměstek ministra, možná by mi mohl pomoct,“ chytal se stébla Beránek.

„Můj otec je Bůh a taky nic neudělal,“ ušklíbl se Ježíš. „Děcka potřebují dostat lekci, jinak zvlčí. To už jsem dávno pochopil.“

„Takže jsem…,“ zamyslel se Beránek.

„Přesně tak,“ skočil mu zvesela do myšlenek Ježíš. „Jsi v prdeli! Proti Osudu totiž není obrany, to už jsem zjistil dávno. Chtěl si ještě něco?“

„Ani ne,“ zamumlal Beránek.

„Tak se drž, kámo, jsi přece beránek Boží. Dokonce s velkým B. Víš, jak to vždycky říkám, ne?“ mrkl na něj Ježíš a zaujal vznešenou pózu. „Blahoslavení ti, kdož touží a žízní po spravedlnosti, neboť oni nasyceni budou. Hm! Nebo to byli ti chudí duchem? Sakra, už v tom mám trošku chaos.“

 

Záhada Titaniku

Díky neuvěřitelné shodě okolností se mi jednou dostala do ruky kniha o numerologii. Pozorně jsem si ji přečetl a s překvapením zjistil, že tato odstrkovaná pavěda řeší mnoho nerozluštěných záhad minulosti. Abych vám to demonstroval na skutečném případu, pokusím se nyní přesně a do důsledků vysvětlit průběh nejslavnější námořní katastrofy všech dob.

Zbrusu nový parník Titanik vyplul na svou první a zároveň poslední komerční plavbu 10. dubna 1912 ze Southamptonu. Už u toho je dobré se pozastavit. Proč nevyplul z jiného přístavu? Proč zrovna z přístavu Southampton? Sečtěte si však počet těch písmen a chvíli nad tím podumejte. Nic vás nenapadá? No přece, k počtu písmen tohoto přístavu je možno připočíst číslo 2 a dostáváme varovnou třináctku, odpradávna přivolávající tragédie!

I datum je krajně podezřelé. Zrovna 10. dubna 1912. Součtem, případně rozdílem, násobkem, nebo podílem těchto čísel, bychom jistě, při troše snahy, dostali nějaký varovný výsledek. Lze postupovat kupříkladu takto: 10 (desátého) plus 4 (duben) je 14. To celé vynásobeno 19 (první polovina letopočtu) je 266, děleno 12 (druhá polovina letopočtu) je 22, 666 666 700. Toto číslo stačí pouze vydělit číslem 1, 705 128 205 a výsledkem je opět číslo třináct. Už jsme si řekli, co to znamená. Klidně si to zkuste, vyjde vám to taky.

I přes tyto varovné signály se celkem nepochopitelně nalodilo 2 201 osob bez sebemenšího pocitu nebezpečí. A mimochodem, stačí jen toto číslo opět vydělit, tentokrát pro změnu prostým číslem 169, 307 692 300 a ejhle, máme tady opět onu varovnou třináctku. Je vůbec možné, aby se opravdu jednalo o náhodu? A proč nikoho nenapadlo počet pasažérů číslem 169, 307 692 300 vydělit? To je skutečně záhada.

V neděli 14. dubna večer mířil Titanik plnou parou vstříc uvolněným ledovým krám ze severu. Zhruba dvacet minut před půlnocí zpozorovala dvojčlenná hlídka ve vraním hnízdě temný obrys před lodní přídí a okamžitě mezi nimi vypukla zuřivá hádka ohledně původu neznámého předmětu, zakončená sázkou. První z nich tvrdil, že jde o vrak lodi, druhý trval na ledovci.

„Podívej se, přímo před námi je obrovský ledovec!“ drcnul Fred do svého kamaráda, známého jako dobrák Lee.

„Kdepak, je to určitě nějaká loď,“ opáčil klidně dobrák Lee. „Kde by se vzal na severu ledovec?“

„Loď není tak hrbolatá,“ zadumal se Fred. „Už jsem pár lodí viděl.“

„Tak se vsaď!“ provokoval ho Lee. „Vsaď se, srabe.“

„Taky že jo, vsázím boty na ledovec!“ nechal se vyprovokovat Fred.

„Já vsázím flašku whisky na starou loď!“ trumfnul ho Lee. Oba pak napjatě zírali do tmy před sebou. Po několika minutách si Lee zklamaně povzdechnul, šlo skutečně o ledovec a sázka byla prohrána. Hned nato Titanikem otřásl náraz.

Z těchto skutečností je zřejmé, že srážce již nešlo předejít. Téměř ihned po nárazu se na můstku objevil rozespalý kapitán Smith a šetrně probudil kormidelníka. Společně potom hleděli do tmy, což je jeden z možných způsobů chování posádky po srážce lodi s ledovcem. Bohužel už se stejně nedalo nic jiného dělat. Do podpalubí začala okamžitě vnikat voda a bylo nutno vydat rozkaz k opuštění lodi.

Mezi další komické aspekty patří známý fakt, že v záchranných člunech nebylo dost místa pro všechny cestující. Tuto srandovní skutečnost ovšem bylo možno zjistit pouhým odečtením čísla 106 770 876 od druhé mocniny váhy kotvy. Jak už sami jistě tušíte, opět to nikoho nenapadlo. Kdyby si s tímto jednoduchým příkladem ale někdo dal tu práci, dospěl by znova k varovnému číslu třináct a to by ho snad už donutilo sečíst počet osob na palubě, vydělit ho počtem člunů a uvědomit si u toho jejich kapacitu.

Přibližně hodinu po nárazu konečně začali první znuzení milionáři váhavě nastupovat do záchranných člunů, nebezpečně se houpajících nad tmavou hladinou. Je zvláštní, že se utopili zrovna chudáci a boháči vyvázli bez újmy, jelikož, jak zjistila vyšetřovací komise, podmínky k záchraně byly pro všechny stejné.

Titanik se potopil 15. dubna 1912 ve 2:20 hod ráno. Na místě katastrofy zůstalo jen několik záchranných člunů, do poloviny zaplněných boháči a jejich psy. Ti byli o několik hodin později vyloveni na pomoc přivolaným parníkem Carpathia. Potvrzením dosavadních dedukcí je prostý fakt, že odečteme li od počtu písmen této lodi počet jejich šroubů (2), dostaneme číslo sedm, což jak jistě každý uzná, je číslem šťastným.

Ihned po příjezdu zachráněných trosečníků do New Yorku začalo přísné vyšetřování, zakončené odbornou zprávou podplacené komise. Výsledek? Většina členů posádky v osudný okamžik tvrdě spala a tím pádem nikdo neví, jak k té srážce vlastně došlo. A tak na světě přibyla další z nevysvětlitelných záhad a současně nepochybný důkaz o existenci věcí mezi nebem a zemí, o kterých nemáme zatím ani potuchy.

 

 

Pro dobrotu na žebrotu

Podnapilý motorkář Waldemar Suchoprd narazil ve stovce do cisterny s lihem a rozplácl se na Dé jedničce s vyhřezlým mozkem, který stejně většinou nepoužíval. Proč narazil zrovna do cisterny s lihem, se zatím s jistotou neví, ale světaznalí policisté spekulují o tom, že podnapilého Suchoprda podvědomě přitáhl její zápach. Ihned po havárii se na místě shromáždil intelektuálně naladěný dav čumilů, jako ostatně pokaždé.

„Je mrtvý?“ zeptal se někdo v davu přihlížejících čumilů a naklonil se nad tělo. „Nevíte náhodou někdo, jak to bezpečně zjistit?“

„Podle mě už je úplně tuhý,“ šťouchl do ležícího motorkáře svou hůlkou místní zvědavý důchodce. „Po šťouchnutí se vždycky pohnou.“

„Taky vsázím na smrt,“ ozvala se starší paní, které trvalo nejméně minutu, než se protlačila do první řady. „A to je dobře! V nemocnicích není dost místa pro všechny! Mladí lidé by neměli vůbec stonat, ale hned zdechnout, aby nezabírali místo těm skutečně nemocným, jako jsme my důchodci!“

Všichni mladší se po ní podívali a začali nesouhlasně bučet.

„Myslela jsem jenom takové ty drzé mladé lidi, ne vás osobně,“ upřesnila to babička. „Hlavně ty mladé agresivní motorkáře!“

„A proč si myslíš, že je mrtvý, dědku?“ zeptal se náhle šťouchajícího důchodce nejlepší kamarád nešťastného Suchoprda, který jel na motorce za ním a po srážce zastavil. „Chceš po držce?“

„Nechci po držce,“ vymlouval se děda. „Prostě jsem jen vyjádřil svůj názor, jak je to v demokracii obvyklé. Šťouchl jsem do něj a on se ani nehnul.“

„Tak táhni do prdele, než šťouchnu já do tebe,“ odplivl si motorkář a zapálil si jointa. „My všichni tady počkáme na policajty, než to vyšetří.“

„To je pravda,“ opáčila babička, která už se jednou projevila. „A všichni přítomní by měli dostat test na drogy.“

„Výborný nápad,“ opáčil po chvíli přemýšlení nejlepší kamarád motorkáře a briskně nastartoval svou motorku. „Doufám, že viníkem nehody bude jako vždy nepřizpůsobení rychlosti stavu a povaze vozovky,“ dodal ironicky a raději odjel.

„No a my se mezitím můžeme postarat se o osobní věci toho nebožtíka, ne?“ navrhnul nadšeně mladík s dredy, který už si nějakou dobu prohlížel zánovní helmu, ležící v příkopu. „Samozřejmě jen proto, aby se neztratily!“ dodal, když se po něm ostatní podívali.

„To je ale hluboká pravda,“ vmísil se jim do hovoru další příchozí důchodce a helmu okamžitě sbalil. „Dneska se nedá nikomu věřit. Když zemřel při havárii na motocyklu můj nejstarší syn, tak se policie při předávání těla dušovala, že jel na motorce jen ve slipech. Značková bunda, rukavice, helma, všechno bylo pryč. Takhle si to alespoň vynahradím.“

„Výborný nápad!“ začali se najednou hemžit všichni přihlížející a sklonili se nad mrtvým motorkářem. Zanedlouho zmizely hodinky, potom bunda a než se všichni nadáli, nebožtík ležel na asfaltu pouze v tričku a spodním prádle.

Po prohledání bočních kapes motorky někoho z čumilů napadlo zavolat pohřební službu a ona k překvapení všech přihlížejících skutečně přijela. Vyskočil z ní mladík v tričku s cynickým nápisem: „Vaše smrt, naše radost,“ a poklekl k bezvládnému Waldemarovi, kterému vytékala z lebky odporná bílá hmota, plná nyní již zbytečných informací o pravidlech silničního provozu.

„Bohužel ještě nezemřel, je pouze v bezvědomí,“ oznámil odborně všem přihlížejícím. „Jeho zranění jsou zatím zcela neslučitelná se smrtí. Stále mi tady jen chrčí, co s ním mám dělat?“ dodal a rozhlédl se kolem.

„Já tady mám nějaké vitamínové tabletky,“ odvážila se ozvat dáma středního věku. „Stejně mi nechutnají, tak byste mu je mohl dát. Možná mu to pomůže.“

Mladík z pohřební služby si odborně odplivl a vrátil se do auta.

„Živé neberu,“ prohlásil po chvíli přemýšlení a vytáhl z kapsy mobil. „Někdo z vás mi bude muset zaplatit benzín, protože jsem vyjel zbytečně. Asi to bude ten dobrák, který mi zavolal. Naštěstí mám v mobilu uložené jeho číslo, takže kdyby se nechtěl přihlásit dobrovolně, budu muset informovat šéfa.“

„To jsem byl já,“ vystoupil z davu jeden z čumilů. „Ale nevím, proč bych měl něco platit.“

„Protože jinak si tě Sergej podá!“ pousmál se mladík a ukázal směrem k autu, kde seděl podsaditý rambousek. „Víš kdo to je Sergej? Tak raději drž hubu, svědku! Podnikání se smrtí totiž není sranda,“ dodal a po zinkasování dvou stovek okamžitě odjel.

„Na co čekáte, zavolejte záchranku,“ vykřikla jedna paní a smutný pán, který právě nedobrovolně zaplatil, znovu váhavě přiložil mobil k uchu.

Po nějaké době přijela záchranná služba s ozbrojenou ochrankou a všichni vyskákali z vozidel, přičemž briskně vyložili i několik drahých lesklých přístrojů, které byly sice úplně k ničemu, ale mělo to lidem zdůvodnit, proč platí tak vysoké zdravotní pojištění. Zapojili motorkáře Suchoprda na respirátor a sestra mezitím vysílačkou ověřovala, jestli má pacient zaplacené zdravotní pojištění.

„Nemá, pane doktore,“ zavolala po chvíli z vozidla a doktor okamžitě vypnul respirátor. Potom si zapálil cigáro, přetáhl přes hlavu zraněného motorkáře igelitový pytel a po několika minutách pozorování pacienta houkl do davu.

„Který pitomec nás volal?“ zeptal se davu.

Smutný pán zvedl ruku.

„Tak v tom případě samozřejmě zaplatíte výjezd, protože ten pacient právě zemřel!“ ukázal na něj nemilosrdně prstem lékař. „Nemohl jsem nic dělat, jeho zranění byla zcela neslučitelná s životem.“

„Ale vždyť já jsem jenom zavolal pomoc,“ koktal smutný pán.

„Přesně tak a to byla ta chyba,“ seřval ho doktor. „A žádné výmluvy, jinak volám policii!“

Když smutný pán stále odmítal zaplatit, vytáhl lékař mobil a zavolal. Dav mezitím škodolibě zabránil smutnému pánovi v odchodu.

„Kde je ten výtržník?“ otázal se po nějaké chvíli čekání právě dorazivší poručík Koleno.

Všichni ukázali prstem.

„Pojď sem, ať si tě prohlédnu,“ usmál se Koleno a uchopil smutného pána pod krkem. „Tak ty si ze mě budeš dělat šoufky?“

„Pane poručíku, vždyť já jen…“

„Já už tě odnaučím skákat mi do řeči!“ zařval poručík a seřezal smutného pána obuškem. S jeho naložením do policejního auta mu ochotně pomohl lékař, se kterým si potom spolu plácli dlaněmi o sebe. Hned nato se poručík Koleno otočil k přihlížejícímu davu a žoviálně prohlásil.

„Co tady okouníte, občané, my musíme pomáhat a chránit, zatímco vy máte veget! Tak mi někdo pučte křídu, ať si můžu toho motorkáře obkreslit a rozejděte se domů. Tady pro vás není nic k vidění!“

 

Zvrácenosti se meze nekladou

Ministr pro Místní útlak, velevážený buran a zbohatlík Blahomír Fouňa, se přestal muchlovat se svou slabomyslnou sekretářkou Vilmou Unylou a hodil kalkulačkou po svém tajemníkovi a šoférovi v jedné osobě.

„Za co si tě platím, pohůnku?“ zařval na něj arogantně, jak už je to v dnešní osvícené době u politiků obvyklé. „Jestli si myslíš, se podělám z tvé vysoké školy, tak to ani náhodou, jsem totiž dělnického původu, chápeš? Schválně, kolik váží čáp, víš to vůbec, chytrolíne?“

„Tak to nemám ani ponětí, pane ministře,“ opovážil se odpovědět jeho tajemník a šofér v jedné osobě, doktor ekonomie Otakar Úlisný. „Teorii čapích vah a rozměrů jsme na ekonomické fakultě nebrali.“

„No tak to vidíš, hlupáku!“ zachechtal se ministr. „Je jen tvojí chybou, že vysokoškoláci hrají ve vysoké politice vždy jen druhé housle! A víš proč? Protože o skutečném životě vědí tak leda jedno velké akademické hovno, jelikož nebyli disidenti, jako já a Vašek. Víš vůbec, kdo to je můj starý kamarád Vašek?“

„Jistě že to vím, pane ministře,“ servilně opáčil pan tajemník. „Bývalý pan prezident Havel, nyní již bohužel zesnulý.“

„Tak si dávej bacha,“ pousmál se ministr a dál se věnoval Vilmě.

„A není čas věnovat se problematice sociálně slabých občanů v regionech?“ pokoušel se ho přimět k práci jeho tajemník.

„Cože?“ zařval po něm ministr. „Ty jsi ještě tady? Tak jak mi vysvětlíš, že sociálně slabí přežili další měsíc, co? Kdyby chcípli, ušetřilo by se za podporu v nezaměstnanosti! Od dnešního dne už nedostanou ani floka!“

„Provedu, pane ministře!“ postavil se do pozoru pan doktor Úlisný. „Jsou sice velmi odolní, ale mám plán, který to vyřeší. Přesídlíme je na periferie malých měst, ať se starají tamější komunální zastupitelé. Tomu říkám konstruktivní řešení.“

„O žádný plán se tě nikdo neprosil, ty jelito!“ usadil ho pan ministr. „Na přemýšlení jsem tady já a Vilma,“ dodal a posadil si nažhavenou sekretářku Vilmu na klín. „Kromě toho jsem už několik dní neviděl pořádný úplatek, tak s tím něco dělej!“ utrousil při dýchání na razítko. Hned nato začal razítkovat jako šílený, aby udělal na Vilmu dojem.

Ministr Blahomír Fouňa se dostal k moci díky známostem, které si udělal ve vězení za minulého režimu. Po revoluci jen navštívil bývalé kamarády z basy, nyní elitu společnosti a ti mu ze staré známosti sehnali pěkné místečko. Není to marné, ochraňovat jako kápo v kriminále politické vězně, nikdy nevíte, kdo z nich bude za pár let prezidentem. A když už se jednou chytíte ve státní správě, už tam zůstanete.

Natvrdlý kriminálník Fouňa naprosto netušil, co by měl jakožto ministr dělat a proto se věnoval výhradně razítkování. To mu alespoň dávalo nějaký smysl. Vždycky takhle po ránu si posadil Vilmu na klín a společně razítkovali jako smyslu zbavení až do oběda, aniž by vlastně doopravdy věděli, jestli právě něco schvalují, nebo zamítají. Jeho tajemník a šofér v jedné osobě si tedy znovu sednul a zapálil si doutník. Potom se unaveně opřel do křesla. Život státních zaměstnanců je tak vyčerpávající, povzdechl si.

Mezitím se ve Státním vězení pro nenapravitelné intelektuály, jak se dnes říká blázinci, schylovalo k tragédii. Bývalé disidenty s odhodláním nyní vystřídali disidenti s morálkou. Básnířce Krasomluvě Vláčné se nepodařilo najít rým na slovo kůň a propadla trudomyslnosti. Už dávno se chtěla živit jako básnířka, ale stále se jí nedařilo najít nějaké souzvučné slabiky. Zdálo se, že je odsouzena k psaní volným veršem, což je osudem každého básníka, který má problémy s rýmem a talentem.

„Tůň, blbko,“ napovídali jí všichni bachaři, ale Krasomluva byla příliš rozrušená. Strnule koukla před sebe, v očích fanatické zanícení. Do blázince se dostala za týrání zvířat. Jelikož neměla ráda psy, chodila venčit svou zlatou rybičku. Po nějakém čase jí však ta rybička uhynula z důvodu strašných odřenin na bříšku a Krasomluva byla zatčena městským policistou. Následkem této tragédie se Krasomluva zhroutila a v psychiatrické léčebně se pokusila o kariéru politika.

„Jsem umělkyně, tudíž jsem k práci v parlamentu nejlépe disponovaná,“ vysvětlovala svému psychiatrovi. „Běžní lidé k tomu předurčeni nejsou, jelikož zcela postrádají vyšší cíle!“

„A jaképak vyšší cíle máte vy?“ zeptal se jí ošetřující lékař.

„Osvobodit velryby!“ vykřikla Krasomluva.

„Vážně? A proč si myslíte, že nejsou svobodné?“ zkoušel jí vlídně domlouvat lékař. „Plavou si sem a tam, jak se jim zrovna zamane.“

„Nemají volební právo!“ rozčílila se jako vždy Krasomluva, když si vzpomenula na své poslání feministky. „Lovíme je jen pro tuk a trochu té zábavy, vždyť je to proti vesmíru!“ začala povykovat a lékař jí okamžitě aplikoval další dávku antidepresiv. Potom, už sám v kanceláři, si povzdechl: „Zřejmě bude zvolena. Je tak tupá, že to musí voličům imponovat.“

Měl pravdu. Mezi umělci a politiky není žádný rozdíl, oběma jde jen o dividendy, které vytáhnou z toho pitomého publika pomocí hysterických záchvatů. Proto spolu taky tak dobře vycházejí. Navíc se v parlamentu moc přemýšlet nemusí, mafie, která vám zaplatila barák i auto už vám řekne, jak máte hlasovat.

„To bude krása, až budu ministryní,“ pomyslela si nahlas Krasomluva, když ji zřízenci vedli v kazajce na toaletu. „Oduševněle přemítat o blahu národa a dělat všechno pro ekonomický růst své vlasti, to bude můj budoucí život. Navštěvovat poslaneckou kantýnu a u levné becherovky ledabyle řídit chod celé země. Už se těším, až budu v té báječné vyšší společnosti, kde se jistě právě i nyní inteligentně rozhoduje o radostných zítřcích veškerého lidu.“

„Správně Krasomluvo,“ domlouval jí otcovským hlasem jeden z ošetřovatelů. „Teď uděláme e-é do rendlíku a potom půjdeme zase zpátky za zasedání, že?“

„Jsi na řadě!“ zařval právě v tu chvíli o několik kilometrů dál ministr Místního útlaku na svého prvního tajemníka. „Razítkovat musíme všichni, za to jsme placení.“

„Provedu, vaše blahorodí,“ zvedl se doktor Úlisný z křesla, sedl si vedle šéfa a začal zběsile razítkovat. Ten mezitím pozoroval jeho třesoucí se temeno a byl šťastný ze své mocenské převahy. Nic na světě člověku takhle po ránu nezvedne náladu, než servilní projevy podřízených. Stejně jsou tady jen proto, aby vyplnili nudu v prvním volebním období. Pak se stávají kolegy, alespoň ti, kteří tu šikanu vydrží.

Život politiků je totiž skvělý, jestli to náhodou nevíte, ale nic pro umělce a intelektuály. Ti musejí usilovat o tvorbu, brát ohled na vkus publika a při neúspěchu odejít bez honoráře. To zvrácenostem v politice se meze rozhodně nekladou. Na to můžete vzít jed, nebo se podívat na libovolný záznam z Poslanecké sněmovny, což je v podstatě totéž.

 

Pohádka Julejmánská

Král Leopold téměř pátý si znechuceně prohlížel své zasviněné brokátové spoďáry a proklínal kuchaře Huberta, který úplně zapomněl na jeho peristaltickou reakci na mléko a udělal mu k snídani krupičnou kaši. Téměř pátý byl proto, že jeho staršího bratra, Leopolda čtvrtého, královna matka potratila, tudíž byl náš Leopold ve skutečnosti čtvrtý, ale moc nechybělo a byl by pátý. Proto si nechával říkat Téměř pátý, částečně z piety k potracenému bráchovi, částečně proto, že se rád povyšoval.

Na ostrově Julejmán bylo po celý rok pěkné počasí, tudíž tam nikdo nikdy nepracoval a všichni se jen tak poflakovali po plážích a brali sociální dávky, jak už to tak v zemích s pěkným počasím bývá zvykem. Maká se jenom tam, kde je zima, nebo totalita, což jsou jediné dvě věci, které dokážou hnout přirozenou lidskou leností. Jediný kdo na Julejmánu doopravdy pracoval, byl král Leopold. Jeho práce spočívala v objíždění svého království a buzerování poddaných, tj. obyvatelů všech sedmi hliněných chýší, které stály v kruhu kolem jeho luxusní bambusové chýše uprostřed.

„Vážení poddaní,“ promlouval k nim pak každé ráno. „Nechtěli byste zaskočit na pole, trošku ho poorat a něco zasít?“

„To bychom teda nechtěli,“ ozvalo se sborově ze všech chýší. „Orat a sadit je pěkný opruz!“

„Ale já jsem váš král a přikazuji vám to!“ pokoušel se zjednat si autoritu Leopold.

„A proč jsi vlastně král zrovna ty?“ položil mu základní otázku jeden z místních pobudů, opírajících se o nejbližší chýši. „Proč nejsem král třeba já?“

„To vzniklo z Boží vůle,“ opáčil důstojně král, čímž odhalil nejoblíbenější vysvětlení šlechty ohledně očividného majetkového nepoměru. „Kdysi se rozhrnula Nebesa a Boží prst ukázal na mé Předky, aby vládli této Zemi.“

„Takové kecy stojí za svěcené hovno!“ opáčil pobuda. „Tvojí rodině se prostě jen nechtělo makat a proto si vymyslela tenhle příběh. A z jakéhosi důvodu vám to vyšlo, takže já už na vás ode dneška seru a orat odmítám.“

Celá vesnice se rozesmála.

„No dobře, ale když nebudete orat a sít, nebudeme mít žádné obilí,“ pokoušel se argumentovat král. „A když nebudeme mít žádné obilí, tak nebudeme mít ani žádný chleba.“

„Jdi si vyorat sám!“ vysmáli se mu poddaní, vědomi si toho, že král nemá armádu. „A až skončíš, tak se můžeš hned i zasadit.“

„No dobře, jak chcete,“ urazil se jako každé ráno král a vznešeně se vzdálil.

Po objížďce království potom měli spolu s kočím na oběd koňský salám bez chleba. Královský kočí Hans totiž trpěl Parkinsonovou nemocí, což se projevovalo tím, že své koně mlátil bičem, i když zrovna nechtěl, tak silnou měl třesavku. Po nějaké době pak to koňské spřežení beznadějně zblblo a tak musel Hans čas od času jeden páreček koní utratit. To bylo důvodem, že cena koňského salámu byla na Julejmánu za babku a nejedlo se tam nic jiného.

Jednoho krásného dne, za milého doprovodu tsunami, však připlul na Julejmán princ Vitold třetí. Vitold třetí byl počítačový génius a přesně tak i vypadal. Kulatá záda, rachitický hrudník a šest dioptrií. Přijel požádat krále Leopolda o ruku jeho jediné dcery. Když se dozvěděl, že princezna Julejmánská má lepru a ruce jí nedávno odpadly, chvíli zapřemýšlel a požádal ji o nohu. Princezně Julejmánské namluvil, že je bývalý pornoherec a ta naivní blbka si ho vzala. Král Leopold téměř pátý následně svému zeťákovi předal dceru a půl království, protože takhle se to dělá.

„Jsme velice moderní království,“ prohlásil hrdě při prohlídce a ukázal na chlápka, který v rohu hliněné chýše spravoval rybářskou síť. „Kupříkladu tady je náš správce sítě. Chceme jít s dobou, všude v moderních královstvích už svého správce sítě mají. Třeba Švédi, nebo Angličané, ti mají své správce sítí všude.“

„Pche,“ ušklíbl se Vitold. „To není žádný správce sítě, ale pouhý síťový specialista, což je v IT oboru veliký rozdíl! Musím to vědět, jsem počítačový génius a počítačových sítí jsem vybudoval víc, než tady ten pitomec nachytal ryb.“

„A nemohl bys nám tady nějakou menší počítačovou síť zprovoznit?“ zeptal se ho pan král. „Ať se mi na královských schůzích šlechtičtí kolegové neposmívají?“

„Máš štěstí, tcháne. Na své jachtě mám pár starších písíček, nějaké starší Pentium tam vyhrabu, používám je jako závaží na kotvu. Jsou sice beznadějně zaostalé, ale pro pitomce Julejmánské pořád dobré. Mimochodem, mám stížnost! Tvoje dcera se mi při svatební noci rozpadla na několik částí. Co to jsou za móresy?“

„Soráč zeťáčku, lepra je svinstvo,“ podrbal se král Leopold ve vousech. „Ale máme tady dost dobrého šamana, který ji snad dá za pomoci obvazů dohromady. A jestli ne, mám ještě syna. Ten je zdravý jako buk a to doslova. U nás v království je zvykem, že po smrti manželky nastoupí na její místo sestra. Bohužel pro tebe, princezna má jen bratra a ten už se na tebe mimochodem ptal.“

„No, jako každý moderní člověk proti homosexuálům nic nemám, ale jestli se ke mně ten úchylák přiblíží více než na metr, vystřelím mu mozek z hlavy,“ odtušil Vitold.

„To ti nepomůže,“ zasmušil se Leopold téměř pátý. „Můj přihřátý syn Kleofáš je tak tupý, že by si toho ani nevšiml. Ten výlupek mozek vůbec nepoužívá a navíc je jako každý idiot neobyčejně fyzicky zdatný. Vlastně je mi tě trošku líto. Jestli nám tady nevybuduješ počítačovou síť zdarma, tak vás seznámím a máš problém.“

Vyděšený Vitold tedy raději přinesl z jachty několik starších počítačů a hromadu kabelů. Pak se dal do práce a zanedlouho měl každý obyvatel Julejmánu v chýši své písíčko.

Naštěstí se šamanovi podařilo princeznu Julejmánskou slepit dohromady a Vitold mohl dokončit počítačovou síť s nepoškozeným konečníkem. Ihned nato vyrazil s princeznou na svatební cestu na své jachtě, když si ji nechal pro jistotu ještě důkladně ovázat elastickými obinadly, aby se mu cestou nerozpadla. Kromě intimních míst, pochopitelně.

Aby se však nevděčnému tchánovi pomstil, nechal mu tam v chýši, společně s procesorem Intel Genius, i menší jadernou hlavici. Tu počítačově odpálil, když byl padesát kilometrů od břehu. Bohužel, její výbuch způsobil další menší tsunami, ke kterým poblíž království Julejmánského občas dochází a převrátil jachtu prince Vitolda dnem vzhůru. Urození novomanželé měli sice plovací kruh, ale to jim nepomohlo, jelikož žraloci tygří se na místo ztroskotání dostavili během několika minut, přilákáni hnijícím masem princezny Julejmánské.

Princ a princezna tedy skončili v žraločím chřtáně a radioaktivita v království Julejmánském stoupla natolik, že další pohádka tam vznikne až tak nejdříve za dva tisíce let. No a pak zazvonil zvonec a naší pohádky je konec.

 

Cesta prázdné ruky

Bojová umění jsou v poslední době na vzestupu a to je myslím moc dobře. Není žádných pochyb o tom, že každý člověk by se měl umět ubránit potenciálnímu nepříteli, který na něj zákeřně zaútočí. A nejen ubránit, ještě mu dát pořádně na pamětnou, aby si to ten útočník zapamatoval a příště už mu dal pokoj. Dokonce i v případech, kdy na vás nikdo neútočí, je dobré nějaké to bojové umění ovládat. Už jen z toho důvodu, abyste mohli rozličných chytrákům, kteří se ve společnosti předvádějí svou duchaplností, občas jednu vrazit.

Bojových stylů, které za tímto účelem vzniky, je mnoho, což je skvělá zpráva pro všechny lidi dobré vůle. Bylo by chybou se domnívat, že mistři bojových stylů jsou nějací krutí násilníci, což je mimochodem velice rozšířený omyl. Právě naopak. Vyznavači bojového umění jsou duševně vyrovnaní lidé, vyznávající orientální moudrost a vnitřní klid. Kontaktní sporty totiž učí lidi nadhledu a sebeovládání. Alespoň to všichni školení bojovníci neustále nadhazují.

Jako důkaz jsem si pro vás připravil rozhovor se známým karatistou, který se odehrál v temném prostředí tělocvičny. Podařilo se mi na cestě do sprch zastavit jednoho z těch unavených borců, který se právě poklonil svému boxovacímu pytli a zamířil k šatnám. Na požádání mi poskytl krátký rozhovor. Jistě vám umožní lépe pochopit toto nově vznikající umění.

„Co vlastně znamená výraz Karate, mistře?“ zeptal jsem se na úvod. „To je nějaké tajné označení?“

„V překladu to znamená Cesta prázdné ruky,“ povýšeně opáčil onen borec. „Tím se má naznačit, že bojovníci nepoužívají vůbec žádné zbraně. Nad protivníkem získávají navrch hlavně klidem, duševní vyrovnaností a mentální převahou. Sebeovládání je v bojovém umění velmi důležité!“

„A jak se to projevuje?“ ptám se dál, vytahujíc zápisník. „Ptám se z toho důvodu, že podobný názor je u bojovníka dost překvapující.“

„Sebeovládání získávám hlavně bohatým vnitřním rozjímáním před bojem a duševní pokorou,“ poučil mě mistr. „Například, když mě chce protivník udeřit, naznačím pohyb doleva, potom uhnu doprava a kopnu ho do ohryzku. Jakmile se mu podlomí nohy, zasáhnu ho úderem loktu do spánku a na zemi ho pak zneškodním kravatou. To ho většinou umravní. A jestli se ještě hýbe, zasadím mu tygří úder vedený na oči, což ho spolehlivě oslepí.“

„Hm, to zní dost jednoduše,“ pokoušel jsem se zaznamenat každé jeho slovo do svého zápisníku. „Ale když narazíte na vyrovnaného protivníka, tak to asi takhle snadné není, že? Musíte jistě použít veškerou vaši vnitřní sílu, je to tak?“

„To máte pravdu,“ zamyslel se mistr. „Vnitřní síla je velmi důležitá. V případě, že se mi postaví školený bojovník, nejprve se snažím odhalit jeho slabinu. Je to v podstatě takový souboj intelektů. Nejprve se mu dlouze dívám do očí, snažím se odhalit jeho záměry a pak ho kopnu do spánku. Když se ještě hýbe, dám mu loktem do krku a celou kombinaci zakončím ranou do brady, čímž ho zbavím vědomí. Když pak bezvládně leží, tak mu kleknu na prsa a snažím se zlomit klíční kosti.“

„No teda!“ vyhrkl jsem obdivem. „To si jistě vyžaduje ohromné duševní soustředění, že?“

„Jistě, to je snad jasné!“ zafuněl mistr. „Nejprve strávím dlouhé hodiny meditací v úplné samotě a teprve potom jdu do ringu, kde se snažím ihned protivníka zneškodnit kopem na srdce. Potom zaútočím pěstí na hrtan a nakonec ho jestřábím úderem do nosu pošlu k zemi.“

„A není to ale příliš nebezpečné?“ pokračoval jsem ve výslechu.

„Vůbec ne,“ mávl rukou bojovník. „Chráním si prsty koženou rukavicí, takže se mi nemůže nic stát. občas vykloubený malíček, ale to je v pohodě.“

„Myslel jsem jako nebezpečné pro vašeho protivníka,“ upřesňuji dotaz.

„Jak to myslíte?“ zeptal se udiveně mistr a rozhlížel se kolem.

„No jestli mu tím nemůžete nějak ublížit?“ ptám se ho znova. „Vy sice máte pěst chráněnou rukavicí, ale on nos chráněný nemá.“

„Samozřejmě, že ten nos krytý nemá, to by přece jinak nemělo žádný smysl, abych ho tam mlátit, že?“ zasmál se mistr. „A když to nevyjde s nosem, tak ho kopu do brady, do krku, popřípadě do spánku. Velmi dobré jsou i údery do břicha, nebo do vnitřní strany stehna. Za tímto účelem používám mnoho orientálních modliteb, aby se mi útok vydařil. Duchovní stránka boje je velice důležitá.“

„Myslel jsem tím, jestli pomýšlíte na etiku boje. Je to vůbec etické, mlátit lidi jako žito?“

„To rozhodně ano!“ rozohnil se mistr. „Vysoké kopy jsou velmi estetické. Diváci to mají rádi. Často se mi tímto způsobem podaří inzultovat soupeře už v prvním kole. Útočím především na spánek a kořen nosu. Když se to nepodaří, zaměřím se na kopy do žeber. Na konec kola pak pravidelně provádím otočku s kopem patou do čelisti soupeře. To hodně zabírá!“

„Ale pořád nechápu, jak se projevuje ta vaše vyrovnanost a sebeovládání, o kterém hovoříte?“

„No to je snad jasné, to jsou mi otázky,“ změřil si mě bojovník. „Jste normální? Přece v tom, aby mě protivník nezasáhl jako první, jinak bych měl problémy. Lepší je zaútočit ještě před tím, než si rozmyslí, co chce vlastně dělat. Přímý útok na oči ho většinou pořádně rozhodí a taky rána pěstí do ucha je dobrá. Z boje sice přímo nevyřadí, ale zato pořádně bolí. Tím toho pitomce vyvedu z vnitřního klidu a nakonec ho dostanu kopem do týla.“

„Tak to je asi tak všechno, děkuji za rozhovor,“ dodal jsem a sklapl zápisník.

„To ani nechcete vědět, co dělám s protivníky, kteří si kryjí hlavu a krk?“ zeptal se mistr a zkušeně mě chytil za levou klíční kost.

„Děkuji, to už mi stačilo,“ loučil jsem se podáním pravice. „Mimochodem, dost to bolí, mohl byste mě pustit?“ povídám mu.

„Lámu jim klouby na nohách, protože si je tím pádem nemůžou krýt,“ pokračoval mistr, když mě pustil. „Boční úder na vnější stranu kolena taky spolehlivě přetrhá šlachy a to je většinou jejich konec.“

„Děkuji, už vím dost!“ chystal jsem se k odchodu. „Na článek to docela stačí.“

„Problém ale nastane, když je soupeř zkušenější a zvedne nohu. To pak musím zaútočit na trup,“ naznačil mistr ránu. „Vhodné jsou tvrdé kopy na spodní žebra. Když se podaří nějaké to žebro zlomit, je to paráda!“

„To už stačilo, mistře!“ zvýšil jsem hlas. „Už toho vím dost.“

„Komu skáčeš do řeči, ty ratlíku?“ naklonil se ke mně mistr. „Mám ti jednu vrazit?“

„Prosím?“ opáčil jsem, značně pobouřen. „Nezdá se vám, že se chováte jako hulvát?“

„Ještě jednou otevřeš tu svoji pitomou kušnu tak se neovládnu,“ rozeřval se bojovník, bez ohledu na svůj vnitřní klid. „To ze mě děláš hlupáka? Já s tebou mluvil slušně a ty mě budeš točit? Raději vypadni, než tě spráskám jako čolka.“

„Říká se čokla...“

Zbytek jsem neslyšel. Probudil jsem se až po dvou dnech v nemocnici. Zřejmě jsem příliš pokoušel mistrovo sebeovládání. Je ale jasné, že měl situaci pod kontrolou. Důkazem je, že jsem nezemřel a už po dvou týdnech jsem mohl opustit nemocniční pokoj. Hned nato jsem se přihlásil do místního boxerského klubu, abych propříště nebyl v podobných intelektuálních diskusích takový nekňuba.

 

Čistému vše čisté

Povím vám na rovinu, že to není žádná sranda, být špičkovým popelářem. Každý od vás očekává perfektně odvedenou práci, bez ohledu na problémy s počasím a bezdomovci, kteří nám profíkům dost často fušují do řemesla. Běžní lidé zkrátka nemají ani ponětí, jak je práce popeláře vyčerpávající a jak úzce je spjatá s disciplínou a smyslem pro pořádek. To je zřejmě i ten důvod, že nepožíváme takové vážnosti, jakou bychom si zasloužili.

S uklízením odpadků jsem začal už jako kluk na základce. V šesté třídě jsem si poprvé s hrůzou povšiml, že mí spolužáci často odhazují sáčky od svačin v šatnách pod lavice a to mě velmi trápilo. Dvě noci jsem nemohl spát. Nakonec jsem se rozhodl zjednat pořádek sám, začal je sbírat a odhazovat do popelnic. Tehdy jsem si naivně myslel, že jsem problém komunálního odpadu na planetě vyřešil, to až později jsem pochopil, že problematika nakládání s odpady je mnohem složitější.

Má kariéra popeláře započala v osmnácti letech, když jsem vyhrál hned svůj první konkurz. Byli jsme dva kandidáti, ale můj konkurent to rychle vzdal. Neprošel u zkoušky manuální zručnosti z důvodu nějaké psychické poruchy, nebo co, jelikož se uprostřed kutálení cvičné popelnice z ničeho nic nekontrolovatelně rozesmál a odešel. Rutinní kutálení popelnice sice vypadá snadno, ale není to taková brnkačka, jak si amatéři myslí.

Nejprve jsem dělal pomocníka, neboli helfra, což je hodně zodpovědná práce. Zvedal jsem víka, ukazoval řidiči a tak podobně, ale k pákám mě zatím nepustili. Tak to šlo pár let, ale nakonec jsem se z důvodu jedné neplánované personální změny dostal mezi opravdové fachmany. K samotnému vysypávání! Byla to zásluha mého kamaráda šoféra, který jednou naprosto nezištně řekl vedoucímu, že jsem nadějný popelář.

Náš rajón byl na sídlišti a pro mě to byla opravdu tvrdá zkušenost. Celek byl nabitý hvězdami, jako byl Toncek nebo Jarda a tak člověk musel opravdu jezdit po zadku, aby se v něm udržel. Kolikrát jsem musel kolegy pořádně seřvat, když se zdálo, že do toho nedávají všechno. To vám musím vysvětlit. Měli jsme takovou závodní soutěž s dalšími dvěma posádkami, kdo zvládne více bloků. Drželi jsme se tenkrát uprostřed tabulky a vydrželo to do zimní přestávky. Šéf byl spokojený a lidi na sídlišti taky. Byly to zlaté časy, prémie byly pravidelné a forma díky tomu vzrůstala. Každému z nás bylo jasné, že naši firemní soutěž musíme dotáhnout do vítězného konce, jelikož nejlepší posádka měla být vyfocená na nástěnce.

To mě dost nabudilo a snažil jsem se podávat co možná nejlepší výkony. Byl jsem po popeláku jako divý a kluci kolikrát museli volat, abych to s tím srdíčkem zbytečně nepřeháněl, protože jsem si skoro denně skřípl nějaký ten prst a díky tomu byla občas i nějaká ta nemocenská. Pak přišel můj první přestup. Byl jsem poslán na výpomoc do centra. Páni tam byly divné popeláky na čtyřech kolečkách. Zelené a věčně se zasekávaly.

Do nové party jsem však rychle zapadl a začal všem vysvětlovat, jak správně uchopit kontejner. I po práci, cestou do hospody, jsem se často zastavoval u popelnic a ukazoval kamarádům nové techniky. Bylo mi tedy divné, že hned po dvou šichtách jsem byl poslán zpátky k našim. Ale nakonec jsem byl rád, protože šéf i kluci měli opravdu radost, že mě zase vidí. Byli dost překvapení a slyšel jsem dokonce některé z nich říkat, že to snad ani není možné. No spletli se, možné to zřejmě je, na takové časté přestupy si vrcholový popelář musí zvyknout. A navíc jsem klukům určitě chyběl. Alespoň když mě na šatně vítali, tak mě můj kamarád šofér pozdravil slovy: „No nazdar, ty jsi nám tu ještě chyběl!“ Z toho je jasné, že sem jim fakt chyběl.

Na jaře se nám dařilo celkem slušně a pomalu jsme lezli ve firemní tabulce nahoru. Popelářský vůz fungoval bez poruch a padalo to tam. V té době jsem se taky konečně naučil ovládat vyklápěcí zařízení, takové složité páčky po stranách. Pamatuji si, že tehdy najednou kamarádi přestali volat, abych zapnul vyklápění já. Škoda, protože jsem se to zrovna naučil. No a tehdy se to stalo. To, čeho se bojí každý vrcholový popelář. Zranění! Stalo se to na jednom z našich výjezdů do cizího rajónu a celý den jsem tušil, že se něco semele. A taky že jo! Při odklápění víka kontejneru jsem vinou špatného terénu a prudkého větru uklouzl na drnu a vyvrtnul si kotník. Tak to je skvělé, říkal jsem si, a zrovna když bojujeme o první místo v nakládce.

Kluci se ale zachovali fantasticky. Pořád mi říkali, ať si z toho nic nedělám, hlavně že nesmím uspěchat léčbu a zkoušet se vracet na stupínek příliš brzy. Vůbec nikomu neuškodí, když tuto sezónu nenastoupím, předháněli se v komplimentech. Nejlepší bude, řekl mi dokonce parťák, když už tento rok nechám rukavice na pokoji. Zdraví je přednější a oni to zkusí zvládnout i beze mě. To bylo vážně dojemné. Bohužel kluci to nakonec nezvládli a první místo nám uteklo o pouhé dva popeláky. Asi byla moje absence příliš citelná a náš oslabený tým se už nevzchopil.

Letní výjezd na úklid po nějakém koncertě byl ale naprosto skvělý. Připadali jsme si tak trošku jako opravdoví umělci, uklízet pódium a tak. Jeli jsme na korbě nového Volva a v plné sestavě, starší popelářské vozy za námi. Hlavně atmosféra v partě byla výborná. Hodně jsme se taky hecovali na další ročník závodní soutěže a kluci si mě dobírali, jestli si nechci zase radši vyvrtnout ten kotník a shrábnout od firmy další bolestné. No sranda.

Hned po zahájení nové sezóny si mě však zavolal ředitel a zeptal se, jestli bych nechtěl raději dělat dispečera vozového parku. No páni, po jediné sezóně a taková pocta. Říkal jsem mu ze skromnosti, že se necítím na tak zodpovědný úkol ještě dostatečně zralý, ale on na tom trval a vysvětlil mi, že takovou funkci by nenabídl komukoliv. Prý je mého talentu v terénu škoda. Dokonce už měl na stole připravenou novou smlouvu. Víte, člověka to vždycky potěší, když si ho někdo váží, ale znamenalo to vzdát se svého místa v partě. Nejprve jsem měl pochybnosti, jestli dělám správně, ale nakonec mě přesvědčily náhodně zaslechnutá slova našeho předáka, kterého jsem si pro jeho zkušenosti s nakládkou velice vážil.

Podle jeho názoru jsem byl ten pravý člověk pro tu práci! Stalo se to tak. Při cestě ze sprchy jsem zaslechl, jak mu někdo z party řekl, že prý budu od příštího měsíce ten nový dispečer. A on na to odpověděl: „Ty vole, no to je ten pravý! Budu si asi muset vzít pár dní volna, abych to skvělé rozhodnutí naší vrchnosti samým blahem rozdýchal.“

Po ujištění od tak zkušeného fachmana jsem už neváhal a místo dispečera přijal.

 

Nemocnice na kraji města

„Tak jakpak se nám dneska daří, vašnosti?“ zeptal se žoviálně primář Evžen Hrubec, přednosta místní Nemocnice s poliklinikou, při vizitě pacienta na lůžku Jednotky Intenzivní Péče v Ostravě Porubě. „Vy jste pan Fňukálek, nepletu se?“

„Děkuji za optání,“ zamumlal tiše pacient. „Daří se mi přiměřeně mé situaci. Nicméně v jednom bych vás trošku poopravil, jmenuji se Kulhánek, nikoli Fňukálek, pane faráři.“

„A já jsem zase primář a nikoli farář,“ opravil ho na oplátku zvesela primář Hrubec a zapsal si do notýsku, že by si měl nechat vyprat plášť. „Na faráře máte ještě několik minut čas, pane Fňukálku.“

„Ale já se doopravdy jmenuji Kulhánek,“ třásl se v horečce pacient.

„Sestra vám říká Fňukálek,“ trval na svém lékař a podíval se do papírů. „Ostatně, i tady to mám uvedeno. Pan Fňukálek! Je to napsáno červeným fixem a dokonce dvakrát podtrženo. A co je psáno, to je dáno.“

„Tak v tom případě to tam máte napsáno špatně,“ opovážil se namítnout pacient. „Jmenuji se Jaroslav Kulhánek.“

„Pan Fňukálek je zdravý a šťastný,“ ironicky se ušklíbla sestřička Dáša, která jejich rozhovor sledovala jestřábím zrakem. „Škoda, že tady pan Fňukálek občas úplně nezvládá práci s bažantem, že? Kdopak mu má asi pořád měnit povlečení, viďte pane Fňukálku?“

„Jmenuji se Kulhánek,“ začal se rozčilovat pacient. „A nikdo si tady se mě nebude dělat legraci. To bych si vyprosil!“

„No dobře, tak už se nerozčilujte,“ rozhlédla se sestra po pokoji a vytáhla z kapsy injekci obřích rozměrů. „Vidíte, jak jste nám najednou ožil? Hned vám píchnu tady tu malou uklidňující injekci, abyste nám ještě nezaložil nějaký klub rebelantů. Tohle si podržte a zapumpujte.“

Po aplikaci uklidňující injekce nespokojený pacient Kulhánek zemřel a místností se rozlehl takový ten protivný táhlý zvuk, který každý zná každý, kdo rád sleduje filmy z nemocničního prostředí. Lékař i sestra několikrát zakašlali, rozhodili bezradně rukama a vizita se pohnula dál.

„Je zvláštní, jak se těm pacientům vždycky před smrtí uleví,“ zamyslel se při cestě do vedlejšího pokoje primář. „Pamatujete si, jak mi ten Fňukálek do očí tvrdil, že se cítí naprosto skvěle? Už je nejvyšší čas, aby to někdo vědecky zpracoval. Nu což, odneste toho bývalého pojištěnce o patro níž a hoďte ho do lednice. Po práci se mrknu, co by se z něj dalo použít na náhradní díly. Včera mi volali z nějaké nemocnice v Praze, že by se jim hodily čerstvé ostravské ledvinky, vytrénované filtrováním škodlivin.“

„Ledvinky pana Fňukálka už si zamluvili v Brně, pane primáři!“ houkla z chodby uklízečka a dál vytírala podezřelé skvrny neznámého původu. „Mají tam nějakého bohatého motorkáře.“

„To je mrzuté,“ zasmušil se primář. „Ale podobné situace je třeba ihned řešit! Prozatím počítám s ledvinami od tady tohohle šikuly,“ ukázal na pacienta z vedlejšího pokoje. „Tak co, kamaráde, podepíšeš prohlášení o darování orgánů, nebo zavedeme do močové trubice další nepříjemný drén?“

„Prosím vás, pane primáři, již jsem úplně uzdraven,“ zasípal pacient. „Kdybyste mi ráčil odvázat popruhy, ihned bych mohl jít domů.“

„Dostal heparin, sestři?“ ignoroval ho primář a otočil se k sestře.

„Jistě, pane primáři,“ usmála se sestřička Dáša a poškrábala se na zdravotním pařátu. „Dala jsem mu deset dávek, ale stále ještě žije.“

„Dejte tedy tomu pojištěnci na povzbuzení několik elektrošoků a pošlete ho domů, když po tom tak touží. Stejně umře ještě v sanitce.“

Sestra mezitím připravila elektrody a primář pokračoval ve vizitě a vybíral si další orgány. Stížnosti nepomáhaly, protože lékaři v těchto sporných případech odstraňovali pacientům i mozek, bez kterého se stížnosti dost špatně formulují.

„Zato tohle je něco jiného,“ pousmál se primář při pohledu na hokejistu v bezvědomí, jenž ležel na dalším lůžku. „Mám velice rád sportovce! Jsou tupí a zdraví. Jak nám dopadla transfuze?“

„Skvěle, pane primáři. Dala jsem mu půl litru od pacienta ze sousedního pokoje. Mají podobnou krevní skupinu, jeden má Áčko, ten druhý Béčko, to je v abecedě hned vedla sebe,“ vysvětlila mu své rozhodnutí. „Nic lepšího jsem nesehnala, v lednici byl už jen louh.“

„Dobře,“ pochválil ji lékař. „Doufejme, že to přežije, hokejisti bývají odolní.“

„Podle mě to ale stejně nepřežije,“ odtušila zkušeně sestra Dáša. „Podle karty je to vegetarián a ti jsou od přírody choulostiví.“

„Říkáte vegetarián? To není dobré,“ zamyslel se primář Hrubec. „Řekl to někdo kuchařce?“

„Myslím, že ne a to by hodně vysvětlovalo,“ zasmušila se sestra. „Včera jsem do něj musela ten vepřový bůček doslova narvat.“

„No co se dá dělat, doufejme, že to není Žid,“ zasmál se primář. „To by nás taky mohl žalovat.“

„Toho bych se nebála, pane primáři,“ opáčila sestra. „Židé neradi sportují, raději se starají sportovcům o jejich bankovní konta.“

„Pravda, pravdoucí,“ pochválil ji pan primář za bystrý postřeh. „Úplně jsem zapomněl na základní sociologické poučky.“

Poté pomalu přecházeli do dalšího z pokojů.

„Víte co, pane primáři, prodejme ledviny toho zedníka ze dvanáctky,“ vyhrkla náhle v záchvatu osvícení sestřička Dáša. „Sice stále ještě tak nějak žije, ale jeho manželka při poslední návštěvě říkala, že už si stejně pro jistotu sbalila nějakého jiného zedníka. Je prý až na špinavější montérky úplně stejný.“

„A co uděláme s tím zbytkem orgánů? Není to plýtvání?“

„Vnitřnosti prodáme do ZOO,“ opáčila Dáša. „To nikdo nepozná a nikoho nebude zajímat, odkud to pochází, protože krmení šelem je stále dražší. Skelet ale budeme muset odevzdat Pohřební službě. To kdyby náhodou chtěli pozůstalí nahlédnout do rakve.“

„To není vůbec špatný nápad,“ pochválil ji znovu pan primář. „Do budoucna by se to mohlo chytnout. Jenom aby ti pozůstalí nenamítali, že chybí značná část nebožtíka.“

„Vždyť bude v obleku a vycpaný slámou,“ vysvětlovala mu součást svého plánu Dáša. „Odklopí se víko a uvidí dokonale vycpaného nebožtíka.“

„No dobře, ale co kdyby na něj chtěl někdo sáhnout?“ zeptal se jí Hrubec. „Vycpávky ze slámy pozná i laik.“

„Pozůstalí by raději měli držet klapačku,“ zlověstně zacvakala nůžkami sestřička Dáša, „protože dříve nebo později se stanou z pozůstalých našimi pacienty. A pak by si mohl někdo vzpomenout.“

Pan primář se její rázné odpovědi zasmál, potom si společně se sestrou plácli dlaněmi o sebe a odcházeli směrem k dalšímu pokoji. Veselá mysl je přece půl zdraví, to ví každý a proto bych se chystané zdravotnické reformy vůbec neobával. Ostatně, buďme vděční za to, že nám ti lékaři občas zachrání život, oni to s námi zas až tak špatně nemyslí, proto i ten jejich specifický humor berme s nadhledem.

 

Honza Vejprtek

„Paní Pavlo, může Honza ven?“ zahulákala roku 2050 před půlnocí parta desetiletých kluků do jednoho z rozbitých oken na líbezném ostravském sídlišti Dubina. „Jdeme s klukama na nádraží podpálit nějakého bezdomovce a natočit si to na mobil. To je dneska moderní.“

„No dobře, hoši, ale ať vás nikdo nevidí,“ usmála se Honzova maminka. „Víte přece, že byť máme demokratické zřízení, tak se bezdomovci veřejně upalovat nesmí. Dávají za to prý i pokuty.“

„Ale no tak, paní Pavlíno, jako bychom to dělali poprvé,“ zasmáli se kluci a vyrazili. Tak už to dneska zkrátka chodí, děti, které doma necítí žádný citový vztah, zapadnou do první party grázlů, která jim všechny rodinné problémy dokonale vynahradí.

Paní Pavlína byla mezitím vnitřně šťastná. Těšilo ji, že se její Honza chytil pořádné party místních grázlů a přestal se stýkat s těmi šprty ze sousedství. Šprti to stejně nikdy nikam nedotáhnou, protože moc přemýšlí a málo kradou. Kromě toho na ni na balkóně už hodinu číhal soused Drbohlav a sondoval, kdy bude konečně čistý vzduch na partičku svlékací kanasty. Už se smrákalo a on ještě neměl svůj oblíbený deviantní zážitek.

Madam Pavlína žila sama. Její manžel a Honzův zákonný otec, Ferdinand Vejprtek, byl zakládajícím členem slovenské humanitární organizace Vrahovia proti násilju (VPN) a živil se jako profesionální recidivista. Od svých dvaceti let byl v jednom kuse zavřený. Honza sice nebyl jeho biologický syn, to mu však vůbec nevadilo, sám měl se spoluvězněm dva levobočky. Navíc měl Honzu rád, jelikož to byl správný bastard. Tlustý po své mamince, ošklivý po neznámém tatínkovi a tupý po rozhovorech s ním. Ty rozhovory se odehrávaly téměř výhradně v návštěvní místnosti zdejší věznice, kde si Ferdinad Vejprtek odpykával tři na sebe navazující doživotní tresty odnětí svobody.

„Synku, nikdy si nenech srát na hlavu,“ poučoval ho při jeho návštěvách. „Jinak s tebou každý vyjebe!“

„Neříká se vyjebe, ale vysouloží! Mluv alespoň před tím dítětem spisovně, buď tak laskav,“ požádala ho manželka. „Ještě skončí jako ty, zavřený v base na doživotí, nebo ještě dýl!“

„A hlavně se nesmíš nechat chytit,“ poučoval ho dál jeho táta, ignorujíc svou choť. „Bo se z toho posereš!“

„Neříká se posereš, ale pokálíš,“ obrátila oči v sloup madam Pavlína. „To tě musím pořád opravovat, miláčku?“

„Nemusíš,“ zaregistroval její přítomnost mukl Ferdinand. „Můžeš se na to klidně vysrat!“

„Vykálet,“ opravil ho malý Honzík. „Maminka říkala, že máš mluvit slušně.“

„Na slušnou mluvu jebu,“ odplivl si mukl Ferdinand. Na jeho obhajobu je třeba říct, že velmi slušně do popelníku.

„Říká se souložit, ne jebat,“ ozval se znovu malý Honza. „Mami dívej, já umím mluvit spisovně.“

„To je ale chytrej kluk,“ pochválil ho táta. „Po kom asi tak může být?“

„Jak to mám vědět,“ opáčila madam Pavlína. „Furt jsi v base, tak v tom mám bordel. Měl by to být nějaký zákazník z května 2035, takže okruh se snižuje na nějakých šedesát, maximálně sedmdesát imbecilů.“

„Prostě bordel,“ znovu si oduševněle odplivl pan Ferdinand, tentokrát už na podlahu.

„Neříká se bordel, ale veřejný dům,“ naježila se jeho manželka, aby před synkem nevypadala jako šlapka. „Mluv alespoň před tím dítětem slušně!“

„A co je to ten veřejný dům, maminko?“ zeptal se jí zvídavě Honzík.

„To je obyčejný bordel,“ naštvaně opáčila maminka a zazvonila na strážného. Pak šli domů a po cestě nepadlo ani jedno jediné sprosté slovo, kromě menšího konfliktu při přepravní kontrole, kdy maminka v citovém hnutí vynadala revizorům do kurev.

Puberťák Honza Vejprtek bezdomovci opovrhoval, stejně jako všichni ostatní. Neuvědomoval si, že jediný rozdíl mezi běžným bezdomovcem a jím samotným je pouze v trvalém bydlišti. Mimochodem, většinová společnost se vůbec chová k bezdomovcům ošklivě, především proto, že bezdomovci jsou v podstatě ti největší borci, kteří na to vyzráli. Místo chození do práce meditují a opíjejí se levným krabicovým vínem z Francie. Proto je občas na lavičce v parku někdo zapálí, aby si spravil chuť, když už musí makat a ti šťastlivci si jen meditují.

V budoucnu se Honza chtěl stát nacionálně socialistickým politikem se sklonem k sadizmu, proto si už od dětství pěstoval nenávist ke všem svobodně uvažujícím lidem. Lidé nemají právo samostatně přemýšlet, jsou tady od toho, aby jednou za čtyři roky odevzdali svůj hlas, a pak jsou další čtyři roky k ničemu. To jako každý začínající politik dobře věděl a proto všemi lidmi vrcholně opovrhoval.

„Hej, kluci, nezajdeme do parku?“ pobídl Honza svou partu. „Obhlídneme rajón!“

„Jsi trapný, faráři,“ vysmál se mu Čenda. „Do parku chodí jenom dementi a hovada pitomé.“

„Někoho podpálit, ty vole,“ ušklíbl se mladý pan Vejprtek. „To sis myslel, že budeme koukat na tu nudnou radioaktivní květenu?“

„Tak tomu říkám zábava,“ rozzářil se Čenda. „To je něco jinýho, to je prostě hustý!“

„A proč vlastně všemu říkáme hustý?“ zamyslela se Jitka. „Není to divný?“

„Říkáme tomu tak proto, aby to nebylo řídký,“ poučil ji Honza. „Kdyby to nebylo hustý, muselo by to být řídký, to je snad jasný!“

„Přesně tak,“ chytil se Čenda, který si s touhle prostou otázkou dosud nevěděl rady. „A to přece nikdo nechce, aby něco bylo řídký!“

„Tak to je jasný, už to chápu,“ pousmála se Jitka. „Je to prostě hustý a hotovo! Jenom mi to znělo tak pražsky, víš? A my přece Pražáky nenávidíme!“

„To není pražsky, to jsme vymysleli my,“ bránil se Honza. „Říkáme to krátce, husty, chápeš?“

„Chápu, ale pak to nemá smysl,“ zadumala se Jitka „To když něco řekneš krátce, tak jsi to vymyslel?“

„Přesně tak!“ bránil svého šéfa Čenda.

„Myslím, že to je dost řídké!“ ušklíbla se Jitka.

„Myslím, že už bys měla jít domů,“ urazil se Honza. „Za chvíli bude tma!“

„Tak dobře, tak já jdu, ale stejně jednou přilezete,“ urazila se i Jitka. „Vždycky přilezete!“

„Pitomé ženské,“ ulevil si Honza po jejím odchodu. „Ještě že nás nedokážou nijak ovládat, to bychom měli problém.“

„Matka fotra ovládá,“ prozradil mu Čenda současnou tvrdou evropskou skutečnost. „Pomocí nějaké kundy, nebo co to je. Jednou mi to fotr prozradil, když byl opilý.“

„Tak to na mě nikdy platit nebude,“ mýlil se chudák Honza. „Mě žádná kunda nezajímá, protože ani nevím, co to vlastně je,“ dodal. „A když nevím, co to je, tak to přece neexistuje!“

Pak zavelel k nástupu. Parta kluků, s Honzou v čele, hned nato vyrazila směrem k parku Adolfa Hitlera, v rukách láhve s benzínem. Na lavičkách tam vždycky pospává nějaký ten unavený houmlesák, kterého stačí jen pokropit a už krásně plápolá. Ostatním bezdomovcům to nevadí a ještě přicházejí ohřát si ruce a diskutovat o jsoucnu.

Honza celou akci řídil, protože od maminky dostal zápalky. Odborně toho spícího chudáka pocákal a škrtl sirkou. Bezdomovec se začal půvabně svíjet a všude kolem se rozlila vůně svařeného vína. Kniha od Nietscheho mu vypadla z ruky a kluci do ní začali kopat.

„Co blbnete, já jsem významná osoba,“ začal se válet po zemi houmles. „Minulý týden jsem nalezl v popelnici živé dítě a odevzdal ho, i přesto, že jsem týden nejedl. Sám starosta mi za to slíbil, že mi najde ubytovnu a nějakou práci, abych měl co jíst a platit nájem.“

„No vidíš!“ vysmál se mu Honza. „Vsadím se, že jsi do toho celý žhavý.“

Tato hláška zbytek party pobavila a smát se začali i ostatní přihlížející bezdomovci.

„Až se to dozví nějaká investigativní novinářka, tak o mě napíše srdcervoucí článek a tím mě pomstí,“ zasípal bezdomovec a na fleku zhebnul. Té strašlivé výhrůžce se parta kluků od plic zasmála a pokračovala najít dalšího hořlavého bezdomovce, aby jim čas lépe ubíhal. To víte, život je nudný, noci jsou dlouhé a na spánek bude dost času ve škole.

 

 

Pan Florián

Nad Paříží dvaadvacátého století se čas od času zatáhla obloha a spustil se mohutný kyselý lijavec. Proudy příjemně zapáchajícího průmyslového deštíku tekly po čele pana Floriána, slavného provazochodce. To ošklivé křestní jméno dostal za trest, když v mateřské školce jednou z rozvernosti načural do konvice s čajem, čímž ho sice chuťově vylepšil, ale způsobil tím celé třídě dvoubarevnou žloutenku. Nakonec si na to jméno zvykl a ponechal si ho i v dospělosti.

Ve Francii se v truchlivém roce Léta Páně 2146 živilo provazochodectvím devadesát procent populace a těch zbylých deset procent pracovalo v pojišťovně, kde obstarávali pro provazochodce životní pojistky. Byla to však jediná možnost, jak ve Francii uživit rodinu, protože hospodářství se tam díky moudrým zásahům Evropské unie zcela zhroutilo. Rozmluvy manželských párů tedy pochopitelně odrážely truchlivou situaci rychle klesající životní úrovně

„Dáš si šneka, drahý?“ zeptala se milující manželka Helena svého chotě. „Já vím, že jsme poslední dny nejedli nic jiného, ale šneky máš přece rád, nebo snad už nejsi Francouz?“

„Dneska mám chuť spíše na žabí stehýnka,“ opáčil Pier. „Jsou sice ještě odpornější, ale jako vlastenec to rád přehlídnu.“

„Nemáme už ani nohu,“ zasmušila se jeho manželka a podala mu šneka. „Možná bych mohla odloupnout několik lanýžů ze stěny vedle pisoáru, ale ještě nejsou dost velcí.“

„Lanýže si necháme na neděli,“ rozhodl Pier. „V neděli je odloupneme a podusíme na burgundském.“

„Ale co když ještě nebudou dost zralé?“ zeptala se ho vyděšeně madame Helena. „Co pak? Lanýže la Burgunde Toillets přece musejí být manific, jinak by naše francouzská pověst gurmánů utrpěla Grande fiasko, jak říkají ti pitomí Italové.“

„Pak ten pokrm nazveme Lanýže la Burgunde Toilletes Nuevo a hned to bude chutnat lépe,“ opáčil zkušeně její manžel. „A vůbec, nejsme my Francouzi ti největší filutové na světě? Tím, že jsme si nechali patentoval předponu la, dodáváme všemu francouzskému dokonalý lesk.“

Přesně tak, drahý, jakmile cokoli nazveš s předponou la, tak se všichni můžou ihned připosrat,“ odsouhlasila mu jeho hlubokou úvahu madam Helena. „Vsadím se, že kdybychom Němcům nabízeli v našem bufetu minutku la Burgunde Exkrement, tak by to jedli a ještě by chrochtali. Stačí ho jen zařadit na jídelní lístek a jsme v bagáž.“

„No jo, ti Němci,“ zasmál se Pier. „Ti sní všechno, prasata!“ dodal a zakousl se do živého šneka tak razantně, až z něj vytryskly střeva.

Být Francouzem je zkrátka těžká řehole, jestli to náhodou nevíte. Musíte jíst šneky, žáby a zapíjet to předraženým červeným vínem a koňakem, jinak vás vyhostí. A být ve Francii provazochodcem je ještě těžší, jelikož všichni Francouzi jsou už od dětství neustále pod vlivem výše zmiňovaných omamných látek, které konzumují od plenek. Nebyl den, aby někdo nespadl a bylo s tím hrozného papírování, protože přebujelá administrativa Evropské unie vyžadovala, aby se kopie úmrtních listů dodávaly do všech deníků, aby si lidé měli u snídaně co číst.

„Podívej, drahý! Včera spadl Jean z vedlejší ulice,“ vykřikla jednoho mimořádně ošklivého rána madam Helena při ranní četbě virtuálních novin.

„Dobře mu tak,“ ulevil si Pier. „Byl to šmejd a nejedl šneky!“

„To ti ho není ani trochu líto?“ zeptala se ho manželka.

„Není,“ opáčil nekompromisně drsňák Piere. „Takový už je život, olalá! Kupříkladu dneska odpoledne zemře Florián, zítra zase někdo jiný. Není to fuk? Je to pro každého.“

„Náš rodinný přítel Florián, se kterým ti zahýbám při tvých služebních cestách?“ podivila se upřímně jeho choť. „Jak to můžeš vědět, můj drahý?“

„Dneska má vystoupení, má drahá, takže máš s cizoložstvím la utrum! Na vystoupení přece vždycky někdo zemře!“

„Ale drahý, trošku úcty by neškodilo,“ napomenula ho ze zvyku jeho polovička, i když jí to bylo v podstatě jedno, protože nového milence si snadno najde hned druhý den na trhu.

„Jakápak úcta?“ bránil se Piere. „On zemře dneska, já zase zítra. Povinnost nečeká! A teď mě nech odpočívat a připrav mi provaz. Však nebude trvat dlouho a budeš vdovou, jak sis to vždycky přála.“

„Hm, už aby to bylo,“ odfrkla si Helena a odešla připravit další várku šneků k večeři.

Ve Francii dvaadvacátého století v podstatě neexistovala přirozená smrt. Téměř všichni provazochodci díky prudkým větrům a několika promilím alkoholu v krvi umírali do tří dnů od zahájení živnosti, a když někdo vydržel v branži více než týden, považovalo se to za zázrak. Jiné zaměstnání však se ve Francii sehnat nedalo, kromě práce v pojišťovně, ale to bylo vyhrazeno pouze pro místní šlechtu, degenerovanou soustavným vzájemným pářením. Ti ostatně nežili o moc déle, protože levný čínský inkoust byl silně těkavý, takže každý úředník dostal z důvodu častého dýchání na razítko rakovinu hltanu.

Pan Florián se právě připravoval na své vrcholné číslo. Chtěl přejít po provaze mezi zcela zrezivělou Eifelovou věží a úplně zvětralým Vítězným obloukem, což byla kolosální vzdálenost, sakrblé. Ten den však lilo jako z konve a prudké větry nebezpečně houpaly provazem.

„Voilá, prosím o trošku pozornosti, burani!“ zvolal pan Florián na hloučky pod sebou. „Teď se pokusím přejít po provaze přes tuto hlubokou soutěsku. Toto číslo si připravuji již několik hodin a doufám, že ho oceníte.“

„Jdi třeba do prdele!“ začali volat diváci a ládovali se světélkujícími klobásami z radioaktivních hlodavců.

Pan Florián přesto statečně vstoupil na lano. Tisíce znuděných diváků hluboko pod ním spustili aplaus, dopředu nahraný na historický magnetofonový pásek. Uprostřed rokle se Florián zakymácel a už padal do dvou set metrové hloubky, vstříc štěstí vlastních potomků. Ti na vystoupení nebyli, protože kromě nejstaršího syna už stáli frontu v pojišťovně a čekali, až papínek konečně spadne. Ještě než chudák Florián dopadl, spustili diváci připravenou smuteční píseň, nahráli si jeho pád na DVD a odešli domů, vypálit ho pro své děti.

Jen nejstarší syn pana Floriána radostně sbalil zděděný provaz s vědomím, že řada je teď na něm. Byl totiž už celých deset minut ženatý, a proto nutně potřeboval zemřít, aby zabezpečil rodinu. To už je osudem každého ženáče, obětovat se pro blaho té své milované rodinky. Podepsat pojistku a zhebnout. Déle než těch pár minut, než podepíšete závěť ve prospěch manželky, totiž rodinné štěstí stejně netrvá.

 

Na každém šprochu, pravdy je trochu

Jednou takhle k večeru, nesa dříví do lesa, zahlédl jsem na střeše holuba. S úsměvem jsem musel konstatovat, že i pouhý vrabec v hrsti je podstatně lepší, než nějaký pitomý holub na střeše, ale samozřejmě jsem to nikomu neřekl, protože mlčeti je zlato, zatímco mluviti pouhé stříbro. Taky se říká, že líná huba je holé neštěstí, ale i tak je lepší neříkat hop, dokud nepřeskočíš, protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a jaký pán, takový krám.

Kdo chce kam, pomozme mu tam, ať už hrabe místo kuřete zadarmo, nebo zrovna skáče přes plot pro pírko. Člověk totiž tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až se mu ucho utrhne a to často bez ohledu na to, jestli má košili k tělu blíže nežli kabát, nebo zrovna seje vítr, či sklízí bouři. Všechno zlé je nakonec k něčemu dobré, i kdyby na každého jednou došlo a zelenilo se i lenivým. Ono co se vleče, to nám v konečném důsledku stejně neuteče, protože pro jedno kvítí slunce nesvítí a svítit ani nebude.

Jedno je ale jisté. Rozhodně nehas, co tě nepálí, protože panská láska po zajících skáče a kolikrát je lepší chvilku tahat pilku, nežli učit starého psa nějaké nové kousky. Je nakonec dokázanou pravdou, že co oko nevidí, to srdce nebolí, i kdyby pod svícnem byla ta největší tma na světě. Zakázané ovoce totiž stejně nejlíp chutná bez ohledu na to, jestli se z lesa ozývá to, co se do něj volalo, nebo z něj létají při kácení třísky. Trpělivost zkrátka přináší růže a to i v případě kopání jamy někomu jinému, protože bez práce koláče nejsou a nebudou.

Víte, vůl volem zůstane, i kdyby si vrána k vráně sedla, to je snad jasné, a skutečnost, že tichá voda břehy mele s tím nepohne, ani kdyby krev z cizího netekla. Je to především z toho důvodu, že pýcha předchází pád a to i v případě, kdy účel světí prostředky. Odříkaného chleba totiž nakonec vždycky zůstane ten největší kus a pes, který normálně jen štěká a najednou z ničeho nic kousne, vlastně jen potvrzuje pravidlo.

Sytý prostě hladovému věřit nikdy nebude a je úplně jedno, jestli má krátké nebo dlouhé nohy. Když se totiž dva hádají, a to tolika jazyky, kolikrát jsou člověkem, třetí má z toho vždycky užitek, i kdyby vstával pozdě a nikam neskákal. Mít na srdci to, co na jazyku, je totiž úplně stejná hovadina, jako vytí s vlky přesně v tu chvíli, kdy kovářova kobyla chodí bosa z bláta do louže, a čert už ani nic nebere, jelikož nic nezbylo. Jakmile totiž měříš dvakrát a řežeš jenom jednou, nemusíš se bát chodit do lesa měnit oko za oko, či snad zub za zub.

A jelikož mladí ležáci se dříve nebo později musejí zákonitě stát starými žebráky, protože kdo ráno políhá, ten večer pobíhá, je rozhodně lepší myslet na zadní kolečka dřív, nežli přijde ráno, které je pochopitelně moudřejší večera. Chodit s křížkem po funuse je totiž stejná blbost, jako pozdě honit Bycha, ať už se tím míní cokoliv. Tuto pravdu vám potvrdí každý utnutý tesař, původně přesvědčený o tom, že řemeslo má zlaté dno.

Ono komu není shůry dáno, byť by se toho v mládí hodně naučil a jeho plášť se ve větru ani nepohne, jistojistě bez pěkného zpěvu ptáčka nelapne, leda by ho ve stáří našel. Osmnáct je zkrátka totéž co dvacet bez dvou a komu není rady, tomu není ani pomoci. Nakonec jsme tedy všichni strůjci svého vlastního štěstí, protože na každém šprochu pravdy je trochu a humor je koneckonců kořením života.

 

Obsah

Smutný konec nadějného básníka Tondy Votruby. 1

Kterak vodník Česílko a víla Amálka napálili daňový úřad. 5

Divoký Bill 11

Den ze života hňupa. 18

Princezna se zlatou hvězdou na čele. 23

Moudrý Hlavsa. 28

Možná přijde i Jehova. 33

Tadeáš Struk. 38

Bajka o Prasátku a Hříbátku. 43

Medailónek Franty Vohery. 49

Kdybych psala básně, byla bych v balíku. 54

Velmi křehké vztahy. 59

Takové normální léto v Dolních Počernicích. 64

Tento způsob Vánoc zdá se mi poněkud nešťastným.. 69

Znáte Bořka?. 74

Sedm dní v Tibetu. 78

Noblesse oblige. 82

Setkání se Smrťákem.. 87

Pojďte s námi do Senátu, dudlaj, dudlaj, dudlaj, da. 92

Receptář prima nápadů. 96

Vrcholné číslo talentovaného kouzelníka Borise Ivanoviče Kopjejkina  101

Přednosta stanice. 106

Pouhé tři melouny. 111

Když ona je taková chudinka. 116

To on si jen tak počítá. 121

Volba nového starosty v Horním Zdechlákově. 125

Tragédie Augustýna Pecivála. 130

Několik historek ze záhrobí 136

Miluj bližního svého. 146

Záhada Titaniku. 151

Pro dobrotu na žebrotu. 155

Zvrácenosti se meze nekladou. 160

Pohádka Julejmánská. 165

Cesta prázdné ruky. 170

Čistému vše čisté. 175

Nemocnice na kraji města. 180

Honza Vejprtek. 185

Pan Florián. 191

Na každém šprochu, pravdy je trochu. 196

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

11.04.2011 14:58:06dát kritice tipTangens_Omega36
Prosím. :o)
Měl bych jeden skromný dotaz, teda návrh - nechtěl bys do mého klubu Koprodukce? Jsi fakt profík. :-)
11.04.2011 06:13:24dát kritice tipKamil Sikora
Tangens: Díky za přečtení a příznivou recenzi...
08.04.2011 19:22:06dát kritice tipTangens_Omega36
Přečetl jsem první 3 části a taky plesám. Jen jedna chybička se vloudila - ale John Rusnak ho ale nenechal domluvit - 2x ale.
Jinak skvělé, po všech stránkách. Jsi snad první prozaik, který mne vůbec, ale vůbec nenudí. :-)
29.06.2010 07:27:28dát kritice tipKamil Sikora
Já ti děkuji za přečtení...
29.06.2010 07:24:45dát kritice tipchicoria
Jaké skvělé léčivo na depku. Mám ji skoro pořád, ale tohle se mnou zamávalo přesně opačným směrem, takže jednak děkuji a za druhé tip:)
05.02.2010 09:07:20dát kritice tipProsecký
Pak dej vědět!
05.02.2010 09:05:22dát kritice tipKamil Sikora
Byl jsem osloven nakladatelstvím Repronis, ale smlouvu ještě nemám. Prý se ozvou v březnu, musí udělat ekonomickou rozvahu. Nic jistého, ale zájem je...
05.02.2010 08:52:49dát kritice tipProsecký
Možná jsem ke svému hodnocení dospěl proto, že jsem toto dílo četl až naposled. kdo ti ji vydá? Jakým nákladem? Kde lze objednat?
05.02.2010 08:49:54dát kritice tipKamil Sikora
Prosecký: Paradoxně právě tuto sbírku mi chtějí vydat, asi z toho důvodu, že je regionálně zaměřená, což je dnes moderní.
04.02.2010 16:26:32dát kritice tipProsecký
T* V kontextu všech tvých děl slabší, ale přesto skvělé. Jak je možné, že máš tak málo tipů?????????????????
05.01.2010 22:57:29dát kritice tippetr.ix
všechny jsou skvělé, ale tonda votruba je prostě nepřekonatelný... snad i deset minut...
03.11.2009 08:28:24dát kritice tipKamil Sikora
Díky za přečtení, Diano. Vynasnažím se ještě tento rok.
K.
03.11.2009 08:09:16dát kritice tipDiana
Dočteno. Co teď budu dělat? Kde máš další knížku? Tahle byla tedy dost peprná, ale líbilo se mi všechno. Gagarin se mnou doslova sekl o zem, protože jsem něco začala tušít až ke konci povídky.
Kamile, tak kdy bude další????
29.10.2009 08:45:39dát kritice tipDiana
Promiň překlep: Krasomluva
29.10.2009 08:43:53dát kritice tipDiana
Šmarjá! Dočetla jsem Zvrácenosti se meze nekladou - tedy po tuto povídku. Krasomila se mnou švihla - i to razítkování. Tvé povídky jsou TAK dokonalé antidepresivum, že je asi budu šířit mezi přáteli a známými - mohu? Znám mnoho lidí, kterým by prospěly!
;-)))
16.10.2009 13:14:06dát kritice tipDiana
Tak jsem dočetla Pastýři jsou na draka. Honza Hnůj je strašné čtení, ale bohužel přeháníš jen trochu, stejně jako v povídce Pojďme spolu do senátu. Něco se mi zdálo slabší, například o tom kouzelníkovi, ale asi jen ve srovnání s ostatními. Pacient X je dobrý postřeh. Taky je jich dost mezi námi...
16.10.2009 07:09:47dát kritice tipKamil Sikora
Díky, opravím...
15.10.2009 09:52:22dát kritice tipDiana
Tady, tyhle povídky jsou tak hutné, že jich nelze přečíst víc najednou. je to síla. Končím u Harryho Potera a vyslovuji ti uznání, jak jsi výmysly Rowlingové uvedl na pravou míru. Zřejmě sis vzal za příklad Saturnina a jeho uvádění na pravou míru literárních výplodů? Pořád se skvěle bavím. Dost drsná je povídka Major Krucipírko a ta o Dežovi, to by ti neotiskli asi ani dnes, ale jelikož naprosto sdílím citový náboj, kterým jsou obě povídky prodchnuty, nemám na vybranou, než je také pochválit.(Ale máš tam hrubajznu, správně je vymítat). Tak zatím..
12.10.2009 18:27:25dát kritice tipDiana
Nalezla jsem na sobě symptomy intelektuálské choroby a to mne dost vzalo. Ale následující četba Velmi křehké vztahy mi dokonale spravila náladu. Už jen ta představa nádherné architektury z vlnitého plechu stála zato! E.A. Poe bledne závistí a dobrovolní hasiči vztekem. Mě je Osudem stíhaný i fanatický hasič šumafuk, tak se skvěle bavím! Hahaha, Tonda Vohera je dost hustej! Jsem ráda, že ho mám jen zprostředkovaně. U Hlavního nádraží bych ho tedy potkat nechtěla ;-) Tak zase příště!
12.10.2009 10:58:16dát kritice tipKamil Sikora
Já děkuji...
10.10.2009 08:52:14dát kritice tipDiana
Strhující, originální čtení. Skončila jsem, celá usmátá, povídkou Možná přijde i Jehova. Krásně jsem se rozveselila v ponurém ránu. Déšť, mlha, marast mne už nedeprimují. Při nejbližší volné chvíli se sem vrátím. Díky! T****
27.08.2009 14:29:30dát kritice tipTalu ben Kohelet
korektor
Přečetl jsem si začátek a určitě si to stáhnu a dočtu, až na to někdy budu mít čas :) píšeš zajímavě...
13.11.2008 09:41:29dát kritice tipKamil Sikora
Neměj obavy, žádnou kritiku nepovažuji za dostatečně hlubokou. Snad jen nějakou doopravdy hlubokou kritiku, ale ta se od běžné kritiky liší svou hloubkou. A jak hluboká by měla být ta hloubka? Toť otázka! Je to skutečně hluboká otázka, proto by se neměla podceňovat. Na tak hlubokou otázku je nutno dát hlubokou odpověď, jinak by se celé tohle téma stalo rázem plytkým a po hloubce by byla veta. Tak si to raději rozmyslím a za pár let, až zmoudřím, se ti ozvu.
12.11.2008 11:01:16dát kritice tipa2a2a
Četl jsem jen tři povídečky a nemohu upřít, že máš smysl pro humor i sarkasmus, že jsou napsány stylistycky bezvadně a rád bych dal i výběr, jen jsem se neztotožnil podle mne se zbytečnými, a jen doufám, že ne zlovolnými poznámkai, jako např. umístění jedné z povídek do Izraele či zmínka o sexuální orientaci. Ale píšeš skutečně velmi dobře. Má to formát povídek se vším všudy, má to autorskou jistotu spád. Jen se omlouvám, pokud bys mou kritiku považoval za hlubší.


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.