Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNeplodné peklo snů: Část první
20. 09. 2008
0
0
823
Autor
Element6
Napsáno: 30.10.2007 - 6.12.2007 Popel vše srovná. Nerovni se rodíme, rovni umíráme. Lucius Annaeus Seneca Vloženo po konvertuře díla...na zbylé dvě části se můžete těšit v následujících dnech...
Sedí ponořená v houstnoucí temnotě. Srdce ji silně tluče. Ruce a nohy se jí třesou. Cítí nesmírný strach. Mysl má zatemněnou, sžíranou vzpomínkami. Nikde není ani kousíček světla. Netuší jestli má oči otevřené nebo zavřené. Je tady neskutečná tma. Její oči nedokáží nic rozeznat. Žádný obrys nábytku. Žádnou postavu. Nic. Všude se rozprostírá černota.
Sedí nejspíš na jakési židli. Cítí pod sebou něco tvrdého. Bolí ji z toho celé tělo. Nohy má jako ze dřeva. Nedokáže s nimi ani pohnout. Jsou přivázané a ruce také. Je uvězněná v nějaké místnosti. Alespoň si myslí, že je to místnost. Nejspíš to bude sklep. Ano asi ano. Je zady zima.
Uvnitř je celá roztřesená, chvěje se.Snaží se nevědomě shrbit a dotknout se sama sebe, jako důkaz, že ještě žije. Nebylo by až tak nesmyslně,kdyby byla mrtvá. Šlo by o požehnání nebo trest? V tomhle hrozném prostředí by to bylo asi požeháním.
Kde to proboha je! Co komu udělala, že se musela ocitnout právě tady. Na tom hrozném místě, kde všechno končí. Kde všichni skončíme. Je ponořená ve vlastní minulosti. Ve vzpomínkách na její předešlý šťastný život.
Jak se zde vlastně ocitla? Pamatovala si jen na něco.
2.
V práci toho dne skončila o něco později. Šéf po ní chtěl ještě, aby udělala noviny, které už byly „prošlé“ a dala je na stranu aby se mohly vrátit. V obchodě dělala už asi pět let a poslední rok si říkala, že by to chtělo změnu. Nechtěla po zbytek života zůstat jen prodavačkou. Toužila po něčem jiném. Tohle mělo být jen přechodné zaměstnání. Protáhlo se ale na docela dlouhou dobu. Asi by si měla začít hledat novou práci. Najednou tady nechtěla zůstávat ani o měsíc déle. Zákazníci jí lezly pořádně na nervy a navíc jí poslední dobou pořád nevycházela pokladna. Neustále musela doplácet.
To ji ale teď nemusí zajímat. Dodělá noviny a půjde domů, kde si napustí horkou vanu. Naplní ji pěnou a lehne si do ní. Už se vidí v koupelně. Ten krásný pocit, jak jí voda stéká po studeném těle. K tomu si pustí nějakou příjemnou hudbu, třeba Runnaway train od Soul Asylum, tu přímo zbožňovala a bude relaxovat. Potom by mohla zavolat sestře, dlouho spolu nemluvily. Ani nemusely. Vždycky věděly, jak se ta druhá cítí. Mohly klidně být tisíc kilometrů od sebe, ale pouto přetrvalo. Jak jinak, když jsou dvojčata. Měla svou sestru ráda. Hrozně moc. O to víc ji mrzelo, že spolu již tak dlouho nekomunikovaly. Dneska to ale napraví. Zavolá jí a budou se spolu bavit dlouhé hodiny po telefonu. Potom jedna z nich hovor ukončí a ona si půjde lehnout.
Konečně dodělala noviny. Vzala si kabelku a odešla z obchodu. Jakmile vyšla ven, zjistila že prší. Snesl se na ni ohromný proud kapek, které jí stékaly po tváři a během několika málo vteřin byla celá mokrá. Stoupla si pod stříšku vedlejšího domu a rozevřela modrozelený deštník. Přešla blíž k silnici a zamávala na blížící se taxík. Řidič místo aby přibrzdil a zastavil naopak zrychlil a vjel přímo do kaluže vody, jež se okamžitě odrazila od silnici a přistála na ní. To je tedy vážně den pod psa. Nejenže má smůlu v práci, ale teď navíc i na veřejnosti. Byla na sebe naštvaná.
Nezbývalo jí nic jiného než se vydat domů pěšky. Deštník se jí ve větru obracel. Měla co dělat aby ho udržela a neuletěl. Deštník byl vlastně k ničemu. Stejně byla skoro celé mokrá. Jediné co měla suché byly blonďaté vlasy, které jí vlály ve větru.
Už viděla svůj malý domek schovaný uprostřed chudinské čtvrti ve Westportu v Connecticutu. Bylo to malé městečko. Okolo se rozprostíraly lesy. Měla to tady ráda. Lidé byli celkem přátelští a až na jejího vedoucího se jí tady líbilo snad všechno.
Vystoupala po třech schodech na verandu svého domu, zastavila se a z kabelky si vytahovala klíčky. Prohrabala ji téměř celou a klíče našla až vespod. Klíčkem se přiblížila k zámku. Mezitím bojovala se svým deštníkem. Nedošlo jí, že stojí pod střechou. Byla zasněná. Nevnímala nic. Neslyšela ani postavu blížící se k ní, neviděla její stín. Nicol se nemohla ani trefit do zámku. Postava muže se k ní zezadu pomalu přibližovala. Přiložil ji něco k ústům a už ležela v jeho náruči. Nic necítila.
To bylo jediné, co si pamatovala. Co se stalo s jejím deštníkem neví, nejspíš jí spadl na verandu, když ji táhl neznámý pryč. Jejího únosu nejspíš ještě nikdo nevšiml. Bydlela až na konci ulice a nejbližší dům byl schovaný za křižovatkou. V něm bydlela rodina pana Scotta. Jeho žena k Nicol občas chodila na návštěvu. Paní Scottová byla doma sama. Děti s vnoučaty bydlely v New Yorku. Teď si vzpomíná. Ano. Stará paní Scottová k ní měla vlastně dnes večer přijít. Opravdu to ale bylo dnes? Jak může něco tvrdit, když ani neví jak dlouho už je tady uvězněná. Jisté ale je, že až u ní doma nebude paní Scottové nikdo otvírat dveře, někdo zavolá policii a vyhlásí po ní pátrání. Musí jenom doufat, že si někdo všimne, že není doma.
3.
Mary se vzbudila ve tři čtvrtě na pět ráno. Srdce jí divoce tlouklo, věděla že něco nebylo v pořádku. Byla jí zima. Jen matně si vzpomínala na sen, ze kterého se před chvílí probudila. Byla uvězněná kdesi v přítmí a chladu. Z toho pociťovala silnou a mrazivou úzkost.
Takový pocit už někdy měla. Nemohla si vzpomenout, kdy to bylo. To je ono! Někdy před deseti lety. Tehdy ještě její rodiče žili. Byla tenkrát doma a koukala se na televizi. Její sestra, Nicol, si tou dobou hrála venku před domem. Najednou ucítila strašnou bolest. Matka se běžela podívat, co se děje. Nicol i Mary krvácely ze stejných míst. Matka nevěděla, co to má znamenat. Rychle s odjela do nemocnice, kde je vyšetřil doktor Penobscot a řekl, že Nicol kousl pes. Musela nějakou dobou ležet v posteli s pokousanou nohou. Zvláštní ale bylo, že Mary také krvácela, i když žádné kousance neměla. Doktor jim pověděl, že se to někdy stává.
Jako dvojčata občas cítili, co se děje té druhé.
Nikdy už ale necítila tak silné pouto ke své sestře jako tenkrát při tom kousnutí psem, když byly malé. Až nyní. Muselo se něco stát. Vstala z postele. Ani se neumyla. Rychle doběhla k telefonu a snažila se zavolat své sestře do Westportu. Zaslechla cvaknutí a ihned věděla co to znamená. „Nejspíš nejsem doma. Prosím zanechte mi vzkaz a určitě vám zavolám.“ To snad není pravda! Nicol byla přeci v tuto hodinu vždycky doma. Rozhodla se za ní zajet.
Oblékla si kalhoty a mikinu. I přes fakt, že byl raný podzim, pociťovala po těle horko. Venku bylo celkem teplo, i přesto že bylo ráno a podzim. Vyšla ven a zamířila ke garáži, níž nastoupila do své Audi Quattro z roku 1993 a jela směr Westport. Z Greenwich do Westportu to byly nějaké čtyři míle. Což znamená, že by tam měla být do čtvrt hodiny pokud nebude příliš velký provoz. Jestli všechno dobře dopadne, mohla by se při zpáteční cestě stavět ve Stamfordu.
Ale teď je přednější Nicol. Ujížděla tedy po silnici rychlostí čtyřicet mil za hodinu a doufala, že ji nechytne policie.
4.
Nicol podřimovala na židli, na níž byla připoutaná. Temnotou problesklo denní světlo. Bolest očí byla neskutečná. Jak dlouho nespatřila sluneční svit? Den, dva nebo snad týden? Neví.
Přistoupil k ní muž. Nyní už na něho viděla. Mohla si alespoň na chvíli prohlédnout své okolí a zjistila, že se mýlila, nebyl to sklep. Žila zavřená v nějaké kůlně mezi nářadím. Vedle ní seděla stará sekačka a na zdi byli pověšené vidle. Nicol pocítila neskutečný strach. Pohlédla na muže. Měl na sobě šedou zástěru a bílé rukavice. Hlavu měl dokonale oholenou. Na jeho hubeném těle se obzvlášť vyjímala bílá barva. Nicol si pomyslela, že vypadá jako nějaká hrozivá postava z hororu. Tohle ale nebyl žádný imaginární horor, tohle byla drsná skutečnost. Muž nad ni natáhl ruku a Nicol cítila, že chce vykřiknout. Nedokázala ze sebe však vydat ani hlásku. Dokázala jen zvednout hlavu a sledovat tajnou pouť jeho ruky. Mířila k nějakému provázku. Zatáhl za něj a v kůlně se objevilo světlo žárovky. Tajemný muž si stoupl před ni.
„Jmenuji se Henry.“ Nevěděla, co na to má říct. Co se vlastně říká únosci, když na vás promluví. Chtěla mu odpovědět: „Ahoj Henry, já jsem Nicol.Těší mě, že tě konečně poznávám. Tolik jsem toho o tobě slyšela.“ Znělo by to ale příliš divně, a tak se rozhodla být zticha a odpustit si alespoň prozatím sarkasmus. Kdoví co by s ní potom provedl. Nechal by ji žít? O tom dost pochybovala. Přistavil si před ni židli. Sledovala ho. Poznala, že se dost špatně pohybuje. Sedl si a podíval se na ni, jako by byli milenci. To oni ale nebyli. Alespoň si to myslela a doufala v to. Nikdy předtím ale tohoto muže neviděla.
„Jmenuješ se Nicol a bydlíš ve Westportu, že?“ Zeptal se jí. Nedokázala odpovědět, a proto jen pokývala hlavou. Ještě pořád zůstávala příliš otřesená.
„Víš Nicol, nemusíš se mnou mluvit, ale stejně ti to moc nepomůže. Ty před tebou to taky pochopily, tak nevim, proč bys to nemohla pochopit ty.“
To ji trochu přidalo odvahu, ale zároveň ji to rozčílilo.
„Budou mě hledat. Půjde po tobě policie. Cožpak to nevíš?“
„Jistěže to vim. A je mi to celkem jedno. Protože ty si poslední díl mojí mozaiky.“
„Jaký zase mozaiky. Co se mnou máš v plánu?“
„Nicol, já jsem smrtelně nemocný a…“
„Tak se běž léčit ne. To, že jsi nemocný ještě neznamená, že mě musíš zabíjet.“ Nejspíš ho tím naštvala, protože ji vší silou uhodil do pravé tváře. Toužila se jí dotknout, ale uvědomila si, že to není možné.
„Neskákej mi do řeči, když mluvim. Jsem smrtelně nemocnej, víš. Mám leukémii. Ty zasraný doktoři mi řekli, že neexistuje léčba, která by mě už zachránila. Jsem v příliš pokročilym stádiu. Tak jsem se rozhod, že se s tím vypořádám sám. Jak vidíš, už mi vypadaly i vlasy. Ale to odbočuju. Hodně jsem začal číst. Hlavně lékařský knihy, abych zjistil co nejvíc o leukémii. Neměl jsem na to ale moc času, víš. Doktoři mi totiž řekli, že mám jen asi půl roku života. Jenom možná, chápeš to? No nic. V žádný z těch knih jsem ale nenašel potřebný informace a užitečnou radu. Začal jsem se teda zajímat o babský řeči. Znáš to. Jedna ženská povídala. Našel jsem ale něco co prej fakt pomáhá. Tak proč bych to nevyzkoušel, ne? Psalo se to v jedný knížce. Už nevim jak se jmenovala, ale vim, že se zabejvala takovejhlema věcma. Rozhod jsem se teda, že to vyzkoušim. Prej ať každý den po dobu třiceti dní piju krev od mladé a nevinné ženy. No tak jsem to vyzkoušel. A víš co? Vono to asi fakt pomáhá. Dokonce mi začali znovu růst fousy, vidíš?“ A opravdu. Pod nosem a na bradě mu začaly rašit bílé chomáčky jemných chloupků.
„Dál tam stálo, že prej to mám takhle opakovat třikrát a potom budu vyléčenej. Ty jsi třetí. Jsi moje poslední naděje. Když to s tebou nevíde, jsem mrtvej.“
„A co se mnou teda budeš dělat.“
„To je jednoduchý. Každý den, ráno a večer, sem za tebou přídu a vezmu si sklínku krve. A až nastane úplněk rozříznu tě a tvoje srdce musim sníst. Pak budu zdravej.“ S Nicol to otřáslo.
„Cože??? To snad nemyslíš vážně. Nemůžeš mě přece jen tak zabít!! Copak nemáš žádnou úctu k životu?“
„Ty mi tady nevykládej nic o úctě. Já jsem ten kdo tady umírá. Po tobě chci jenom kousek pochopení.“
„Pochopení!!! Myslíš, že když mě tady jen tak zavřeš a budeš mě každej den mučit, že tě pochopim. To těžko. A ty tvoje kecy jsou taky nesmysl. V životě jsem neslyšela větší hovadinu. Jak může někdo někoho zabít a tím si zachránit život. Copak tě vůbec nezajímaj ostatní lidi?“
„Ostatní lidi mě nechali chcípnout. Kdyby ty doktoři něco dělali, nemusel jsem takhle dopadnout.“
„Ale vždyť víš, že nic dělat nemohli. Byl jsi prostě už mrtvej. Už bylo příliš pozdě.“ To ho ještě víc rozohnilo.
„A dost!! Zítra ráno sem přijdu pro dávku krve. Máš jeden den, aby ses s tím vyrovnala. Jinak máš smůlu. Večer ti přinesu něco k jídlu. Nechci abys umřela moc brzo. Potřebuju tě.“
„Mhm, to je fakt hezký. A co já s tim.“
Vstal a zhasl. Zamířil ke dveřím. Chtěl odejít.
„Počkej, neodcházej.“
„Přijdu večer. A nauč se mě respektovat, jinak to budeš mít daleko těžší.“
Vyšel ven a zamkl ji v kůlně. Znovu byla sama v té hrozné temnotě. Kdyby tu nechal alespoň nějaké světlo, ale to ne. „Myslí si, že on je jedinej kdo tady trpí. Ale co musím vytrpět já už nevidí.“
Rozhodla se, že se pokusí alespoň na chvíli usnout, i když věděla, že to je nemožné.
5.
Mary zastavila před policejní stanicí v Norwalk. Byla to nejbližší policejní stanici od Westportu. Do Greenwich se jí nechtělo znovu jet, ne teď. Vystoupila z auta a když pocítila bolest pravé tváře,musela se o něj opřít. Cítila jak se jí tvář zbarvuje doruda. Už to ale bylo lepší. Vyšla po schodech do budovy policie, kde za stolem naproti hlavním dveřím seděl černovlasý mladík. Mohlo mu být tak dvaadvacet. Mary k němu přešla a pověděla, co má na srdci. Vyslechl ji a zavolal telefonem jiného policistu, který si ji odvedl do své kanceláře. Posadila se. Nabídl ji kávu, kterou odmítla.
„Tak mi řekněte, co se vám stalo.“ Chtěl vědět policista.
„Vlastně nejde o mě ale mou sestru, víte my jsme dvojčata, jednovaječná. Už jako malý jsme poznali, když se té druhé něco stalo…“
Policista se ji snažil poslouchat. Zatím neztrácel trpělivost. Viděl, že je roztřesená. Měla by se ale raději už konečně dostat k věci.
„Slečno…“ nepamatoval si její příjmení.
„Johnson. Mary Johnson.“
„Ah, jistě. Promiňte, ale mohla byste blíže k věci. Nevím kam přesně míříte.“
„Ano. No, dnes ráno jsem se probudila a cítila stejný pocit jako tenkrát, když jsme byly malé. Víte, když Nicol kousl ten pes. No a ten pocit se dnes vrátil. Byl ale nějaký intenzivnější. Jako by celou tu dobu spal, aby se mohl probudit k životu v plné síle. Tušíte, že jsem z toho byla dost nervózní, jak jinak, že? Rozhodla jsem se zavolat své sestře, ale nikdo to u ní doma nebral.“
„To ještě neznamená, že by ji někdo unesl.“
„Jistě, to já vim. Ale potom jsem nasedla do svého auta a jela do Westportu. Tam totiž Nicol bydlí. Zajela jsem až k jejímu domu, vystoupila z auta a na verandě jsem zahlédla její deštník. Proč by nechávala deštník venku, ne? Pořád to ale nemuselo nic znamenat. Ve mně se ale stupňoval strach. Rozhodla jsem se podívat do domu. Klíče jsem měla s sebou, a tak jsem si odemkla. Uvnitř bylo ticho a po důkladné prohlídce domu jsem zase odešla. Pak jsem ještě zajela do obchodu, kde Nicol pracovala. Vedoucí mi řekl, že Nicol včera odcházela později. Musela prý ještě udělat noviny. Potom odešla domů. Viděl ji jak jde pěšky. No a dnes do práce nepřišla. Mám o ní hrozný strach.“
„Já vás chápu, ale to ještě není důvod, abych po ní vyhlásil pátrání. Navíc pátrání se většinou vyhlašuje až po čtyřiadvaceti hodinách. A jak jste mi prozradila, vaše sestra není k zastižení teprve několik hodin.“
„Ale…“
„Slečno Johnsonová, až něco zjistím dám vám vědět. Pro váš klid se budu o tento případ zajímat a pokusím se vám zjistit nějaké informace.“
„Mockrát děkuji.“
„Nemáte zač, to je běžný policejní postup.“
Nicol vstala, potřásla si s policistou rukou a odešla.
Detektiv si pomyslel, že by stála za hřích. Co ho to napadá. Vždyť jí možná právě někdo unesl sestru. Už ale tolik měsíců neměl žádnou ženskou a tahle se mu líbila už co vešla. Když už nic jiného, mohl by se alespoň poptat po té její sestře. Sedl si zpátky za stůl a přemýšlel o případu, který právě dostal. Uvažoval, kde začít. Nejspíš u jejích sousedů. Ano, zajede do Westportu a poptá se tam, jestli ji včera někdo neviděl.
6.
Henry přišel jak slíbil. Nicol trochu podřimovala a s jeho příchodem se probudila.
„Promiňte, nechtěl jsem vás vzbudit.“
„Tady se stejně nedá spát.“
„To jistě ne.“
„Vy už jste tady spal?“
„Po pravdě ne.“
„Tak jak to můžete vědět.“
„Říkali to i ostatní.“
„Cožpak jste nějakej sadista, že mě tady vězníte.“
„To opravdu ne. Říkal jsem vám přeci své důvody.“
„Proč mi sem nedáte alespoň nějaké světlo.“
„To bych mohl. Myslel jsem, že pro vás bude tma lepší. Přinejmenším se budete moci trochu vyspat.“
„Myslel jste špatně!“
„To nejspíš ano.“ Odmlčel se.
„Přinesl jsem vám večeři.“
„Mhm. A jak ji budu asi jíst, když mám svázaný ruce.“
„Budu vás krmit.“
„Děkuju, nechci.“
„Proč. Bojíte se mě.“
„A kdyby jo, je na tom něco divnýho.“
„Já vám ale neublížím.“
„Ne jenom mě zabijete. A pomalu.“ Na to neměl, co říct.
„Nechám vám jídlo tady. Přijdu se za vámi podívat přibližně za dvě hodiny, jestli jste si to nerozmyslela.“
„Neobtěžujte se.“
Odešel. Zase sama. Osamocena v téhle kobce bez dávky světla.
Možná by na něho mohla být trochu milejší. Sice ji unesl, ale tohle si nezaslouží. Vždyť on taky umře. Nemohla si ale pomoct. Nehnusil se jí, to ne. Za jiných okolností by se s ním možná ráda seznámila. Tady to ale nejde. Až zase přijde, pokusí se to vzít z jiného konce. Když už má umřít, tak ne hned. Mohla by získat trochu času, aby si někdo všiml, že zmizela. A navíc…potřebovala si s někým popovídat.