Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jsem doma, lásko

26. 09. 2008
19
39
5050
Autor
domin.go

   Akureyri je na středoevropské poměry relativně malé městečko; žije v něm něco přes 17 000 obyvatel, takže je velikostí srovnatelné například s Českou Třebovou. Leží ve stejnojmenné obci na severu Islandu a je jeho čtvrtým nejlidnatějším sídlem. Do Akureyri jsem se dostal letadlem z Kodaně; můžu ovšem hovořit o štěstí, neboť letadla po této lince létají jen zřídka (letiště v Akureyri je určeno zejména pro vnitrostátní lety do Keflavíku). Dýra, můj kamarád, říkal, že je to nejkrásnější město na světě.

   Není.

   Hned poté, co jsem se vrátil domů (vlakem z Prahy), jsem zašel do své oblíbené kavárny, kde jsem potkal Filipa. Filip je také můj kamarád, stejně jako Dýra, ale nepochází z Islandu, nýbrž z Chocně. Filip je poměrně vysoký, určitě vyšší než já, a má dlouhé světlé vlasy; nelze ho přehlédnout. Seděl v rohu kavárny u malého stolku pro dva, usrkával kávu a četl noviny.

   Přisedl jsem si k němu. Zaujalo mě, jak se za tu dobu změnil – čekal jsem, že bude po tom, co se stalo, trochu přepadlý, to ano, ale nevěřil bych, že se změní takovým způsobem. Jako by zestárl o deset let; prořídly mu vlasy, na čele vyskákaly vrásky. Jeho oči byly studené a vyhaslé. Když mě zahlédl, usmál se; působilo to poněkud nepatřičně, nepříjemný kontrast, opravdu. Nechtěl jsem začínat tam, kde jsme minulý rok skončili.

   „Ahoj,“ pozdravil mě. Vypadal potěšen, že mě vidí, ale přece jenom bych čekal, že projeví trochu víc nadšení; byl jsem pryč celý jeden rok. Musím ale uznat, že vypadal opravdu hrozně – mám na mysli: vypadal jako člověk, který neumí nebo nedokáže dát svoje nadšení najevo. O tom, jak na něm působil pouhý obyčejný úsměv, už jsem se zmiňoval, myslím, jasně.

   „Tak jaký to bylo?“ pokračoval; mluvil pomaleji a vyšším hlasem, než jsem si pamatoval. Jako by si před každým proneseným slovem třídil myšlenky.

   Pokrčil jsem rameny. „Jak co,“ podíval jsem se mu do očí a ignoroval, jak se mu třesou ruce; „je tam fakt krásně, překvapilo mě, jaký je tam v létě teplo. Lidi jsou fajn, práce pohodová, platili dobře, to všechno bylo v pohodě. Ale nebavil mě ten stereotyp – tam se nedá dělat vůbec nic, oni pracují nebo sedí doma, ne jako tady, kde normálně chodíš po venku, na zábavy – a tak.“

   Filip vypadal, že mě neposlouchá.

   „Dýra – ten kluk, u kterýho jsem bydlel – ten byl stejnej. Říkám mu, jdeme ven, a on se ptá proč. Říkám, jdeme do hospody, a on, že nepije. A když se ti omrzí krajina, což trvá tak měsíc, tak se s takovouhle začneš brzo nudit.“ Přišel číšník, objednal jsem si kávu a pozoroval Filipa. Čekal jsem, až něco řekne.

   Trvalo to skoro celou minutu.

   „Hm,“ řekl. Měl už dopito, a tak si hrál s podšálkem.

   „A kdes byl?“

   „V Akureyri.“

   „To je kde?“

   „Na Islandu,“ připustil jsem, poněkud zaskočený.

   „Tys byl na Islandu?“

   „A kde myslíš, že jsem byl?“

   „Myslel jsem, žes byl v Praze.“

   „V Praze? Jak jsi na to přišel?“

   Pokrčil rameny. „Nevím,“ řekl. „Říkal jsi, že jedeš do Prahy.“

   „Jasně, na letiště.“

   „Aha, tak to jo.“

   Filip mi dělal starosti. Bezmyšlenkovitě přejížděl palcem a ukazovákem po podšálku a těkal očima po celé místnosti, skoro jako by někoho čekal.

    „Budu muset jít,“ řekl.

    „Proč?“

    Přece jenom bych očekával, že projeví víc zájmu.

   „No, budu muset domů.“

   „Filipe?“ zeptal jsem se opatrně. „Jsi v pořádku?“

   „Ale jo,“ mávl rukou a vstal.

   „Tak počkej, přinesou mi kafe,“ přemlouval jsem ho. „Přece tady nebudu sedět sám. Co je novýho?“

   Při téhle otázce Filip viditelně pookřál; najednou vypadal, že mi chce už už něco říct, dokonce se i ohlédl přes rameno, jestli ho někdo neposlouchá. Spiklenecky se ke mně naklonil a položil mi ruku na rameno; vypadalo to trochu komicky, myslím, že jsem říkal, že je vyšší než já, umíte si to představit. Čekal jsem, že bude šeptat, ale on mi zcela zřetelně oznámil:

   „Už jsme zase spolu.“

 

 

 

   Teď bych s dovolením udělal cosi jako filmový střih; stejná scéna, stejní aktéři, stalo se před rokem, víte, jak to myslím.

   „Jaká byla oslava?“ zeptal jsem se. Filip vypadal ještě hůře než nyní, z čehož by se dalo usuzovat, že za ten rok snad i trochu pookřál, ale ujišťuji vás, že jsem ho vždycky znal jako člověka extrovertního a veselého. Toho dne to bylo poprvé, co byl viditelně skleslý.

   Pokrčil rameny.

   „Co Markéta?“

   Filip chvíli mlčel. „Rozešli jsme se“, přiznal potom.

   Nebudu popisovat, jak moc jsem byl touto zprávou překvapen; dokonce jsem se trochu polil kávou, chápete jistě, že jsem to vůbec nečekal.

   „Cože?

   „Rozešli jsme se, včera večer.“

   „A proč, proboha?“

   Filip bezradně rozhodil rukama. „Proč, proč… tak třeba já jsem z Chocně a ona z Plzně, to byl začátek, to na mě vytáhla, pak jsme se pohádali – a bylo to,“ dodal. „Všechno mi vyčítala, a tak – a já taky – hm,“ odmlčel se. Podíval jsem se na hodinky.

   „Filipe, budu muset, za chvíli mi jede vlak do Prahy,“ cítil jsem se zoufale, chtěl jsem mu nějak pomoct, jenže jak vtěsnat účinnou pomoc do (řekněme) tří minut? To prostě nejde, zvlášť když víte, že se vrátíte až za rok.

   „Nechceš jet domů?“ napadlo mě. „Stejně pojedu přes Choceň…“

   „Jak jedeš?“ skočil mi do řeči.

   „Normálně, vlakem,“ jak asi!, „rychlíkem,“ dodal jsem.

   „A není to třeba ícéčko?“

   „No…“ zamyslel jsem se, „asi jo.“

   „Tak ícéčka v Chocni nestaví…tak se měj,“ řekl ještě, a pak už jsem musel opravdu odejít.

   Koupil jsem si lístek do Prahy, vyzvedl si v úschovně zavazadla a uvelebil se v kupé. Vlak se rozjel.

   Asi za minutu si ke mně přisedla Iveta.

   „Ahoj,“ řekla a chvatně si sundávala bundu. Vypadala udýchaně, jako kdyby musela dobíhat. „Už jsi slyšel, co se stalo?“

   Pohled na Ivetu mi vždycky dokáže zvednout náladu; platí to dokonce i v okamžiku, kdy je celá zarudlá, zpocená a zápasí s bundou. Iveta je totiž neobyčejně krásná dívka, být trochu romantik, řeknu nádherná, víte, co tím myslím. Má menší postavu a krásné nohy a tady s popisem končím, dosaďte si sami podle svého vkusu.

   „Co myslíš?“ zeptal jsem se.

   „No co se včera stalo Markétě.“

   „Teď jsem byl na kafi s Filipem,“ objasnil jsem; Ivetu to neuklidnilo.

   „A?“

   „Co – a?“

   „A on ti to řekl?“ Trochu se třásla, jako by byla svědkem něčeho hrozného, chudák.

   „Co mi měl říct? Říkal, že se rozešli.“

   „To říkal?“

   „No jo, říkal, že se s Markétou rozešli, prý kvůli té dálce, a taky že se nějak pohádali nebo co, já nevím. My jsme se viděli jenom chvilku, moc mi toho neřekl. Ale vypadal hrozně,“ dodal jsem.

   „Bodejť by nevypadal,“ řekla Iveta. „Markéta totiž včera spadla pod auto.“

   „Cože?“ vyhrkl jsem. „Jak pod auto? Co s ní je?“

   „To nevím,“ vzdychla Iveta. „To neví nikdo. Každopádně leží v nemocnici.“ Chvíli se koukala z okna, jako by přemýšlela. „Kde to staví?“

   Její otázka mě trochu zaskočila. „Jako vlak? No, nevím, v Pardubicích? Jo,“ došlo mi, „určitě, v Pardubicích.“

   „Do hajzlu,“ řekla Iveta, „do prdele,“ řekla a vůbec se to k ní nehodilo.

   „Co je?“

   „Doufala jsem, že mě to vyhodí v Ústí, doběhla jsem, jenom abych ti to řekla, nemám ani jízdenku…do hajzlu,“ ulevovala si. „Takhle se zpátky dostanu až bůhví kdy. Ty už jedeš na letiště?“

   Přikývl jsem.

   „Hm, tak si to užij,“ řekla a trochu se usmála; byl to utrápený úsměv, úměrný situaci, ale přesto jsem si znovu uvědomil, jak jí to sluší. „Na Island jsem se vždycky chtěla podívat. Jedeš do Reykjavíku?“

   „Do Akureyri.“

   „To neznám. No každopádně šťastnou cestu a hodně štěstí,“ popřála mi a opět stáhla tvář do uspěchané, nervózní grimasy. Ovzduší v kupé se viditelně stáhlo, jako by neviditelná přítomnost Smrti vysávala všechen vzduch.

   „Co je Markétě?“ zopakoval jsem původní otázku.

   „Vždyť říkám, že to nevím,“ pokrčila rameny, „nikdo neví, chápeš? To se právě chci dozvědět, hned jak se dostanu zpátky.“

   „Tak mi pak hned napiš.“

   „Dobře.“

   „A jak se to stalo?“

   „Normálně jsme seděli venku, pili, klasika, a ona se najednou zvedla, že jde někam, nevím už kam,“ řekla Iveta, „a hned jak vlezla do silnice, auto ze zatáčky, ani se nestihla otočit. Skoro všichni to viděli na vlastní oči, no hrozný prostě. Filip ti to neřekl?“

   „Říkám, tvrdil mi, že se rozešli.“

   Iveta vzdychla a podívala se z okna.

 

 

   Iveta mi nenapsala. Letadlo do Kodaně jsem stihl na poslední chvíli; zapnul jsem telefon hned jak jsme přistáli, ale nic nepřišlo. Neozvala se po celý zbytek dne. Neozvala se celý rok. Nechtěl jsem to vědět. Neptal jsem se. Čekal jsem, až se vrátím.

 

 

   „Už jsme zase spolu.“

   Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, o čem Filip mluví; přece jenom jsem byl dlouho pryč.

    „S Markétou?“

    Přikývl. Ulevilo se mi.

    „Takže je v pořádku? To jsem rád,“ řekl jsem a musel jsem se začít smát. Úlevou.

    Filip znovu přikývl.

    „Jdeš za ní?“

    Filip znovu přikývl.

    „Můžu jít s tebou? Rád bych ji viděl.“

    Filip znovu přikývl.

 

    Filip toho po cestě moc nenamluvil.

    Markétin dům je na samém konci města, proto mě překvapilo, že jsme hned v první ulici zabočili na druhou stranu; Filip nás vedl směrem k náměstí. Šel jsem za ním, ale nevěděl jsem, kam má namířeno.

   „Filipe?“

   Otočil se ke mně.

   „Neříkal jsi, že jdeme za Markétou?“

   „Ona je u mě,“ objasnil. „Čeká na mě.“

   „Aha,“ kývl jsem, jako že chápu, a pokračovali jsme dál; Filipův výraz se mi ani trochu nelíbil.

    Došli jsme na místo. Vyjeli jsme výtahem do třetího patra. Filip odemkl dveře.

   „Jsem doma,“ řekl.

   „Jsem doma, lásko,“ řekl.

   Nakoukl jsem dovnitř; ve Filipově pokoji bylo krásně uklizeno. Zdi vymaloval na žluto, přesunul stůl s počítačem do protějšího rohu, zmizela patrová postel. Jediné, co v pokoji zůstalo tak, jak jsem si to pamatoval, bylo velké křeslo, potažené černou kůží. Na křesle seděla malá dřevěná panenka.

   „Jsem doma, lásko,“ zopakoval a pohladil panenku po hlavě. „Lásko moje, řekl.“

   „Není ti zima?“ Vzal z postele peřinu a panenku přikryl; koukala jí jen hlava.

   „Nenastydni mi,“ řekl ještě. „Ochladilo se.“

   „Nastává podzim,“ řekl.


39 názorů

domin.go
07. 08. 2009
Dát tip
Jinak jestli sis přečetl 4 mé povídky za 7 minut, což odpovídá času kritiky, tak jsi nepokrytě geniální a měl by ses přihlásit do nějaké soutěže.

MAJKL65
07. 08. 2009
Dát tip
To je duševní průjem a projev grafomanství. Seriál z Novy. Estráda větných spojení. Ztráta času i soudnosti.

Alessa
03. 06. 2009
Dát tip
nápad zajímavej, tponěkud těžkopádně napsáno, styl mi nesedí, i když jsou tam velmi vydařená spojení, které mi však hned otraví zbytek věty

Anuschka
06. 02. 2009
Dát tip
Mrazí... *

meggii
16. 01. 2009
Dát tip
Ty jo docela dost drsně řečený ale zajímaví....

domin.go
11. 10. 2008
Dát tip
S tím časem jsem si zkusil trochu pohrát v nové povídce, tak za minutu dvě se tu objeví:) kdyžtak koukni. Tiruvanantapuram :)) leží v Indii, přijde mi to vtipný (ten název). On Island obecně je taková moje úchylka.

reka
11. 10. 2008
Dát tip
S těmi obraty ke čtenáři - promiň, já jsem předešlé kritiky četl jen tak narychlo, nevšiml jsem si, že užs o tom psal. Použití Akureyri jako neznámého místa chápu. (I když mi je trochu záhadná tvoje věta, že Akureyri narozdíl od Tiruvanantapuram, Londýna nebo Plzně nikdo nezná. O těch posledních dvou městech jsem už kdesi slyšel, ale Tiruvanantapuram, to někde leží?) Škoda jen, že se pobyt v Akureyri s hlavním příběhem nespojí víc. Takhle mě to nalákalo a pak nic. Jo, časové skoky jsou svině, ty jsou vždycky okaté. Zajímalo by mě, jak by ten příběh působil, kdyby to bylo lineární vyprávění. Teď se to už těžko posuzuje, když znám tuhle verzi.

domin.go
10. 10. 2008
Dát tip
Díky za kritiku. Ad obraty ke čtenáři - spíš pod vlivem Soucyho, už jsem to tu psal; přece jenom myslím, že jde o trochu jinou techniku než v 19.století :) Ad Akureyri - tady je důvodů několik. Samozřejmě, že mohl být v Tiruvanantapuram, v Londýně nebo třeba v Plzni, ale zrovna Akureyri nikdo nezná, takže by to čtenáře mělo zaujmout (v samotném úvodu). Není to žádná příběhová linie, jenom pozadí. Ad časové skoky - to by mě zajímalo, jak si představuješ skoky, které nejsou okaté :) leda úplně smazat jakoukoliv časovou strukturu, ale to by bylo poněkud brutální vzhledem k příběhu, ne?

reka
09. 10. 2008
Dát tip
od toho momentu, kdy Iveta řekne, co se stalo Markétě, to je docela napínavý. I když konec, jak už poznamenali jiní, je docela předvídatelný, i tak tomu nechybí taková trochu děsivá atmosféra. Určitě umíš s budováním atmosféry pracovat, víš, jak ji vystavět (trik se skokem v čase tomu určitě pomáhá), jak ji udržet atd. Co se mi tolik nelíbilo: Rušily mě některé momenty ve vyprávění. Všechny ty obraty ke čtenáři... já nevím, tohle bylo populární v devatenáctém století, pak to pár lidí oživilo zase v dvacátém století, teda lidi typu Kundery, ale mě to nikdy moc nebavilo, a u povídky tohohle typu, která staví na atmosféře, mě to spíš než nebavilo dost silně iritovalo. Samotný příběh. Přijde mi docela nedotažený. Proč byl ten hlavní hrdina v Akureyri? Resp. ať si tam byl, ale proč o tom mluvíš v povídce? Nepřišlo mi, že by to hrálo jakoukoliv roli. Takhle jsou to takové dvě oddělené příběhové linie, z nichž jedna je napínavá a druhá zbytečná. Ty časové skoky... hrají důležitou roli, aspoň mě tak přijde, mají svou funkci, ale přesto nějak moc vyčnívají z příběhu. Bylo by lepší, aby nebyly tak okaté, podle mě. Takhle jsem jako čtenář očekával, že budou hrát roli, a byl o to míň překvapený. Ale už jen za tu fajn vybudovanou atmosféru, tip.

Vole
06. 10. 2008
Dát tip
uf..do prdele...brutalne... brutalne fakt

/Markéta/
04. 10. 2008
Dát tip
Zajímavý, vážně :-)

archie
30. 09. 2008
Dát tip
ahoj. tohle mi přijde spíš jako slohovka. nečetl jsi v poslední době třeba Kafku na pláži?? ale ne že by na tom nějak záleželo :) ten příběh tady byl už mockrát v různých variantách, viz tvoje alternativní konce, takže po čertech těžká práce abys to předvedl v novém kabátě. nejvíc mi vadí, že ta povídka "nedrží". nevím jestli se soustředit na vypravěče, nebo jestli jde o Filipa. pokud o vypravěče, pak se mu zbláznil kamarád zatímco byl na islandu, a co?? stejný prostor dáváš náhodnému setkání s nějakou kočkou. pokud jde o filipa, ten se zvencnul ze smrti svý holky, ale zas tam pro něj není větší prostor, abych třeba mohl zjistit proč nebo jak, takže to na mě nijak nepůsobí a pointa vyjde do ztracena. moc se mi nelíbí popisy postav, přijdou mi hodně obecný a plochý, jako skicy. nebo to jak popisuješ tu kočku a necháváš to na čtenáři, ať si domysli tu svoji nej, řekl bych, moc nefunguje. alespoň u mě ne :) no, přečetl jsem i příspěvky pod dílem a po přečtení jistých dvou, chtěl nějak nesouhlasit s tím co píšou, ale nešlo to :). tak se připojuji k předělání povídky. případně se vždycky můžeš podívat "jak se to má dělat" k místnímu géniovy :))) jo a chci automat na růže (ten styl měl), pošlu ti meila poštou čus

domin.go
29. 09. 2008
Dát tip
Ke smazání děl viz autorská stránka :) Věty navazující kontakt se čtenářem se opakují záměrně, jsou součástí vyprávěcí techniky (když to tak mám nazvat), takže bych řekl, že nevadí, když je čtenář očekává. Pointa je jistě očekávatelná, je jasné, že se jí něco stane :) zkoušel jsem pár alternativních konců, jako že se jí nestane nic (což mi nepřišlo ve výsledku dost dobré), že tam vůbec nebude (což mi přišlo poměrně standardní a nudné) etc. Díky za čtení.

Btw, proč si smazal všechna díla? To o těch kuřácích jsem měl v úmyslu si ještě někdy přečíst :)

Příběh je nudný. Rozhodně si však nemyslím, že by ta povídka neměla styl. Má styl a to velice dobrý, avšak potíž je v tom, že s blížícím se závěrem vykrádá sám sebe. Mám na mysli třeba takové ty věty snažící se navázat přímý kontakt se čtenářem (Teď bych s dovolením udělal cosi jako filmový střih; stejná scéna, stejní aktéři, stalo se před rokem, víte, jak to myslím...atp.). Pak už to čtenář čeká a ničím ho ten rukopis nemůže překvapit. Pointa je vzhledem k předchozímu textu krajně nevhodná. Působí tam až moc dosazeně. Je pravda, že na tom konci mohlo být prakticky cokoli co člověka napadne (univerzální konce mají taky něco do sebe), ale já bych upřednostnil něco realizovatelnějšího, třeba že zůstane na vozíčku. To mi příjde účelně umírněnější. A navíc by bylo zajímavé sledovat polozblázněného Filipa ve vztahu s fyzicky postiženou Markétou (byť třeba jen na několika málo řádcích). Každopádně kdybych to měl shrnout, určitě bych to nenazval špatným dílem. Jde vidět, že ses hodně snažil, ale zároveň sis to i hodně užíval, což je u psaní hlavní.

StvN
27. 09. 2008
Dát tip
U mě narazíš na tu obtíž, že přesně vim, kde ses snažil vnést ten jakoby styl, pro mě to je průhledný (asi nezáleží na tom, jestli to je průhledný "opravdu", to znamená, jestli se nemýlím), ale neříkám, že to je slepá ulička, jen to chce dál pracovat, případně si vzít příklad ze mě.

Winter
27. 09. 2008
Dát tip
Já ti nevím, standartka z pravého křídla, kterou brankář chytá s rutinerským přehledem. Trocha odlišnosti by nevadilo - i když, pravda, mi přijde, že v určitých chvílích si to uvědomuješ sám: "Má menší postavu a krásné nohy a tady s popisem končím, dosaďte si sami podle svého vkusu." - což na mě působí jako doznání faktu, že obyčejné vypravěčské postupy se už opotřebovaly. Takže rozpačitost. Jo - a v pointě jsem čekal urnu .)

domin.go
27. 09. 2008
Dát tip
Tak se to nepovedlo :)

StvN
27. 09. 2008
Dát tip
Sorry, ale tady nevidím žádný výraznější styl. Podívej se na pozoušova jelena, tam je styl. Tady je to opravdu vyprávěcí tuctovka.

domin.go
27. 09. 2008
Dát tip
No, šlo mi spíš o styl.

Alojs
27. 09. 2008
Dát tip
rukopis je hezký... příběh mě již bavil méně. přesto dám tip. za to krásné odsejpání a za nulové množství chyb (alespoň jsem nic nepostřehl). podobně vyhlazené povídky se tady vyskytnou jen málokdy.

StvN
27. 09. 2008
Dát tip
Čekal bych trochu, řekněme, novátorštější pohled na rozchod. Tohle je v zásadě standardní postup. Pro mě nuda. Úvod drhne a rozjíždí se dost pomalu, pak náhle končí a jsou v hospodě.

Lucie-at
27. 09. 2008
Dát tip
*

domin.go
27. 09. 2008
Dát tip
Byla imaginární :) než jsem to přepsal. A mám za to, že tam čárky sedí, ale korektor nejsem.

Anetté
27. 09. 2008
Dát tip
Ne, ne, nepředělávej, já si jenom šířim obzory:) Mě se naopak líbí, že takhle tam máš kus svýho kraje, Tak to má byt:) Jo, font je skvělej:)

domin.go
26. 09. 2008
Dát tip
No, tady (vých.Čechy) se to říká naprosto běžně. Pokud si toho všimne ještě někdo, předělám. A ten font - že je skvělej? :) Díky.

Anetté
26. 09. 2008
Dát tip
líbí se mi ty časový skoky a nečekanej, pro mě teda, závěr:) a chodit po venku, to je chyba nebo se to řiká? mě to hrozně zarazilo, sem to nikdy neslyšela:)) Tohle písmo se musí hrozně líbit učitelům, jak to zdůrazňuje ty ýčka:) skvělá věc*

domin.go
26. 09. 2008
Dát tip
Takový experiment :) trochu pod vlivem Soucyho. Díky.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru