Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 448 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

O kočce, domu a dvou pánech
datum / id28.09.2008 / 297541Vytisknout |
autorQuaken
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1481x
počet tipů2
v oblíbených0x
Prolog
... následoval jsem banneru výše a svůj ještě neotrkaný alternick zabral pod pohrůžkou tvůrčího embarga. Rezignoval bez rozmyslu.

(zároveň provedena nezbytná poaušlusová korektura)
O kočce, domu a dvou pánech

Dům tu stál odjakživa. Odjakživa měl vchod směrem k cestě, k němuž vedla krátká udusaná cestička lemovaná zanedbávanou řadou ibiškových keřů. Staré oprýskané dveře se začouzenými skleněnými tabulkami civěly odvážně do ulice; měly štěstí, že jim výhled částečně zakrývaly stromy, vysázené po obou stranách vstupní branky. Pohled totiž za moc nestál. Ponurá ulice tovární čtvrti probouzela v hlavě zašedlé, zrezivělé myšlenky – ať už to znamená cokoli, optimismus a životní náboj ve výčtu chyběl. Odjakživa kolem procházeli různí lidé, ať už se jednalo o pány v klobouku a jejich paničky, hluboce v nich zavěšené, a rozverná dítka otrhávající nejeden ovocný strom vysazený blízko plotu, či šedé postavy se psy, loudající se nevýraznou ulicí ticha, přičemž ten menší z páru byl vždy pán. A odjakživa čekal tento dům majitele, přicházejícího v čase večerním, rušícího tak jeho celodenní klid.


V zámku zašramotily klíče a uvedly tak do pohybu siluetu kočky, podřimující pod oknem. Skrze žaluzie se dovnitř dralo světlo blízkých pouličních lamp a způsobovalo na černém kočičím kožichu zářivé odlesky. Klika cvakla. Ve dveřích se objevil muž, odložil starý kabátec a jal se přivítat svou domácí zvířenu, která se mu s hlasitým vrněním otírala o nohy. Radost z přivítání však zanedlouho vyprchala a muž zamířil k pohovce a stolku s novinami. Boty si nevyzul.


„Tak copak dnes píšou?“


Uchopil denní tisk a tím monolog skončil. Nastalo ticho, které rušilo jen občasné šustění otáčené stránky a euforické pobíhání malé šelmy, jež se těšila z narušení svého osamělého stereotypu.


Mužova tvář byla posmutnělá, četné vrásky vryté do vysokého čela značily, že radost zde není na denním pořádku. Znuděně listoval novinami, často svou pozornost přesouval na odraz světla vyvolaného projíždějícím autem, které pobíhalo a vlnilo se po stěnách a nábytku jako pruhovaná ruleta v kasinu.


Znenadání se na jeho tváři objevila jiskřička uvolnění, snad naděje.


„Přítel na počkání. Máte problémy nebo jste osamělí? Zavolejte nám a zbavte se svých splínů,“ četl nahlas.

Nedůvěřivě se zadíval na inzerát, po chvíli však zvedl telefon a vytočil číslo. Kočka si přestala olizovat pracku a zvídavě se na něj zakoukala.

„Ano, přítele. … Samozřejmě. … Arne Pospíšil. … Jak víte kde bydlím? … Říkáte, že hned? … Výborně, už se těším. … Cože to? … Ach tak, tedy nashledanou.“


Sotva položil sluchátko, rozezněl se zvonek za dveřmi.

„Proboha, jak je to…,“ zarazil se v půlce věty.

Ani jsem nestačil uklidit.“


Energickým krokem se vydal ke vchodu a pln očekávání zatáhl za kliku.


Na venkovní rohožce stál muž vysoké postavy. Byl oblečen do černého smokingu, což kontrastovalo s jeho neobyčejně bledou pletí. Na hlavě měl buřinku, kterou si otřepal ihned po vstupu do místnosti, ukazuje tak svou pleš.


„Kdepak si sedneme?“ vyzval domácího.


„Pokud vám nebude vadit stará pohovka, ona už jaksi …“


„Nebude,“ skočil mu návštěvník nevybíravě do řeči a zamířil do obývacího pokoje, kde se usadil.


Po malé odmlce pokračoval:


„Jmenuji se Pan. Zapamatujte si, že jsem tu jen pro vás. Nijak se neomezujte. Všechno co vás tíží může být tuto noc pryč, chce to jen otevřenost.“

 

         Náš muž neměl z návštěvníka dobrý pocit. Čekal nějakého zkušeného psychologa, který by již svým vzezřením vyvolával pocit klidu a uvolnění. Tento člověk byl neobyčejně chladný, hrubý a přímočarý. Podíval se na Pana bázlivě, upřel zrak na jeho lesknoucí se pleš, ostře řezané rysy, hluboké a nesmírně temné oči. Pan si nasadil klobouk a usmál se. V jeho úsměvu nebyla ani špetka radosti a upřímnosti. Arne cítil, že to bylo gesto, které se naprosto vylučovalo s Panovou osobností, a měl pocit, jako by ten muž strávil jeho nácvikem dlouhé a dlouhé hodiny před zrcadlem, avšak k přirozenosti ho nedovedl. Zmocňoval se ho strach.

„M-musím otevřít okno,“ pronesl těžce, a odhrnuje záclonu, pozoroval Panův odraz v okenní tabuli. Stále se smál. Prudce okno otevřel a nasál venkovní vzduch.

Na čelo mu dopadlo pár dešťových kapek. Když stékaly, lechtaly ho po tváři, muž si je však neotřel. Byla neobyčejně ponurá noc, pouliční lampa jen stěží prosvítala těžkým smogem, táhnoucím se po ulicích jako prérijní prach rozvířený divokým stádem. Všechny listy jakoby zemdlely, ztratily svou energii do života. Okolo byl mrtvolný klid. Déšť, snášející se z oblohy, nevydával po dopadu žádný zvuk. Arne zhluboka vydechoval a uklidňoval se. Zrakem občas zaostřil na odraz Pana v okenní tabulce a připadalo mu, jako by ho návštěvník svým pohledem hypnotizoval. V těch chvílích oči urychleně odvracel zpět a snažil se nedat najevo své rozčarování.

Venkovní scenérie ho však začala postupně upoutávat, takže na Pana docela zapomněl. Počal si všímat detailů, které mu nikdy nepřišly zajímavé, a zalíbily se mu. Smutek místa ho pohltil. Zanedlouho se náš muž kochal ponurostí obrazu, vše mu najednou připadalo nesmírně krásné, vyžíval se v nastalém tichu a pozoroval hustá mračna zakrývající již celé domy. Déšť byl pro něj mana a smog nebesa. Uvědomil si, že po letech se jeho duše naplnila pocitem štěstí a ten se stále stupňoval. Skutečnost, že se v krajině sem tam objevily velké, tmavohnědé oči, jenž občasně pomalu zamrkaly, ho vůbec neuváděla do nejistoty. Pocítil nával radosti z okamžiku. V extatickém rozpoložení zavřel okno a otočil se zpět.

Pan seděl nehnutě na pohovce a pozoroval černou kočku. Ta se choulila s naježeným hřbetem v rohu místnosti a prudce syčela. Arne se vrátil zpět do reality a veškerý pocit štěstí jakoby z něj v jediném okamžiku vyprchal. Muž upadl do stejně beznadějné a nezáviděníhodné nálady jako předtím. V té chvíli bylo jeho jediným přáním, aby s ním Pan zůstal a on mu mohl povědět vše, co ho tíží, zbavit se svého splínu a smutku v srdci.

Pan se zasmál.

 

Arne se posadil a promluvil.

„Nežiji život. Aspoň ne svůj vlastní.“ Odmlčel se a zhluboka se nadechl.

„Pořád přemýšlím o životě někoho jiného, tedy, jaké by to bylo, kdybych byl někým jiným. V každém mém gestu a slově je snaha vyrovnat se někomu jinému, někomu úspěšnějšímu, někomu méně smrtelnějšímu – samozřejmě, že zemřeme všichni, ale je proslaví jejich činy… no četl jste jistě Gilgameše… –  až zapomínám, kdo jsem vlastně já a kde to moje Já vězí.

 

Ach, vidím, že mi asi nerozumíte.“

 

Pan se na muže pozorně zadíval, načež promluvill: „Tam venku, to je úplná droga, co?“

 

Arne se zarazil. Nějaký podivný podtón v návštěvníkově otázce ho donutil nenavázat na nit svého předchozího vyprávění.


„No, víte… Nikdy mi to tam takové nepřipadalo… Snad je to mou dnešní náladou… Ale takovou mívám často. Nerozumím tomu.


„Chtěl byste se tam podívat znovu?“ Pan se křečovitě zazubil.


Arnemu při vzpomínce na svůj hypnotický stav štěstí naskočila husí kůže. Štípl se do hřbetu pravé ruky.


„Co se to sakra děje?“ chtěl užuž odpovědět, ale z úst se mu vydralo podivným tónem: „Ale jistě.“


Pan začínal pomalu ovládat situaci.

         Přistoupili k otevřenému oknu a zadívali se ven. Pan se opřel o parapet a jednou rukou si posunul buřinku více z čela. Arne stál jako sloup vedle něj, ruce zkoprněle upažené podél těla, a podupával nohou.

„Dnes jsem vám dal drogu, ani o tom nevíte. Do kávy.“ začal rozhovor Pan.


„Ale vždyť my žádnou kávu nepili,“ oponoval překvapený muž.


Návštěvník, jako by ho ani neposlouchal, pokračoval: „Je to nová droga, má účinky podobné marihuaně, jenomže působí jen za určitých podmínek. Určitých vjemových podmínek. Ty se definují dobře provedenými cvičeními před samotným pokusem. Rozumíte mi, že ano?“


Arne, neschopen slova, jen otrocky přikyvoval.


„Zarecituji vám báseň.“ Pan se nadechl, a sundávaje si buřinku z plešaté hlavy, začal recitovat:

 

Na jaře zasadím keře

pokud i země dá

vyrostou

 

Na podzim zasadím kříže

k nebi se modlím

ať neztlejí

 

V horách pak postavím pomník

cestu tam povedu

zarostlou

 

Všem lidem budu já hrobník

co stopy mé hledali

v šlépějích

 

Po recitaci si znova nasadil buřinku a s rukama založenýma na prsou pozoroval vyjeveného Arneho.


„Pojďte, sedneme si, a vy mi můžete dovyprávět svůj příběh,“ začal přívětivě.


Náš muž několikrát rychle zamrkal, promnul si oči, a hledaje nějaký záchytný bod, kterého by se mohl ve svých myšlenkách chytit, se sesypal na pohovku.


„Kde jsme to skončili?“ pokračoval Pan.


Odpovědi se mu dostalo až po řádné chvíli.


„U života jiných lidí. Tedy u mého života… Ehm, poslyšte, já vlastně ani nevím.“


Pan se usmál svým typickým teatrálně-americkým úsměvem.


„To je to. Vy vlastně ani nevíte. K žití toho nepotřebujete moc vědět. Stačí jen mít přehled kde je lednice, kde záchod a kde se dají vydělat peníze. Souhlasíte?“


Arne, který již zčásti nabyl své původní mozkové kapacity, odpověděl rezolutně: „Ne, nestačí.


Vždyť to se vám snažím celou dobu vysvětlit, je to stereotyp. Každý do něj upadne. A pak chce žít život někoho jiného.“


„V tom případě se napijte kávy,“ pravil samozřejmě Pan.


Domácí nechápavě stvraštil čelo.


„Však vy víte, jak jsem to myslel,“ domluvil návštěvník a zvedl se z pohovky. „Nastal čas odejít.“


„Počkejte,“ zarazil ho Arne. „Co jste chtěl říci tou poslední slokou té básně?

Nedává to smysl.“


„Ale ano, dává. Je to přesně odpověď na všechny vaše otázky.“


S těmito slovy se otočil a rázným krokem vyrazil přes obývací pokoj až k východu, přidržuje si ostýchavě buřinku, aby mu snad neupadla. Ozvalo se rezolutní „prásk“, jak dveře zapadly do zárubní.

 

         V pokoji se rozhostilo ticho. Arne se přiřítil k oknu, chtěl totiž ještě zahlédnout spěchajícího podivína. Nikdo však na zahradě nebyl.

„Zvláštní,“ pomyslel si náš muž a s čelem pokrytým vráskami okno zavřel.

Usadil se do pohovky. Čtyřnohý společník přispěchal vytvářet přátelskou atmosféru.


Arne se po vzoru kočky protáhl a uchopil noviny. Šokovaně pohlédl na úvodní list. Místo známého titulu se v horní části stránky skvěl černými literami vyvedený nápis „Šlépěje“.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

29.09.2008 15:40:52dát kritice tipAlojs
on přišel sám - nepozván. dělává to tak :)
29.09.2008 13:57:09dát kritice tipQuaken
Díky Winterovi za podnětnou kritiku i Alojsovi za "dotažení" Wintera :)
29.09.2008 11:32:23dát kritice tipAlojs
a já si říkal, že slyším z dálky nějaké mlaskání :)
29.09.2008 11:28:49dát kritice tipWinter
Ha, oni mě tu heroizují - to si nechám líbit .)
takže avi. jako poděkování (není to nakonec kontraproduktivní?).

Ale k povídce: má nápad, hezký jazyk (obzvláště úvod mě v tomto ohledu strhl - je to ta přesně odměřená míra bohatosti textu, kdy se ještě nemůžeme bavit o formálním exhibicionismu - palec nahoru), přesto si myslím, ře jsi do určité míry zůstal jen na povrchu - máš svůj příběh, který otesáváš, ale s naprosto zřetelnou doslovností. Postavy pronášejí "velké životní pravdy", v rámci možností si rozumí - osobně, jak to říká Dero, "věřím, že to jde i jinak, lépe" - a to absolutní rozkolem v jejich dialogu - jak jinak vylíčit to staré dobré selhání komunikace, lidskou izolaci atd .)? Stejné je to i s popisy, které vsouváš do těchto dialogů: s takovým tám "pocítil, jak se..." bych nakládal opatrněji, protože čtenář není hloupý, pokud je povídka dobře napsaná, ví, co by měl (i ako jedna z postav) cítit. Jinak tedy opravdu hezký text, možná nenápadnější, než by bylo záhodno - ale ta autorská dravost a arogance (myšleno nepejorativně) přijde časem.

Jo - a myslím, že trocha správně potemnělého bizarního humoru by taky neuškodila - všechna ta tíživá existenciální díla jsou ve svém jádru přeci "jen" groteskami.

Což jsou všechno rady jen tak bokem, protože mám pocit, že by ti mohli nějak pomoci.

Takže jen tak dál - tip.
29.09.2008 09:01:49dát kritice tipAlojs
tenhle styl mi vůbec není cizí a ani lhostejný. jistým feelingem mi připomínáš zdejšího Wintera. Jistá oldschoolovost, důraz na inteligentní dialog, trocha toho tajemna... Byť si troufám říci, že jde Winter hlouběji (co se týče samotného zpracování, má to vypiplanější). Jinak fajn záležitost. Vtáhlo mě to do děje, bavilo mě to číst. Napsáno sečtělým způsobem.*
29.09.2008 00:22:38dát kritice tipavox
moc pokročilá hodina na povídku, přijdu zítra... :-)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.