Nachýlen (Postpentekostalie III.)

Nachýlen  (1998)

Trochu nachýlen chodím městem,
vidím jen tlamy hnusný, tlamy člověčí.
Já jsem sem, Bože můj, nechtěl,
ne, já řvu děsem, já nebrečím.

Já chci jen do rakve lehnout si, milovat Nico,
a tím, po čem hlava nejvíc bolí, se opít.
Vysrat se na všecko, zaklapnout víko -
ale jak potom zamést svý trapný stopy?

Hodně nachýlen hovny se ploužím.
Proč tlučeš mě více než kdejakou veš?
Je to karma? Trest za hřích? Skutky boží?
Co po mě chceš?

Abych ctil tvoje zákony, vzýval tvé jméno,
a pro lásku v srdci dost místa? -
Jsem ale krysa a impotent, že jo, má ženo -
a ne zajímavej milej sexuální humanista!

V upjaté náladě radostných panen
viděl jsem dítě s mrtvými vlásky.
Jalově vzlykala letniční obec
a jasno bylo nad Hirošimou.

Stojíš pod stromem s hlavou nachýlenou,
milenko z minulých životů, jsi pohanskou soškou.
Klaním se ti, Mrtvá, ty klečíš na kolenou
na mém břiše. Budu ti předkožkou.

Krvavý západ v chrámu nachýleném,
Slunce se třese, v jámě je pláč.
Heroem jen v mozku svém zaníceném -
pro tlamy svaté vždycky jen sráč...