Zyzax

Jedna.

Před budovou kanceláří společnosti Zyzax, vyrábějící optické přístroje, prudce zastavilo auto a nárazníkem se téměř dotklo dopravní značky zákazu stání. Z omšelého vozu vystoupil nečekaně elegantní mládenec. Dopnul si sako, přejel palcem puky na kalhotách, sáhnul na vedlejší sedadlo pro obrovskou kytici v celofánu a nohou přibouchnul dveře. Jistým krokem zamířil přes ulici k honosné vilce, jíž se v prosklených vchodových dveřích odrážel neonový nápis Zyzax Optic z budovy naproti. Upravil si kravatu, odhodlaně vzal za kliku a vešel.

Neuplynuly ani tři minuty a dveře se opět otevřely. Muž vyšel ven, kytici něžně uložil do popelnice a odkráčel ulicí do přibývajícího šera.

Dva.

Rinaldo Bloch převzal po svém předčasně zesnulém otci brusírnu skel. Rychle upadající firmu však záhy pohltil gigant Zyzax a mladý Rinaldo nehodlal zůstat pouhým zaměstnancem. Naštěstí v sobě objevil zvláštní schopnosti a tak se po několika blamážích s psaním horoskopů stal přírodním léčitelem.

Žádný specialista to nebyl, ale dosahoval slušných výsledků v léčení migrény pomocí vnitřního magnetismu a drátěné spirály z opékače topinek. S přibývajícími úspěchy začal přemýšlet, jak se finančně a společensky opět vyšvihnout a zároveň něčím pokořit nenáviděnou firmu Zyzax. Začal léčit jen v zámožnějších rodinách. Pokud měli dceru na vdávání, dával jim výrazné slevy.

Tři.

Pouliční lampy zhasly. Rozptylující se šero odhalilo postavu muže, v neobvyklé póze. Mít na hlavě fez, vyhlížel by jako modlící se muslim. Nemaje však fezu, vypadal jako naprostý debil. Kleče u zákazu stání, prosil značku tisíckrát za odpuštění a chtěl si s ní připít na usmířenou.

Jeho konání zaujalo strážníka dopravní policie natolik, že zaklapl notes, do kterého zapisoval číslo auta stojícího u značení a naklonil se ke klečícímu kajícníkovi se slovy: „Vy jste řidič?“

„Já?“ optal se Rinaldo překvapeně a šplhaje po sloupku, zaujal opět vertikální polohu. „Já? No samossebou... ...že nééé!“ dodal při pohledu na lísteček za stěračem svého auta.

„Řidič nejste, ale zřídil jste se pěkně - ha ha ha,“ zažertoval strážník.

„He… hele, nesnaž se bejt fť… fť… vtipnej, vobecní slouho. Taxi! Haló taxi! Odvezte mě rychle na letiště, ale fofrem!“ žvatlal Rinaldo a sápal se do odstaveného policejního vozu.

Strážník beze slova přisedl, nastartoval a vydal se k záchytné stanici.

Čtyři.

V bytě bylo zoufale prázdno. Kříženec pudla, jezevčíka a patrně několika dalších plemen jménem Blek nervózně běhal z jednoho pokoje do druhého. Vyskakoval na vchodové dveře a ryl do nich drápy dlouhé šrámy. Z botníku vytahal všechny boty a poté, co každou potrestal pořádným kousnutím, odnesl ji pod gauč v pokoji. Pak odběhl do ložnice, posadil se na čistě povlečenou postel a vyl. Ani toto počínání jej neuspokojilo. Vydal se tedy do kuchyně, kde zaútočil na dveře od spíže. Náporu drápů a zubů dřevotříska neodolala. Blek triumfálně převrátil několik polic a konzervované potraviny se rozkutálely po podlaze. Pak bral jednu konzervu po druhé a pokoušel se ji rozlousknout zuby. Každou však jenom trochu pomačkal a uděl do ní pouze dvě malé dírky svými špičáky.

Náhle Blek zaslechl šramot klíčů v zámku dveří. Upustil konzervu a radostně běžel do předsíně.

Pět.

Rinaldo Bloch vstoupil do svého bytu. Letmo se rozhlédl kolem a obestřely jej mdloby. Ve stejném okamžiku byl poražen k zemi psem, který mu s razancí dělové koule skočil na prsa. Když se Rinaldo začal probírat z mrákot, částečně i proto, že mu Blek lízal obličej, vstal a posadil se na prázdný botník. Zavřel oči a přemýšlel, co hrozného na něj ještě číhá v jeho zpackaném životě. Po chvíli, která se mu zdála být věčností, nenaleznuv odpovědi, oči opět otevřel. Na pozadí zdemolovaného bytu seděl před ním Blek. V tlamě zmačkanou konzervu a s tichou oddaností mu, svýma tmavýma očima, hleděl kamsi hluboko, snad až na dno duše. Rinaldo k němu takto promluvil, řka: „Víš Bleku, vždycky nemůžeš mít všecko, co chceš. Ale aspoň ses pokusil.“ A v duchu promluvil k sobě: „No, co. Aspoň jsem se pokusil.“