Odkud není návratu

Dávno už nezvedám uschlým kytkám stvoly,

na cestě za štěstím běžím přes mrtvoly,

zatínám pěsti, tvář mám plnou zlosti,

čeho se bojím? Tebe? Minulosti?

Nikdy se nevrátí pohádka mládí,

chtěli jsme moc a snad se měli rádi,

byl jsem to já, kdo karty měl za zády,

štvanec či voják neviditelný armády.

Tak píšu se skepsí a s ornamenty dýka,

klidně tu čeká na mě – exromantika,

a až text dopíšu na konec téhle řádky,

zajdu až za čáru, odkud nevrátím se zpátky.