Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jen jedny dveře zůstávají otevřené

13. 10. 2008
3
8
1075
Autor
Korála

Spěchám po schodech nahoru, kde až k černé ďouře vidím hada lidských hlav postupujícího vzhůru. Je tma, taková zvláštní tma, protože svítí spousta lamp, ale světlo padá jenom těsně kolem nich. Držím ho za ruku snad příliš křečovitě, ale nemůžu se přinutit stisk povolit. Pak stojím u okna vlaku a jeho vidím uvnitř. Vypadá trošku jako školák, který si doma zapomněl svačinu a teď neví, jestli se má pokusit něco vyprosit na spolužácích, nebo začít brečet. Všechno kolem se zdá být omotané párou a lidé jako by neměli obličeje, není možné se jim podívat do očí. Sleduji ho, jak shazuje batoh ze zad, a pak si sedá, ruce složené v klíně. Zírá na zem, jako kdyby na ní byla přišpendlená milionová bankovka a na mě se už vůbec nepodívá. Chci zaťukat na sklo, chci ještě naposled vidět jeho pohled a na další týden si ho vypálit pod víčka, ale ve chvíli, kdy napřahuji ruku, dav mě popadne a tlačí směrem k podchodu, je absurdně anonymní a nenapadnutelný. Snažím se něčeho chytit, slyším známé pípání telefonu a vlak se začíná pomalu rozjíždět. Týn – týn! Konečně se mi podaří protlačit skrz ty bláznivý lidi a všimnu si vlakových dveří, které bůhví proč zůstaly otevřené. Týn – týn!  Vlak zrychluje a já se najednou rozeběhnu, fascinovaná tou možností opustit svoje povinnosti a podvést svou zodpovědnost, stále zrychluji a konečně se prsty dotýkám madla, stačí ho už jen pevně uchopit a odrazit se, nohama skočit na první schod… Týn – týn! 

Konečně otevírám oči. Rukou zašátrám pod polštářem, kde vytrvale řve telefon. „Ahoj Markétko.“ Slyším jak se do telefonu zubí. „Zases spala?“ „Jo. Tyvogo, kdybys, ty parchante, věděl, cos mi zas proved…“

 

Kolem je několik lidí, ale většina se jich mačká u vlezu vlaku mířícího do Prahy. Spatřuji kolem ještě minimálně tři páry, které stejně jako my na sebe smutně zírají, nebo se snaží jakoby naprosto nepostihnuti tou divnou nádražní atmosférou tlachat o blbostech. Je to zvláštní. Když sedíte ve vlaku, jste plni neuvěřitelné svobody. Když stojíte venku a víte, že až se rozjede, vy stále budete stát venku, nejste o nic svobodnější než vosa ve skleničce. Aleš nastupuje a snaží se propresovat uličkou do kupé, ze kterého lidé podle všeho zatím alespoň nevypadávají. Už je skoro tma. Průvodčí píská a mně se uleví. Najednou je nádraží prázdné, fouká vítr a nade mnou krouží podzimní slzy.

 

Tma. Cítím spoustu těl, které mě svírají, manévrují se mnou, a pak ještě ruku, teplou, velkou, plnou bezpečí. Zakopávám o schody a stoupám k matnému světlu před sebou. Někdo kouří. Cítím i vůně starých knih a celou parfumerii zvuků. Snažíme se zastavit, ale dav naše rozhodnutí suverénně nerespektuje, až stojíme těsně u vlaku. Aleš nastupuje a prochází vagónem, je to jako sledovat film z poškrábaného cédéčka, chvilku to běží - chvilku ne. Cpu se skrz hlučící lidi, z jejichž rozhovoru se nedá rozeznat jediné slovo, mám pocit, že se vůbec nehýbu z místa. A vlak se rozjíždí a na mě pomrkává černý obdélník jako podpis nezavřených dveří. Snažím se ho doběhnout, nohy jako by vůbec nedopadaly na zem, a pak se roztáhne černá opona a já koukám do stropu a rukou hledám spadlou peřinu.

 

Pospícháme, v podchodu se na nás nabaluje čím dál víc lidí, ale já jeho ruku prostě nepustím, i kdyby se rozhodli, že se všichni protlačí mezi námi. Vlak za deset minut odjíždí, což slyšíme hned z několika stran, při desátém informování bych nejraději někomu dupla na nohu. Tradiční postávání u vlaku a zvláštní vlna, která ze mě odplavuje veškeré emoce. Aleš se usmívá a vypráví o všem možném, ale pak i on zkrabatí čelo a mlčí, polapen sítí nedělního večera. Vytahuju fixu a na nejbližší plexisklo čmářu naše iniciály, mám pocit jako kdyby ty čáry byly jediní svědci naší existence. Pak nastoupí a mně není líp. Vlak mě s pravidelným t-dam – t-dam míjí a já si vzpomenu na snad několiksetkrát opakovaný sen, jehož konec jsem se nikdy nedověděla. A pak na mě vykoukne černý otvor dveří, které se bůhví proč nezavřely. Na nástupištích už skoro nikdo není, tma houstne, začíná pršet a do očí proniká smutek. Stačí mi snad setina sekundy, abych si k hlavě připlácla čapku a rozeběhla se, oči přišpendlené k otevřené tlamě vchodu. Boty hlasitě pleskají o dlaždice a kapky stříkají do všech stran, chytám se kovového držadla, slyším střídavě pískání a řev průvodčího. Tentokrát to není sen, napadne mě. A pak mi hlavou ještě probleskne: Dnes se konečně dovím konec. A tak ta bláznivá holka, která chce spravedlivý svět, klopýtá v rytmu vlaku a tvrdošíjně svírá madlo. A po chvíli, stejně jako ve snu, pod nohama necítí zem…

 

Fouká vítr, prší a podél vagónů prochází dav, ze kterého se občas někdo odpojí. Nápisy na budce, pod kterou se schovávají rodiče novopečených studentů práv, umění a historie, se vlní pod náporem kapek a nikdo jim nevěnuje pozornost. Jen jeden z průvodu navyklým pohybem přejede prstem vlnkovaný povrch boudy v místě, kde se na sebe mačkají dvě písmenka. Pak přidává do kroku a vyskakuje na schůdky. Je to přesně rok. Pak ten kluk vchází do prvního kupé, shodí batoh ze zad a zírá na zem, jako kdyby na ní byla přišpendlená milionová bankovka. Sedí s rukama složenýma v klíně a přemýšlí o snech, které snad umí přehrát budoucnost. A ona stojí venku a ve chvíli, kdy napřahuje ruku, aby zaťukala na okno a ještě naposled viděla jeho pohled, vítr odfoukne její zamlženou podobu a vlak se dává do pohybu. Je podzim a příroda se chystá zemřít.

8 názorů

Korála
16. 10. 2008
Dát tip
Lakrov, děkuju :c) Nad těma odstavcema jsem dost přemejšlela, ale přišlo mi, že bych to líp neuměla, protože mi to takle přišlo příhodný. Jo a děkuju za tip :c)

Lakrov
15. 10. 2008
Dát tip
Musí se to číst v klidu. Pak je to krásné. Snad mi trochu nesedí to konkrétní jméno (Aleš -- chodil se mnou do školy takový nafoukaný blbec...). Představuji si to jmén nahrazené nějakým jiným slovem; nekonkrétním, ale přesto odlišujícím od zájmen, spývajících s davem. Smutně podzimní nálada do bezdeštného rána. Dík za ni (a za probuzení pocit, že může být i líp). Zapomeň na ten včerejšek. Odstavce jsou asi v pořádku. Tip.

Klaruňo, to je strašně krásný. Jen se do mě nějak ta atmosféra vryla a začínám mít taky takovou podzimní náladu. A rozhodně to musíme dát do časopisu, i kdyby se měly ostatní věci vyházet:P

katugiro
13. 10. 2008
Dát tip
Zvláštní; nevím jestli je to tím, že čtu unavený, nebo to má takovou atmosféru, nebudu dnes rozebírat. Příslib určitě, piš víc. *

Korála
13. 10. 2008
Dát tip
Jo, už jsem zjistila, co znamená to trans... a možná i pochopila (něco), takže: děkuji za kritiku :cD Ne, tyjo, já bych asi ráda převedla náladu přímo na čtenáře a asi jsem se domnívala, že takle by to šlo.. A rozhodně mě těší, že ses aspoň při čtení nenudil (teda aspoň to tam - myslim - píšeš). A s tim písmáckym rokokem nevim, protože jsem hanba hanbatá a za nějakejch posledních sto let jsem toho tady asi moc nepřečetla zrovna. Ale sama asi trochu cejtim, že se někdy pokoušim o ňáký divný umělý obraty (o kterejch jsem se domnívala, že nejsou uplně postavený na hlavu). Tyjo, už začínám tlachat.

Winter
13. 10. 2008
Dát tip
Ten film by měl teoreticky skákat, pokud nedojde k včasnému předání dat s CD do RAM (říkám, to strašně laicky a možná i naprosto blbě), což může být způsobeno přílišným vytížením RAM (kde už prostě nezbude místo na další data z CD) nebo pozdní reakcí mechaniky. Teda alespoň si myslím, že to tak je. Nejsem odborník. Každopádně poškrábané CD je cyklicky redudantní (doteď jsem nezjistil, co to vlastně znamená). Jinak ta krtika před tím je možná ovlivněna tím, že teď hodně čtu Pozorovatele, který je skutečně velmi úsporný, takže bude asi docela zkreslená. Neber ji moc vážně. Třeba jsem chtěl pofrajeřit, kolik znám cizích slov .)

Korála
13. 10. 2008
Dát tip
Jediný, na co jsem schopná bez slovníku cizích slov a několikahodinových úvahách odpovědět, je, že to s tim cédéčkem teda nevim. Třeba když to dáš do dívka, tak to píše maximálně NO DVD, nebo tak. A kdy teda ten film skáče? Já fakt nevim, myslela jsem, že to je z toho. Když je třeba jako přetíženej počítač, čico? :cB A až si tu reakci trochu utřídim, tak za ni poděkuju...

Winter
13. 10. 2008
Dát tip
Když je CD poškrábané, napíše ti to: cyklická redudantní chyba .) Každopádně k povídce: četla se mi neskutečně dobře, připustíme-li, že poměr forma/téma jsi asi nezamýšlela jako dvajrát lehoučkou záležitost. V tomhle směru si myslím, žes odvedla solidní kus práce...práce, to zní blbě, že?...leč - v určitých chvílích - a jsou to především první a druhá odstavec - jsem měl pocit, že tak trochu cítím ono klasické "písmácké rokoko", bobtnání slov, které se snaží zachytit něco "transcedentálně nepopsatelného" (tohle usloví si musím, někam zapsat, abych s ním mohl frajeřit i později .)), aniž by si autor(ka) uvědomil(a), že daleko působivější je podobnou náladu přenést přímo na čtenáře a to pokud možno v co neúspornější formě, která se ve výsledku jeví jen jako další bariérou. Což možná zní strašně intelektuálně, ale neplýtval bych tu slovy, kdybych si nemyslel, že jsi, alespoň pro mě, skutečný příslib. Každopádně chození kolem horké kaše vždy způsobí, že pokrm vychladne .) Típek si rozmyslím.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru