Nad hladinou

Jsem těsně nad hladinou svýho zrcadla, dívám se dolů a vidím… .

Je težký dýchat v mlze, která hltá zvuky a v ozvěnách odráží jen duté ticho. Liju si olovo na spánky. Kovám si tak vlastní hřeby do tváře, aby mi někdo odpustil. Požírám vlastní tělo, pořád dokola až na morek cucám a slabiny olizuje ostrá dýka měsíce. Vítr mi problikává ve vlasech, jakoby chtěl utrhnout hlavu. Však jednoho dne se dočká, zacuchá se a pak – jen letmo trhne.