Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kateřině

20. 10. 2008
2
3
1157

Kateřině

 

Vzpomínáš, jak jsme se

tenkrát ztratili v lese?

Pravda ještě dnes

se mi tělo zimou třese.

 

To prosincové odpoledne

změnilo se v nejkrásnější taj,

já a ty

a vlastně celý širý kraj.

 

Zlatavé paprsky slunce,

stromy z toho nejčistšího křišťálu,

šli jsme dál

poslouchaje satyrovu píšťalu.

 

V mlze zahlédl jsem bílého jednorožce

a dryády v korunách,

božský zpěv, tichý pláč,

meluzína v ozvěnách.

 

a pak přišel vítr

a stříbrný prach se snášel k zemi,

já konečně otočil se k tobě

a řekl: „Zima je mi!“

 

A to jsem toho měl na srdci ještě více!

 

Jenomže to v mé hlavě

nějaký silný neproniknutelný val.

Ach, můj bože,

vždyť já tě tenkrát k smrti miloval.


3 názory

Santi€
18. 02. 2009
Dát tip
jako Vlasta v Zázkoku:"přitom jsem Tě tolik, tolik chtěla. vlastně chtěl..."

*

Edvin1
20. 10. 2008
Dát tip
Dobře míněno, zručně napsáno - až příliš zručně. Rým není vše. Tvůj děd Ed :-)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru