Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVálka mocí (1.kapitola)
26. 10. 2008
1
0
903
Autor
Le-Joani
Chtěla bych být malá víla, jež jsem vídala ve svých dětských snech. Ano, občas se mi sny vrátí a prožívám znovu tu krásu kouzelného světa. Chci znovu nasát plnými doušky zvláštně nasládlou vůni, kterou jsem nikdy dříve necítila. Ale ten svět jsem si jen vybájila, už to tak je. Vždycky jsem chtěla být jiná, nečím odlišná od odstatních dětí, které jsem vídala ve škole, nebo na hřišti.Třeba když ulehne na roztrhaný gauč, a nechá se unášet proudem fantazie, snad jen na chvíli by mohla zapomenout na všední starosti. Tentokrát svůj vybájený svět přivolala.
Přelétla říčku, která jí byla již tolik známá. Na straně Dobra se nadechla a nasála nasládlou vůni, ze které se jí zamotala hlava. Něco ji však přimělo aby se otočila a pohlédla na druhou stranu říčky. Tu špatnou a zlou. Tu kterou znala ze skutečného světa. Teď se však jen s ironií v obličeji otočila a pokračovala v cestě.... za přáteli, které nikdy neměla. Ale dnes bylo něco jinak, špatné zprávy visely v blankytném nebi. Tohle není dobré, to ne. Když přišla do Elfí vesničky, nevěřila svým očím. Její svět, kam utíkala když jí bylo nejhůř, byl pryč! Zbyly tu jen vypálená zničená obydlí na stromech. Vzlétla do koruny Louiny skrýše. Její nejlepší přítelkyně, laskavá víla, se kterou si hrávala u jezera Duší. Loui byla pryč. Joani se nahrnuly slzy do očí, stála jako přibitá a nebyla schopná nejmenšího pohybu. Cítila jak jí slzy stékají po vybledlé tváři, kapičky dopadaly na její nádherné světle zelené šaty, poseté maličkými kamínky.Ty šaty byly krásné. Zelené róbě ji zahalovalo a podobalo se teď barvou její pleti. Všechen třpyt se poděl do dávných hlubin zapomění. Slzy se jí řinuly po tváři, ale ona je nemohla zastavit, vlastně ani nechtěla. Ví, že svou nejlepší přítelkyni musí najít, je to její povinnost, i kdyby měla zemřít! Vstala pomalu ze země a otřela si hřbetem ruky poslední kapky slz. S pochmurným výrazem a prázdnem v očích se vzpřímila. Musím najít Loui!! Teď to nebyla ta holka, jenž se bála jít sama večer do lesa. To nebyla ta holka co spala večer s méďou, co ji ochraňoval před zlou mocí, jak si myslela. Teď je z ní nebojácná, statečná Joani.
Její pohled ustanul na dopisu, jenž rohem vykukoval spod bílé matrace. Když došla k posteli, nadzvedla matraci. Byla ráda že aspoň nějaké vodítko, k té záhadě tady našla. Dopis opatně otevřela. Bylo to napsané Louiiným písmem. Stálo tam:
Až temno zakryje světlu tvář, teprve pak člověk nastaví své zbraně. Mysl vítězí tam, kde zbraně jsou všechno. Joani, pozorně čti. Tohle je proroctví které musíš naplnit. Jestli se tak nestane, Zlo zvítězí nad Dobrem a celý kouzelný svět se ztratí v temnotách. Tento svět je opravdový. zničila nás zlá královna se svoji družinou. Kouzelný svět znáš jako svý boty. Musíš naplnit to proroctví! Do toho! Kouzelná moc s tebou! Loui...
"Ježiš kriste já mám naplnit nějaký proroctví? To je výmysl a ještě k tomu že je kouzelnej svět opravdickej? Né to není možný... ááá to né.Nepanikař holka. Ale co když je to všechno pravda? Vždycky jsem si připadala jiná. Teď alespoň vím, že tohle je moje poslání a já ho musím naplnit stůj co stůj.Teď bych měla asi začít něco dělat. Dobře tedy, shrnu si všechno co prozatím vím, nebo spíš co si myslím že vím. Zaprvé kouzelný svět opravdu existuje. Zadruhé Elfí vesnička je celá vypálená a není tu živáčka. Zatřetí má v tom prsty Zlá královna. Začtvrté já mám naplnit proroctví, které si budu muset rozebrat, abych věděla čím začít. Zapáté musím najít Loui!. Takže teď se musím hlavně co nejrychleji probudit."
"Joani stávej, je ráno, mazej do práce!"
"Sakra tati je mi 16 a už mám chodit do práce? No promiň, ale prachy na chlast si sháněj někde jinde!!!"
"Nějaká drzá nemyslíš slečno? Oblíkni se a vypadni!!!"
"Tak fajn, dneska mě neuvidíš, to ti garantuju!"
Hned po ránu na mě musí řvát, hlavně že já ho věčně tahám domů z hospod! To si mohl odpustit, já mám svých starostí dost. Ach, já zapomněla to proroctví. Nebyl to jen sen? Asi jo, ale takhle se mi to nikdy nezdálo, vždycky to bylo jako bych byla v rajský zahradě, nádhera. Teď bylo něco jinak. Ale mám spoustu jiných starostí. Hm... Musim do práce. Od rána do večera čepovat starejm dědkům pivo, no koho by to bavilo. Večer přijít utahaná domů. Ale zase rychle vymetat bary a najít otce. Když jsem se vracela v noci domů, vzhlédla jsem ke hvězdám. Pluly na obloze jako kosmické víly okolo královny. Sanderfie.
Víly! Oh můj bože! Já zapomněla, to proroctví! Teď mi to nepřipadá jako potrhlý nápad. Joani uháněla s větrem o závod do garsonky, kde s otcem přebývali. Doma si sedla. Musím se uklidnit, hned! Najednou, jako by sen minulé noci ožil. Viděla všechno, co ve snu bylo. Možná ještě lépe. "Až temno zakryje světlu tvář, teprve pak člověk nastaví své zbraně. Mysl vítězí tam, kde zbraně jsou všechno." Teď bych asi měla najít bránu do kouzelného světa. Jenže jak ji najít? Když v tom má pařáty Zlá královna, Physill, nejspíš musím najít bránu na stranu Zla. Určitě bude tam, kde bych ji v noci čekala nejvíce... Hřbitov. To slovo ji praštilo do nosu. Je přece nad slunce jasné, že na hřbitově je noc a temno. Ale je ta brána na každém hřbitově, jestli tam vůbec je? Zkusit to musím. Nejbližší hřbitov je asi dva bloky od nás. Tak se tam vydám. Asi bych se měla pořádně vybavit. Vezmu si baterku, teplý kabát a nůž. Ten se může hodit vždycky.
Uch hřbitov vypadá strašidelně. Začínám tajit dech a klepu bradou. Ty rány musí slyšet snad každý. Vlastně tady nikdo není. Aspoň v to doufám. Musím to tady celé projít, najít nějakou bránu, kterou se dostanu do kouzelného světa. Dnes je úplněk. Strachy skoro nemohu dýchat. Ani nůž sevřený v ruce mi nepomáhá. Procházím okolo malého dřevěného kostelíku. Avšak ani podruhé, když kroužím na hřbitově, žádnou bránu nevidím. Stejně cítím pořád ten samý strach. Na hřbitově se nic nepodobá bráně. Ani vzdáleně.
Se zklamáním odcházím domů. Jdu okolo rybníku, když z ničeho nic pohlédnu na ostrůvek ve prostřed rybníku. Na malém kousku suché zeminy uprostřed rozlehlého jezera, stojí dva holé stromy, které se přesně podobají bráně. Z obou kmenů vyrůstají větve, spojují se a vytvářejí bránu. Bránu do jiné dimenze. Jsem si 100% jistá že tohle je ta brána. Jenže jak se k ní mám dostat? Když jsem byla menší, Loui mi vyprávěla o mořských koních.