Nelze se ptát jich...II

Nelze se ptát jich…  II

Odehrávání starého i nového

        všedního i smysluplného

  někdy je to fajn

     když člověk ví

ale na vše

            nebude znát

                 nikdy odpovědi…

Vrátit se tak do neznalosti

        znovu pátrat, objevovat

                 zažít ten strach, stud

         první lásky, doteky

    zklamání, vrásky

(ne)ukojené vášně

        studené pohledy

     roztoužení

  rozchody

bezesné noci

   s touhou umírání

i ty šílené

  s myšlenkami k zavraždění

nekonečné minuty

     čekání na lásky objetí

   a podobně i ty

do klidu samoty

           bez chvění a bez dění

      s touhou po klidném spánku

  s očekáváním

příznivějšího osudového vánku

s myslí otevřenou

      co stane se dál

   s přísaháním

že neunáhlíme se příště

   že nebudeme lpět na čemkoli

                                     jako klíště

           že svět bude jen 

                          a jen naše hřiště

    že poučili jsme se za ty léta

možná v něčem

    vždyť je to jen pouhá věta…

Potácíme se v mnoha stínech

               a nesčetně stěn

       a nikdo neví

   jaký je jeho úděl

a jaký bude příští den…

Jen jedno jisté jest

   (což můžeme jen s úsměvem nést…)

      že nepromluví ani jedna z tisíce

   ani zítra, ani nikdy

natož dnes…

...jsou jen tiše kolem nás

 všude a zas a zas

poslouchají nás...

…znamená to však

         když do nich mlčky civíme

                 že můžeme se nad to povznést

            a to co ony, my víme?