Tvým očím

Jsem řezbářem mých samot
mých věrných smrtek jara, léta, podzimu...

jak nalomené nehty do tmy trčí nahota světla
                                                            mého okna
a úniky vezdejšího jsou nemyslitelným odkladem
strachu z ticha ve tvých ústech
v očích, jejichž průrvy počítají bezbrannost
                                       počátků s nedočtenými konci

Neunikám ---
jsem nehybný stín, odraz člověka, který dávno je ta tam
dávno je bylo a dávno je dnes...
avšak právě onen květ
                             jemuž je dána pouze jediná příležitost
jedno „teď“ v blízkosti slunce a země
je schopen přikrýt lidské nitro úžasem
a darovat onu hloubku
                             v níž nejistý lidský pohled nalézá
a najde