Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNad propastí: Počátky trápení
29. 10. 2008
0
0
856
Autor
Element6
21.12.2007- 3.1.2008... Pokračování bude během několika dnů, prosím čtěte pozorně a představujte si vše, co vnímá hlavní postava... Přeji příjemnou četbu...
V těch černých hlubinách je celý můj dosavadní život. Všech těch pětadvacet let hrůzy a neustálého ponižování, jenž vedlo ke strachu, který mě dohnal až sem na samotný konec světa. Až na konečnou. Tady všechno skončí. Tady skončí můj život., který vlastně nikdy ani nezačal.
Stále se držím zábradlí. Rez se mi zařezává do dlaní. Konečně se odpoutávám od země a padám. Letím do temných hlubin, které se nade mnou ihned zavírají a utvářejí neproniknutelnou klenbu, která nikoho dalšího nepustí.
Padám do temnoty. Buňky v mozku mi rychle odumírají a já se blížím na dno.
Cosi mne táhne za ruku. Ne! Bože já nechci zpátky. Ne teď. Vždyť tady dole je tak krásně. Žádné starosti, strach ani bolest.
Nevím, kdo mě táhne zpět na pevninu. Má duše už je stejně na druhém břehu. Na tom krásnějším, kde jsou rozkvetlé louky, a kde tančí děvčata. Kde jsou všichni oproštěni od svých denních maličkostí, které se většinou mění ve starosti.
Stejně mě už nedokáží zachránit. Chci tady zůstat.
„Ztrácíme ho!“ Pocítil jsem silný úder do hrudi. Říká se, že se člověku než zemře, promítne před očima celý jeho život. To se mi také stalo. Jak jsem se propadal stále hlouběji a moje duše nevěděla zda má žít nebo zemřít, viděl jsem své vzpomínky. Dávno ztracené memoáry. Ty, co jsou zasuté hluboko v mozku. S hrůzou jsem zjišťoval, že mám také krásné vzpomínky, na které jsem vzhledem k nedostatku času nebral ohled. Vždy jsem viděl jen to špatné a zlé. Nikdy ne to pěkné a pozitivní. Život se mi ztrácel pod rukama a já jen nečinně sledoval „dokumentární film“ o svém životě.
POČÁTKY TRÁPENÍ
Narodil jsem se jedné bouřlivé noci na bohem zapomenutém místě. Na předměstí Newroof, což je velmi malé městečko, ale také velmi klidné. Matka říkala, že když měl být porod, vůbec se mi nechtělo ven. Trvalo mi prý hodnou chvíli než jsem se rozhodl, že se konečně podívám na svět, čehož jsem ale později nesčetněkrát litoval.
Můj otec utekl už v nemocnici. Sestřičky říkaly, že ho viděli jít z porodnice a když mu opakovaly pořád dokola, že má uvnitř manželku, odpověděl, že jde pouze pro květiny. Dodnes jsem ho ale nikdy neviděl a ani žádný dárek či dopis jsem od něho nedostal. Vlastně o to ani nestojím. Své první dva roky si příliš nepamatuji. Ostatně jako každý z nás. Jen vím, že do mých tří let dělala má matka uklízečku a poté až do své smrti, pracovala jako prodavačka v samoobsluze. Když mi byly asi čtyři, našla si má matka nového přítele. Na to se nedalo zapomenout. Žil s námi přibližně čtyři roky a jmenoval se Geoffrey. Už jen to jméno bylo strašné. Měl vyholenou hlavu, se kterou mi strašně připomínal postavy ze seriálu Lebkouni. Na sobě většinou nosil instalatérské oblečení. Sundával ho jen, když byl doma- tedy u nás. To měl červenou kostkovanou košili a široké vytahané kalhoty. Vždycky když přišel domů, sedl si k televizi, otevřel pivo a takhle tam seděl až do půlnoci, kdy šel spát. Má matka Linda s ním žila hlavně proto, že nám dával nějaké peníze, a jak ona občas říkávala: „Peníze potřebuješ vždycky. Bez peněz seš nikdo.“
A tak šel čas a já rostl. Začal jsem chodit do školky, kde jsem byl ještě spokojený a šťastný. Ale pak to přišlo: Škola! To bylo teprve to pravé peklo. Měli jsme ve třídě tři propadlíky, kteří si ze mě dělali pořád jenom legraci. Ostatní jen nečině přihlíželi, občas zatleskali nebo po mně hodili svou svačinu. Domů jsem tak chodil s brekem a špatnými známkami. Otčím mi povětšinou, hlavně když doma nebyla maminka, dal na holou a seřezal mě tak, že jsem druhý den nemohl ani přijít do školy. Nemyslete si! On mě nebil proto, že jsem dostal horší známku jak trojku, ale proto, že jsem doma dělal příliš velký hluk a on se tak nemohl dívat na svůj oblíbený program. Což byl sport nebo nějaký erotický kanál typu XXX nebo Free, čemuž jsem v té době vůbec nerozuměl. A od televize jsem vždy slyšel jen jakési naléhavé vzdychy a divil jsem se, proč ti lidé v televizi dělají takový kravál, jakoby byli zvířata, což jak jsem později sám zjistil, opravdu byli. Pravda ale je, že jsem svého otčíma nikdy neviděl s žádnou jinou ženou než s mou maminkou.
Jednou přišla maminka domů později, protože měli v práci inventúru. Geoffrey byl už nervózní a pochodoval obývacím pokojem sem a tam. Maminka přišla domů o dvě hodiny později než normálně. Raději jsem zalezl do svého pokoje a tam si lehl pod peřinu. Tušil jsem, co bude následovat. To co každý týden. Jen, co maminka zavřela dveře, už u ní stál Geoffrey a popadl ji za vlasy. Hodil s ní na gauč, jako s hračkou, a stál nad ní. Ona seděla pod ním jakoby ji měla čekat nějaká mučednická smrt. Téměř to tak také bylo. Vždycky jsem do pokoje slyšel jen rány, jak ten ošklivý pán ubližuje mé mamince. Toho dne jsem toho ale už měl dost a rozhodl jsem se svou maminku bránit. Otevřel jsem dveře, vyšel do předsíně a s přibývajícím strachem jsem se blížil k obýváku. Ve dveřích jsem spatřil tu hrůzu. Mé mamince tekla z nosu krev, na rukách i obličeji se jí začínaly rýsovat veliké modrozelené modřiny a ramínko modré podprsenky měli spadlé přes rameno. Rozeběhl jsem se k ní. Sevřela mě v náručí a nechtěla pustit. Otčím mě však chytil a já letěl až na druhý konec pokoje, kde jsem se bouchl o zeď do hlavy a začal popotahovat.
„Nech ho.“ Slyšel jsem z dáli hlas své matky.
„Seber si toho svýho fakana a padej mi uvařit něco k obědu. Jinak si mě nepřej, ty couro.“
„Musel si mu ubližovat?“ Matka jakoby ho vůbec neslyšela.
„Neser mě Lindo, nebudu ti to říkat dvakrát. Neser mě!“
Teď jsem konečně pochopil, proč se neustále rozčiloval. Všechno to bylo jenom kvůli pitomýmu obědu. Z matčiných očí čišel hněv a Geoffrey ho tam také spatřil. Viděl jsem na ní, že by se na něho nejraději vrhla a vydrápala mu duši, ale bála se. Bála se, co by jí udělal on. A co by mohl udělat mně.
„Pojď,“ vyzvala mě matka. Zvedla se z gauče a odešla do kuchyně, uvařit té příšeře něco k jídlu.
Večer, když jsem seděl ve svém pokoji a četl si knihu, přišla za mnou a sedl si na postel. Najednou se z ničeho nic pustila do pláče. To mě trápilo nejvíc. Nechtěl jsem, aby se maminka trápila. Sedl jsem si a objal ji. Chytila mne a pevně sevřela v náručí.
„Proč brečíš mami, uslyší tě.“
„Ach, ať mě klidně slyší.“ A po chvilce ticha dodala: „Nechtěl by si na výlet, broučku?“ Byl jsem zaskočen. Nikdy jsem na žádném výletě nebyl.
„Ale…“ začal jsem.
„Žádné ale, buď ano nebo ne. Dělám to pro tebe, víš?“
„Ano mami.“
„Tak chceš na výlet.“
Pokýval jsem hlavou na důkaz souhlasu.
„Dobře, teď mě poslouchej. Zítra přijdu dřív z práce. Ty nepůjdeš do školy a až přijdu, budeme balit věci, dobře?“
„Mhm.“
Po této rozmluvě mě objala ještě víc, vlepila mi velikou pusu na čelo, a poté odešla.
Druhého dne jsem všechno udělal tak, jak řekla. Když přišla, sbalili jsme společně věci a odešli z domu. Šli jsme na autobusovou zastávku, odkud jsme jeli do sto kilometrů vzdáleného města východně od Newroof. Maminka se celou dobu modlila, aby nás někde neviděl Geoffrey. To se ale naštěstí nestalo, a tak začala cesta, která mě dovedla do ještě většího trápení a smutku.