Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Válka mocí (2.kapitola)

29. 10. 2008
1
0
935
Autor
Le-Joani

Tak konečně jsem domyslela druhou kapitolku :))

Loui mi vyprávěla. "V tomhle světě je možný všechno. Podívej do vody. Co vidíš?" Pátravě jsem tam pohlédla."Vidím možná tak svůj odraz a spoustu vody. Nevím co po mně chceš." Asi je zklamaná. "Tady v tý vodě, žije mořskej kůň. Já mu říkám vodník. Většinou, když chce ulovit svoji další obět, promění se ve vodníka a sedí na nejbližším stromě. Dávej si na něj pozor. Jeho strava není moc vábná. Žere totiž lidi. Nejdřív je spálí, aby získal jejich duše, potom je prostě sežere. Proto mu říkám vodník. Jeho chování se mu hodně podobá. Nemá rád společnost a je to samotář." Fuj to je nechutný. Nechápu, proč mi tohle vypráví. "Ale když od něj něco potřebuješ, musíš mu přinýst obět, nebo něco, co ho uspokojí natolik, aby ti pomohl. Kůň umí kouzlit. To proto, že většina bran je u vody. Když ho budeš chtít zavolat, musíš se podívat na svůj odraz na hladině a představit si toho koně. Až ho místo svého odrazu uvidíš, můžeš mu říci co potřebuješ. Tohle se ti jednou bude hodit. Jestli chceš můžeš si to zkusit." Její krásné modré oči se do mě zabodly a já nemohla než přikývnout." Takže, teď se podívej na svůj odraz a představ si toho koně." Jakmile jsem uviděla svůj odraz, představila jsem si koně. Když jsem otevřela oči, opravdu tam byl."Co chceš děvče!" Strachy se mi sevřelo hrdlo. V jeho očích byla prázdnota, jakou jsem nikdy dřív u nikoho nezpozorovala. Z jeho temných, kalných očí čišela ryzí nenávist vůči mne. Asi jsem ho vyrušila. Jeho hlas byl bez citu, bez malého kousku naděje. Díval se na mne, jako na svou příští oběť. Loui mě čapla za rameno a utíkali jsme s větrem o závod. Když jsme opodál zastavili, Loui mi řekla: " Tak..uch... teď víš, jak koně zavolat" Nepochopila jsem smysl dnešního počínání, ale budiž. Loui si myslela, že je to asi důležité, jinak by mi to nevyprávěla.


* * *

Teď ale musím vymyslet, kde sehnat pro mořského koně duši. V místní márnici? To je docela psycho. Já se bojím hřbitova, kde jsou lidi aspoň zakopaní. A to mám lízt do márnice, kde smrt dýchá z každého koutu? Ale co se dá dělat. Musím tam. Od rybníku k márnici to může být možná míli.

V márnici to smrdělo zatuchlinou. Joani měla sevřené hrdlo a klepal se jí snad každý kousek těla. Nechávají tu otevřené dvěře. Ani se jim nedivím, jaký blázen by se chtěl vloupat do márnice? Možná tak Joani Ewans ze Sheffieldu, která hledá duši pro mořskýho koně. Pro prostýho člověka, bych byla asi blázen. Musím se ale porozhlédnout po vhodný duši. Asi budu muset otevřít ty boxy s mrtvolama. Asi se za chvíli počůrám strachy. Je to tu jako v nějakým hororovým filmu.

Po špičkách se plížila v márnici četla popisy mrtvol na mrazících boxech. Čtvrtý box ji upoutal. Byl to mladý 30-ti letý muž jménem James Dworkin. Spáchal sebevraždu. Tím pádem se muselo stát něco hrozného, když se tak mladý muž připravil dobrovolně o život. Tohle by mohlo koně uspokojit. Joani vzala do ruky úchytku. Byla ledová tak, že ji div ruka k ní nepřimrzla. Ruce se jí třásly. Zavřela oči a pomalu zatáhla za úchytku. Box se otevřel. Stoupala z něj ledová pára, díky které se Joaniny zuby rozklepaly ještě víc než předtím. Byla tam ohromná zima. Mrtvolné tělo toho muže jen tak leželo přikryté bílým prostěradlem. Joani vytáhla baterku a odšroubovala víko. Vyndala baterky i žárovku. Obouma rukama chytila prostěradlo a pomalu, opravdu pomalu, odkryla nahé tělo muže. Oči měl naštěstí zavřené, ale byl celý namodralý. Na krku měl tmavě modrou rýhu. Nejspíš se oběsil. To je děsný. Nechce se mi ani myslet na to, že mu budu muset otevřít pusu. Jen vidět ho je strašný. Není mrtvý tak dlouho, aby ta duše už byla pryč. Joani sáhla na jeho tmavě fialové rty a snažila se je otevřít. Ale byly ztuhlé. Musela zabrat, aby je aspoň pootevřela. Vzala sirky a škrta. Vzplál ohýnek, který dala zesnulému těsně před ústa. Když sirka dohořela, v jeho ústech se vznášel malý modrý plamínek. Když duše opouštěla tělo, vypadalo to, jako by muž naposledy vydechnul a přitom se nepohnul. Joani rychle odšroubovala závit na baterce a duši chytila do baterky. Pěvně ji zašroubovala, muže přikryla, zasunula box a odešla. U dveří se zastavila, otočila se k boxu "dárce duše" a polohlasem se slzami v očích řekla: "Omlouvám se" Ta slova opravdu procítila. Ale teď už opravdu chtěla zmizet od tamtud.

Joani utíkala rychlostí blesku. Ani jednou nezastavila, snad ze strachu, aby se jí duše někam nevypařila (tím pádem by do márnice musela znovu a to se jí opravdu nechtělo). Když doběhla k rybníku, byla spocená jako by trávila celý den v posilovně. Rozhlédla se, zda okolo rybníku někdo není. Tak a můžu se do toho pustit. Snad si to pamatuju dobře.

Joani se na sebe zadívala do odrazu na hladině. Její výraz nebyl moc přívětivý. Měla strach a bylo to na ní vidět. Zavřela oči a představila si mořského koně. Když je otevřela, opravdu tam byl. Lekla se, ale vědla že na sobě nesmí dát nic znát.

"Co tady chceš takhle v noci? Přišla ses mi objetovat?" jeho hlas zněl tak, jak si ho pamatovala z kouzelného světa. "Ne. Ale něco od tebe potřebuju" odpověděla Joani.

" Co potřebuješ? A co pro mě máš?"

"Potřebuju od tebe, abys mě zavezl do prostřed rybníku a vysadil mě na tom ostrůvku."

"To tě ale bude stát hodně!"

"Jestli ti bude stačit jedna duše..."

"No dobře, přesvědčila jsi mě. Nasedni si mi na hřbet, já tě tam dovezu"

"Díky"

Joani opatrně s rozvahou nasedla na koně. Ryzí strach z ní čišel a kůň z toho měl nejspíš radost. Dovezl ji na pevninu a vysadil ji. "Máš tu duši?" zachmuřil se na ni." Jistě. Tu máš" Joani vyndala baterku a podala ji koni. "Ale musíš si ji do něčeho dát.". Kůň si ji vzal a zmizel. Joani si oddychla. Jenže jak mám tu bránu otevřít? Zkusím jen tak projít. Proč by ji zavírali, když sem nikdo nemůže. Spíš by sem nedoplul. Kůň by se o něj nenechal připravit. Pravou nohou vyšla a opravdu to fungovalo. Byla v kouzelném světě. Jenže na straně Zla...
Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru