Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 436 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+5 neviditelných
Tóny doznívají...
datum / id30.10.2008 / 300690Vytisknout |
autorVzdálený_hlas_moře
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1895x
počet tipů14
v oblíbených1x
Prolog
Jen v tichu přečíst
a
v duchu se usmát....
Tóny doznívají...

„Bravo, bravo, to byl excelentní výkon.“ Ze všech stran „Hlavně ta druhá věta, ta se Vám mistře opravdu povedla.“ Vrývá se mi to do uší, jako ta vánoční melodie, která ne a ne z hlavy. La la la tra la láá.  Samé lichotky,chvála, chlapské tlachy, ženské chichotání. Samotný Rachmaninov  by byl na Vás pyšný.“  Každý potřebuje na sebe upozornit nejpřejícnějším přáním, nejvytříbenější pochvalou…. Děs! Proboha, to je jak oslava  Nového Roku a ne pohřeb... “DOST, proboha už toho nechte. Nevidíte, že je to stejně úplně k ničemu. Nezáleží mi na vašich slovech. Copak nevidíte, že ten, pro kterého jsem tohle všechno dělal, ten díky kterému jsem to i dělat mohl. Ten, který ve mne tolik věřil, jen já jsem nevěřil jemu… Tak TEN tady dneska není. Tak přestaňte si hrát na přátele a běžte se kochat vlastními dětmi…..“

 

o 18 let dříve

Bylo mi tehdy deset let. Věk vhodný na chytání ryb na pytlačku, házení kamenů do oken protivným seniorům a přesně typický pro žabomyší války s opačným pohlavím. Věk na umazanou košili od bláta a roztrhané sváteční kalhoty do kostela.

„Arture, Arture,  co jsem Ti říkal. Nikam nepůjdeš, dokud si nepřehraješ všechny durové stupnice dvakrát za sebou. A doufám, že je ti jasné, že mollové jsou snad samozřejmostí. Pořád jenom lítáš po venku, a na klavír se zatím práší. Víš, jak jsou hodiny u profesora Lomberta drahé? Asi nevíš chlapečku, jinak by jsi nám, oběma s maminkou, líbal ruce.“

Jenže můj otec měl jinou představu….

 

o 13 let dříve

 

„Tati, já se bojím, co když se jim nebudu líbit. Co když se spletu a zapomenu, jak je to dál?“

Už slyším, jak vyvolávají mé jméno, nohy mi těžknou, přesto se je snažím odlepit od dřevěných parket. Předcházím před čtyřčlennou porotu. Jedna žena, tři muži. Všichni mají takový ten striktní pohled, přitom nic neříkající. Usedám za klavír. Pokládám ruce na mokré klapky. Blbost, to jen mé prsty jsou zpocené. Nádech a…….

„Synu, ach synu můj jediný, věděl jsem, že to dokážeš. Tolik jsem Ti věřil.“  

 

o 7 let dříve

 

Usedám do letadla. Linka 23 míří do New Yorku. Letuška nás nabádá, abychom si vypnuli své mobilní přístroje a připásali se. Přeje nám i příjemný let. Nevnímám ji. Přemýšlím o zítřejším koncertě. Ještě jsem se nerozhodl, jestli to chci s celým orchestrem nebo zda budou stačit jen smyčce a dva dechy. 

„Mami, byl jsem v letadle, nemohl jsme mít zapnutý telefon. To víš, že jsem si ho nevypnul schválně. Proč bych to prosím tě dělal? Cože? Co se stalo? Co je s tátou? Stav stabilizovaný… Ne, já nemůžu přijet. Mám teď před sebou šňůru koncertů. Ne to nejde, manažer by mě zabil a fanoušci ukamenovali. Rád bych, ale….. Mami, pozdravuj ho.“

 

 

 

 

o 2 roky dříve

 

„Pane Foliere, Váš stůl je připraven. Přijměte pro sebe a své přátele toto víno jako pozornost podniku.“

Je mi šestadvacet a sedím tady s půl tuctem lidí, kteří se nazývají mými přáteli. Francouzská restaurace na úrovni, francouzské víno, parfémy sličných dam vedle mě. A já dostatečně opilý na to, abych se mohl rouhat, avšak stále málo na to, abych to myslel vážně. Žijeme jen jednou…

„Arture, povídejte nám, jak může z obyčejného venkovského chlapce z anglického venkova vyrůst takový klavírní virtuos, jakým jste Vy. Musíte mít velice obětavé rodiče, když Vám dopřáli v té době placené hodiny klavíru…“

Těžkne mi jazyk a hlava se točí  „Ano, to vskutku mám... Víte… můj otec byl vždycky…..

Můj otec…“

 

před měsícem

 

Snažím se podpírat matku. Kdo jiný, než její syn by ji měl být v této chvíli oporou. Notář rozlepuje obálku a chladným hlasem, naprosto oproštěného od veškerých emocí , čte poslední otcova slova. „…… a proto, můj synu, chci, aby Tvé tóny mě provázely tou cestou vzhůru, ke které mi dopomáhej samotný Bůh. Chci, abys hrál tak, jak když jsem vedle Tebe seděl a prstem ti do ramene ťukal rytmus. Chci, abys hrál tak procítěně, jak když jsi u toho plakal, že už chceš jít ven s kamarády. Chci, abys hrál tak, jak jsem já vždy toužil hrát….“

 

před hodinou

 

Usedám za klavír. Periferně vidím na matku, kterou podpírá můj stařičký profesor. Je mi osmadvacet let, jsem ucházející klavírista s velkou řádkou ocenění a s nadějnou budoucností. Ano, to jsem já. Zavírám oči. Prsty kladu na ty černobílé klapky, které pro mě poslední dobou znamenaly tolik. V hlavě se mi vybavuje několik obrazů najednou. Tikající metronom, durové a mollové stupnice, otec, hrozící taktovkou….a jeho dojetí v očích, když mě poprvé slyšel hrát Brahmsův koncert d moll.  Právě tento obraz je nejjasnější a nic už jej nevytlačí z hlavy…. Šeptám “Můj otec….“ Pomalu otvírám oči, v duchu se usměji a mé prsty se rozeběhnou po klavíru……



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.06.2012 18:36:45dát kritice tipJakubisko
"A já dostatečně opilý na to, abych se mohl rouhat, avšak stále málo na to, abych to myslel vážně."

...promluvil skutečný génius. :) Moc hezky se čte, plyne, není přehnaně citová a přesto se citů dotkne... jen formální blbůstka, asi bych některá cizí slova vyměnil za česká (striktní, periferní), ale to je vážně jen detail. :) Jinak - bravo, mademoiselle!
10.02.2009 22:42:59dát kritice tipMilly
Jako Winter.. Dá se to číst, ale...- nic objevnýho- nic, co by mě opravdu chytilo.
18.01.2009 09:16:15dát kritice tiphunllef
Jo jo, já jsem na tom úplně stejně, vykopávám svoje šuplíkovky a hořekuju :D
17.01.2009 23:35:31dát kritice tipVzdálený_hlas_moře
Děkuji... Ti... obzvášt dneska... četla jsem si svá díla, která jsem psala tak před rokem , dvěmi... a uplně mi bylo teskno... že jsem tedka takový břídil a nic kloudného nepíšu :( Takže děkuji za tip k tomuto dílu...
17.01.2009 23:24:48dát kritice tiphunllef
Myslím, že ano...Není to nikterak objevné, ale o to tady nejde, je to hezké a líbí se mi to, takže *t
16.01.2009 17:10:45dát kritice tipVzdálený_hlas_moře
Horavin: Souhlasím, děkuji moc.
Winter: Možná tam jsou poznámky... ale nikdo ti neříká, at si je čteš.... je to jen na tobě.. podle mě je tma i prostor pro tvé "črty":))
30.10.2008 16:16:12dát kritice tipWinter
Upřímně: stále si myslím, že nejlepší klavírní próza je "Ztroskotanec" Thomase Berharda. Tohle mi přijde až moc jednoduché, nalinkované, jako by s poznámkami, co má čtenář cítit.
30.10.2008 13:40:04dát kritice tipHoravin
Dobrý nápad v konstrukci krátké povídky i její záměr v myšlence, že v retrospektivě se všechno jeví jinak. Nic nejde snadno, samo od sebe a nevypadá tak, jak se jeví nám. Všechno je jinak. *
30.10.2008 13:03:10dát kritice tipVzdálený_hlas_moře
No, nemusí...Vím, že poslední odstavec v podstatě už nic nedodává, ale já ho tam chci :) Je to taková má srdeční záležitost...
30.10.2008 12:29:25dát kritice tipOldjerry
korektor
před hodinou tam opravdu nemusí být, ale také neruší, nerozmělňuje. Nemám, co bych dodal. *
30.10.2008 10:41:46dát kritice tipVzdálený_hlas_moře
NO....abych pravdu řekla, tak tím posledním hraním si nejsem taky vubec jistá....Asi máš pravdu, vynechám to. Ď za tip i tip
30.10.2008 10:32:20dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Trochu mě z toho tlačí slzy. Zaujalo mě, jaká se dá s takovou 'průhlednou kostrou' udělat paráda. Možná, že nechápu, proč hrál naposled; ačkoli to snad měl být myšlenkový vrchol povídky. Stejně Tip
30.10.2008 10:20:43dát kritice tipVzdálený_hlas_moře
Johana a Laura: Děkuji moc :)
avox: Již opraveno... to víš, chyby z nepozornosti. Děkuji moc.
30.10.2008 10:16:24dát kritice tipavox
Krásné čtení */
30.10.2008 01:25:51dát kritice tipLaura Eleonora
Mrazí mě z toho, myslím že je to velice dobré dílo...
30.10.2008 00:39:26dát kritice tipJohana Baesil
-T-


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.