Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Obsese

17. 11. 2008
11
14
4084
Autor
Oldjerry

Motto : Obsedantní smích - to je jednoduše blbý smích v neobvyklém prostředí a situaci : Na pohřbu, u soudu, v divadle při tragedii, v kostele a tak různě a podobně...


Na začátku byla anekdota, kterou jsem vyprávěl na jednom našem pomaturitním srazu. Byla o obsedantním smíchu.
Zemřel primář kardiologie… po rozloučení zazní varhany a rakev odjíždí… závěs se rozhrnuje a za ním se objeví naaranžované obrovské otevřené srdce. Právě když rakev vjížděla do srdeční brány, ozval se z pozadí hlasitý smích. Dvě stovky pohoršených očí se ohlédlo. Smích ustal…
Prosím vás, zeptal se jeden velice rozdurděný pozůstalý,
co vám na tom přišlo tak zábavné? Zábavné ? na tomhle ? nic. Já jen, že jsem primářem gynekologie….
------------------------------
Já jsem takovým blbým smíchem zachránil kamaráda… povídá Karel Čáp (jmenuje se jinak, ale to víte : zákon na ochranu osobních údajů). Měl jsem sice už počmáranou účtenku, ale tohle mě náhle zpozornilo : …ále jdi – a jak se ti to povidlo? s trochou sarkasmu ho popichuji, aby náááhodou nezapomněl pokračovat. Jenže ten už byl tou myšlenkou tak zaujatý, že hecování bylo zbytečné a to takovým způsobem, že nejenom velmi.

Kamarád, Pepík, povídá Čáp, je zároveň vzdálený bratranec. Pro děti z jejich ulice dělal ještě s dalšími dvěma takovými nadšenci, Vencou a Standou, různé akce. Tehdy to konkrétně byl velký filipojakubský oheň s písničkami, hrami, vtipy a scénkami. Na oheň je třeba palivo a tím rozhodně, ale vskutku nemyslím koks. Takže povolení od hajného : nějakou soušku si tam vyberte, já vám ji nechám porazit. Ale kdepak Pepík : to víš, my budeme čekat, až se někdo usráčí, pak ještě bude chtít dvě kila, to raděj fakanům koupím víc buřtů… a jak řekl, tak udělal. Když nějakou soušku, tak ať už stojí za to – a udělal první zářez do stromu, který měl dobře třiceticentimetrový kmen. Nařízl ho ještě z druhé strany a sekeru do ruky, zasekl do nižšího řezu a už to jelo, jak na soutěži dřevorubců…Venca jen koukal.

Tadyhle ho položíme, povídá Pepa v krátké pauze, tady si lehne, jak na maminku a už pokračoval. V kmeni zapraskalo. Ihned nechal sekání, podíval se vzhůru, pak ještě dvakrát či třikrát sekl. Praskání zesílilo a pokračovalo. Uteč, volá na něj Venca - a skutečně : Karel svižně oběhl praskající kmen na jinou stranu, než měl padnout. Měl – ale nepadl… V korunách byly stromy propletené větvemi, ty stočily strom o tři hodiny a ke všemu daly „nějaké té soušce“ zcela jiný směr pádu. Zkrátím to : Pepík byl tak rozzlobený, že ho strom neposlechl, že zapomněl utéct (a stačilo by bývalo pět kroků do bezpečí). Když si to uvědomil, bylo už pozdě – jedna z hlavních větví byla nakonec rychlejší…

Teď tu na něj koukám : je vycmrdlý – bez nálady (po třech měsících a pěti operacích – kdo by řval nadšením), i když bylo vidět, že ho naše návštěva těší. Vždycky ho potěšila, nebyli jsme za ním poprvé. To ale nemohlo přebít zprávu ošetřujícího lékaře : ...špatné, pane Čápe, je to špatné. Jestli se nestane zázrak, tak mu dávám čas tak do Vánoc. Už je se silami u konce, hlavně s psychikou, přestal s námi spolupracovat, je odevzdaný, nejí, nechodí, pořád spí.... Prakticky už umírá…Asi by potřeboval, abyste tu s ním byli stále…. Dobře věděl, že je to nemožné – na konci roku už dovolená nezbyla….

Pepík se ještě pokusil o úsměv a komentoval svůj zdravotní stav se snahou to trochu zlehčit, zahrát si na hrdinu, i když asi věděl, že mu to nedlabem: To se projevuje, povídá, třeba i tím, že mám pinďoura jak cigaretu : stejně velkého a stejně vyklepaného… a zase ten rádoby úsměv. Sepnulo mi, jak se vždycky v pracovních pauzách, či v hospodě, vytahoval velikostí a pevností svého „macka“ a najednou – cigareta... Z ničehož nic, v té poloponuré náladě, jsem se začal smát, ale ne jen rty, já se chechtal nahlas a když jsem viděl vyvalené oči ostatních kamarádů a zájem Pepíka, to už jsem doslova smíchy řval. Najednou, jako když zlomíte sirku – přidal se Standa, přidal se Venca, pak se přidal Pepík a my, staří voli, řvali v nemocnici smíchy, jak na grotesce.

Otevřely se dveře, jedna sestra (oči jak tenisáky a na puse udivený špulený kroužek), druhá sestra, vrchní sestra (no pánové ?) a nakonec primář. To už jsme skoro mlčeli a jen si utírali vychechtané slzy – všichni čtyři. Pánové, pánové, jste v nemocnici a ne na estrádě, tady ticho pomáhá léčit. Já si jen pro sebe řekl : to víme, jen tomu našemu Jozífkovi to ticho nějak nejde k duhu.
Za deset minut byl zase Pepča sám.
To bylo ve středu…

V pátek okolo svačiny mi zazvonil telefon. Manželka… že prý volal primář, aby někdo z nás - nejlépe všichni – přišel do nemocnice. Teda lidi – ve mně hrklo, fujfuj! Že prý do Vánoc a ono už teď… jen v nějakém koutku duše jsem doufal, že to nebude to, no… konec.
Nebyl, fakt, nakonec to konec nebyl… Jenže… Vešli jsme do pokoje a postel prázdná. Sezelenali jsme, blbci, vůbec nám nedošlo, že je postel zmuchlaná, prostě evidentně používaná, obývaná. Pepík nás zřejmě zaslechl a vylezl z koupelny – růžový, rozesmátý a hned hlásí : já už druhý den a dneska už od rána žeru a chlastám jak havíř… a taky z toho mám pěknou sranděru, což je - při mé současné rychlosti - prudce nebezpečné. Došel k posteli – chytal se sice stěn, stolu, židle, ale došel – a sám.

Nepopsatelný pocit, ale to si jistě umíte představit, že jo ? Dorazil nás primář : …chlapi, ani nevíte, jak jsem rád, že jsou lidi, kteří nedodržují povinné ticho v nemocnici. Pan Jína (náš Pepík) za ty dva dny udělal větší pokrok, než za celou tu dobu, co ho tu máme. Jo – a už má i to péro zase v pořádku…. dal se do smíchu a samozřejmě - to byl pro nás povel dalším řevem v nemocnici vypustit obrovský přetlak, který nám hrozil popukáním pupků.

Dveře se otevřely a sestřička opět vykouzlila kolečko pod svým pršákem, když viděla zrudlého a zpoceného primáře, jak spolu s dvěma ne moc důvěryhodnými padesátníky řve smíchy nad pacientem, který už to přece měl spočítané….








14 názorů

Oldjerry
23. 11. 2008
Dát tip
To jsem rád,Jerry...

Jerry_Shit
23. 11. 2008
Dát tip
Rozhodně mi zvedl náladu - a za to Ti taky dík.

Oldjerry
23. 11. 2008
Dát tip
Jerry - ten je jako psaný pro tebe. Dík

Jerry_Shit
23. 11. 2008
Dát tip
Velmi poučný příběh! :))) ***

Oldjerry
18. 11. 2008
Dát tip
maceško a Aleši - D

krásný životabudík :o)

macecha
18. 11. 2008
Dát tip
* netřeba slov

Oldjerry
18. 11. 2008
Dát tip
Dík, Václave

Stevenson
18. 11. 2008
Dát tip
Konec dobry, vsecno dobre ..

Oldjerry
17. 11. 2008
Dát tip
Díky přátelé

vesuvanka
17. 11. 2008
Dát tip
Smích dělá někdy zázraky :-))) TIP

slovak
17. 11. 2008
Dát tip
Ticho pomáha liečiť, ale smiech uzdravuje.*

neroušek
17. 11. 2008
Dát tip
*

Háber
17. 11. 2008
Dát tip
*dobré, také zo života aj s nápadom, ako na to:)))*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru