Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seProkletá radost bílého jitření
21. 11. 2008
0
2
676
Autor
Element6
Když si sedítě doma v teple, připadá vám venkovní sněžení jako cosi vzdáleného, jako něco, čeho se není možná dotknout, ale opak je pravdu. A někdy...někdy nás ten sníh může přemoci, přelstít a pohřbít v závěji zapomnění. Tento příběh možná není tak dobrý, jako ti předešlé, nepsal jsem ho s onou radostí, která provázela předešlá díla, což je mi líto, ale rozhodně si také zaslouží vaši pozornost a zamyšlení se nad příběhem...
Odloudím se od ztemnělého okna a pohlédnu na budík, jehož menší ručička ukazuje už něco po pátý hodině. Je neskutečný, jak rychle to všechno utíká, když se člověk jen tak na chvilku zastaví, pozoruje procházející lidi, kteří se plahočí v dešti neznámo kam a venku se mezitím rozhostí naprostá temnota. Dokonce už se ale i ta světla rozsvítila a nyní září na ulici jako patroni, jenž mají v popisu práce dohlížet na ruch města a kolemjdoucí. Na bubnování deště se mým vyhřátým pokojem šíří hlas Roxette a jejich „What about love“.
Na střeše protější budovy školky se už začal tvořit mráz. Ledová vsrtva postupně sílí a vypadá jako první sníh, ale je to pouze námraza, stejně jako zledovatí silnici až přijde ještě krutější chlad a s ním zimní sněhové bouře, tolik známé v tomto drsném kraji.
Ale žádná z těch bouří nebyla dosud tak silná jako ta ve dvaaosmdesátým. Tenkrát ještě má žena žila, tenkrát ještě naše děti bydlely doma než se odstěhovaly pryč a já zůstal v tomhle bytě dočista sám, opuštěný. Ale nechci se litovat. Ostatně to jsem nikdy pořádně neuměl, a tak to raději ani teď nebudu zkoušet.
V tom roce byla zimní bouře, které nakonec nikdo neřekl jinak než Mefistofeles a to hlavně proto, že tenkrát byla po většinu dne tma, žádné světlo a stejně jako Faust, i my mu byli schopni zabrodat duši jen proto, abychom opět spatřili kousek světla, tak mohutná, že nenávratně zničila střechu školní budovy, která se opravovala před dvěma lety. Zničila toho mnohem víc a spoustu z toho, co si vzala s sebou, už nikdy nevrátila.
Mefistofeles byla nejsilnější bouře za posledních stopadesát let a to říkali i lidé, které jsem tenkrát znal a kteří tuhle pohromu přežili ve zdraví. Nikdy potom už žádná sněhová bouře nebyla tak děsivě hladová, aby s sebou sebrala téměř polovinu města a přesto se už předem každou zimu děsím, že by mohl Mefistofeles přijít znovu a tenktokrát si odnést ne polovinu, ale rovnou celé město.
A právě o tom, co se tenkrát událo vám chci vyprávět, abyste si neřekli, že tohle je jen hloupé tlachání starce, který si vymýšlí závěrečný příběh na dobrou noc, ale že se to skutečně událo a já byl přitom...
Stál jsem na zápraží našeho rodinného domku, tenkrát jsme ještě měli domek. Z kuchyně se ke mně nesl hlas moderátora zpráv, který už vehementně varoval před blížící se bouří. Prý bude neskutečně silná a nezměrně ničivá, ale my tady už zažili tolik sněhových bouří, že nás nějaká jejich předpověď nemůže jen tak vyděsit. Stali jsme se vůči těmto zprávám imunní. Za ta léta jsme se zkušenostmi naučili před bouřemi bránit. Domek jsme vždycky na zimu zabednili, aby neproklouzlo ani myška, aby jediná vločka nemohla proklouznout.
Venku již v hustých vánicích poletoval první sníh. Letos přišel dříve než bylo obvyklé. Stačili jsme jen tak tak nakoupit než nás překvapila hustá vánice. A to říkají, že má ještě přijít bouře. Možná mají pravdu, možná že se skutečně máme na co těšit. Přešel jsem ke své ženě, která mezitím pekla jablečný závin na svačinu. Objal jsem ji kolem pasu a přivinul k pasu. Děti si hráli v pokojíku na indiány nebo co. V televizi skoukli Vinnetua a teď nemluví o ničem jiném než, že až vyrostou, stanou se prý taky indiánama. Já s tím tedy problém nemám, ať si klidně vydělávají jako indiáni, ale obávám se, že až vyrostou, zjistí, že skutečnost je daleko složitější než jaká se zdála dětskýma očima. Pche, dost pochybuje, že dnes společnost přijme indiáni jako řemeslo. Ale když je to baví, já měl v dětství taky své hrdiny.
Měli pravdu. Během hodiny vítr dost nabral na síle a teď v půl sedmé večer už venku vážně hustě sněží. Pokud se tomu dá vůbec říkat sněžení. Chudák ten člověk, kterýho tohle zastihlo nepřipravenýho a někde ve městě. Z okna nebylo vidět ani nakrok, tak hustě sněžilo. Vločky přicházely v davech. Zuřila v nich téměř davová psychóza – rvaly se mezi sebou, strkali a přetlačovaly, která z nich bude jako první u země nebo která jako první udeří do domovních dveří. Obloha nad naším domem zčernala s lehkým nádechem šedi. Ale přes to ten silný nápor sněhu, nešlo ani poznat, co o jakou barvu se vlastně ve skutečnosti jedná. Vše z mračen se valilo ven. Jak se říká: „Jako by se s nimi roztrhl pytel,“ ale to nebylo přesné, protože pytel je dosti omezený, kdežto tenhle sníh byl neúprosný. Bušil na okna, která jsem před půhodinou přibyl dalším prknem, aby se náhodou při těch nárazech nevyloupla ven do té chumelenice. Ještě že jsem to stihl udělat před půl hodinou, protože zhruba před čtvrt hodinou zhasla všechna světla v ulici a my se ocitli v naprosté tmě. A nebyli jsme jediní, jak jsem mohl zpozorovat částí okna, okolní domy na tom nebyly o moc lépe. Nezahlédl jsem jediné světlo, které by se prodralo sněhovou vánicí. Jediný záblesk žárovky. Počkal jsem pět minut, aby si mé oči přivykly tmě než jsem vstal a našel svíčku, kterou jsem následně zapálil. Po dětském pokoji, kam jsme se všichni uchýlili ihned poté, co zhasla světa a kde jsme nyní seděli všichni na jedné posteli, se rozlil kužel světla. Zlatavý plamínek olizoval temnotu, jako by to byl její přítel.
A venku skučel vítr, nemilosrdně a nepřívětivě jako údery katanem. Sníh narážel do zápraží dveří, slyšeli jsme, jak v nich dřevo praská a do domu vlétají chomáčky sněhu. Rychle jsem zavřel pokojové dveře, aby nenafoukalo až sem, škvíry u dveří jsem zacpal oblečením ze skříně a další oblečení jsme přehodili přes sebe, abychom se tak uchánili před chladem, který se nám vtíral do kůže.
Bouře sílila každou čtvrt hodinu a my už mysleli, že zde zůstaneme uvězněni na věky, když v tu ránu najednou ustala. Bez jediného varování, bez posledního sbohem se od nás jen tak odloučila, jako by nikdy nebyla součástí našeho života. Zkrátka přišla a zase odletěla, ale škod, které za tak krátkou dobu stačila napáchat bylo až dost, jak jsme viděli a slyšeli přes zavřené pokojové dveře. Cítili jsme jak na ně vítr naléhá, aby se povolily a když jsme se tedy konečně dostali z místnosti, promrzlí na kost, zjistili jsme, že z kuchyňské linky zůstaly pouze třísky a že do většiny místností budeme muset koupit nový nábytek.
Vyšel jsem na zápraží se stále trvajícím strachem, že by se bouře mohla vrátit, a rozhlédl se. Zpřetrhané vedení, další dráty zasněžené, domy pohřbené v závalu sněhu a jiné skučící v příboji života.
Jak jsem později zjistil, tahle bouře skutečně zabil téměř polovinu obyvatelstva, většinu nepřipravenou, stejně jako jsme byli my. Stejně panovačnou a nepověrčivou, stejně odmítající věděcká fakta, za což musela valná většina zaplatit.
Díky bohu, že má rodina to přežila, za to nepřestanu děkovat snad nikdy...
...O Mefistofelovi se dodnes vypráví každou zimu a jak jdou roky, fakta se mění a každý nově příchozí vypravěč si něco přidá, ale žádné z těch vyprávění se nevyrovná děsivé skutečnosti. Nikdo nedokáže vylíčit tu hrůzu v našich očích, když Mefistofeles poprvé zabušil na naše dveře a vstoupil jako návštěvníck snažící se převrátit celý náš dosavadní život vzhůru nohama. A jak jde čas, mé vzpomínky jsou stále jasnější a to co se tenkrát stalo si pamatuji s nevýskrovnou přesností.
To ce se tenkrát událo mě mě stejně jako ostatní přistihlo nepřipraveného a já málem padl i s celou svoji rodinou.
Možná Mefistofeles opět přijde, možná ne. Jisté je jen to, že ho už nikdy nechci znovu zažít. Nechci opět vnímat tu hrůzu v očích svých dětí, jejich strach ze smrti a zatracení...
2 názory
No jo, to je tedy vážně duchaplný komentář, co? Jen co je pravda :-))
Zvláštní, ale takýhle koment se většinou ještě odůvodňuje, jinak směřují tvá slova na tvoji vlastní hlavu :-))