Jdi a skoč

                                                  Jdi a skoč

                                                  /příběh ze života/

 

 

Tak skoč!

Stál na okraji vrcholku skály a pod ním byla hluboká propast. Odhadoval vzdálenost.

Štíhlé, pružné tělo se napjalo, svaly byly připravené ke skoku.

Bylo mu 18, ale vypadal velmi chlapecky, hádali byste mu nejméně o 3 roky méně.Zvedl hlavu a podíval se do nebe, proti obzoru se jasně rýsoval jemný profil jeho tváře. Šedomodré malé oči žhnuly zvláštním divokým plamenem, jemně tvarovaný nos a pod ním ústa vyjadřující energii a odhodlání, rty trochu pootevřené s věčným náznakem klukovsky šibalského úsměvu.Stál nehnutě jako socha, vlasy černé jako uhel čechral mírný vítr, mladý a krásný, působivý obraz chlapce, který se zvolna mění v muže.

Tak skoč!

A proč vlastně, tak zbytečně…Nikde nebylo ani živé duše, jen on sám, skála, propast a vrcholek druhé skály, kam se chystal skočit.Chladně uvažoval. Skočit nebo neskočit? V podvědomí jakoby tušil, že tohle rozhodnutí významně ovlivní celý jeho další život. Odhadoval vzdálenost-něco málo přes jeden metr. Ale ta hloubka okolo ho naplňovala nevyslovitelným pocitem vzrušení a strachu.

Náhle ho zalil silný pocit síly a důvěry  sám v sebe.Najednou byl ledově klidný, jen srdce mu bušilo o něco rychleji než obvykle.Odrazil se a letěl. Jak mnohokrát četl o těchto momentech v knihách. Co mu proběhlo hlavou? Myslel na něco?

Ne, nemyslel na nic. Plně se soustředil na místo dopadu. Ale už ve vzduchu věděl, že se odrazil příliš mnoho. Na druhé skále byla malá plošina, ale nebylo tam příliš mnoho místa pro další kroky, kterými by mohl ztlumit a zastavit svůj skok.Dopadl současně na obě nohy a zkušeně ztlumil náraz pružným poklesem do podřepu, aby nemusel udělat ani jeden krok navíc. Ten by ho pravděpodobně stál život. Co vlastně rozhoduje o osudu člověka? Náhoda, štěstí, Bůh, nebo on sám? Na to teď nemyslel. Zůstal stát jen několik centimetrů od okraje propasti.

Když pak slézal dolů měl v duši hluboký a silný pocit klidu a míru. Všechno najednou pro něj mělo smysl a řád.

Přešla léta, jeho tvář už dávno ztratila svou chlapeckou krásu a tělo svou někdejší pružnost a sílu. Jen ty ohýnky v očích, ty mu zůstaly. Život ho pak ještě mnohokrát srazil na kolena, ale on dokázal pokaždé znovu vstát a najít svou ztracenou víru. Jaká je to vlastně víra? Víra v život, víra v Boha nebo snad víra v sebe? To vlastně ani nevěděl. Ale ani to nepotřeboval vědět. Stačil mu ten pocit vědomí, že tam někde hluboko uvnitř je vždycky dost síly k tomu, aby mohl znovu vstát a dál se prát se životem a sám se sebou.Ať už ho potká v životě cokoliv, tenhle pocit už mu nikdo nikdy nevezme.A jestli to všechno začalo tenkrát na vrcholku skály je otázka, kterou si kladl mnohokrát, ale nikdy na ni nenašel uspokojivou odpověď.