Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tři dny a osm hodin

23. 11. 2008
0
1
1464
Autor
Makrelka

Ráno nezná slitování. Prej pokud chci slitování, najdu ho ve slovníku někde mezi salmonelózou a syfilidou.

Autobusová zastávka po ránu funguje jakožto shromaždiště pracujících lidí. „Buď líný, a vydělávej deset tisíc týdně!“ pokřikuje na mě leták nalepený na nedalekém sloupu.

Holka, která je jednou z dalších asi deseti osob čekajících se mnou na autobus, má mezi prsty zapálenou cigaretu, navzdory vyhlášce. Odplivne si z okraje chodníku do silnice. Zahřívá se pohybem, který je směsicí poskakování, diskotékového tance a náznaky podřepů. Zadoufám, že Ilona nekouří a neplive.

Jestli mi to s Ilonou vyjde, skončí mé bezpečné samotářství. Budu tápat v jejích emocích, aniž bych věděl, jak moc jsou opravdové.

Lidé se začali hemžit, což byl spolehlivý signál, že autobus už vyjel ze zatáčky a za chvíli bude v zastávce. V klidu vyčkám, až se všichni poskládají dovnitř a potom si ještě vzájemně dáváme přednost s paní, která jako obvykle přiběhla na poslední chvíli. Rozpačitost toho okamžiku je mi nepohodlná jako říznutí nožem při krájení cibule. Kus přede mnou sedí asi šedesátiletý chlap a hrabe v igelitce. Vehementně,  téměř panicky.

„Pane, došustěte už, prosím vás,“ slyším ženský hlas ze sedadla přes uličku.

Polospící autobus rázem zbystří a na obličeji některých cestujících se objeví potutelný úsměv.

 „Ježišmarjá,“ uplivne pán-šustil konsternovaně a ještě pro jistotu chvilku pokračuje v hrabání a šustění. Mám pro něho pochopení – člověk si přece může v autobuse svobodně zašustit igelitkou.

Co když Ilona taky patří mezi neurotičky? Nedělej to. Neďoubej si to. Vysmrkej se. Nechrchlej. Nechrochtej. Nedělej to.

V práci začnu kolegům vyprávět další epizodu seriálu Dům na půli cesty do neznáma, v němž hlavní roli hraju já a Ona. Donedávna jsem vše popisoval ledabylým tónem – jakože je to podstatě docela sranda. Ale fakt, že mi moje bytná zřejmě krade peníze, značně celé záležitosti ubral na vtipnosti. Karel mi dnes skočí již do první věty povídá, že včera mluvil s někým, kdo zná kohosi, kdo žije sám jako já a má velkej byt.  Slíbí mi, že mi na něho zjistí číslo.

Jsem nadšen. Moje důvěra k bytné je již definitivně pošramocená. Každý večer jsem si beru peněženku do koupelny s sebou. Někdy se několikrát za večer ujišťuji, že mám v peněžence kreditní karty. Chodím na záchod s peněženkou a s kreditkama, věším prádlo s peněženkou a s kreditkama v kapse, připravuji si v kuchyni snídani s peněženkou a s kreditkama po ruce.

Ne, nejde takhle dál žít. Nejde žít desítky roků s holínkou v oku, jak zpívá nesmrtelný Karel Kryl. Zapnu ve své kanceláři počítač a využiju těch pár minut, než se vzbudí, komponováním textové zprávy pro Ilonu – navrhuji společnou odpolední procházku.

Už po pěti minutách, kdy od ní nedostávám odpověď, se po kolena brodím v řece pesimismu. Když mi v kapse zakníká mobil, zmocní se mě až svědivé vzrušení. Všechny pracovní povinnosti jdou stranou a hltavě si přečtu Iloninu odpověď. Chce se sejít v pátek ve čtyři hodiny před poštou. Musím tedy ještě tři dny a osm hodin počkat. To je ještě osmdesát hodin. Alespoň budu mít dost času na to, abych si vybral a koupil nový džíny.


1 názor

ceder_john
23. 11. 2008
Dát tip
takovej školní sloh..paní učitelka by ti dala jedničku pokud tam teda nemáš gramatický chyby..kde je nějaká osobnost?

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru