Procházka

Probudil se a při letmém pohledu na hodinky se skoro lekl. Spal tak dlouho. Ale výsledek byl výborný: včerejší únava byla tatam. Cítil se jako úplně nový člověk, plný energie, chuti do života. Přemýšlel, co bude dělat. Poslední dny tu byla děsivá nuda. Občas se sice našla nějaká zábava - pokusy, televizní vysílání - ale jinak nic.
Už ani neměl co číst, rádio mělo slabé baterie a kromě toho - akustika tohoto "obydlí" nestála za nic. A potom - všude to hrozné ticho. Ticho, které řvalo do uší, ticho, které pulsovalo v jeho mozku. Asi se z toho brzy zblázní. Jinak to dopadnout nemůže.
A v tom ho to napadlo. Báječná myšlenka, jak zabít čas. Že na to nepřišel dřív. Bylo to tak prosté a přitom tak dokonalé: procházka. Pohlédl oknem ven. Všude nahoře zářily tisíce hvězd tak jasně, že se divil, proč si toho nevšiml dřív. A pak ten Měsíc. Byl nádherný.
Rozhodl se.

Otevřel dveře a vyšel ven. Byla to krása. Všechny ty tečky nad jeho hlavou, Velký vůz, Kasijopea, Sírius. Poznával všechna ta souhvězdí, o nichž se roky učil. Nebylo souhvězdí, které by neznal. A celou tu báječnou podívanou skvěle doplňovaly krátery nejrůznějších tvarů, jež viděl na Měsíci.
Jeho kroky zvedaly prach z míst pod jeho chodidly, z té krásy ani nedýchal. Bylo mu chladno, ale ten pocit v tuto chvíli potlačil - šel dál s užaslým pohledem upřeným do tmy nad jeho hlavou. Udělal ještě krok, ještě jeden,...
Ale co to je? Co se to děje? Proč se nemůže nadechnout. Jeho hrudník byl jako sevřený v lisu, lapal po dechu, žíly mu vystouply. Stále se pokoušel o to samé: chytit alespoň kousek vzduchu. Ale ten najednou nebyl nikde. Nikde v okolí. Oči mu lezly z důlků, chtěl bojovat, ale bylo to marné. Ztratil vědomí.

V prachu leželo bezvládné tělo. Nad obzorem se objevil srpek vycházející Země a ticho šatníku, kde visel opuštěný skafandr, protrhl chrapot vysílačky: "Voláme základnu Klidu, ozvěte se..."