Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Život jako hemenex

24. 11. 2008
0
0
1322
Autor
Makrelka

Kousek románu, který jsem začala plodit před třemi lety, a který pořád přepisuju a přepisuju...

Probudil mě zvonek. Hodil jsem své umrtvené oko po budíku: devět hodin deset minut. Byl čas vstát a vyplazit se do neděle. Ale ne, ještě ne. Ještě si poležím. Jenže za chvíli mě  ten ostře drnčivý zvuk znovu vyzval na souboj. Moji bytnou by nevzbudilo ani deset zvonků, možná ani sto zvonků, a tak jsem se nasoukal do svých svátečních kraťasů, přehodil přes sebe košili a šel otevřít. Přede mnou dvě ženy, jedné bylo mezi dvaceti a třiceti, druhá asi o deset let starší. Pod nos mi strčily časopis Probuďte se!

“No, právě jste mi k probuzení dopomohli…“ pravil jsem s arogantní dvojsmyslností, doufaje, je odradím od pokusu spasit moji duši.

Hlavou se mi mihla vzpomínka na jednoho úlisného pojišťovacího agenta. Jenže ten občas shrábl nějakou tu provizi, kdežto tyhle dvě to dělají zadarmo.

“Nechcete časopis? Zdarma.”

“Nechci,” hlesnul jsem a zavrtěl hlavou.

To už ale starší žena otevřela časopis na prostřední dvoustraně, ze které se na mě usmála čtyřčlenná rodina – on černoch, ona Japonka nebo Číňanka, děti něco mezi tím. „Podívejte, jak jsou šťastní.“

„Já tady vlastně nebydlím,“ použil jsem svou osvědčenou výmluvu podnájemníka. S pokryteckým úsměvem a studeným „pardon“ jsem se dveřmi odsekl od jejich pohledů.

Už jsem úplně otupěl, co se týká receptů na šťastnej život. Připadá mi to, jako kdyby se někdo snažil vymyslet recept na jídlo, který nikdy nevychladne.

Kde je bůh? Co je to bůh? Stejně je všechno úplně jinak a není v lidských schopnostech přijít tomu na kloub. Jsme jenom lidští idioti, kteří se rádi utvrzují ve své výjimečnosti.

Jeden čas jsem se k jednomu bohu obrátil - k tomu o kterém se píše v bibli. Bylo to těsně po revoluci a mně bylo něco málo přes dvacet. Každý den mi chutnal jako zvětralé pivo, zvětralé až na hranici snesitelnosti. Trpěl jsem nedostatkem, aniž bych věděl, čeho se mi tak šíleně nedostává. Kolegové v práci byli koktejl přátelství a ambicí, říznutý arogancí. Šéf pomocí tupé asertivity prosazoval každý den něco jiného, a výrazem v obličeji byl schopen popřít i to, že si občas taky uprdne. Šlahouny záludnosti všech těch lidí se po mně plazily tak dlouho, až jsem se od nich odtrhl tím, že jsem podal výpověď. Důvod jsem nikomu neřekl, neboť jsem věděl, že by stejně popřeli, že hnůj na mém obleku je částečně i jejich.

Nezaměstnanost byla první týden úlevná, později čím dál protivnější. Začal jsem chodit se svojí bývalou spolužačkou, aniž bych věděl, proč to dělám. To ona mě zavedla do kostela. Potřeboval jsem se rychle k něčemu přisát, a zřejmě to muselo být to první, na co jsem natrefil  - víra v boha. Ve jménu lásky k bohu jsme se zřekli sexu, což mně vydrželo asi čtrnáct dní.

Víra mi nepomohla. Frustraci ze všednosti a bezcílnosti života nezmírnil ani bůh. Navíc jsem poměrně brzy prokoukl tu jejich teorii – byly v ní díry jak v ementálu. Na nepohodlné otázky znal odpověď jenom bůh. Bůh, kterému jsem nevěřil.

Potom jsem měl období, kdy jsem byl přesvědčen, že náboženství je přežitek. Že teorie o bozích fungovaly hodně dlouho, ale už dosluhují. V dnešní době máme jiné, nové teorie, stejně ušlechtilé i škodlivé. Teorie, které nám dávají naději. Teorie, pomocí kterých se dá manipulovat. Bylo období, kdy jsem nenáviděl cokoliv, co mělo co dočinění s vírou v boha. Pohrdal jsem náboženskými řády - těmi skupinami bezvýznamných lidí. Kostely pro mne byly budovy, na jejichž údržbu se plýtvá penězi, a co se týče morální špíny, tak překřičí i vykřičené domy. Když jsem se opil, svou frustraci jsem zvracel po okolí. Do té doby, než se mi kdosi zmínil o špitálech, které ve středověku spravovaly právě náboženské řády. O hrobech řádových sester na Vyšehradě, které zemřely, protože ošetřovali nemocné morem. Proč mi tohle ve škole neřekli? Proč mi tohle mí rodiče neřekli? Díky nim se teď musím stydět. Místo břemene pohrdání nyní s sebou tahám břemeno studu.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru