Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Úplněk

25. 11. 2008
6
12
2700

Povídka je součástí souboru Malý město. Možná bych doporučoval přečíst si nejprve povídky Kapitán Kormorán a Millerovi, ale není to nutné...zdraví, Bohouš.

Jindřich si mnul svými začernělými klouby oči tak silně, že když je od nich konečně odlepil, chvíli viděl barevné kruhy, které tančily v rytmu splašených meteoritů. Za chvíli opět zaostřil své ruce a spařil stopy po motorovém oleji, které snad už nikdy nesmyje. Drhnul si je tvrdým kartáčem až do krve, ale cejchu automechanika se už nikdy nezbaví. Ale proč by se měl za to stydět? Všichni ti doktůrci, advokáti, inženýři by si bez něho nemohli vozit svůj tlustej zadek. Tak proč to všechno dělá? Podíval se na svoji ženu. Její úsměv byl naplněný soucitem, ale v pohledu jí vyčetl vděk. Možná je na něho i hrdá. Ale kvůli tomu – i když to pro něho znamená hodně – to nedělá. Důvodem jsou ti dva dole. Hlavně jeho tchýně. Z jejího pohledu se dalo číst velice snadno. Proč si proboha její dcera, která vystudovala filozofickou fakultu, vzala automechanika? Na malém městě jsou tyhle rozdíly mnohem viditelnější. Jindra se opět zadíval na svoji ženu. V těch křiklavě zelených elasťácích a dlouhém tričku s Mickey Mousem rozhodně ale jako filozof nevypadala – vypadala jako manželka automechanika. Možná ale, až její manžel změní povolání, bude se oblékat jinak. Hnědé vlasy, které má teď rozpuštěné, si bude splétat do drdolu. Místo hnědých kulatých brýlí bude nosit kontaktní čočky a horní ret, který je oproti plnému spodnímu příliš uzký, si nechá pěkně přifouknout na plastice. Ale to přeci nechce. Líbí se mu taková, jaká je. Líbí se mu být automechanik a mít doma ženu automechanika. Cožpak vydělává tak málo? Je si jistý, že ona by to po něm nikdy nechtěla, nebýt její matky, která jak červotoč svými snadno prokouknutelnými pohledy vrtá do jejich stromu života, který se tu snaží zasadit. Mají se tedy od jejích rodičů odstěhovat do něčeho menšího? Ale pro malou je to tady ideální, a co je ideální pro ni, musí být ideální i pro ně = jasná rovnice rodičovství.

„O čem přemýšlíš?“ zeptala se, i když moc dobře věděla, co se manželovi honí hlavou. Jako by se jeho myšlenky zhmotnily a v podobě slunečních paprsků probodávaly místnost. Dopadaly i na ni a ona cítila jejich tíhu.

„Jindro!“

„Ano?“

Pokaždé, když chtěla říct něco závažného, pozvedla předloktí a ruce dala na neviditelnou stěnu, kterou se právě chystala rozbít svými slovy.

„Pro mě to nemusíš dělat, vždyť víš.“

„Já vím.“

„Ani kvůli mámě.“

Jeho mlčení ji přimělo opět se opřít o neviditelnou zeď.

„Má tě ráda, to nemůžeš popřít. Možná si o ní jen děláš předpojaté představy. Není to zlá čarodějnice, co chce všechny nevystudované šoupnout na lopatu a hodit do pece.“

Nechtěla se pouštět do žádných metafor, ale slova z ní vypadly samy. Jindřich si pomyslel, že takhle žena automechanika rozhodně nemluví.

„Tos řekla hezky.“

„Promiň.“

„Za co se omlouváš?“

„Já nevím.“

„Jano, nikdy se mi neomlouvej za to, jak mluvíš, rozumíš?“

Jana k němu přistoupila a svými dlouhými hubenými prsty mu zajela do hustých černých vlasů. Jak se mu dívala se shora na hlavu napadlo ji, že kdyby měl ve vlasech stuhy šedin, vypadaly by jako matčiny. Hořce se nad tím pousmála. Ona po matce vlasy nezdědila, což je škoda. Líbila se jí její kštice. Líbilo se jí, když se vrátila z větrného počasí a vlasy jí trčely, jak zpěvákovi z The Cure. Vzpomněla si na jeden jejich klip, kdy se Robert Smith chytí do pavučiny. Najednou měla pocit, že se také ocitla v pasti. Sice nevěděla, v jaké, kdo ji nastražil a za jakým účelem, jen se nedokázala nadýchnout tak, aby vzduch zaplnil celý obsah plic. Nemohla se kolem sebe podívat tak, aby věci měly jasný tvar. Vtom na klíně ucítila Jindřichův horký dech a na zadku ruce se zbytky oleje. Cítila ho při každém milování. Blesklo jí hlavou, jaké by to asi bylo s jiným mužem. S mužem s jinou vůní. Jindřich byl první a možná i ten poslední v životě. Podařilo se jim to až po několika nezdarech a možná i proto, že jim to dalo tolik práce, rozhodli se zůstat spolu. Jana klesla na postel a zahleděla se do Jindřichových očí, až dětinsky upřímných.

„Miluju tě.“

Nedokázala na to odpovědět. Slova pro ni nedosahovala pravých významů. Zavřela oči a nechala ho do sebe proniknout, doufaje, že jeho úd prorazí pavučinu – nepojmenovatelnou past, ve které se cítila být chycená.

 

***

 

„Kurva, to si snad děláš srandu?“

„Já jinak nemůžu, Karle, zkus mě pochopit, mám rodinu.“

„A já ne? Kluk půjde v září do školy.“

„Tak jsem to nemyslel.“

„A jak jsi to teda myslel?“

Myslel to dobře, tak jako většinu věcí, kterou v životě udělal. Byl to dobrák do morku kosti a jako všichni dobráci se cítil zodpovědný za všechny problémy, které se v jeho okolí vyskytnou. Takže když oznamoval svému jedinému zaměstnanci, že zavírá dílnu a končí s živností, připadal si jako zločinec, i když vzhledově to bylo naopak. Vyzáblý Jindřich pozoroval dvoumetrového, přes metrák vážícího Karla a čekal, že převrhne stůl a vrhne se na něj. Už to v hospodě několikrát předvedl. V tu chvíli si uvědomil, jaká byla chyba domnívat se, že bude lepší, když mu to oznámí u piva. Alkohol v něm vždy jen podněcoval vztek. Byl omyl si myslet, že když by k něčemu došlo, v hospodě budou lidi, kteří mu pomohou ho zvládnout. Jenže toho zuřícího býka nezvládne nikdo. Každý věděl o jeho pověsti rváče a nikdo se s ním nechtěl pouštět do křížku. Jindra naslouchal jeho funění a čekal na nejhorší.

„Měl bych tě zabít.“

„Máš pravdu, já…“

„PROČ? PROČ?…“ při třetím PROČ udeřil pěstí do stolu.

Jeden ze dvou dalších přísedících leknutím nadskočil.

„Hele, Karlos, klídek.“

„Teď ne.“

Druhý z přísedících ukázal Karlovi ubaleného jointa.

„Nepůjdeš si zahulit?“

„Řek jsem teď ne, kurva!“ zařval na celou hospodu a znovu vztekle bouchnul do stolu.

Ti dva se raději rychle sbalili a odešli ven, jelikož vevnitř se tráva kouřit nesměla.

Jindřich v tichosti seděl a čekal jak ovce na porážku.

„Řekni mi proč?“ procedil Karel mezi zuby.

„Je to čím dál těžší se prosadit. Vždyť to vidíš sám. Je tu Ford, Renault, každý auto tu má svůj bazar a autodílnu. Ty vidíš jen tu práci, ale já počítám náklady…“

„Kecy! Vo jakejch nákladech to mluvíš? Děláme přeci v tvý garáži?“

„To neni moje garáž.“

„Tak tvý ženy nebo tchána, co na tom kurva záleží? Nechceš mi snad tvrdit, že jim platíš nájem?“

„To ne, ale jsou tu jiný věci, o kterých nevíš.“

„Kurva, nedělej ze mě debila!“

„Já z tebe debila nedělám, ale sám víš, že ani na tebe nebyl v poslední době spoleh. Chodil jsi pozdě. Kolikrát jsi přišel do práci opilej a byl drzej na zákazníky. To nám taky nepřispělo.“

Z Jindřicha to vypadlo, aniž by se slyšel, aniž by se nadýchl, aniž by nad tím nějak přemýšlel. Snad zbyteček jeho zlejšího já, který v něm ještě přebýval, zmobilizoval všechny síly a vydal se k zoufalému předem ztracenému útoku.

„Hele, promiň Karle…, já, ulítly mi nervy…“

Sledoval Karlovu sevřenou pěst, třesoucí se metr nad stolem jak trojrožec gladiátora a věděl, že prohrál. Když ale útočník uviděl, s jakou netečností čeká oběť na úder, jeho pěst se začala ještě víc třást a nakonec pomalu rozevírat. Před očima se mu zjevil obraz nahého muže, sedícího na břehu řeky. On stojí nad ním a v ruce svírá hever. Chvíli sleduje, jak z jeho bílých zad při každém nádechu vylézají žebra, a je si moc dobře vědom, že za chvíli vydechne naposled. V tu chvíli necítil žádné výčitky. Spíš naopak. Byl přeci v právu. Chystal se na vandráka, který ublížil jeho synovi. Hever se vznesl nad jeho hlavu, ale než stačil udeřit na cíl, oběť se letmo otočila. Byl to jen záblesk, ale v tom pohledu bylo snadné vyčíst oddání se konci. Dokonalé splynutí se smrtí. Naprostá vyrovnanost. Když pak nehybné tělo vkládal do kalné řeky, všiml si úsměvu na jeho zkrvavené tváři. Karel sledoval, jak tělo pomalu odplouvá a na chvíli zapochyboval, jestli zabil správného člověka. Hajzl, co ubližuje malým dětem, vypadá přeci jinak. Ale zdání může klamat. Takoví – navenek bezúhonní – jsou nejhorší. Navíc kdo by se v takovém počasí vystavoval, jak ho pánbůh stvořil? Možná kdyby se nepodíval nahoru na most, pod kterým se celá věc stala, nemusel by si klást takové otázky. Kdyby nespatřil mrtvolně bledý obličej svého syna, který ho po celou dobu pozoroval, možná by neměl ani výčitky svědomí. Jenže od té doby, pokaždé když se na něj syn podívá, v odrazu jeho očí vidí klesat vandrákovo bílé tělo do kalné vody.

Jindřich nemohl uvěřit svým očím. Místo úderu, který se měl dostavit, mu Karel mačkal předloktí a po jeho masitých, po neštovicích poďobaných tvářích, stékaly slzy.

„Karle, prosim tě!“

Když si Karel uvědomil, že pláče, a navíc že Jindřich má také na kahánku, pustil se jeho ruky, utřel si slzy svýma medvědíma tlapama a objednal dva rumy.

 

***

 

Na mělnické věži odbíjela půlnoc, zatímco Jindřich klečel doma u záchodové mísy a zvracel. Už vlastně jen vydával dávivé zvuky. Snažil se být co nejtišeji, ale určitě ho slyšeli. Je tu slyšet všechno, a to nejen u nich doma, ale i v celém městě. Všichni vědí všechno o všech. V tomhle si jsou obyvatelé malých měst rovni, ať už jste doktor nebo mechanik. Do mísy zadunělo další tlumené dávení. Jindřich otevřel okno, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, načež si uvědomil, že je tam větší dusno než doma. Skrz rozmlžený pohled se snažil zaostřit věž, která svými zvony stále upozorňovala na půlnoc. Vyčnívala mezi střechami domů jak raketa směřující k zářivému úplňku. V tu chvíli si Jindřich přál být v té raketě a letět daleko pryč. Dokonce ucítil i stav beztíže, načež si opět klekl k záchodové míse a vydávil zbytek žaludečních šťáv.

 

***

 

Karel sledoval, jak jeden ze dvou jeho přísedících balí jointa. Dělal to s lehkostí umělce. Nejdřív náplň pečlivě zbavil semínek, pak ji smíchal s tabákem a z kapsy vytáhl speciální drtičku ve tvaru joja. Otevřel ji, na spodní část posetou ostrými výstupy nasypal tabák s trávou a druhou část, která sloužila jako víko, ji opět zavřel. Pak oběma částmi v proti směru párkrát zatočil a nadrcený obsah vysypal do dlouhého papírku, který předtím zúžil asi o půl centimetru.

Jeho kamarád zatím Karlovi vyprávěl veselé příhody, které se staly pod vlivem právě tohoto nového – podle nich velice povedeného – modelu. Karel se smál a napadlo ho, že by těm dvěma klukům nikdy neublížil a byl rád, že oni to moc dobře vědí. Vlastně nechce ubližovat nikomu. Jen si nenechá nic líbit a to je rozdíl. Rozčilujou ho vystrašené pohledy lidí. Když cítí jejich strach, paradoxně to v něm namísto pocitu sebeuspokojení vyvolává vztek. Copak je nějaká zrůda, vzteklej pes, kterého se musí „normální“ lidské bytosti bát? Ale ti dva jsou jiní. Nemají z něho strach. Mají respekt, ale to je něco jiného.

„Tak hotovo!“

„Jde se!“

„Proč to nevykouříme tady?“ navrhnul Karel, když se ti dva zvedali.

„Protože máme dohodu.“

„Jakou dohodou?“

„Můžeme kouřit za hospodou.“

„Co je to za blbost?“

„Hele, Karlos, dohoda je dohoda. Když ji porušíme, budeme tu mít utrum.“

„Blbost,“ trval na svém.

„Jo, ale za blbost se taky platí,“ řekl jeden z kluků a následoval svého kamaráda, který už byl s jointem venku.

„Tak to by se nikdo z nás nedoplatil“, zamumlal si Karel pod svůj plný vrchní ret rozdělený uprostřed malou jizvou a vydal se za nimi.

Když do sebe venku tahal nasládlý kouř, díval se na věž chrámu svatého Petra a Pavla, která stála pár metrů opodál.

„Co je, Karlos, snad na ni nechceš vylézt?“

„Tady po lešení by to šlo.“

Kluci ho hecovali, což neměli. Než se stačili rozkoukat, Karel, povzbuzen právě vykouřeným jointem, vyšplhal po lešení a pak po střeše kostela až k samotné věži. Naštěstí hromosvod, který vedl až k toužebnému vrcholu, byl příliš daleko. Zvrátil hlavu a jeho pohled začal bloudit po hvězdách. Vtom začala odbíjet půlnoc a z Karlových úst vyšel mocný výkřik, který ale nebyl s to přehlušit staleté zvony. Člověk může řvát, mlátit kolem sebe, ale je více než jasné, že už má stejně odzvoněno. Karlův křik se změnil v smích, který mu podlomil kolena. Málem spadl ze střechy. Držel se za břicho a vysílal salvy až bolestného chechotu přímo do chřtánu úplňku.

 

***

 

Jana se otočila na druhý bok a ruka jí spadla na prázdný polštář. Reflexivně otevřela oči. Postel vedle ní byla prázdná, což bylo divné, protože slyšela Jindřicha přicházet. Navíc se jí zdál podivný sen. Už si ani nepamatovala, o čem byl, ale probudila se s nepříjemnou úzkostí, která jí držela kámen na hrudi tak, že se nemohla pořádně nadechnout. Nepamatovala si, o čem byl, ale viděla v něm svého manžela. Do očí se jí vkradly slzy. Otřela si je dlaněma a pokusila se znovu nadýchnout, načež propukla v hlasitý pláč. Úzkost jí sevřela střeva a hodila na prsa další těžký kámen. Sedla si na postel, chytla se za břicho a ohnula se tak, že se jí brada dotýkala nahých kolen. Snažila se pláč zastavit, ale nešlo to. Vtom se z dětského pokoje ozval křik. Jana vystřelila z postele a běžela za dcerou. Když ji chovala v náručí, uvědomila si, že pláč i úzkost jsou pryč.

„Děkuju,“ špitla dítěti do ucha a položila ho zpátky do postýlky.

Pak zašla do koupelny, kde spatřila svého muže. Ležel jen v trenkách obtočený kolem záchodové mísy. Vypadal jako embryo předčasně vyvržené na svět. Lehla si vedle něho a co nejvíc se k němu přitiskla. Chtěla, aby embryo vniklo do jejího nitra a narodilo se plně donošené a v plné síle.

„Karel…,“ zamumlal Jindřich, „Karel plakal.“

Jana ho hladila po vlasech a cítila, jak se jeho hřbet dme pod tíhou nářku. Několik minut ze sebe vydával sípavý pláč, přičemž se pravou rukou snažil Janě dosáhnout tam, kam ho dnes v noci rozhodně nechtěla pustit.

Zaplula rukou za jeho trenky a začala ho masírovat, dokud nedosáhl vrcholu. Odmítla splynout v jedno tělo s mužem, který pláče. Sama byla překvapena, jak chladně a mechanicky provedla předešlé úkony. Udivilo ji, jak se jí uplakaný Jindřich hnusil, i když se jí vždycky líbilo, jak byl citlivý, milý, nekonfliktní a oddaný. Nyní si uvědomila, že onu pavučinu, ve které visí už několik měsíců její manžel, nikdy nedokáže roztrhnout. Přála si být v náručí silného muže, divokého zvířete, který by jí sevřel ramena, až by v sobě slyšela praskat kosti, a odnesl ji daleko pryč z tohodle pokoje, domu, města… a světa.

 

***

 

Karel se ani neobtěžoval slézt celé lešení. Skočil asi z pětimetrové výšky za divokého řevu do kupy písku, rovnou pod nohy svých dvou společníků, kteří to kaskadérské číslo odměnili hlasitým aplausem.

„Už jsme chtěli volat hasiče.“

„Nebo pohřebák.“

„Máte ještě trávu?“

„Jasně.“

„Tak to ubalte.“

„Už je to ubalený.“

„Na tvoji počest.“

„Na velkýho Karlose!“

„Na mělnickýho Tarzana!“

Karel zapálil jointa a mocně potáhl. Mírně se mu zatočila hlava a ihned pocítil sucho v puse.

„To je další model, možná ještě povedenější,“ pochlubil se autor jointa.

„Já už nebudu,“ řekl jeho kamarád, když mu ho Karel podával.

„Co je, Leo?“

„Leze na mě nějaká mrtvička.“

„To bude v poho.“

„Ne ne.“

„Ale jo, Leo.“

„Ale ne, Oldo.“

„Ale jo.

„Ale ne.“

Oba dva dostali záchvat smíchu. Leo s sebou praštil na zem.

„Kloubíky brnějí,“ řekl, když napotřetí vstal, „Tohle není tráva, to jsou jatka. Navíc má zejtra máti narozky, kurva, a já nemám dárek. Co jí koupim? Co jí jenom koupim?“

„Klídek, Leo.“

„Co jí koupim,“ mlel dál Leo a dal se na odchod, přičemž šněroval ulici jak hladová jehla.

Olda ho sledoval, jak mizí za rohem kostela, a obrátil se na Karla, který ležel obtočený kolem stromu.

„A sakra, Karlos, přišla na tebe hladová?“

Olda se sehnul pro vyhaslého jointa, co ležel vedle spícího obra.

„Vstávej, červotoči.“

Karel se ani nehnul. Olda si zapálil jointa a sednul si na lavičku. Zhluboka potáhnul, pak zaklonil hlavu a vyfouknul kouř směrem k měsíci.

„Ty vole, to je zase úplněk, se nedivim, že sou všichni na kaši… Karlos, posloucháš? Ty vole, Karlos, já se ti zamiloval, není to směšný? A ještě k tomu nešťastně, copak to jde? Dyk sem rocková hvězda, ale hovno, jsem hovno… chacha… to bylo hezký, píšu básničky, nějaký bych ti moh přečíst…“

Olda odhodil dokouřeného jointa a začal si prošacovávat kapsy u úzkých kalhot, což šlo docela ztěžka.

„Ty vole, žádný u sebe nemám a nic si nepamatuju… co napíšu, to zapomenu…, hele, Karlos, připadám ti jako dítě? Víš, jako malý děcko? Ona si to o mě myslí, i když bych byl roztomilý děťátko, malý, hezoulilinký děťátko, ty vole, Karlos, dělali ti někdy rektoskopii?“

Vtom se Olda ohnul, strčil hlavu mezi nohy a vyzvracel se.

„Kurva, to jsou jatka,“ vydávil ze sebe mezi plivanci. Pak si stoupnul a odvrávoral se stejně jako před pár minutami jeho kamarád.

 

***

 

„Co je?“

Karel se ohnal po muži, který byl nad ním skloněný. Byla tma, ale bylo poznat, že dotyčný je postavy velké a i přes současná vedra nosí kabát, za jehož rukáv ho Karel držel. Muž se marně snažil z jeho sevření vyprostit.

„Zvracel jste a ležel na zádech, jen jsem vás převalil na bok.“

Vtom si Karel uvědomil, že je celý pozvracený. Pustil muže a posadil se, přičemž se chytil za hlavu.

„Panebože!“ zaklel a sundal si triko.

Mezitím si to muž namířil pryč zpívaje:

 

Kapitán Kormorán vrací se k nám,

jeho píseň dobře (škyt) znám.

Když jseš, brachu, na moři, musíš se umět rvát,

potom všichni (škyt) úhoři budou se na tě smát,

když neštěstí tě přepadne, bouře nebo pirát,

na pomoc ti přispěchá (škyt) Kormorán, a rád

 

Když to Karel uslyšel, zatmělo se mu před očima a vyzvracel se přímo do klína. Muž uslyšel dávivé zvuky a vrátil se zpátky.

„Všechno v pořádku?“

„To teda rozhodně ne.“

Kormorán probudil vážky svých víček, z řeznického kabátu vytáhl flašku rumu a podal ji Karlovi. Ten si dal dva mocné hlty, načež se rozkašlal. Převalil se na všechny čtyři a snažil se alkohol udržet v sobě. Podařilo se to.

„To neni možný.“

„Co neni možný? To se stane. Já se probudil už tolikrát poblitej. Tenhle kabát něco zažil.“

„Myslel jsem, že jsi mrtvej.“

„Co?“ Kormorán vyšpulil svůj mohutný spodní ret, na který vzápětí položil hrdlo láhve, a dlouze zaklonil hlavu.

„Říkalo se, že Kormorán – jsi to ty, ne? Ten, co vítá jaro?“

„Osobně,“ řekl hrdě a podal Karlovi lahev. „Pak že mě nikdo nezná.“

„Říkalo se o tobě, že tě…“

„Tak co? Chlape, z tebe to leze jak z chlupatý deky. Myslíš, že jsem se utopil? To bych tady asi nebyl, leda, že bych byl duch.“

„A jseš?“

„Sám ani nevim.“

„Do prdele, nedělej si srandu!“

Karel vstal, načež se zapotácel a žuchnul na lavičku stojící hned vedle místa, kde spal. Kormorán se posadil vedle něho. Chvíli tam mlčky seděli a pili rum, jako by si rozmýšleli, jestli je Kormorán skutečně duch anebo ne. Možná byl mrtvý i Karel. Spadl, když slézal z lešení a teď už je na onom světě. Jestli je ale trest chlastat se svou obětí rum, není to zas tak špatný, pomyslel si.

„Říká se, žes tohle jaro ublížil nějakýmu klukovi a jeho fotr tě za to utopil.“

„Blbost.“

„Seš si tím jistej?“

„Copak vypadám jak utopenec?“

Karel se zadíval na jeho oteklou tvář osvícenou měsícem a nebyl si s odpovědí zcela jistý.

„Navíc bych dítěti neublížil. Nepraštil bych ani psa, natož dítě… jsem notorik, ne pedofil.“

„A kdes byl celou tu dobu. Nikdo tě tady neviděl.“

„Na léčení…, “ ušklíbl se Kormorán a zvednul lahev, „…neúspěšným…, co je zas?“

„Do prdele,“ zaklel Karel, když si uvědomil, že v rozmezí několika hodin už zase brečí. Opřel si lokty o stehna a schoval obličej do svých medvědích tlap.

„A kdo to o mě povídá?“

„Co?“

„Že mě někdo utopil…“

„Nevim, znáš to, malý město.“

„To jo. Neměl jsem se sem vracet – teď na mě bude zase každej ukazovat – jako by už to teda nedělali. Zkurvený město. Posraný maloměšťáci. Nasrat na ně z vejšky psí hovna!“

„Jo, nasrat na ně,“ povzdechl si Karel a do toho výčtu započítal i sebe.

„Hele, příteli, nepučil bys mi na pivo?“

„Jo, ale musíme jít nejdřív ke mně.“

„Tak to se neobtěžuj!“

„Půjdeme ke mně,“ rozhodl Karel, vstal a chytil Kormorána za rukáv jeho kabátu. Ani teď se mu nepodařilo vyprostit.

 

***

 

Jinřich se probudil zimou. Byla stále tma. Cítil na zádech něčí dech. Chvíli se bál otočit. Chvíli ho popadla hrůza, že na něj dýchá smrt, a také se jako mrtvý cítil. Byl dokonale vyprázdněný jak fyzicky, tak i duševně. Pod kůží jako by bylo vzduchoprázdno – žádné vnitřnosti, žádné kosti, žádné myšlenky – jen nekončená prázdná zima. Tohle přeci není normální – uprostřed léta. Je mrtvý. Zadusil se vlastními zvratky a teď leží na zemi a smrt mu dýchá na záda. Ležel tam nehybně dlouhé minuty, než si vzpomněl na to, co se před pár hodinami stalo. Nicméně moc klidu mu to zjištění nedalo. Chtěl se milovat se svojí zákonitou manželkou, ale ona mu ze svého těla propůjčila jen ruku. Odmítla se mu oddat, i když to tolik chtěl. Nikdy tohle předtím neudělala a on to také nikdy nežádal. Buď všechno, nebo nic. Co Bůh spojil, nikdy nerozdělí. Proč tedy chtěla svatbu v kostele? Proč přísahala, když nedokáže slib dodržet? Opatrně se otočil k Janě a zajel jí rukou mezi nohy. Má na to právo. Před Bohem si slíbili věčné spojení, tak směle do toho.

„Ne, Jindro, prosim tě.“

Kvůli ní přísahal Bohu, v kterého nevěří, kvůli ní ztratil to, co ho v životě bavilo, kvůli ní si o něm teď budou povídat jako o zrádci a slabochovi, který se nedokáže postavit vlastní ženě.

 

***

 

„Cos mi to udělal?“

Jindřich těžce oddechoval. Ležel na Janě, která pod ním vydávala tiché vzlyky. Ani své vyvrcholení nezaregistroval. Byl ochablý, ale stále se držel uvnitř. Nebyl s to pohybu. Nevydal ze sebe ani slovo. Jen dál hlasitě oddechoval a ležel na své ženě, dokud ho ze sebe sama neshodila a neutekla z koupelny do dětského pokoje. Jindřich konečně srovnal dech a v těle se mu opět rozlil chlad a vzduchoprázdno. Přesto ležel dál na studených dlaždičkách. Venku cvrkali cvrčci a měsíc dál svět pokrýval stříbrem. Vypadalo to na noc jako každou jinou, ale Jindřich moc dobře věděl, že už nikdy nebude nic tak jako dřív.

 

***

 

Karlovu manželku vzbudil hluk vycházející z dětského pokoje. Když v jeho dveřích spatřila postavu muže v řeznickém kabátě, málem omdlela. Mateřské pudy však byly silnější než mdloby a tak s bojovým pokřikem skočila muži na záda a začala ho škrábat do obličeje.

„Lído, neblbni!“

Svého manžela neslyšela. Dál zarývala nehty do poškrábaného obličeje nebohého Kormorána. Ten jen tlumeně skučel a točil se dokola. Než je Karel stačil roztrhnout, kapitán spadnul a s ním i Lída.

„Co blbneš, Lído?“

Konečně si uvědomila, že je tam i její manžel, což jí ale na klidu moc nepřidalo, protože viděla svého syna, jak stojí v koutě na své posteli a celý se klepe, marně se snažíc svými dlaněmi zakrýt pomočené pyžamo.

„Co blbnu? Podívej se na Tomáše.“

„Ty jsi se pochcal?“

„Ne, tatínku, prosim tě…“

„Srabe, tak se na něj aspoň podívej!“

Karel popadl svého syna a sundal ho z postele. Ten začal brečet.

„Neřvi, sakra, víš, kdo to je?“

„Ne,“ vykuckal skrz vzlyky.

„Jak ne? Kurva, zvedni se,“ nařídil Kormoránovi, který poslechl. Obličej měl plný červených šrámů. Začal si rukama čistit nohavice a zadek, jako by vstal ze zablácené země.

Tomáš se rozběhl k matce a zabořil jí hlavu do klína.

„Tak se dívej, ne?“

Karel se ho snažil od ní odrthnout, ale Lída ho bránila.

„Co si myslíš, že děláš?“

„Musí se na něj podívat.“

„A kdo to proboha je?“

„Tomáši, říkám ti, jestli se neotočíš a nepodíváš se tady na kapitána, tak ti zmaluju zadek, žes to v životě neviděl.“

„Co to provádíš?“

„Ty se do toho neser!“

„Cože?“

„Ti říkám, se do toho neser, nebo taky jednu schytáš, kurva, už mě tu všichni serete, to nestačí, že jsem dneska přišel o práci… pak chci pro syna udělat dobrej skutek a tady je váš vděk?“

„Tys přišel o práci?“

Mezitím se Tomáš otočil a díval se na zkrvaveného Kormorána. Ten se pokusil o úsměv, ale jeho těžký spodní ret zůstal na svém místě, takže spíš vypadal jako opilý klaun, který to nezvládl s rtěnkou.

Karel se díval mlčky na Lídu, jako by svým pohledem chtěl vysvětlit, co se stalo a proč přišel o práci, ale ta ho pro slzy neviděla.

„Vypadněte.“

Oba dva tam chvíli stáli, jako by Lídu neslyšeli, a tak to zopakovala, tentokrát dostatečně nahlas. Byla odhodlaná se se svým mužem i poprat, aby dosáhla svého, byla odhodlaná mu vyškrábat oči, prokousnout hrdlo a pít jeho zkaženou krev, dokud by nevydechl naposled. Karel to možná vycítil. Navíc se sousedi začali boucháním do zdí domáhat klidu a tak se bez jediného slova sbalil a odešel, aniž by počkal na Kormorána.

Ten se ještě chvíli marně snažil vyluzovat ze svého zřízeného obličeje úsměv, pak se rozloučil a následoval Karla, který na něho čekal před vchodem starého činžovního domu u řeky se zmuchlanými bankovkami v ruce.

„Tady máš. Jsou to všechny moje peníze!“

Kormorán na ně tupě zíral kymáceje se v prostoru jak bóje.

„To je moc,“ zahuhlal a otřel si rukávem krvácející tvář. „Stačí na pivo.“

„Říkám ti, vem si je.“

Kapitán opatrně vzal bankovky do ruky, jako by se obával, že je to past, a strčil si je do svého řeznického saka.

„Jedno ti ale říkám…, kurva, podívej se na mě, když s tebou mluvim.“

Kormorán se pokusil zklidnit svá třepotající se víčka.

„Je mi jedno, jestli se uchlastáš, ale ne ve městě, kde bydlí můj syn, rozumíš?“

Karel se odpovědi nedočkal, a tak kapitána chytil pod krkem, aby mu pomohl lépe se soustředit.

„Rozumíš? Pokud tu chceš zůstat, nebudeš tu dělat každý jaro to svoje vítací divadlo, nebudeš se tady potácet za bílýho dne, rozumíš?“

„Jo,“ vydal skrz úzkou škvíru, kterou mu v krku nechalo mohutné Karlovo předloktí.

„Zabil jsem tě jednou, nevidim důvod to neudělat podruhý.“

Kormorán tupě zíral do Karlovy tváře, aniž by chápal bližší souvislosti poslední věty. Moc dobře však věděl, že je míněna vážně.

 

***

 

Jana seděla opřená o dětskou postýlku a dívala se z okna. Už svítalo. Vždycky si říkala, jestli je možné zachytit přesně ten moment, kdy se noc ztrácí a začíná den. Tento pokus ale patřil opět mezi ty nepodařené. Už si ani nepamatuje, kdy naposledy probděla noc. V těle cítila nepříjemnou lehkost, celá místnost jako by se vznášela ve vydýchaném vzduchu a oči ji pálily, jako kdyby seděla v zakouřené hospodě. Celý zbytek noci si v hlavě přehrávala, co se stalo v koupelně, a překvapivě necítila žádnou lítost či ponížení. Naopak, pociťovala náznaky vzrušení, což ji uvádělo do rozpaků. Ale nechtěla snad, aby se jí zmocnilo divoké zvíře? I když Jindřich vypadal spíše jako zmlácený pes, pudovost jeho jednání se nedala popřít a tak Jana – i když trochu proti své vůli – zažila svůj nejsilnější orgasmus. Utekla pak od něj spíše ze studu přiznat pravdu. Ale nebyla právě tohle chyba? Teď bude chtít své chování odčinit a snažit se být k ní co nejvlídnější. Jenže jejím jediným přáním bylo postarat se o to zmlácené zvíře v něm, vykrmit ho a pustit ho do sebe v jeho plné síle. Jak o tom přemýšlela, prázdnotu v těla začal opět naplňovat pocit vzrušení, temného jak hrdelní hřích. Připadala si jako jeptiška uvězněná v hříšném těle, marně se snažíc probít si cestu ven. V tu chvíli nevěděla, kdo je vlastně v pasti a po kom chce, aby v ní zůstal.

Venku z plných plic zpívali ptáci, aby využili chvíli, kdy se vedro ještě pořádně nerozteče po okolí. Jindřich stál ve dveřích, poslouchal tu pištivou serenádu a pozoroval Janu, jak zírá z okna, marně se snažíc najít nějaká vhodná slova. Stál tam v trenkách s hlavou svěšenou tak, že vypadal jako oběšenec. Když si Jana konečně uvědomila jeho přítomnost, první, co jí napadlo, bylo, že spolykal nějaké prášky. Jeho propadlý hrudník posetý několika zakroucenými chlupy byl vápenatě bílý a ze zeleného obličeje chtěly vypadnout dvě zažloutlé oči podlité krví.

„Promiň,“ vypadlo z něho, aniž by bylo poznat, že otevřel ústa. Jako kdyby to slovo vyplivl na zem jako míč a čekal na aport. Ale Jana si hrát nechtěla. Nepřála si mít domácího mazlíčka, a tak pozvedla předloktí a ruce dala na neviditelnou stěnu, kterou se právě chystala rozbít svými slovy, a odpověděla:

„Nikdy jsem se předtím tak neudělala.“

Tohle nebyl míč, ale pořádná větev, na kterou si Jindřich netroufal. Zůstal stát ve dveřích, aniž by něco řekl.

„Chtěla jsem jen říct, že se nemusíš omlouvat za to, cos mi udělal.“

Tenhle aport se dal zvládnout, ale než se stačil Jindřich rozhoupat, na okno ložnice dopadl kamínek a jelikož byly všechny dveře otevřené, rána byla dost dobře slyšet. Jindřich s sebou škubl. Jana vstala a podívala se z okna.

„To je Karel.“

„Co?“

„Karel.“

Jindřich se ne a ne hnout a tak na okno dopadl další kamínek.

„Měl bys jít dolů, než to okno rozbije.“

„Já?“

„To mám jít já?“

Jako kdyby mluvil s někým jiným, i když svůj hlas také nepoznával. Ale proč se diví? Nikdy nebude nic jako dřív. Z toho nešťastného aktu se zrodili dva cizí lidé a teď je jen na nich, jestli k sobě najdou cestu.

„Promiň. Jsem trochu mimo.“

„Jindro?“ řekla sedící osoba.

„Ano?“

„Už se neomlouvej.“

„Dobře,“ slíbil a seběhl dolů po schodech, aniž by si vzal něco na sebe.

 

***

 

Když Kormorán vešel do nonstop restaurace na sídlišti, nikdo ho nepozdravil, i když tam býval pravidelným hostem. Podíval se na stůl u výčepu. Seděli tam staří známí, zahleděni do svých sklenic. Někteří dokončovali sobotní pitku, někteří se svýma roztřesenýma rukama snažili pozřít první ranní pivo. Ani je neznal jménem. Až někdo z nich umře a už se nedostaví, ostatní to ani nezaregistrují. Určitě jich už pár z kola vypadlo. Kormorán se nad tím snažil zamyslet, ale žádná tvář se mu nevybavila. Většinou mlčky pijí v očekávání posledního loku, který je bezbolestně dopraví na druhý břeh. Možná to bude bezbolestná smrt, ale prázdná jako vypitá láhev.

„Co to bude?“

Kormorán se zadíval na číšníka. Znal ho, ale nevěděl, jak se jmenuje. Když se nad tím tak zamyslel, už není na světě skoro nikdo, koho byl znal jménem. Rodiče zemřeli, sourozence neměl, možná teta Máňa z Cítova, ta ještě snad žije. Zná ještě jeho jméno, nebo mu už také říká Kormorán? Najednou si uvědomil, že si ani sám není jistý, jak se vlastně jmenuje a kolik mu je. Prošacoval si všechny kapsy a vytáhl peněženku.

„Za občanku nenalejvám,“ řekl číšník sleduje Kormorána, jak se snaží zaostřit, co se v ní píše.

„Kolikátýho je?“

„Dvacátýho čtvrtýho… vlastně už pátýho.“

„Dneska mám narozeniny.“

„Tak všechno nejlepší.“

„Je mi 42.“

„To je hezký, ale jestli nemáš peníze, tak koukej padat.“

Kormorán položil na pult pětisetkorunu.

„Láhev rumu a startky.“

„To je jiná,“ řekl číšník a podal Kormoránovi rum a cigarety. Kapitán si strčil cigarety do svého řeznického saka, vzal láhev a šel k dlouhému stolu, kde seděla většina hostů.

„Ahoj, Kormoráne,“ pozdravil ho jeden z nich. Říkalo se mu Měďák. Nic víc o něm nevěděl a možná i sám Měďák na tom nebyl líp.

„Jmenuju se Libor,“ řekl Kormorán a položil láhev na stůl. „Libor Havelka. Tohle vypijte na mý zdraví.“

„Všechno nejlepší,“ řekli sborově a na láhvi přistálo pět hladových rukou.

Libor nečekal, jak souboj o první lok dopadne, obrátil se a vyšel z hospody ven, kde na něho uhodilo slunce v plné červnové síle. Zatřepotal svými víčky jak vážka křídly a namířil si to na autobusové nádraží zjistit spoje do rodného Cítova.

 

***

 

„Promiň.“

„Neomlouvej se. Měls pravdu.“

Karel seděl s Jindřichem v garáži a v ruce svíral hnědou koženou brašnu plnou nářadí, pro kterou si přišel. Vlastně to byla jen záminka. Potřeboval si s někým promluvit, ale když nad tím teď přemýšlel, Jindřich nebyl zrovna dobrá volba. Ten chudák měl problémy sám se sebou. Vypadalo to, že by spíš on potřeboval slova útěchy.

„V týhle době se normální kšeft nečape. Musíš buď podvádět nebo se globalizovat. Udělal jsi dobře, Jindro.“

„Hm.“

„Víš co, tu tašku si tu zatím nechám.“

„Ale…“

„Nemám to kam dát.

„Mluvil jsem se známým, co dělá u Forda, hledaj tam mechanika – moh bys to zkusit.“

„Já ti nevim.“

„Sám si říkal – máš rodinu – v současný době si nemůžeme vybírat… promiň, nechci ti tu kázat.“

„A ty tam jdeš?“

„Já jdu jinam.“

„Kam?“

„To ani nestojí za řeč.“

Na Karla začínala lézt nepříjemná kocovina, ale pohled na polonahého Jindřicha ho ujistil, že na tom není zas tak nejhůř. Jeho hubené nohy se klepaly jak uschlé větve ve větru a třesoucí se ústa každou chvíli lapala po čerstvém vzduchu, který se pomalu začal ztrácet v přicházejícím dusnu.

„Když už jsem u tý rodiny,“ vzdychl Karel a típnul cigaretu, když viděl, jak jdou na Jindřicha z jejího kouře návaly, „manželka mě vyhodila.“

Jindřich zpozorněl.

„Neboj,“ odtušil Karel, „mám kam jít.“

„A proč tě vyhodila?“

„To je na dlouhý vyprávění.“

Jindřich byl rád, že se do něho Karel nepustil. Seděli tam v tichu a věděli, že na nějakou kloudnou řeč dnes nemají.

„To byla teda noc,“ prohodil Karel a pomalu se zvednul. „Zpropadenej úplněk. Lidi pak vyváděj hrozný věci.“

„To tedy jo,“ upřímně souhlasil Jindřich a šel svého bývalého zaměstnance vyprovodit z bývalého pracoviště.


12 názorů

Zdravím a díky moc.

jarouch
27. 11. 2008
Dát tip
tak jako předchozí povídka (vyžilá), líbí se mi moc. Tahle ještě víc, protože má myslím hlubší myšlenku; nesouhlasil bych s řekou - manželka byla pro mě postava výborně prokreslená. Osobně mám z textu pocit pesimismu až paradoxně přecházícího v naději :) zvláštní.

bestye
26. 11. 2008
Dát tip
Kormorána už znám :c) a i soubor, do kterého dílo patří. Líbí se mi, jak píšeš, protože Tě z toho textu poznám. Prostě už poznám, když otvírám povídky, která je Tvoje. Líbí se mi v nich taková určitá syrovost, kterou nedokážu lépe popsat. Je tam a studí. A mně na čtení tenhle "chladný" styl sedne. Ráda Tě čtu :c)*

Edvin1
26. 11. 2008
Dát tip
Je to prostě crazy, Krejzo! :-O Drž se! Tvůj děd Ed :-)

Ahoj, díky moc za tvé názory a zajímavé postřehy. Co se týče gramatiky a chyb, to je můj problém, s češtynou sem měl dycky problémy :-) (povídka prošla dvěma korketurama a hle!). Každopádně díky moc. Jak jsem uvedl, tahle povídka je součástí souboru... je trochu jiná a někomu se to může zdát trochu nepřehledné. Zdraví B.

Edvin1
26. 11. 2008
Dát tip
Bad news: Máš tam spoustu chyb, nebo výrazů pochybného původu. Příklady: Str. 1., 3. řádek: "Zaostřil své ruce a spatřil stopy po motorovém oleji." To on koukal rukama? 9. řádek: "v pohledu jí vyčetl..." Snad se dá něco vyčíst Z pohledu, ne? 11. řádek: tchýně - tchyně (dle Pravidla.cz) Str. 2., 17. řádek: se shora - buď: shora, nebo seshora (viz Pravidla.cz) Str. 4., 10. řádek: přišel do práci -ce, překlep 13. řádek: zlejší, 2. stupeň od zlý je horší. Není přímá řeč, tudíž jen chyba, ne dialekt či slang. Str. 9., nad hvězdičkami: odvrávoral se, pouze: odvrávoral Str. 15, asi střed: v těla - těle, překlep Asi toho bude víc - něco jsem přehíd', jiné nerozpoznal, neboť sám nejsem v češtině perfektní. Good news: Máš nesporně, jak již zde bylo konstatováno, vypravěčský talent a číst Tvé prózy je příjemné, a je pravdou, že na papíře se to čte lépe (jak ostatně skoro vše). K tématu: Osobně mi nevyhovuje tématika. Tohle už není povídka, je to část románu či aspoň novely, takže soustředění se na negativy života na mnoha stránkách vyvolává ve čtenáři mého typu znechucení, ba zhola deprese. To je však záležitost vkusu či osobních preferencí. Mám ještě jednu, myslím že racionální, námitku: Když je to román, pak by měl obsahovat různorodé stránky života. Já vím, někteří autoři psali výhradně o negativech, jiní výhradně o positivech, ale i jedni i druzí to zlé nebo dobré zvolili za ústřední téma, ale ve vedlejších obrazech ukazovali vše jiné. Tak já si představuji delší prózu. Jen povídka se zaměřuje na okamžik, zlý či dobrý, nebo neutrální, ale román by měl obsahovat celou pestrou škálu života. Tvůj děd Ed :-)

Edvin1
26. 11. 2008
Dát tip
lakrov: Posílej mi prosím i nadále avíza. :-)

Narvah
26. 11. 2008
Dát tip
lakrov: neposílej mi prosím avíza

reka
25. 11. 2008
Dát tip
dobrý. líbí se mi to. dobře se to čte. Bylo tam pár momentů, kdy jsem trochu byl ztracený, jeden, co si pamatuju, je před tím, než Jindra znásilní manželku. Řikáš tam něco jako že mu ho vyhonila několik hodin zpátky, a když se Jindra otočí, tak tam manželka pořád je. To několik hodin seděla na podlaze a koukala se na Jindru, jak spí? Z postav mi nejvíc vadila manželka. Přišla mi strašně plochá. Vlastně je poprvé představená tím pocitem pavučiny - ale ten pocit mi nepřišel nijak motivovanej, a kdykoliv se vyprávění stočilo k reflexi jejího myšlení, přišlo mi, že je to jen popis nějakých citů, které ale nebyly nijak odůvodněné, z ničeho moc neplynuly. Moc jsem tomu charakteru nevěřil. Jindra a Karel mi přišli mnohem uvěřitelnější, a líp propracovaní - takže mě samozřejmě napadlo, že je to proto, že k takovým máš (myšlenkově a pocitově) mnohem blíž. Je to vlastně napsaný natolik přesvědčivě, že by mě nepřekvapilo, kdybys tohle všechno sám prožil. Jinak dobrý. Máš určitě dar pro kompozici příběhu, zachycení situací je taky dobré, jsou jasné, ale přitom natolik živě podané, že mi nedělalo problémy vybavit si je.

Lakrov
25. 11. 2008
Dát tip
V tuhle chvíli se mi 'Úplněk' zdá ze všech tvých povídek nejpovedenější. Snad je to tím, že ty ostatní už z paměti trochu vymazal čas (ale ne tolik - na Volanta si vzpomínám dobře, i na Kormorána, tohos tu připomněl a dokonce s ním vytvořil takovou 'nezávaznou souvislost'. Úplněk se mi líbí tím střídáním obrazů plných hrubosti a nedorozumění, ale končících závěrečným porozuměním, usmířením -- ne že by to byl kdovíjaký happyend, to by se ani nehodilo, ale všechny ty -- zprvu zápodně působící postavy -- najednou získávají určitý charakter či dokonce (po čemsi jako pocitu vlastní zbytečnosti) najednou začinají chápat sami sebe. Je to dobrá povídka. Jazyk snad občas trochu kostrbatý, ale spíš jen v tom smyslu, že vyžaduje víc soustředění na vlastní čtení (a přitom by se hodilo klouzat po hladkých řádcích a zaměstnávat mysl přestavami 'scén', sehrát si v duchu vlastní film -- z papíru by to určitě šlo líp) Nevím, co dodat. Nebo se klidně ptej, třeba i soukromně, ať neovlivňujeme diskusí ostatní čtenáře. Jinak nemůžu víc, než dát tip. (Též pár avíz)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru