Blázen

Dveře se s klapnutím zavřely. Finito. Vítej ve světě, pomyslel si trpce Kurt. Ulice byla plná slunečního jasu - přímo sálala horkem a světlo pálilo tak, že až musel přivřít oči. Davy lidí spěchaly bůhvíkam, všichni s pohledem upřeným kamsi před sebe. Jak stádo volů cestou na porážku. Hlavně u svýho korejtka a co bude za chvíli je mi u ocasu, co? napadlo ho. Chtělo se mu vykřiknout a nějak je zastavit, změnit trochu ten šílený stereotyp. A tak to udělal.

"Hej, vy páprdové, co vlastně od života čekáte? Napadá vás vůbec, kam směřujete? Děláte taky občas něco jinýho, než že si hrabete na svym písečku, do kterýho v případě průseru strčíte hlavu jako ty podělaný pštrosi, nekoukáte napravo nalevo a jen se ženete vstříc smrti a hnusu? Co takhle ňáký jiný hodnoty? Kdy jste naposled řekli svý ženě, že jí milujete? A vy, paní, jo, vy v tim bílym svetříku, pohladila jste už dneska svý dítě? Co láska k bližnímu? A co víra? Poděkovali jste někdy Bohu za to všechno, co vám poskytl a dovolil?! Ne, co? To sem si moh´ myslet... Sobci!" vykřikl se slzami v očích.

Jedna žena se po něm otočila, několik kolemjdoucích se zastavilo. Nechápavě kroutili hlavami. Někteří z nich se ohlíželi - hledali strážníka. Muž ve světlém obleku se na Kurta obořil: "Kdo vlastně myslíš, že jsi? Spasitel? Kdo ti dal právo nám kázat? Uklidni se laskavě, nebo zavolám policii. Ta už tě srovná!"

To ale nebylo potřeba - právě přicházela hlídka, přivolaná právě onou paní v bílém svetříku. Protože je patrně stačila informovat, na nic se neptali. "Občane, můžete se legitimovat? Půjdete s námi, pohoršujete veřejnost," začal stroze jeden ze strážníků. "A za co? Za pravdu?!" ohradil se nešťastně Kurt. "Počkej, Franto, to je ňákej cvok nebo co. Koukni odkud vylez," upozornil policistu kolega. Na zdi u dvěří, těsně nad Kurtovou hlavou, visela "diagnóza" - tabulka s nápisem Psychiatrická léčebna...