Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

ŽIVOT

16. 12. 2008
5
14
2282
Autor
macecha

Tak už to někdy chodí, když člověku chybí pud sebezáchovy ......


Deset let předtím
jakž, takž
se vším co patří k tomu
dalších deset kvůli děcku
z rozumu
neříkám
když poznali jsme se
z tvé strany láska veliká
ale nic víc
co dělá chlapa chlapem
možná jen touha
někoho vlastnit
být jeho pánem

zabít jsi se chtěl
když nebudu tě chtít
z mé strany lásky trochu
dvacet let lítosti
dál nešlo předstírat
museli jsme se rozejít

odešla jsem a neodešla
svoboda se nekonala
volal jsi stále
něco potřeboval
jako malé dítě jsi se choval
a já zase z lítosti
dalších dvacet let
svého života jsem ti věnovala

věděla jsem vždy,
že ze svých drápů pohodlnosti
nepustíš mne zcela
dal jsi mi to poznat teď
když odmítla jsem konečně
pokračovat do nekonečna
chtěla jsem žít jako člověk,
již ne žena
uteklo příliš mnoho času,
abych ženou chtěla být
jen jako člověk
co znamená něco pro člověka
žádala jsem tak mnoho?
trochu tolerance
opory,když je jí třeba
alespoň zdání volnosti

to neměla jsem chtít
ten proud nadávek z tvých úst
srazil by i vola na kolena
a já konečně pochopila,
že jsem tu byla jen
abych posloužila
ne jako člověk
jako neplacená síla

vždy jsem to věděla
bylo mi tě líto
čtyřicet let ztratila jsem
najdu je již sotva,
ale svobodně dýchat
také něco znamená!?

proč mi ten rozchod
připadá tak nepochopitelný
neumím se s tím vypořádat
myšlenky divné v hlavě se mi honí
není nikoho
kdo by je vyhnal
snad vůle překonat to všechno
ještě ve mně zůstala
bude ještě nějaký život
co dal by se žít?
to nevím sama
bez zbytečných výčitek
mohu se cítit volná.
ale dokážu to ještě?

Odpověď nenalézám.
Je tu pupeční sňůra,
která brání tomu,
osvobodit se zcela.

 

14 názorů

macecha
23. 12. 2008
Dát tip
Diano, děkuji Ti, nerozdávej. Rozdávala jsem a dopadla jsem tak, jak jsem dopadla. Právě, že hrdost a sebevědomí, to mi opravdu nechybí, spíše bych potřebovala člověka, který mi rozumí. Asi jsem příliš náročná a po lidech chci mnoho. A to, že za mnou stojí tady lidé, to je pro mne jako pohlazení na duši, jsem ráda, že Vás tu všechny mám, bez Vás bych snad už ani neexistovala, čerpám z toho velkou sílu. Věř mi! aleši - vzala jsem si Tvé rady k srdci a donutím se vždy vylézt ze své nory ven mezi lidi, ale musím říci, že mi to moc potěšení nepřináší. S těmi rituály máš ale pravdu, člověka to donutí cítit se alespoň trochu člověkem. Jedu za chvíli na hřbitov za svým třetím zemřelým bratrem, dva už jsem navštívila na jiném hřbitově, potěším se pohledem na hezky vyzdobené hroby. Věříš, že je tam krásně? A ticho a můžeš rozjímat, jak je všechno pomíjivé a možná tam si řekneš, že ještě zkusíš chvíli to vše vydržet.

Diana
23. 12. 2008
Dát tip
Kdyby tak bylo možné dát ti kus vlastní hrdosti a sebevědomí, za kus tvé trpělivosti a obětavosti! Hned bych tu směnu uskutečnila!**** Podívej, kolik dobrých lidí za tebou stojí. To přece také není k zahození :-)*

čučenka
19. 12. 2008
Dát tip
Jo, přesně tak, alešku, dobře jsi to upřesnil.

vždycky je třeba mít nějaké svoje rituály. Vstávání, káva, venčení domácích zvířat...věci, které se denně opakují, ať se děje co se děje. Když je ouvej, můžeme se o tyhle pevné body opřít jako o berle, drží nás při životě. A postupně vyplňujeme čas mezi těmito milníky drobnými denními radostmi...

čučenka
18. 12. 2008
Dát tip
Já ti rozumím, maceško, ale ... stačí po troškách. Nezdávej to a neříkej si dopředu, že to nejde.. To pak potom opravdu nejde.

macecha
18. 12. 2008
Dát tip
čučenko, nejhorší na tom je, že jsem očekávala jen slušné zacházení, nic víc. Teď si tedy mohu žít život jak chci, a já to prostě už neumím. Ta chyba je ve mně a asi už ji nenapravím.

čučenka
18. 12. 2008
Dát tip
Dítě, které prožilo to, co ty, se pak snaží si svou lásku zasloužit a proto dává a dává a dává a všem vychází vstříc... a doufá, že ti druzí ho za to budou milovat. A je zákonitě zklamáno, protože očekává. A očekávání nebývají naplněna. Někdy pomáhá začít se i k sobě chovat stejně, jako k těm druhým. Tedy dávat i sobě - hezké chvilky, pozornost, vnímat řeč svého těla a naučit se říkat ne těm druhým, protože i ty máš právo na to žít si svůj život po svém a těšit se z něho. Držím ti palce v tom osamostatňování se :-). A věz, že ty za to stojíš (v tomhle má ta reklama pravdu, to jo).

macecha
17. 12. 2008
Dát tip
B.brr_r - děkuji.

macecha
16. 12. 2008
Dát tip
aleši, musela jsem to ze sebe dostat, jinak bych se zbláznila a tak jsem toho kus hodila na vás a děkuji za pochopení.. Háber-pro mne už to není ani smutné, je to prostě realita, se kterou se musím učit znovu žít, škoda jen, že jsem ten rozum, nepobrala dřív jejdavilda- to je ale hrůza, co? Nikomu to nepřeji.... Jiří, hezké okamžiky jsem zažila snad jen, když jsem byla malá a schopna snít, když se však rozešli rodiče a mě bylo třináct, vše bylo pryč a zůstala jen čistá hrůza a najednou jsme nikomu nepatřily, my děti, zavazely jsme a to člověka poznačí, asi na věky. Kolikrát jsem si říkala,"byla jsem snad bratrovrahem v minulém životě, že musím takto žít?" Snažila jsem se každému oporou být a ono se mi to vrátilo ve zlém.Já to nechápu, asi nikdy nepochopím. Možná v tom příštím životě mě Bůh odmění. Když ptáš se, kde vzít slovo, jímž bys mě chtěl utěšit, tak už stalo se, můj věrný příteli a já za to moc děkuji. Za to pochopení.

nostalgik
16. 12. 2008
Dát tip
Byl nějaký život, který se dal žít? Byla to láska, úsměv, pochopení a dobré slovo co duši nese klid? No přesvěč mě, že tak to není v soucitu poutech strach si s tebou hrál, darem vděčnosti háv je barvy ebenu zvuk prázdnoty jak houslí na futrál, jen času šeď je k mání večer v hřebenu a nic, nic co snad je k závidění Kde slovo vzít, jímž chci tě utěšit... Tu otázku měj stále na vědomí: Byl nějaký život, který se dal žít?

tip za odvahu (a sílu) to napsat...

Háber
16. 12. 2008
Dát tip
smuTné*

jejdavilda
16. 12. 2008
Dát tip
Aaa zpověď.*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru