Když nebesa skrz slunce pláčou...

Když nebesa skrz slunce pláčou…

Z mraků stékají tisíceré slzy

  po vzdeších slunce neslyšných

naštěstí znamená to, že brzy

  rozezní se částečky sedmistopých

obdaří nás jedním ze zázraků svých

  na modři rozptylem barevně oživlého

v zapřažení s ním z životodárných

  nadčasového mostu v zem vpíjícího

před studánkami do duší žasnoucích

  nezvyklých na nevšední zázraky

za zády s přítelem z hřejících

  co oživuje denně svými barvami…

Sluneční svit si v tříšti kapek pohrává

  světlo v nich odráží, láme a rozkládá

nebude chybět ani barva indigová

  dostaví se i kamarádka zrcadlová…

Hořící slunce si s perlami smutků zadává

  klouže si po jednotlivých obloucích

využívá všech živoucích barev co má

  tvoří co povoleno jest v dotycích…

Štětcem kreslí si další linky

  snad v nich ukládá vzpomínky

vzpomínky věků co zná

  že nebude samo tiše doufá…

…na to co je dáno i v další dny

  další zítřky i ty neslavný

ale ví že bude s nimi

  s lidmi i co nezaslouží si to…

…ale důležitost je v tom lehce vzato

aby jen přežilo s nimi všemi

  nic nehledáno víc jen s nimi

dodávat sílu a nic víc nic míň…

…………..

Jak nečekaně rychle zjevily se, tak i zmizí

   povídat svůj dešťově snový příběh je jim cizí

duha, ten kouzelný úkaz přírodní

    symbolem naděje je a usmíření…