Naděje

****************

Tak jsem zamáčkla slzičku a nezbývá mi než z celého srdce poděkovat za tak milá a povzbudivá slova Nairy a Nerouška...Hodně si cením toho, že mě Neroušek nazval básnířkou...Děkuju...Je fajn, že existuje někdo, kdo mi rozumí a kdo mě dokáže podpořit... ( Takový luxus nemám ani doma :-D )

...řečeno a uhádáno a vůbec tu bylo mnoho, tak se do toho už nebudu plést...ale jedno: ..nikdy se nenech odradit a stůj za svým jako teď...líbíš se mi i se tvými odpověďmi...a názory...a občas zažila jsem a zažívám podobné...a taky souhlasím více méně s nerouškem...těším se tvý další...drž se a jen tak dál...;)) .....

Přes to všechno teoretizování si neroušek myslí,že Miroslawek se mýlí.Neexistuje norma pro poezii,neexistuje přesná hranice pro poezii a ani kontrola přes řemeslo nikam nevede.Je to jen určité pojetí a nakonec rozhoduje výsledek.Když si neroušek přečte Miroslawkovu poslední báseň,pochopí:je to řemeslně nablejskané,ale dokonale nudné,duté a prázdné.Když neroušek zde čte: "Neúprosný čas Panovník všech světů Krutě vybírá si daně" nebo "Nemůžu se dočkat ...lásky bez temnoty Počkám si na Tebe...všechno bez nicoty." vidí originální výpověď mladé básnířky v dobré básni.Neroušek dává přednost autenticitě a duchovnímu sdělení před řemeslem a teoretizováním.Nenech se zblbnout básnířko a stůj si za svým,to Ti radí neroušek a mává.*****

:-D Taky se docela bavím... To víš, ženská musí mít vždycky poslední slovo...

hehe... klídek... na to, abych se přehnaně vzrušoval podobnými debatami jsem tu už moc dlouho... už se tím léta jen bavím ;)

No dobře, končíme...ať na sebe nevezmeme sekery...já jsem s každým raději za dobře:-)

V tom případě jsi svá pro sebe, ve své uzavřené virtuální realitě - pro mne, který už má něco málo načteno, svá určitě nejsi, protože já porovnávat nejen mohu, ale i musím. Nemusíš dodržovat nic, musíš akorát umřít. Pokud ovšem chceš psát veršem, který je hoden toho jména, bez vědomí alespoň určitých zákonitostí jazyka se neobejdeš. Pravidla, jak se s oněmi zákonitostmi vypořádá, si správný básník určuje sám. V tom je jeho tvůrčí svoboda - i odpovědnost. Při vší úctě mám za to, že mi nemáš co dovolovat nebo nedovolovat ;o)

Jsem svá právě proto, že se s nikým neporovnávám... Nepopírám zákonitosti jazyka...ale nemusím je dodržovat, pokud nechci... Vnucuješ mi svou vůli a to se mi nelíbí, nicméně některé věci, které jsi napsal mě nutí k zamyšlení... Vím, že umíš psát...četla jsem tvoje básně, jsou příliš dokonalé...ale to ještě neznamená, že budeš vědomě šlapat po nedokonalých verších nedokonalých básníků...To ti nedovolím...

Asi není moc typičtějších a (při vší úctě) tragikomičtějších omylů než, které jsi předvedla ve své reakci. Kolikrát jsem to jen slyšel... To, že si lecčeho nejsi vědoma ti upřímně věřím. Ale jak můžeš vědět, že jsi svá, když to nemáš s čím porovnat? Zákonitosti jazyka nejsou někým zvnějšku stanovené, ale objektivně existují, fungují... a tedy platí stejně jako třeba zákony fyzikální. Můžeš to popírat, jenže ti to bude platné asi jako střevní nadýmání proti gravitaci. Fakt, že jazykový vesmír je nějakým způsobem uspořádán a vztahy v něm mají svá pravidla, přece vůbec neznamená, že je autor odsouzen omílat dokola nějaké mantry podle jakýchsi obecně daných schémat. Právě naopak. Jediné, co skutečně svého může básník ze sebe dát, spočívá v objevování nových pohledů - cest, kudy se ještě nikdo nevydal. A protože kolem bodu nula, v němž každý začínáme, je za ta léta myriádami psavců na míle daleko prošlapáno tak hustě, že by pověstný špendlík na nerozdupané a nezválené místečko nepropadnul, přijde mi myšlenka "nechci se nic učit, zdokonalovat, abych neposkvrněn znalostí zachoval původní čistotu jedinečnosti své výpovědi" docela pitomá. Bez toho, aniž by člověk nejprve dost poznal, prošel se ve stopách svých předchůdců, nemůže dojít na hranice již dobytého postoru, ovládnout své kroky a skutečně tvořit. Skončí přesně tak, jak se děsíš, právě v oněch zpuchřelých schématech, vyžilostech, mantrách v modlicím mlýnku - ba hůř, jeho hranice je pod nimi, neboť, jak se do nich bezvědomě trefuje, vytváří jen neuměle zkřivené parchanty a nedochůdčata, stotisící nálev bez chuti a zápachu.

Jsem svá a nejsem si vědoma toho, že bych někoho kopírovala...nechci se nic učit ani se zdokonalovat, tohle je přesně totiž to ovlivňování a přejímání něčeho, co už tady bylo nebo přijímání stanovených pravidel, podle kterých se básnící nazývají básníky...nechci tvořit podle daného schématu, který je obecně považován za správný...i kdybych stvořila takovou báseň: Hovno... Hovno... A ještě jednou hovno... Tak je to moje báseň, vyjádření mých pocitů a je mi zcela jedno, že jsem nedodržela rytmus, rýmy a pod. a taky je mi zcela jedno, jestli už tohle někdy někdo napsal přede mnou... Nemám ráda hranice a normy, stačí už, že jsme s nimi sešněrování ve svém životě... Sama sebe nenazývám básníkem, ale člověkem...a to mi stačí... A teď si hezky půjdu přečíst tvoje básničky:-D

Konečně doporučuji Šaldovu studii Literatura druhého a třetího nálevu: http://sweb.cz/miroslawek/moje/96893.html

No... k obsahu textů se nevyjadřuji záměrně, neb zatím není příliš k čemu; a soustřeďuji se na jednotlivé věci, které snad smysluplně komentovat lze. Nebo máš pocit, že sděluješ něco objevného či zásadního - způsobem, který se vymyká z šedi obvyklosti? Neříkáš nic, co by už před tebou a mnohem, mnohem lépe nevyslovil někdo jiný. Když budu zlý, de facto przníš své vlastní vzpomínky na minulou četbu a obecně sdílené, středostavovsky čítankové dojmy, co je poezie. Netvoříš, jen zkomoleně opakuješ ...jako slábnoucí ozvěna. A ty se přece chceš vyvzdělit za sebe a ze sebe - nebo ne? City, pocity, myšlenky a psychická pnutí jistě máme všichni - a pro ně jsme lidmi, nikoliv však básníky. Záleži na tom JAK se ti je podaří přetavit do slov. Verš je vázán právě rytmem, s nímž lze samozřejmě nakládat rozličně, ovšem pokud se chceš alespoň nazývati básnířkou, mělo by to být vědomě a účelně, aby to bylo funkční, aby se ti dařilo svou výpověď sevřít v nějaký tvar. Rytmus je jedním z nástrojů, dalším je básnický jazyk, to znamená schopnost se vyjadřovat skutečně po svém - svébytným, jedinečným způsobem. Zkrátka řečeno s Šaldou: nemůže zpívat po svém, kdo po svém neumí ani koktat.

Miroslawku, teda ty mi dáváš:-) Mám z tebe pocit, že analyzuješ příliš a kašleš a obsah básně ( pokud ovšem moje dílo vůbec považuješ za báseň )...nejde ti o to, co tím chtěl básník říci, ale rozebíráš všechno technicky do nejmenších detailů...jsi na mě příliš velký perfekcionista... S rytmem jsem měla vždycky problémy...:-) a kašlu na něj...když hraju na klavír, přednáším skladbu podle toho, jak ji cítím a je mi zcela fuck, jestli konec taktu prodloužím nebo zkrátím... Nejsi ty narozen ve znamení panny?:-) Jinak díky za veškeré připomínky, zkusím se nad tím zamyslet... Proč si myslíš, že nemluvím svým vlastním jazykem? Všechno jsem vyjádřila přesně tak, jak jsem to cítila...ty jsi tak stašně precizní puntičkář, že ses vrátil a opravil sis překlep:-D Připadáš mi jak někdo, kdo se zabývá tím, kolik mravenců je v mraveništi a zda mají všichni odpovídající stavbu těla, ale to mraveniště jako celek už tě nezajímá...

samozřejmě, že "tlačí" ;o)

viditelně chtěné figury tě talčí k omšelosti rekvizit. Proč musí být třeba čas neúprosný, daně kruté, osud hledí (a ještě z dlaně ;o), pokolikáté už zítřky nepřicházejí? Básník musí mluvit svým vlastním jazykem, tj. také nacházet svá spojení slov. Ne že by se šlo vyhnout opakování a nepůvodnosti, ovšem alespoň něco by autor přinést měl a tím směrem by měla jít jeho snaha. Jinak to není autor literárního dílka, ale dryáčník svařující pětadevatenácté odvary ze starého listí.

Naděje umírá poslední...díky

...uz samo cekani je nadeje i kdyz se nic nedeje../**