Dnes

Je ráno. Musím do práce - v takové chvíli je obvykle svět můj nepřítel. Dnes je to ale jinak – jdu se do práce odreagovat po víkendu.

Ilonin budík pípá už nejmíň pět minut, a ona není schopná ho zamáčknout. Jdu do koupelny a za pípání Ilonina budíku si břitvou nasucho vyhladím obličej a vyčistím si zuby. Nevím, zda mě víc rozčiluje to, že není schopná vstát, anebo ten pištivý táhlý zvuk. Navíc vím, že nyní nemám půl roku nárok na nic. Nemůžu nic požadovat, nemohu si na nic stěžovat, nebude žádný sex. Příhodu s Dylanem jsem sice trochu upravil, ale Ilonino mlčení žaluje. Nevím, jestli přišla domů včera večer, nebo jestli ji někdo přivezl až k ránu, protože jsem spal ve své nové ložnici. Nakonec si přece jenom dodám kuráže a zaklepu na dveře, za nimiž předpokládám Ilonu balancující na hranici spánku a zvolám: „No tak, vstávej, nebo ti to ujede.“

Budík pípá dál. Je vůbec Ilona doma? Otevřu dveře do pokoje a snad ještě dřív než rozsvítím mě zalarmuje výrazný zápach. Povědomý kyselý smrad. Zamačknu budík a zrakem spočinu na Ilona nehnutě ležící na zádech. Povlečení kolem ní je pozvracené. Panebože, to je přece taky krev na tom povlečení. Bleskurychle roztáhnu závěsy, div neutrhnu garnyž a vrátím se prozkoumat povlečení. Ne, je to dobrý. Není to krev, jsou to zvratky. Tmavý zvratky. To je prase, ta Ilona. Co to jenom snědla, než se ožrala? V tom šeru jsem si vážně myslel, že je to krev.

Zatřesu s ní. Nereaguje. Zatřesu s ní víc víc a dám jí malou facku. Začne to v ní divně chrčet. Sakra, musím ji obrátit na bok. A zavolat záchranku. Sto padesát osm? Nebo sto padesát pět?

Vymačkám na mobilu sto padesát.

„Aha, hasiči. Jaký číslo má záchranka, prosím vás?“

Sto padesát pět. Už na základce mi to říkali, jenže kdo si to má pamatovat, když už je to tak dlouho. Je to pomalu jako kdybych na základku chodil v minulým životě.

Otevřu okno. Ilona dýchá, je to dobrý. Za deset minut slyším houkání. Do toho se vmísí další houkání. To se sem sjede záchranná služba z celého okolí?

Záchranky skutečně přijely dvě. Jeden z chlapíků pleská Ilonu po tuhých tvářích tak dlouho, až přijde na chvíli k sobě. „Kolikpak jsme toho vypili?“ ptá se hlasitě Ilony. „Nějaký prášky jsme polykali taky? Nebo to bylo něco tvrdšího?“ Ilona na jeho otázky reaguje zavřením očí.

„Jestli se neposadíš, svezeš se s náma do špitálu, holka, “ říká jí, ale vypadá to, že Ilona už ho nevnímá.

„Tak ji naložíme.“

Ilonino rigidní tělo spočívá v riflích a zeleném svetru na nosítkách. Bleskne mi hlavou, jestli opravdu nezapila nějaké léky - jestli to nebyl pokus o sebevraždu.

Zmůžu se už jenom na to, abych se zeptal, do jaké nemocnice ji vezou.

Po cestě do nemocnice. Vůně říjnového listí dnes byla přebitá chladem. Ztuhlé prsty, chladné tváře a šimrání v nose.

Břízy rozháraně mávaly a protestovaly proti větru, který si s nimi dělal, co chtěl. Chvílemi se tvářily, jako že je to jejich volba, že se větru podrobují dobrovolně.

Řeknu Iloně o mým tchánovi a o tom, jak blízko jsem tomu, že se vzmůžu na byt. Nemůžu přece věčně utíkat z nepohodlných situací. Musím se o ženskou postarat.

Nemocniční chodby mě od mého úmyslu jakoby odrazovaly. Padl na mě strach – co když mě Ilona stáhne s sebou do pekel?

„A vy jste její -?“ otáže se mě malá hubená sestřička, v tváři podobná křečkovi.

„Já jsem její přítel.“

„Tak to bohužel za ní ještě nemůžete. Zatím ke slečně můžeme pustit jenom rodinu,“ platí s obrannou arogancí, s kterou hovoří snad všichni lidé, kteří pracují ve zdravotnictví, na úřadech a podobně.

„Bydlí se mnou. Nestýká se s rodinou.“

„Právě je u ní její maminka.“

Po cestě z nemocnice kráčím podél budovy vylezlé až do půlky chodníku. Před půl rokem to byl dvoupatrový obchod se spodním prádlem. Iloně jsem tu kupoval růžovou soupravu. Dnes je tu Komerční banka. Spousta věcí je dnes jinak než před půl rokem. Lituji zbytečně utracených peněz a zbytečně utracené lásky. Tíseň už mě zase zahání do kouta.

V kapse se nečekaně ozve můj telefon. Většinou se ozve, když to nečekám. „Tady Poláková,“ řekne melodický hlas.

„Dobrý den,“ pravím, ale pár vteřin mi trvá, než mi dojde, že je to Ilonina matka. Tíseň si mě přendá z levé ruky do pravé a ještě mě pro jistotu zmačkne.

„Ilonku zítra z nemocnice propustí a vrátí se domů.“

Melodičnost v jejím hlase byla pouhým úvodním trikem, nyní zbyla pouze … kyselá jako kyselina.

„Dobře. Já do nemocnice přijedu, aby necestovala sama. Nebo ji přivezou sanitou?“

„My si ji dopravíme domu sami.“

„Aha.“ A ještě pár vteřin mi trvá, než mi dojde, že Ilona se nevrátí ke mně, ale ke své matce.

„Pomůžeme Ilonce najít pořádnou práci, až odmaturuje. V pivovaru už stejně dávno nepracuje, čehož sis asi nevšiml.“

„Jak to?“

„To už bych nerozebírala. Ta to s tebou teda vyhrála, svalovče…“